ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1143.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1143/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. září 2016 o dovolání, které podal obviněný M. Š ., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 2. 2016, č. j. 55 To 20/2016-181, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 230/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 10. 2015, č. j. 6 T 230/2014-159 , byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v L. v průběhu června 2012 pod záminkou zajištění účasti na kurzu autoškoly vylákal od poškozených V. P., částku ve výši 15.000 Kč, od její dcery M. P., částku ve výši 8.000 Kč, a od jejího přítele A. B., částku ve výši 8.000 Kč, peníze převzal na schůzce s V. a M. P. v sídle společnosti HYPOSTAR v L., K., což měla být platba za zprostředkování kurzu autoškoly pro všechny tři poškozené, ale přes urgence poškozených žádný kurz nezajistil a ani v tomto směru neučinil žádné kroky, peníze nevrátil, k vrácení došlo až 27. 2. 2014 po zahájení trestního stíhání a předtím než se dostavil na Policii ČR, KŘP Libereckého kraje, Obvodní oddělení Turnov k převzetí záznamu o sdělení podezření a výslechu podezřelého ve zkráceném řízení, když o konání tohoto úkonu byl opakovaně Policií ČR vyrozumíván, vše ke škodě V. P., M. P. a A. B.
2. Obviněný byl odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
3. O odvolání obviněného rozhodl i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 23. 2. 2016, č. j. 55 To 20/2016-181, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marie Nedvědové dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
5. Ve vztahu k prvně uvedenému důvodu dovolání obviněný rekapituluje průběh trestního řízení, kdy po sdělení podezření bylo v rámci zkráceného přípravného řízení rozhodnuto státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Liberci o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání. Proti tomuto usnesení státní zástupkyně podal stížnost toliko obviněný (tehdy v postavení podezřelého), na jejímž podkladě rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci tak, že podle §149 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. Okresnímu státnímu zastupitelství v Liberci uložil, aby o věci znovu jednalo a rozhodlo. Následně bylo ve věci zahájeno trestní stíhání, ústící ve vydání výše uvedeného odsuzujícího rozsudku potvrzeného napadeným usnesením odvolacího soudu. Dovolatel usuzuje, že již v přípravném řízení bylo rozhodnuto v rozporu s principem zákazu reformationis in peius ve stížnostním řízení, v důsledku čehož bylo rozhodnuto o jeho vině, třebaže zde byla překážka věci rozhodnuté.
6. K druhému dovolacímu důvodu namítá, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu, a to jak následek, tak zavinění.
7. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení krajského soudu zrušil a podle §256 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle něj sice námitky obviněného lze obsahově podřadit pod uplatněné dovolací důvody, považuje je však za zjevně neopodstatněné.
9. V prvé řadě předeslal, že obviněný „cudně“ zamlčuje tu podstatnou okolnost, že tvrzené porušení principu zákazu reformationis in peius v dané věci bylo již předmětem přezkumu Ústavního soudu z podnětu ústavní stížnosti obviněného. Ústavní soud svým nálezem ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2520/14, sice podané ústavní stížnosti vyhověl, ohledně nyní problematizovaného tvrzeného porušení zákazu reformationis in peius však obviněnému nepřisvědčil. Odkázal na jeho odůvodnění a připomenul, že Ústavní soud odmítl i námitky vůči usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Pakliže přitom Ústavní soud obviněnému vyhověl, stalo se tak z důvodů, jež s nyní namítanou vadou bezprostředně nesouvisejí (porušení funkční příslušnosti státního zástupce k rozhodování o podané stížnosti), přičemž tato vada byla podle jeho přesvědčení odstraněna usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 29. 1. 2015, č. j. 2 KZT 203/2014-45. Namítanou vadou tak postup orgánů činných v trestním řízení netrpí, jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu, jenž je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány a osoby. Takto formulovanou námitkou přitom dle názoru státního zástupce staví obviněný fakticky Nejvyšší soud do pozice, kdy by měl přezkoumávat předchozí rozhodnutí Ústavního soudu.
10. Pokud jde o námitky, jež obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., upozornil, že jde o námitky svou povahou blanketní, neboť je obviněný nijak argumentačně nepodepřel. Není tak podle něho patrné, v jakém konkrétním směru absentuje v rozsudku soudu prvého stupně vyjádření všech znaků skutkové podstaty přisouzeného přečinu podvodu. Z tzv. skutkové věty rozsudku vyplývá, že obviněný pod záminkou zajištění účasti na kurzu autoškoly vylákal od poškozených jednotlivé v rozsudku uvedené částky přesto, že žádný takový úmysl neměl. Obviněný tak v poškozených vyvolal mylnou představu, v jejímž důsledku poškození učinili majetkovou dispozici, kterou se obviněný obohatil. Náležité vyjádření subjektivní stránky je přitom ze skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně rovněž patrné, neboť měl-li obviněný uvedené finanční prostředky „vylákat“, lze si podle jeho mínění jen stěží představit takové jednání v nedbalostní formě.
11. Státní zástupce v reakci na tvrzení obviněného, že v daném případě absentuje následek, upozornil, že ani v tomto směru mu nelze přisvědčit, neboť poškozeným vznikla škoda již okamžikem předání jednotlivých plateb obviněnému. Pokud takto poskytnuté prostředky dovolatel následně poškozeným pod dojmem probíhajícího trestního řízení vrátil, nejde z jeho strany o zamezení trestněprávně relevantního následku, ale pouze o dodatečnou náhradu škody. Tuto skutečnost pak soud prvého stupně náležitě zohlednil při úvahách o trestu. Dle názoru státního zástupce tak obviněný naplnil jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce přisouzenou skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné . Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech ustanovení §11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo §11a tr. ř., za kterých nelze trestní stíhání vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. §11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v §11 odst. 1 tr. ř. nebo §11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
21. Pokud jde o prvně uplatněný dovolací důvod [ §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ], nelze nezačít argumentaci dovolacího soudu jinak, než připomenutím obsahu státním zástupcem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2520/14. Je tomu tak proto, že v důsledku vázanosti orgánů veřejné moci (tedy i dovolacího soudu) právním názorem vysloveným v konkrétní věci bylo třeba prvotně zjistit, zda se (či nikoli) ve věci dovolatele uplatňuje dopad čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož [v]ykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud rozeznává závaznost kasační (v té samé věci) a závaznost precedenční (v jiných, podobných věcech). Závaznost kasační pak považuje za přísnější, „jakožto konkrétní, založenou přímo ve věci posuzované“ , kdežto u precedenční závaznosti nevylučuje výjimečnou situaci, kdy se obecný soud v dobré víře smí odchýlit od judikátů Ústavního soudu „na základě vlastního upřímného a pevného přesvědčení pramenícího z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže…, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku… přesvědčen, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit“ (nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). V posuzované věci jde však o situaci prvně zmiňovanou.
22. Z odůvodnění citovaného nálezu lze zjistit, že dovolatel v postavení stěžovatele podal ústavní stížnost v téže věci [ „Stěžovatel je v trestní věci, vedené proti němu u Okresního státního zastupitelství v Liberci (dále též "okresní státní zastupitelství" nebo "OSZ") pod sp. zn. 1 ZT 292/2014, stíhán pro přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že v červnu 2012 v L. převzal od tří osob finanční částku v celkové výši 31.000 Kč se slibem, že pro ně zprostředkuje kurz autoškoly, kurz však nezajistil a peníze vrátil až po urgencích v průběhu trestního řízení.“ ], přičemž tato byla „ namířena:
proti usnesení státního zástupce KSZ ze dne 10. 6. 2014, jímž bylo zrušeno usnesení státní zástupkyně OSZ o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání (bod 7 shora),
proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 7. 2014 (bod 8 shora),
proti usnesení státní zástupkyně OSZ ze dne 22. 7. 2014, zamítající stížnost proti zahájení trestního stíhání (bod 9 shora).“
23. Vůči označeným usnesením uplatnil obviněný v pozici stěžovatele několik námitek, mimo jiné i tvrzení, že „státní zástupce KSZ, při rozhodování o stížnosti, kterou stěžovatel podal proti usnesení státní zástupkyně OSZ o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, porušil zákaz reformationis in peius, zakotvený v ustanovení §150 odst. 1 tr. řádu, neboť rozhodnutí bylo ve výsledku změněno v jeho neprospěch. Stěžovatel se domnívá, že prvoinstanční rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání pro něj bylo příznivější, než zrušující druhoinstanční rozhodnutí, obsahující závazný pokyn, aby se o věci znovu jednalo a rozhodlo. Stejně tak v neprospěch stěžovatele prý vyznívá i navazující usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a zamítavé rozhodnutí státní zástupkyně OSZ.“ Tvrzení o porušení zákazu reformationis in peius stěžovatel opakovaně uplatnil i v rámci repliky vůči zaslaným vyjádřením.
24. Ústavní stížnost namířenou proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 6. 2014 č. j. 2 KZT 203/2014-7, shledal Ústavní soud nedůvodnou. Usnesení, jímž státní zástupce krajského státního zastupitelství rozhodl o stížnosti podané podezřelým proti usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání tak, že podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství ze dne 11. 3. 2014 č. j. ZK 210/2014-7, a podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. okresnímu státnímu zastupitelství uložil, aby o věci znovu jednalo a rozhodlo, podle Ústavního soudu „nezhoršuje stěžovatelovo postavení a neporušuje tak zákaz reformationis in peius“.
25. Ústavní soud vyložil, že „ institut podmíněného odložení podání návrhu na potrestání státním zástupcem podle §179g odst. 1 tr. řádu patří mezi procesní instituty, označované v nauce jako odklony (viz Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 729 a násl.). Tento institut znamená odchýlení se od standardního postupu, uplatňovaného jinak v přípravném řízení, ve smyslu jeho zjednodušení. Zákonodárce poskytuje státnímu zástupci při aplikaci tohoto institutu značnou míru uvážení (dikce "může rozhodnout"), tzn., že i při splnění podmínek, vyjmenovaných v ust. §179g odst. 1 tr. řádu, nemusí tento institut aplikovat.
Rozhodnutím o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání není rozhodováno o konečném výsledku trestního řízení, nýbrž toliko o prozatímním způsobu dalšího vedení trestního řízení. Konečný výsledek trestní kauzy po podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a dopad tohoto rozhodnutí na osobu podezřelého není podmíněným odložením nijak definitivně předurčen. Je nutno vzít v úvahu, že podezřelému je zároveň podle §179g odst. 3 tr. řádu ukládána zkušební doba (v posuzovaném případě byla uložena zkušební doba jednoho roku), v jejímž průběhu nebo i po jejím skončení může být rozhodnuto, že se podezřelý neosvědčil, a dále se proti němu bude postupovat podle §179c až 179f tr. řádu (srov. §179h odst. 1 tr. řádu), tj. bude pokračovat trestní řízení.
Rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nevyvolává okamžitý účinek rei iudicatae, nebrání následnému zahájení trestního stíhání proti téže osobě. Překážka rei iudicatae nastává až poté, co po uplynutí zkušební doby rozhodne státní zástupce o tom, že se podezřelý osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil [§11a písm. b) tr. řádu]. Lze tedy konstatovat, že podmíněné odložení podání návrhu na potrestání vystavuje podezřelou osobu značné nejistotě ohledně budoucího vývoje trestní kauzy.“
26. K argumentaci, kterou dovolatel uplatňuje v rámci svého mimořádného opravného prostředku, se již vyslovil v citovaném nálezu Ústavní soud, který uvedl, že „[p]okud stěžovatel předkládá v ústavní stížnosti úvahu o tom, že zahájení trestního stíhání ve srovnání s podmíněným odložením podání návrhu na potrestání je pro něj "změnou k horšímu", jde o úvahu čistě spekulativní a ve své kategorické podobě nesprávnou. Zahájené trestní stíhání může totiž ve výsledku skončit také zastavením trestního stíhání nebo zproštěním obžaloby, což jsou nepochybně příznivější varianty, než je podmíněné odložení podání návrhu na potrestání.
27 . Zásadním důvodem, pro který Ústavní soud neshledal námitku obviněného o údajném porušení zákazu reformationis in peius důvodnou, „je ta skutečnost, že rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání nelze vůbec porovnávat s rozhodnutím o zahájení trestního stíhání prizmatem společného referenčního hlediska, tj. hlediskem "prospěchu" (výhodnosti) pro osobu, jíž se tato rozhodnutí týkají. Obě tato srovnávaná rozhodnutí nezpůsobují žádný okamžitý a definitivní výsledek řízení, vedou toliko k volbě jiné procesní formy řízení; jaký bude mít zvolená varianta řízení konečný dopad do sféry osobnostních práv podezírané či obviněné osoby, je v okamžiku rozhodování nejisté. Uplatnění námitky zákazu reformationis in peius ve vztahu k rozhodnutí o volbě jednoho z alternativních způsobů vyřizování trestních věcí (v posuzovaném případě "zkrácené přípravné řízení" versus "standardní přípravné řízení") je nepřípadné.“
28. K obsahově shodné námitce dovolatele se Ústavní soud vyslovil tak, že „[n]ení porušením zákazu reformationis in peius, jestliže o stížnosti podané podezřelým proti usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, kterým bylo podle §179g odst. 1 tr. řádu podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání, rozhodne státní zástupce krajského státního zastupitelství tak, že zruší usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, a uloží okresnímu státnímu zastupitelství, aby o věci znovu jednalo a rozhodlo.“
29. Při učiněném zjištění není k dovolacím námitkám, jimiž obviněný namítá existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., co dodat. Je totiž nespornou skutečností, že k veškeré jeho argumentaci se pro dovolací soud právně závazným způsobem již vyslovil Ústavní soud. Obviněný nemůže očekávat, že na základě jím podaného dovolání se k otázce, kterou již závazným způsobem vyřešil ve svém rozhodnutí (příslušném nálezu) Ústavní soud, odlišným způsobem vysloví soud dovolací. To od Nejvyššího soudu nelze očekávat ani v případě, že by s právním názorem zaujatým v dotčeném nálezu sám nesouhlasil (což není případ posuzovaný).
30. Protože žádným rozhodnutím vydaným ve stadiu přípravného řízení, která zmínil dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, nedošlo k vytvoření překážky rei iudicatae, jež by ve smyslu §11 či §11a tr. ř. bránila v možnosti trestního stíhání dovolatele, není jeho dovoláním napadené rozhodnutí zatíženo vadou, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
31. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž má být podle dovolatele dán tím, že se soudy obou stupňů „řádně nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména se řádně nevypořádaly se všemi stránkami žalovaného činu“, resp. tím, že „nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, a to jak následek, tak zavinění“ , dostačuje uvést to, co zcela přiléhavě při zhodnocení této námitky uvedl ve svém vyjádření státní zástupce. Následek činu, tj. poškození majetkových zájmů (vztahů), je zcela konkrétně vyjádřen již v popise skutku (skutkové větě odsuzujícího rozsudku) tím, že je vyjádřena konkrétní újma, která se projevila v majetkové sféře poškozených ( V. P., M. P. a A. B. ), škodou, jež jim obviněný způsobil ( 15.000 Kč a 2x 8.000 Kč) . Naplnění subjektivní stránky (namítaná absence zavinění) jasně vyložil soud prvního stupně na str. 4 svého rozsudku, kde uzavřel, že obviněný se svého činu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zák. Tento právní závěr je vyjádřením skutkového zjištění ( „pod záminkou zajištění účasti na kurzu autoškoly vylákal“ ) obsaženého v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku. Protože obviněný nikterak nerozvíjí, v jakém směru by se jím vytýkané nedostatky měly projevit (a úkolem dovolacího soudu není domýšlet a dotvářet dovolací argumentaci obviněného), omezuje se Nejvyšší soud na konstatování, že ani tuto jeho námitku, kterou namítá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze pokládat za důvodnou.
32. Z uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle citovaného ustanovení dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
33. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. září 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu