ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1148.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1148/2016-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. září 2016 o dovolání, které podal obviněný M. F . , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2016, č. j. 4 To 18/2016-610 jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 9/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2016, č. j. 4 To 18/2016-610, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněného a státního zástupce, podaná proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2015, č. j. 46 T 9/2015-522, kterým byl M. F. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti let a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2016, č. j. 4 To 18/2016-610, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. Naplnění podmínek pro splnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že „jeho věc měla napadnout jinému senátu než senátu 46 T“. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud judikoval, že „rozvrh práce Krajského soudu v Brně pro rok 2012 nesplňoval požadavky zákona o soudech a soudcích ani nároky vyplývající z Listiny základních práv a svobod a na něj navazující judikatury Ústavního soudu“ a na skutečnost, že v jeho případě bylo porušeno právo na zákonného soudce, což se dověděl až poté, co byla věc rozhodnuta. Vzhledem k tomu, že u krajského soudu neexistuje princip jediného kolečka pro přidělování spisů jako jediný možný a transparentní způsob přidělování věcí, došlo podle jeho názoru k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Obdobná situace podle něj panuje také v systému určování přísedících, kteří se na rozhodování trestních věcí u Krajského soudu v Brně podílejí. Dále poukazuje na špatnou zkušenost s Krajským soudem v Brně, pokud jde o vyžádání si různých písemností, a proto požaduje po Nejvyšším soudu, aby tento doplnil dokazování v rozsahu shora uvedeného dovolacího důvodu a potřebné důkazy si vyžádal sám. Pokud jde o dovolací důvod, který je vymezen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak obviněný označuje za spekulativní závěr soudu, že „odsouzený pojal nějaký druhotný úmysl, který byl vražedný“. Argumentuje tím, že vedle této volné úvahy soudu, kterou považuje za „exces a úplný odklon od faktů pramenících z důkazů“, je další možnou alternativou pouhé „postrašení a ukázání vlastní síly“. Podle obviněného soud druhého stupně pochybení soudu prvního stupně „posvětil“, když jeho rozhodnutí nezrušil a nezměnil, „pokud tato pochybení vůbec zkoumal“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc po zrušení přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že toto navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. odkázal na rozh. č. 6/2002 Sb., s argumentací, že námitky, které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zmínil jako důvod pro uplatnění obviněným použitého dovolacího důvodu, obviněný v dovolání neuplatnil a veškerá jeho argumentace se soustředila na kvalitu rozvrhu práce a přidělování věcí jednotlivým senátům a rozdělování přísedících. Podle názoru státního zástupce takové námitky pod uplatněný dovolací důvod nelze zařadit ani při extenzivním výkladu §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále poukazuje na to, že přestože obviněný cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu, toto rozhodnutí nezmiňuje, avšak ani v případě jeho zmínění, nelze po Nejvyšším soudu požadovat s odkazem na shora uvedený dovolací důvod, aby Nejvyšší soud prověřoval praxi Krajského soudu v Brně při rozdělování jednotlivých trestních věcí od druhé poloviny roku 2012, resp. roku 2015. V souvislosti s námitkou k přidělování přísedících k jednotlivým senátům poukazuje na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15. Rovněž v případě odkazu obviněného na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle státního zástupce obviněným uplatněné námitky pod tento dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance. Podle státního zástupce bylo prokázáno, že obviněný jím řízené motorové vozidlo cíleně nasměroval do skupiny osob a přidal rychlost; takové jednání je dle jeho názoru nepochybně úmyslným útokem na život a zdraví a nikoli jen jednáním „neúmyslným“. Za správné považuje závěry soudů, že obviněný jednal úmyslně, přičemž podotýká, že trestný čin vraždy může být spáchán i v úmyslu nepřímém a pokud jde o právní kvalifikaci podle §140 odst. 2 tr. zákoníku spočívajícího ve spáchání činu „s rozmyslem“, pak dovolatel žádné konkrétní námitky nevznesl. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud Nejvyšší soud shledá, že uvedené námitky je vůbec možné pod deklarované dovolací důvody podřadit.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že „ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně“.
7. Citovaný dovolací důvod má tedy dvě alternativy. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Tato alternativa nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). Obviněný spatřuje naplnění daného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že jeho trestní věc byla přidělena trestnímu senátu 46 T Krajského soudu v Brně v rozporu s rozvrhem práce tohoto soudu platným v době, kdy byla na něj podána obžaloba, a že v rozvrhu práce nebyl stanoven postup pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů.
8. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2015, který byl zveřejněn pod sp. zn. Spr 7895/2014 (ve znění od 15. 9. 2015, stejně jako ve znění od 1. 10. 2015), a je dostupný na internetových stránkách tohoto soudu vyplývá, že na trestním úseku v nalézacím řízení je stanovena specializace (str. 9, bod A/1b) pro oblast finanční a hospodářské kriminality, a příslušné trestní spisy jsou přidělovány senátům, 1 T, 39 T, 46 T, 61 T, 68 T, 69 T rotačním způsobem. Vedle této specializace však bod A/2b také upravuje přidělování ostatních věcí (mimo výše uvedenou specializaci) opět rotačním způsobem s přihlédnutím ke specializacím podle pořadí senátu 1 T, 2 Tm, 10 T – 53 T (tedy i senátu 46 T). Ze shora uvedeného je tedy nezpochybnitelné, že uvedená trestní věc spadala podle rozvrhu práce senátu 46 T. Obstát nemohla ani námitka pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů. Nejvyšší soud si v této souvislosti vyžádal seznam přísedících pro jednotlivé senáty I. hlavy Krajského soudu v Brně (stejně jako rozdělovník přidělených spisů od 30. 9. 2015 do 26. 11. 2015) a z těchto zjistil, že přísedící Miloš Polák a Dagmar Kosičková jsou a byli přísedícími senátu 46 T a uvedený spis byl senátu 46 T přidělen v souladu s rozvrhem práce. Je tak ze shora uvedeného zřejmé, že s ohledem na výše uvedené námitky žádné pochybení v přidělování věcí či existence nějakého konkrétního porušení rozvrhu práce nevyplývá, proto těmito námitkami nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015). Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, na který obviněný v této části svého dovolání zejména poukazuje, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS). Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že Ústavní soud se k otázce přísedících vyjádřil mj. také ve svém usnesení ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2337/14, kdy judikoval, že je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Ta počíná již tím, že zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období. Dále je soudce v pracovním vztahu, zatímco přísedící nikoliv. Především je to v senátu soudce, komu procesní předpisy ukládají vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování, ať už procesní či meritorní. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétního přísedícího, méně specifikované než na určení soudce, což není v rozporu s ústavním pořádkem. V neposlední řadě lze odkázat na závěry plynoucí z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15.
9. Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřebné uvést, že tento dovolací důvod [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, za situace, kdy soud druhého stupně ve smyslu §254 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal] lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11. Námitky uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) lze shrnout v konstatování, že soudy pokud hodnotily důkazy, vycházely z varianty pro obviněného nejméně příznivě, neboť podle jeho mínění bylo možno jeho jednání posoudit také jako neúmyslný trestný čin, neboť „neexistuje žádná opora pro domněnku o tom, že odsouzený pojal nějaký druhotný úmysl, který již byl vražedný“. Z uvedené úvahy vyjádřené obhajobou v dovolání vyplývá, že obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů a na základě tohoto hodnocení pak skutkové zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací, že obviněný mj. při jízdě motorovým vozidlem, pod vlivem alkoholu, po předchozí slovní a fyzické potyčce náhle vybočil ze svého jízdního pruhu a směru jízdy a s akcelerací úmyslně najel do skupiny osob, která stála v protisměrném jízdním pruhu… Tvrzení obviněného v dovolání, že „úvahy soudu“, že došlo nikoli k prostému namíření vozidla proti skupině osob, ale cílenému nasměrování vozidla s přidáním rychlosti a za této situace, že soud nemá pochyb o tom, že v této chvíli již úmysl obviněného souvisel i s vědomím reálného následku, a to byť s minimálním uvážením tedy rozmyslem, kdy pro tento svědčí právě jeho jednání bezprostředně před činem „považuje za opravdovou spekulaci, kdy zde není žádná opora pro domněnku o tom, že odsouzený pojal nějaký druhotný úmysl, který byl vražedný“, musí Nejvyšší soud označit tvrzené námitky za nikoli právní, ale skutkové, dovolací důvod nenaplňující. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že zmíněný soud velmi podrobně rozvádí v odůvodnění svého rozsudku nejen výpovědi svědků a listinné důkazy, ale také velmi podrobně tyto důkazy hodnotí, což je patrno z jeho odůvodnění na straně 23-27. Zejména na straně 26, 27 svého rozsudku se soud prvního stupně podrobně věnuje otázce úmyslu. Obsahově shodnou námitkou se pak v rámci odvolání zabýval také soud druhého stupně, kdy své úvahy rozvedl zejména na straně 14-17 svého usnesení, kde mj. poukázal, na základě kterých důkazů dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že obviněný jednal s rozmyslem. Argumentuje-li obviněný tím, že jde ze strany soudů o pouhou spekulaci právního závěru, který není důkazně podložen, pak je třeba tuto argumentaci označit za neobjektivní.
12. V souvislosti s převážnou částí argumentace obviněného je možno předně zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
13. Dále je nutno s ohledem na charakter převážné části námitek, které byly v dovolání uplatněny, zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, které dopadá na případ, kdy obviněný zpochybňuje skutková zjištění a domáhá se doplnění dokazování a hodnocení důkazů, které by odpovídalo jeho představám, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
14. V neposlední řadě ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost a svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily.
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud [když toleroval námitky uplatněné obviněným v dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] odmítl dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu