ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1160.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1160/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. srpna 2016 o dovolání obviněné M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2016, č. j. 5 To 189/2015-392 jako soudu druhého stupně, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 183/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 3. 2015, č. j. 2 T 183/2014-231, byla obviněná uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a současně bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněné k náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání jednak obviněná, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015, podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto, jednak státní zástupce, z jehož podnětu byl rozsudek soudu prvního stupně dne 24. 6. 2015, č. j. 5 To 189/2015-323 zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. a nově bylo soudem druhého stupně podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a současně bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o povinnosti obviněné k náhradě škody.
3. Proti shora uvedeným rozhodnutím soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud tak, že usnesením ze dne 9. 12. 2015 pod sp. zn. 6 Tdo 1470/2015-37 podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015, stejně jako zrušil i rozhodnutí na něj obsahově navazující (mj. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 To 189/2015-323) a soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 č. j. 6 Tdo 1471/2015-31 bylo podle §265b odst. 2 tr. ř. vzato na vědomí zpětvzetí dovolání obviněné proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2015, č. j. 5 To 189/2015-323. Důvodem pro zrušení usnesení Krajského soudu v Brně a následně jako obsahově navazujícího rozhodnutí také výše uvedeného rozsudku soudu druhého stupně byla skutečnost, že se soud odvolací náležitě nevypořádal s otázkou existence vůle obviněné vzdát se odvolání, ve vztahu k aplikaci §253 odst. 1 tr. ř., podle kterého Krajský soud v Brně dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015, podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání obviněné.
4. Po zrušení věci Nejvyšším soudem byla věc vrácen soudu druhého stupně, který rozhodl o opravných prostředcích jak obviněné, tak státního zástupce a svým rozsudkem ze dne 9. 3. 2016, č. j. 5 To 189/2015-392, který je napaden dovoláním, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněné i státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně a nově podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. uznal obviněnou vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil jí podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a o povinnosti obviněné k náhradě škody rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2016, č. j. 5 To 189/2015-392, podala obviněná prostřednictví svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění podmínek vymezených ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že a) došlo k nesprávnému právnímu posouzení subjektivní stránky trestného činu, b) došlo k nesprávnému právnímu posouzení objektivní stránky trestného činu, c) došlo k nesprávné hmotně právní kvalifikaci, d) soudy se nevypořádaly s námitkami obhajoby a jednostranně hodnotily důkazy. V souvislosti s argumentací k námitce pod bodem a) pak poukazuje na „komentářovou judikaturu“ s tím, že sice objektivní míru opatrnosti nedodržela, avšak v souvislosti s konkrétním případem zcela postrádá nedodržení subjektivního kritéria nedbalosti (a odkazuje na různá rozhodnutí Nejvyššího soudu), aby následně poukázala na to, že soudy nevzaly v úvahu spoluzavinění poškozené, kdy tato neměla chrániče kolen, bederní pás ani jiné ochranné prostředky a dopustila se porušení příslušných právních předpisů, což (opět odkaz na „komentářovou literaturu“) je důvod pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k námitce pod bodem b) uvedla, že pokud došlo ke skutku jak je popsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí, není na „tomto místě splněna podmínka příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a příslušným následkem, a to co do následného posunku úlomku kostí z důvodu pádu poškozené při vystupování z vozidla před Poliklinikou“ a v této spojitosti soudům vytýká, že se podrobněji touto skutečností nezabývaly v souvislosti s ustanovením §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. K výhradám, které shrnula pod bod c) uvedla, že nebyl naplněn znak porušení důležité povinnosti a zde opětovně odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Sama obviněná tvrdí, že „typizovaným objektem následku otevření dveří stojícího vozidla do jízdní dráhy jiného vozidla není vnik vážné dopravní nehody, ohrožující zdraví či dokonce životy svých účastníků atd.“ Opětovně se vrací v rámci své argumentace ke specifiku předmětné dopravní nehody, kdy vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem k tomu, že v místě dopravní nehody nebyl vymezen zvláštní jízdní pruh pro cyklisty, nejedná se o místo, kde by bylo možno předpokládat zvýšený výskyt cyklistů a tudíž nejsou dány podmínky pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty §147 odst. 2 tr. zákoníku navíc, za situace existence rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015. V souvislosti s bodem d) argumentuje tím, že k žádnému kontaktu jejího vozidla s kolem poškozené nedošlo. Poukazuje na nekonstantní výpovědi poškozené, práci znalce Ing. Sedláka Ph.D. pouze s jednou variantou průběhu střetu, a to tou, která by nejlépe odůvodňovala závěr o vině obviněné, dále, že při vyšetřovacím pokusu nebylo dostatečně garantováno právo obviněné na obhajobu, byla sice přítomna tomuto úkonu, avšak neměla obhájce, byť současně připouští, že v té době ještě nebylo proti ní vedeno trestní stíhání, nebyl proveden znalecký posudek s ohledem na rozporná stanoviska znalce Ing. Sedláka, Ph.D, nebylo bráno v úvahu zjištění znalce Ing. Pospíšila, který dochází k jednoznačnému závěru, že příčinou dopravní nehody byla neobratná jízda poškozené. Soudům dále vytýká, že nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zaslal Nejvyššímu soudu velmi obsáhlé vyjádření, ve kterém poukazuje zejména na to, že obviněná (obhajoba) účelově vybírá pouze ty důkazy, které vyznívají v její prospěch a záměrně pomíjí existenci dalších důkazů. Státní zástupce uvádí, že námitky uplatněné pod písmeny a), b), c) dovolání obviněné lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, považuje je však za zjevně neopodstatněné. V této souvislosti poukazuje na to, že obviněná porušila pravidla silničního provozu, jak uvedl soud druhého stupně a za způsobenou dopravní nehodu je odpovědná. Skutečnost, že poškozená nedodržela při objíždění dostatečný boční odstup, jen snižuje míru viny řidiče stojícího vozidla. Pokud obviněná poukazuje na posun úlomků kostí poškozené, a to v souvislosti s pádem poškozené na jiném místě, pak také tuto námitku považuje za čistě spekulativní, neboť obviněná již nezmiňuje, že v souvislosti s dopravní nehodou poškozená utrpěla zlomeninu krčku levé stehenní kosti. Rovněž také nesouhlasí s argumentací obviněné, že z její strany nešlo o porušení důležité povinnosti, když bagatelizuje postavení cyklistů jako rovnocenných účastníků silničního provozu. S ohledem na zanedbatelnou míru spoluzavinění poškozené na vzniklé dopravní nehodě, považuje odkaz obviněné na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015, za nepřípadný. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby dovolání obviněné bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11. V souvislosti s námitkami obviněné, které tato uplatnila v dovolání, je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněné vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují námitky obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
12. Byť již shora poukázal Nejvyšší soud na obsahovou shodu námitek, které jsou předmětem podaného dovolání s námitkami uplatněnými obviněnou v řízení před soudy prvního a druhého stupně, považuje dovolací soud za nezbytné konstatovat, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku vyčerpávajícím způsobem reagoval na námitky obviněné, kterými by se měl s ohledem na jejich obsahovou shodu znovu zabývat dle mínění obviněné také Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry, které vyplývají z rozhodnutí soudů nižších stupňů, bylo by na tomto místě dostatečné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
13. I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné nad rámec již zmíněných úvah soudů nižších stupňů uvést, že ze strany těchto soudů nevznikly žádné pochybnosti o vině obviněné, jejíž dovolání by se dalo stručně shrnout v konstatování, že se uvedeného jednání nedopustila, neboť nedošlo ke kontaktu kola poškozené s dveřmi jí řízeného vozidla. V tomto směru tedy popírá skutkové zjištění soudu druhého stupně, který uvedl, že „...poškozená narazila předním kolem do vnitřní strany dveří…“ Uvedené skutkové zjištění nejen soudu prvního, ale i druhého stupně bylo vybudováno na hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., nikoli selektivně a v neprospěch obviněné, jak z jejího dovolání vyplývá, když soudům vytýká, že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, ale soudy postupovaly tak, jak jim ukládá zákon ve výše zmíněném ustanovení. Je bezpochyby právem obviněné hájit se způsobem, který uzná za vhodný a v tomto směru také zvolit způsob obhajoby. Nejvyšší soud však musí upozornit, že soudy musí zjistit skutkový stav (na základě provedeného dokazování) věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (myšleno pro orgány činné v trestním řízení). Oproti zvolenému způsobu obhajoby musí soudy hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (nemohou se tedy soustředit pouze na některé důkazy – např. ty, které představám obviněné vyhovují či důkazy, které vyznívají pouze v její neprospěch). Z provedeného dokazování a následného hodnocení důkazů je nezpochybnitelné, že soudy zvažovaly všechny důkazy a v odůvodnění svých rozhodnutí také rozvedly, které důkazy, ev. jejich části považují za důkazy prokazující vinu obviněné. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je zřejmé, že se velmi podrobně zabýval znaleckým posudkem Ing. Sedláka Ph.D, a proč považoval za nepřesvědčivé závěry plynoucí ze znaleckého posudku znalce Ing. L. Pospíšila (viz např. str. 6 -10 rozsudku soudu druhého stupně), který byl obhájcem předložen u veřejného zasedání.
14. Z hlediska námitky obviněné v samém úvodu jejího dovolání, a to porušení práva na spravedlivý proces, však musí Nejvyšší soud uvést, že z pohledu vytýkaného porušení práva na spravedlivý proces je klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V této souvislosti je pak potřebné zmínit ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., které mj. konstatuje, že z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil. Je nutno uvést, že rozhodnutí napadené dovoláním uvedená kritéria splňuje, neboť ze zmíněného rozsudku je zřejmé jak se soud vypořádal s námitkami ohledně vyšetřovacího pokusu (viz str. 7 rozsudku), zjištění otěrů bílé barvy na kole poškozené (str. 7 rozsudku) a jak tato druhově shodná barva shodná s barvou vozidla, které bylo řízeno obviněnou, se mohla ocitnout na kole poškozené, proč neuvěřil obhajobě obviněné, že k přenosu nedošlo v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou (např. usvědčující část posudku znalce Ing. Sedláka Ph.D, neudělení souhlasu k odebrání vzorku barvy z předmětného vozidla z majetku společnosti ROOS Kroměříž, jejímž jednatelem je přítel obviněné – viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 rozsudku soudu druhého stupně) apod. Z dovoláním napadeného rozsudku také vyplývá, proč nevyhověl dalším důkazním návrhům obhajoby (např. str. 10-12 rozsudku soudu druhého stupně).
15. Soudy rovněž reagovaly na námitku obviněné ohledně příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a způsobeným následkem. Soud druhého stupně na straně 8 odůvodnění svého rozsudku poukazuje na to, že obviněná přestože při dopravní nehodě zranila jinou osobu, je spoluodpovědná s ohledem na porušení ustanovení §47 odst. 4 písm. a), b), c) zák. č. 361/2000 Sb. také za zranění, posun úlomku kostí při zlomenině krčku levé kosti stehenní, ke které mohlo dojít při následném vystupování poškozené z vozidla obviněné. Na tomto místě je však zcela zásadní zjištění, že v souvislosti s dopravní nehodou způsobenou z nedbalosti obviněnou (nedbalost vědomá) došlo k pádu poškozené na vozovku a v důsledku tohoto jednání utrpěla poškozená zlomeninu krčku levé stehenní kosti. Uvedené skutkové zjištění je prokázáno mj. znaleckým posudkem MUDr. Votavy. Nezpochybnitelný je rovněž závěr, že se poškozená musela podrobit chirurgickému zákroku a co bylo tímto zákrokem napraveno. Přehlédnout nelze dobu, kterou musela poškozená strávit v nemocnici v souvislosti se zmíněným chirurgickým zákrokem (11 dnů) a že dále byla omezena v běžném způsobu života, a že v důsledku zranění utrpěného při dopravní nehodě musela podstoupit rehabilitaci, lázeňskou péči s ohledem na její věk. Následně musela po delší dobu (cca jeden rok – viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně) používat berle. Uvedené zranění a následky - omezení s tím spojené, nastalo v souvislosti se zlomeninou krčku stehenní kosti, bez ohledu na to, zda k posunu úlomků došlo či nedošlo v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou (nelze přehlédnout skutečnost, na kterou upozornil již soud druhého stupně, že bylo povinností obviněné v souvislosti se zraněním, které poškozená utrpěla, přivolat na místo dopravní nehody Policii ČR).
16. Již vůbec nelze akceptovat obhajobu obviněné, že „typizovaným objektivním následkem otevření dveří stojícího vozidla do jízdní dráhy jiného vozidla není vznik vážné dopravní nehody, ohrožující zdraví či dokonce životy svých účastníků, že pravidelným následkem porušení této povinnosti je toliko škoda na majetku…“ V tomto směru obviněná patrně záměrně přehlíží, že rovnocennými účastníky silničního provozu jsou vedle řidičů automobilů také další účastníci silničního provozu, mj. také cyklisté. Jednáním popsaným ve výroku zmíněného rozsudku vytváří řidič motorového vozidla nenadálou překážku. Vzhledem k tomu, že obviněná od roku 1991 vlastní řidičské oprávnění, je obeznámena s tím, že zranitelnějšími účastníky silničního provozu jsou v tomto směru bezpochyby chodci a cyklisté, což je nutno také posuzovat při hodnocení individuální dopravní nehody.
17. Pokud obviněná argumentuje řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, je nutno upozornit, že tato rozhodnutí jsou Nejvyššímu soudu známa, avšak s ohledem na předmětnou trestní věc je případnější poukázat na rozhodnutí č. 27/1981 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že řidič stojícího vozidla smí otevřít dveře jen tehdy, pokud tím neohrozí bezpečnost silniční dopravy. Pokud takovým jednáním způsobí dopravní nehodu, je za tuto nehodu odpovědný. Skutečnost, že poškozený účastník silničního provozu nedodržel při objíždění dostatečný boční odstup a tím nehodu spoluzavinil, pouze snižuje míru viny řidiče stojícího vozidla. Přehlédnou nelze ani obdobný případ, řešený Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tdo 286/2010, s obdobnou argumentací obviněného.
18. Odkazuje-li obviněná na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 944/2015, pak je potřebné poukázat na ustanovení, která obviněná svým jednáním porušila, stejně jako na to, že ze spoluzavinění poškozeného je možno vždy automaticky dovozovat, že míra porušení povinnosti (považované za důležitou) obviněným není zásadního charakteru a je takové jeho jednání vždy nutno posoudit jen podle základní skutkové podstaty. Nejvyšší soud je toho názoru, že předmětné rozhodnutí na trestní věc obviněné nedopadá, byť soud druhého stupně vyjádřil spoluzavinění na straně poškozené v míře 30 % (tj. vzniku škody – viz str. 13 rozsudku). Přehlédnout nelze skutečnost, že sama obviněná měla před svědkyní L. M. (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně) uvést, že „ji to mrzí, že se stala nehoda, neboť se nepodívala do zrcátka a otevřela dveře“. Uvedená skutečnost by bezpochyby snižovala závěr o spoluzavinění poškozené výrazně pod 30 %, jak uzavřel soud druhého stupně. Uvedený závěr by však byl učiněn v neprospěch obviněné, což s ohledem na absenci dovolání Nejvyššího státního zástupce nelze učinit. V tomto směru námitka obviněné, že svědkyně nebyla svědkem dopravní nehody je nepodstatná, neboť svědkyně M. nevypovídala k tomu, že by viděla dopravní nehodu, resp. tuto zprostředkovaně popisovala, svědkyně mj. řekla to, co sama měla slyšet od obviněné. Z uvedeného je pak nepochybné, že obviněná si neověřovala, zda je její vystoupení z vozidla bezpečné a pouze na poškozenou klade požadavek zvýšené opatrnosti, který však měla vyvinout především sama. Předmětná dopravní nehoda je pak logickým vyústěním jejího počínání a nelze se dovolávat nerespektování zásady in dubio pro reo.
19. V souvislosti s námitkou spravedlivého procesu (extrémního nesouladu) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
20. Pokud jde o argumentaci obviněné, že jí měl být ukládán trest podle §58 tr. zákoníku, pak je nutno uvést, že tato argumentace dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. V souvislosti s uloženým trestem je potřebné uvést, že podle §147 odst. 2 tr. zákoníku bylo možno obviněné uložit trest odnětí svobody od šesti měsíců do čtyř let. Byl-li obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců (podmínečné odložený výkon trestu), pak jde o druh trestu uložený v souladu se zákonem na samé spodní hranici trestní sazby, což mj. vylučuje odkaz na použití §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srovnej rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu