ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1165.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1165/2016-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. října 2016 o dovolání, které podal obviněný J H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2016, č. j. 11 To 53/2016-696, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 147/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 12. 2015, č. j. 2 T 147/2014-656 , byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu poškození cizí věci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §228 odst. 1, 4 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době v nočních hodinách z 10. 8. 2013 na 11. 8. 2013 (pravděpodobně však někdy kolem 21.00 hodin či mírně později) na adrese M. v K. čp. ... násilně po překonání překážky vnikl do tamního „Kulturního domu“ obsahujícího rovněž obytné místnosti, z nichž následně v prvém patře odcizil finanční hotovost ve výši 122.000 Kč (110.000 Kč v české měně a cca 12.000 Kč ve valutách), 2 zlaté řetízky (úhrnná hodnota 1.800 Kč) a 14 kusů směnek (část z nich dokladující mimo jiné dluh J. H. v částce pohybující se kolem nejméně 1.000.000 Kč vůči věřiteli M. H.), přičemž následně třemi ohnisky v bytě a jedním ohniskem v sále „Kulturního domu“ založil požár, který se následně od 03.30 hodin dne 11. 8. 2013 rozšířil na celý objekt budovy čp. ..., čímž poškozeným
- M. H., odcizením peněz způsobil škodu ve výši 122.000 Kč a poškozením objektu „Kulturního domu“ ohněm způsobil další škodu ve výši 3.191.706 Kč, a pokud by nedošlo k zásahu hasičů a celý objekt „Kulturního domu“ by vyhořel, byla by M. H. způsobena škoda ve výši přesahující 8.000.000 Kč; dále poškozením movitých věcí uvedených na č. l. 484-485 v důsledku požáru způsobil poškozenému další škodu ve výši 223.100 Kč,
- I. K., odcizením 2 ks zlatých řetízků způsobil škodu ve výši 1.800 Kč.
2. Obviněný byl odsouzen podle §228 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému M. H. částku 3.326.216 Kč, Pojišťovně Kooperativa, a. s. částku 1.260.590 Kč a I. K. částku 1.800 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. H. a I. K. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 4. 2016, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení krajského soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Bc. Rostislava Smažíka dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Odvolacímu soudu vytkl, že se při nejednoznačnosti důkazní situace nezabýval dostatečně jeho odvolacími námitkami a nevyjádřil se k tvrzením obhajoby, která vyvracejí věrohodnost provedených důkazů. Odvolací soud konkrétně neodůvodnil, z jakého důvodu nepřijal jeho námitky týkající se hodnocení důkazů a omezil se na vágní a neodůvodněné tvrzení o správnosti postupu soudu prvního stupně. Nezabýval se tím, proč nalézací soud ponechal bez vysvětlení rozpor mezi výpovědí policistů Z. a B., ani nevysvětlil, z jakého důvodu odkázal na zprávu Hasičského záchranného sboru, která vyloučila, že nedopalek cigarety s izolovanou DNA byl ohniskem požáru. Tato skutečnost dokazuje jen to, že se na místě činu nacházel tento nedopalek, aniž by bylo objasněno, jak se tam dostal. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že „pominul hodnocení důkazu“ v podobě výpisu operátora z pohybu telefonu obžalovaného, z něhož plyne, že se jeho mobilní telefon pohyboval na jiném místě. Skutečnost, že telefonoval se svědkyněmi I. M., M. Ř. a nad ránem i s poškozeným, prokazuje, že měl mobilní telefon neustále při sobě. Z toho vyvozuje, že došlo k „extrémnímu nesouladu provedeného dokazování“ , které mělo za následek zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Obviněný z kontextu rozhodnutí odvolacího soudu nabývá dojmu, že přejal konstrukci soudu prvního stupně založenou na tom, že mu „prošlo jednání v J., kde byl obžaloby zproštěn, a proto věc zopakoval“ . V tomto postupu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a princip presumpce neviny.
7. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další, na toto rozhodnutí obsahově navazující, rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně podal žádost o odklad výkonu trestu do doby projednání dovolání podle §265h odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání a s ohledem na povahu uplatněných námitek se k němu nebude vyjadřovat. Vyjádřil souhlas s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) Obecná východiska
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) Vlastní posouzení důvodnosti dovolání
16. Dovolací argumentace obviněného směřuje výhradně proti rozsahu provedeného dokazování a kvalitě skutkových zjištění a jako taková nemůže obsahově založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ačkoli sám obviněný konstatuje, že si je této skutečnosti vědom, předkládá na svoji obhajobu pouze námitky skutkového rázu a odmítá nadále přijmout závěr soudů o jeho vině, jak je vymezena v rozsudku soudu prvního stupně, potažmo v usnesení soudu odvolacího. Těžiště dovolacích námitek obviněného leží ve zpochybnění závěru o jeho vině z důvodu nejednoznačné důkazní situace. Obviněný se opírá o tvrzený rozpor mezi výpověďmi svědka B. a Z. a o výpis operátora o pohybu jeho telefonu, z něhož vyvozuje, že se jeho mobilní telefon (a v důsledku komunikace jeho prostřednictvím prováděné i on sám) pohyboval jinde než na místě činu. Všechny tyto skutečnosti svědčí podle názoru obviněného o extrémním nesouladu provedeného dokazování .
17. Jak vymezeno shora (bod 11) není Nejvyšší soud povolán k přezkoumávání skutkového stavu, pokud nejde o případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry. Ačkoli se obviněný tohoto nesouladu dovolává, Nejvyšší soud tuto námitku neshledává důvodnou.
18. Dovolací soud nesdílí hodnocení dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
19. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
20. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
21. K obviněným vytýkanému porušení principu presumpce neviny se připomíná, že předpokladem zásahu Nejvyššího soudu proti napadeným rozhodnutím by bylo zjištění, že se soudy vzdálily od povinnosti respektovat zásadu presumpce neviny ve vztahu k dovolateli tím, že pečlivě nehodnotily jím předestřenou obhajobu z pohledu její možné pravdivosti, resp. eventuálně dokonce neprovedly důkazy, které by potvrzovaly jeho verzi. K principu presumpce neviny, zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny, se opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích i Ústavní soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000), který na straně jedné uvedl, že „z principu presumpce neviny... plyne ... pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného" (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, avšak na straně druhé připomenul i to, že „Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů ... Měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.“ (např. usnesení ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3077/14). Zásah dovolacího soudu by byl možný tehdy, pokud by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná. Tak tomu ve věci posuzované zjevně není.
22. V dovolání tvrzená pochybení soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího však Nejvyšší soud neshledal, protože dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky svévole nebo libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy především soud prvního stupně náležitě vyložil, na základě jakých skutečností a důkazů dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům. Podrobně též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních materiálů (včetně nálezu biologické stopy – získaný DNA profil na nedopalku cigarety se shodným DNA profilem obviněného – viz odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika na č. l. 134-135). Za klíčové přitom Nejvyšší soud považuje, že jakkoli ve svých skutkových závěrech soudy vyšly především z onoho nálezu biologického materiálu obviněného v bytě poškozeného, tak se dostatečně zabývaly námitkami dovolatele týkajícími se možnosti přenosu jeho DNA na místo činu, a to zejména za účasti třetí osoby (viz především hodnocení soudu prvního stupně na str. 9-10). Nelze tedy souhlasit s dovolatelem, že by obecné soudy tuto jeho argumentaci naprosto pominuly a na svoji povinnost rezignovaly. Přitom nesouhlas dovolatele s učiněnými skutkovými závěry nelze zaměňovat za porušení práva na spravedlivý proces.
23. Nejvyšší soud nepřiznává důvodnost tvrzení obviněného ani v té části jeho dovolací argumentace, v níž závěr o vině zpochybňuje údajným pohybem jeho mobilního telefonu. Z výpisu pohybu mobilního telefonu obviněného, resp. z jeho hodnocení založeném na č. l. 160 plyne, že z telefonního čísla obviněného (tel. č. ...) byl poslední telekomunikační provoz uskutečněn dne 10. 8. 2013 v 19:47:53 hodin, a to na buňce v H. B., přičemž následující první na to navazující telekomunikační provoz ve formě SMS zprávy adresované I. M. na buňce operátora v H. B., byl uskutečněn v 03:01:16 hodin ráno dne následujícího, tj. 11. 8. 2013. Ani další údaje stran času prováděné komunikace prostřednictvím SMS zpráv či přímo telefonní komunikace, jak jsou podchyceny v úředním záznamu na č. l. 161 nedokládají to, co tvrdí dovolatel, tj. že se v rozhodné době pohyboval jinde než na místě činu (tato komunikace – od času 03:01:16 – je vedena krátce před nahlášením požáru, resp. až v době snahy o jeho likvidaci). Z údajů a hodnocení předmětného telekomunikačního provozu je zjevné, že pohyb ani výskyt obviněného (z hlediska rozhodné doby posuzovaného skutku) od posledního telekomunikačního provozu v 19:47:53 hodin do prvního telekomunikačního provozu následujícího nelze určit.
24. Jak ověřil dovolací soud, poznatky, jež soudy nižších stupňů učinily z výše citovaných úředních záznamů, provedených jako listinné důkazy podle §213 odst. 1 tr. ř. při hlavním líčení dne 13. 1. 2015 (č. l. 526), mají oporu v primárním důkazu, jehož nosičem je CD. Z přehledu obsaženého v souboru ... v souladu s údaji obsaženými v úředním záznamu plyne, že poslední odchozí hovor z telefonního čísla užívaného dovolatelem (...) byl uskutečněn dne 10. 8. 2013 v 19:44.27 hod. (voláno č. ...), následuje záznam v čase 19:47:53 a pak až dne 11. 8. 2013 v 03:01:16, tj. SMS komunikace se svědkyní M. na telefonním čísle ... Údaj z výpisu odpovídá vyjádření svědkyně, podle níž s obviněným komunikovala asi v 3.00 hod. V mezidobí nebyly k telefonnímu číslu, které obviněný užíval (sám ve výpovědi ze dne 4. 12. 2013 udal č. ... a na č. l. 22 uvedl: „M. mi volal na mé telefonní číslo, mohlo to být kolem 05“00 hod.“ – hovor na toto číslo realizován v 05:37:36 hod.), získány žádné poznatky. Z takto zákonným způsobem opatřeného (příkaz podle §88a odst. 1 tr. ř. byl vydán soudcem Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 0Nt 19/2013 dne 17. 10. 2013) a následně provedeného důkazu vyvodily soudy závěr, že jím přítomnost obviněného na místě činu v inkriminovanou dobu není vyloučena. Takový závěr nelze pokládat za extrémně rozporný s obsahem provedených důkazů.
25. Ze skutkového zjištění vyjádřeného v tzv. skutkové větě výroku o vině plyne, že obviněný se jednání, pro které byl odsouzen, dopustil „v přesně nezjištěné době v nočních hodinách z 10. 8. 2013 na 11. 8. 2013 (pravděpodobně však někdy kolem 21.00 hodin či mírně později)“ . V uvedeném intervalu pozitivní zjištění svědčící o tom, že se dovolatel nacházel na jiném místě a tudíž se mu za vinu kladené trestné činnosti dopustit nemohl, učiněno nebylo. Ostatně lze poukázat i na to, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku ani neuvádí žádný konkrétní časový a místní údaj, který by potvrdil jím prosazovaný závěr o existenci extrémního nesouladu skutkového zjištění, že to byl on, kdo v označené době vnikl do specifikovaného objektu, odcizil v něm uvedené věci a založil požár, s poznatkem, z konkrétního důkazu plynoucím, jež učinění takového závěru vylučuje.
26. Extrémní nesoulad nezakládá ani výpověď svědkyně M. Ř. učiněné v přípravném řízení (č. l. 236) – „S námi tam nezůstal, protože musel někam jet, později říkal, že byl v H. na K. n.“ , kterou potvrdila v hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2014 (č. l. 503), neboť sám obviněný (č. l. 503) vyloučil, že by K. n. navštívil.
27. S ohledem na uvedené hodnotí Nejvyšší soud tuto část dovolací argumentace obviněného jako snahu o relativizaci soudy učiněných skutkových zjištění, jež ovšem ve spisovém materiálu nemá svůj odraz. Na tuto obhajobu obviněného je třeba (shodně se soudy obou stupňů) nahlížet jako na nevěrohodnou a důkazně vyvrácenou.
28. Ani tvrzení o rozporech ve výpovědi svědka B. a Z. není přiléhavé. Je evidentní, že na základě tohoto poukazu o údajném rozporu se obviněný snaží o ovlivnění úsudku soudů stran věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného. Ovšem toto tvrzení nemá dostatečnou potenci k tomu, aby zvrátilo závěry soudů o věrohodnosti poškozeného. Je tomu tak proto, že rozpor mezi výpovědí svědka B. a svědka Z. nebyl shledán. Při hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2014 (č. l. 495-506) svědek B. (č. l. 504) stran skutečnosti, zda poškozený z objektu kulturního domu vynášel šuplík s písemnostmi, sdělil: „… řekl bych, že poškozený žádné šuplíky z bytu do auta nevynášel, ale nejsem si tím zcela jistý“. Svědek Z. vypověděl „… viděl jsem, že přinesl dolů šuplík s nějakými písemnostmi, dával si šuplík do svého vozidla…“ (č. l. 505). V konfrontaci obou těchto vyjádření dotčených svědků však nelze jakýkoli obviněným tvrzený rozpor, mající vliv na celkově učiněné závěry, spatřovat. O rozpor v jeho významu by se jednalo tehdy, pokud by každý ze svědků vypověděl rozdílné skutečnosti týkající se téže věci, resp. jeden z nich tvrdil určitou skutečnost a druhý by ji svým výrokem popíral. V posuzovaném vztahu tomu však tak není, neboť svědek B. vypověděl pouze, že si myslí, že poškozený žádný šuplík z kulturního domu, resp. bytu nevynášel, avšak si není zcela jistý. Svědek B. tedy vypověděl své poznatky o určité skutečnosti, avšak při vědomosti své nejistoty ohledně pravdivosti tohoto jeho tvrzení této skutečnosti přiřadil nižší stupeň pravděpodobnostní hodnoty (arg. „řekl bych“ , „nejsem si jistý“ ). V takovýchto vyjádřeních proto ani Nejvyšší soud nespatřuje rozpor, jež by měl odůvodnit kasaci dovoláním napadených rozhodnutí. Pokud jde v daném směru o výpovědi samotného obviněného, vzhledem k vyhodnocení jeho údajů jako nevěrohodných, nemůže ani ta vyslovený závěr změnit.
29. Tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu je ovlivněno koncepcí státního zástupce založeného na tom, že „odsouzenému prošlo jednání v J., kde byl obžaloby zproštěn, a proto věc zopakoval“ , není ničím jiným než konkrétním poznatkem (důkazem) nepodloženou úvahou, kterou se snaží rozmělnit validitu učiněných závěrů. Na tomto jeho tvrzení rozhodně nelze založit důvodnost jeho vývodu, že jeho odsouzení představuje „bezprecedentní popření jeho základních práv – práva na spravedlivý proces a presumpce neviny“.
30. Protože dovolání obviněného neobsahuje takové námitky, které by z hlediska zajištění jeho základních práv odůvodnila (mimořádný) zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, nepřistoupil z tohoto důvodu k odvolatelem požadované kasaci jím napadených rozhodnutí. Protože obviněný současně ve svém dovolání neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá odůvodnit přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř., potažmo jeho kasaci, dospěl dovolací soud k závěru, že se svou dovolací argumentací s obsahovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela rozešel.
31. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
32. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
33. Uplatnil-li dovolatel návrh, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu trestu, který mu byl dovoláním napadenými rozhodnutími uložen, pak je třeba konstatovat, že podání obviněného nebylo možno pokládat za návrh podle §265h odst. 3 tr. ř., byť se obviněný domáhal, aby podle citovaného ustanovení Nejvyšší soud rozhodl. K podání návrhu podle zmíněného ustanovení je totiž oprávněn jen předseda senátu soudu prvního stupně. Ten takový návrh neučinil. Dovolací soud, resp. předseda jeho senátu proto podání obviněného posoudil jako podnět podle §265o tr. ř. O tomto podnětu obviněného nerozhodoval samostatným usnesením, neboť jeho vydání není obligatorní (na rozdíl od případu upraveného zněním §265h odst. 3 tr. ř.). Protože shledal, že o správnosti a zákonnosti dovoláním napadených rozhodnutí nevznikají závažné pochybnosti, obviněným požadované rozhodnutí o odložení, resp. vzhledem k jeho výkonu o přerušení mu uložených trestů, do rozhodnutí o dovolání nevydal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu