ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1171.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1171/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 9 To 240/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 45/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Příbrami uznal rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 2 T 45/2016, obviněného J. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) společně s obviněným J. D. vinným, že
„ dne 30. 3. 2016 v době okolo 01:10 hodin na parkovišti u Penny Marketu v ulici S. v P. po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu jej odcizit provedli vloupání do zde zaparkovaného uzamčeného vozidla tov. zn. Škoda Favorit, reg. zn. …, majitelky K. H., tím způsobem, že nejprve obžalovaný J. M. za pomocí provázku vyháčkoval dveře u řidiče, následně vnikl do vozidla, kde ve spodní části spínací skříňky vylomil část plastového krytu a v takto vzniklém otvoru se manipulací s kabely vedenými ve spínací skříňce snažil vozidlo nastartovat, zatímco obžalovaný J. D. po celou dobu stál vedle otevřených dveří u spolujezdce a hlídal, přičemž k odcizení vozidla nedošlo, neboť byli přistiženi hlídkou Policie ČR, proto svého jednání zanechali a z místa činu utíkali pryč, přičemž obžalovaný D. byl zadržen policejním orgánem bezprostředně po spáchání činu a obžalovanému M. se podařilo utéci a byl zadržen později v místě bydliště, a tímto jednáním oba obžalovaní zamýšleli způsobit poškozené K. H. škodu odcizením ve výši nejméně 10.000,-Kč a dále pak způsobili škodu poškozením plastu spínací skříňky ve výši 200,-Kč a škodu poškozením kličky stahování okna dveří spolujezdce ve výši 100,-Kč, kterou J. M. utrhl ve chvíli, kdy otevíral dveře spolujezdce a stahoval jejich okno, aby slyšel obžalovaný D., kdyby jej tento varoval před přijíždějící hlídkou policie,
přičemž J. M. se tohoto jednání dopustil, ačkoliv byl odsouzen Obvodovým soudem Hof ve Spolkové republice Německo rozhodnutím ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 4 Ds 34 Js 969/13, pro trestný čin krádeže ve třech případech a pokusem trestného činu krádeže ve dvou případech, vždy v souběhu s poškozením majetku podle §242 odst. 1 a 2 tr. zák. SRN, §243 odst. 1 věta 2 č. 1 tr. zák. SRN, §303 tr. zák. SRN, §303c tr. zák. SRN, §25 odst. 2 tr. zák. SRN, §22 tr. zák. SRN, §23 tr. zák. SRN, §52 tr. zák. SRN, §53 tr. zák. SRN, k trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 1 roku a 6 měsíců, který vykonal, přičemž toto cizozemské rozhodnutí bylo uznáno rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tcu 87/2014,
a dále ačkoliv byl odsouzen Zemským soudem Wiener Neustadt v Rakouské republice rozhodnutím ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 41 Hv 76/14h, mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §127 rakouský tr. z., §129 č. 1 rakouský tr. z., §12 třetí případ rakouský tr. z., §229 odst. 1 rakouský tr. z., §241e odst. 3 rakouský tr. z., §135 odst. 1 rakouský tr. z., k trestu odnětí svobody nepodmíněně v trvání 24 měsíců, který vykonal, přičemž toto cizozemské rozhodnutí bylo uznáno rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 11 Tcu 99/2015, s nabytím právní moci dne 21. 1. 2016.“
2. Tento skutek soud prvého stupně kvalifikoval v případě obviněného J. M. jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
3. Pro úplnost se uvádí, že soud prvého stupně rozhodl citovaným rozsudkem též o vině a trestu spoluobviněného J. D.
4. O odvoláních, která proti citovanému rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 9 To 240/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. M. dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Dovolatel uvedl, že soudy dostatečně neposoudily všechny skutečnosti významné pro závěr, že se činu dopustil a naplnil daným činem po všech stránkách znaky pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1, písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména pokud šlo o subjektivní stránku trestného činu. Skutková zjištění soudů neskýtala dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného přečinu ve stadiu pokusu. Dovolatel setrval na tvrzení, že se předmětného jednání nedopustil. V době, kdy mělo dojít k jednání, byl na jiném místě. Obviněný tak poskytl soudu své alibi pro inkriminovanou dobu, avšak soud se tím nezabýval. Bez opodstatnění a bez odůvodnění shledal alibi obviněného neprůkazným, neprovedl důkazy na prokázání tohoto alibi. Ani odvolací soud tyto důkazy neprovedl, ani o nich nerozhodl. Nalézací soud vycházel především z výpovědi policistů, kteří na místě činu zasahovali, a kteří podle názoru soudu bezpečně poznali v pachateli, který z místa činu uprchl, obviněného J. M. Obviněný se neztotožnil se závěry soudu ohledně věrohodnosti výpovědi obou policistů. Situace na místě činu neodpovídá popisu soudu v tom ohledu, že parkoviště je osvětleno lampami veřejného osvětlení, naopak na parkovišti lampy nejsou. Veřejné osvětlení je instalováno pouze na přilehlé silnici, když nejbližší lampa mohla být od místa činu vzdálena 5 - 10 m. Konstatování, že policisté mohli poznat osobu ve světlech vozidla, neboť proběhla před vozidlem, neměla oporu v dokazování. Výpověď policistů nemusela být vědomě nepravdivá, ale mohla být mylná. Policisté poté, co měli několik hodin před incidentem vidět obviněného J. D. ve společnosti obviněného J. M., mohli si tuto skutečnost spojit s přítomností obviněného J. D. na místě činu a získat dojem, že druhý z pachatelů musel být právě obviněný J. M. Nebyl dán relevantní důvod pro zamítnutí provedení důkazů navrhovaných obviněným k prokázání jeho alibi. Soudy se nedostatečně zabývaly i dalšími skutečnostmi. Zajištěné věcné stopy byly odeslány k provedení odborných expertíz, jejich výsledky nebyly až do vynesení rozsudku soudu prvého stupně známy. Výsledky nebyly do spisu doplněny ani v odvolacím řízení. Obviněný považoval za významné zkoumání zajištěného provázku, kterého mělo být při činu použito. Zůstalo otázkou, kde vlastně byl provázek zajištěn a proč nebyl zaslán k provedení odborné expertízy z oblasti biologie – genetika, když případně zajištěný biologický materiál mohl být porovnán s DNA obviněných. Nesrovnalost týkající se místa zajištění provázku bylo možno vysvětlit tak, že se stopami bylo dodatečně účelově manipulováno a místo jejich zjištění nebylo popsáno v souladu se skutečností. Bylo pravdou, že v hlavním líčení nebyl čten úřední záznam o podaném vysvětlení P. M. ze dne 30. 3. 2016, což bylo důvodem, že obviněný tuto nesrovnalost zjistil až dodatečně při důkladném prostudování spisových materiálů, a proto navrhl, aby úřední záznam o podaném vysvětlení byl v odvolacím jednání se souhlasem státního zástupce přečten. Odvolací soud se tímto návrhem nezabýval, ani nerozhodl o jeho zamítnutí. Dále výsledek odborného zkoumání plastové kličky pro stahování oken nebyl v době vyhlášení prvoinstančního rozsudku znám, ačkoliv bylo výslovně obhajobou žádáno, aby výsledek znalecké expertízy byl do spisu opatřen a proveden k důkazu. Obviněný proto v podaném odvolání navrhl, aby výsledky odborného zkoumání byly do spisu dodatečně založeny a provedeny jako důkaz. Ani tento důkaz nebyl odvolacím soudem akceptován, o návrhu nebylo řádně rozhodnuto. Následně dovolatel shrnoval důkazy, jichž se domáhal v předchozím řízení. Žádný z důkazů proveden nebyl, ani o něm nebylo řádně rozhodnuto. Podle jeho názoru se jedná o tzv. opomenuté důkazy.
7. Dále bez ohledu na shora uvedené dovolatel namítl, že provedené dokazování nevedlo k jednoznačnému a nepochybnému prokázání úmyslu pachatelů vozidlo odcizit. Úmysl obviněného odvolací soud dovodil pouze z trestní minulosti obviněných. Podle názoru dovolatele je toto odůvodnění nedostačující. O právní kvalifikaci jednání obviněných jsou tedy důvodné pochybnosti. Nelze vyloučit úmysl pachatelů vozidlo pouze užít na omezenou krátkou dobu k jízdě, což by ovšem zakládalo právní kvalifikaci jednání jako přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku. Podle dovolatele mělo být předmětné jednání v daném případě kvalifikováno jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku.
8. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 9 To 240/2016, ve výroku o vině a trestu obviněného J. M., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 9 To 240/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
17. V posuzované věci všechny uplatněné dovolací námitky (podrobně viz výše v rekapitulaci podání dovolatele) vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují do oblasti skutkové, potažmo procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů v návaznosti na tvrzení o tzv. opomenutých důkazech vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazoval vlastní hodnocení důkazů a předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr (jednání, které je mu kladeno za vinu, se nedopustil) . Ačkoli obviněný uplatnil i námitku, kterou by bylo možné při zběžném náhledu označit za hmotně právní (nebyl prokázán úmysl odcizit vozidlo a čin měl být kvalifikován jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku), podstatné pro rozhodnutí o jeho dovolání je to, že tuto námitku nevázal na skutková zjištění soudů ve věci činných vyjádřená především ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, navíc ji stavěl na ničím nepodloženém hypotetickém výroku, že nelze vyloučit úmysl pachatelů vozidlo pouze použít na omezenou krátkou dobu k jízdě. Přestože deklaroval svůj nesouhlas s jejich právními závěry, v prvé řadě jim de facto vytýkal nesprávné hodnocení důkazů a z nich vycházející vadná (nesprávná) skutková zjištění. Až v návaznosti na tato skutková tvrzení (sekundárně) vyvozoval nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání. Obviněný tedy nenamítal rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
18. V obecné rovině možno ještě uvést, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
19. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán.
20. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění vyjádřená v napadeném rozhodnutí mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, jak na to poukázaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů.
21. Nelze tak činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů řádně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
22. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
23. K námitce vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Co se týče tvrzení obviněného o existenci tzv. opomenutých důkazů nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně se podává, že daný soud se jeho důkazními návrhy zabýval a zamítl je, neboť shledal jejich nadbytečnost a snahu obviněného účelově prodloužit řízení a dosáhnout propuštění z vazby. Důkazní situaci shledal za zcela jednoznačnou (srov. str. 7 odst. 2 odůvodnění jeho rozhodnutí). Odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil. Pokud se týče námitky týkající se nepřečtení úředního záznamu svědka P. M., lze podotknout, že tento svědek byl vyslechnut v hlavním líčení a za této situace, nebylo, jak správně poznamenal odvolací soud, relevantního důvodu zabývat se úředním záznamem o podaném vysvětlení pořízeným s jmenovaným svědkem v přípravném řízení (viz §158 odst. 6 tr. ř.).
24. Lze tedy shrnout, že v dané věci soudy nižších stupňů sice neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy, z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, přičemž se dostatečným způsobem vypořádaly s podanými důkazními návrhy. Důkazní řízení tak netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
25. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozoval vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení [potažmo existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], pak je nutno zdůraznit, že šlo o námitky z pohledu uplatněného (i jiných) dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. K výše uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že (každý) dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální – Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
27. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
28. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu