ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1185.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1185/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. září 2016 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 13 To 143/2016-277 jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 3/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 13 To 143/2016-277, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 2. 2016, č. j. 8 T 3/2016-251, kterým byl obviněný uznán vinným spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 rozsudku) a za to byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; o nároku poškozené společnosti bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 13 To 143/2016-277, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že již soud druhého stupně upozorňoval na skutečnost, že jeho jednání pro přečin kvalifikovaný podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebylo jednoznačně prokázáno, neboť proti sobě stály dvě rozporné výpovědi svědků a záznam videokamery PČR jednoznačně neprokazoval, že vozidlo řídil obviněný. Pokud jde o jednání kvalifikované podle §205 odst. 1 písm. a), 2, 3 tr. zákoníku pak argumentuje tím, že žádné firemní dárkové poukázky neodcizil. Poukazuje na to, že nebyla provedena žádná inventura těchto poukázek, měla být vyslechnuta svědkyně, která měla uplatnit jednu ze scházejících poukázek, kdy a od koho ji převzala a správně měla organizaci vzniknout podle obviněného škoda pouze ve výši 800 Kč. Podle mínění obviněného soudy nesprávně hodnotily důkazy a uznaly ho vinným na základě nepravdivých skutečností, byl odsouzen neprávem, nespravedlivě a jen na základě nepřímých důkazů. V další části odkazuje na své odvolání a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí „zrušil podle §265i odst. 3, 4 o. s. ř.“ a věc uvedenému soudu vrátil k novému řízení.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělila, že se k němu s ohledem na jeho obsah nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s jeho projednání v neveřejném zasedání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř., což odůvodňuje použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Předně je nutno uvést, že pokud obviněný v dovolání odkazuje na skutečnosti, které již uplatnil v odvolání a kterými by se měl Nejvyšší soud zabývat v rámci dovolání, pak musí Nejvyšší soud odkázat na rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr., které uvádí, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně.
9. Pokud jde o další námitky obviněného, pak tyto spočívají v prostém konstatování, že se nedopustil přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku – neboť vozidlo v době zákazu činnosti, který mu byl soudy uložen neřídil a pokud soudy dospěly k závěru o jeho vině, pak důkazy nesprávně hodnotily, když neuvěřily jeho obhajobě, že vozidlo řídil jeho bratr a pouze na základě nepřímých důkazů dovodily jeho vinu. V tomto případě je nutno uvést, že soud prvního stupně podrobně rozvádí ve svém rozsudku výpověď nejen obviněného, ale také slyšených svědků a následně důkazy hodnotí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. nejen jednotlivě, ale také v jejich souhrnu a z hodnocení těchto důkazů na straně 6 je zřejmé, že výpověď obviněného je v zásadním rozporu s výpovědí svědkyně H., ohledně počtu osob jedoucích ve vozidle i ohledně toho, kdo měl vozidlo řídit (obviněný uváděl, že vozidlo řídil bratr a svědkyně si k němu do vozidla následně přisedla, zatímco svědkyně uváděla, že ve vozidle jela pouze s obviněným a vozidlo řídila ona). Soudy pak uvedené skutečnosti hodnotily v souhrnu s výpovědí svědkyně prap. H. Š., která uvedla, že když míjely s kolegyní vozidlo, seděl v něm na místě řidiče obviněný.
10. Námitky obdobného charakteru, tedy skutkové a procesní, spočívající v nesprávném hodnocení důkazů a nedostatcích provedeného dokazování (nebyla provedena inventura firemních dárkových poukázek, nebyla vyslechnuta svědkyně k tomu, kdy a od koho získala a následně uplatnila chybějící poukázku), byly obviněným již uplatněny v řízení před soudy nižších stupňů a soudy se s nimi náležitým způsobem vypořádaly (viz např. str. 7 odůvodnění rozsudku či str. 4-5 odůvodnění usnesení). Reagovaly rovněž na obsahově totožnou námitku obviněného ohledně výše škody, která měla být způsobena poškozené společnosti ve výši 800 Kč, neboť podle obviněného odcizené poukázky měly mít hodnotu pouze vynaložených nákladů na jejich výrobu a tisk. Nutno podotknout, že obviněný v této souvislosti popírá krádež uvedených firemních dárkových poukázek. Soudy také v tomto směru považovaly další dokazování za nadbytečné, když vyšly z výpovědí svědkyň L. D. a zejména svědkyně G. K. Tyto důkazy pak hodnotily v kontextu s výpovědí obviněného a svědka F., kdy mj. poukazují na skutečnost, že přestože obviněný popíral, že by odcizil nějaké poukázky nebo si je vůbec prohlížel, byl schopen je velmi dobře popsat. V tomto směru nelze než uzavřít, že v rámci svého dovolání obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, přičemž na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
11. V souvislosti s odůvodněním rozhodnutí soudy nižších stupňů a hodnocením důkazů považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jak Ústavní soud, tak Nejvyšší soud k otázce extrémního nesouladu (práva na spravedlivý proces) v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu . Stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, avšak v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. S otázkou výše škody (obviněným zmiňovaná částka 800 Kč) se rovněž vypořádaly soudy nižších stupňů, když správně poukázaly na znění ustanovení §18 odst. 3 tr. zákoníku, které uvádí, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky přísnějšího trestného činu, bude potrestám za pokus tohoto trestného činu (jednání obviněného spočívající v odcizení poukázek, o kterých se domníval, že mají hodnotu na nich vyznačenou, bylo s ohledem na toto ustanovení kvalifikováno jako pokus trestného činu).
12. Vzhledem k tomu, že se jedná ze stany obviněného o polemiku s hodnocením důkazů, ke kterým se již podrobně soudy vyjádřily, a které považuje Nejvyšší soud za plně odpovídající ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění pak ustanovení §125 tr. ř., odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Nad rámec uvedeného rozhodnutí, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu