ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1194.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1194/2016-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. září 2016 o dovolání obviněného F. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2016, č. j. 7 To 96/2016-137 jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 18/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2016, č. j. 7 To 96/2016-137, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto podle §256 tr. ř. odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 2. 2016, sp. zn. 3 T 18/2016, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2016, č. j. 7 To 96/2016-137, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s konstatováním, že „rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a stejně tak rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město spočívají na nesprávném právním posouzení“. Obviněný argumentuje tím, že stávající trest je pouze reakcí soudů na jeho trestní minulost, přičemž soudy jeho argumenty uplatněné v řízení zlehčují a nepřikládají jim patřičnou váhu. Poukazuje na to, že i přestože uznal svoje pochybení, nebyl mu uložen žádný z možných alternativních trestů odnětí svobody. Dále uvádí, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil úmyslně a popisuje jednání, pro které byl postaven před soud a následně odsouzen s tím, že se jednalo o jeho pochybení, ale nikoho v bezprostředním ani širším okolí neohrozil, jednalo se o bagatelní jednání, přičemž „již samotné projednání výše specifikované věci před soudem prvního stupně, bylo pro odsouzeného značně psychicky náročné a tím, že byl odvolacím soudem zamítnut jeho opravný prostředek, se jeho deprivace ještě prohloubila“. Trest, který mu byl uložen, považuje za „neúměrný tomu, čeho se dopustil“. Porušení zákazu, které je mu opakovaně přisuzováno, bylo velmi často důsledkem souhry okolností, ke kterým mnohdy ani sám odsouzený nezavdal příčinu. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, ev. sám obviněného obžaloby zprostil, případně zrušil napadená rozhodnutí pouze ve výroku o trestu a upustil od potrestání nebo uložil obviněnému některý z alternativních trestů.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na obsah podaného dovolání se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř., což odůvodňuje použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Z podaného dovolání je zřejmé, že zcela shodně jako v případě námitek uplatněných obviněným v řízení před soudem druhého stupně, poukazuje zejména na skutečnost, že sice věděl, že má zákaz pobytu na území P.-m., avšak byl vykázán z vlaku, ve kterém bez jízdenky cestoval a chtěl proto po vykázání z vlaku navštívit v P. svého známého, aby situaci co nejrychleji vyřešil. Z odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je patrno, že tento se otázkou „úmyslu obviněného“ zabýval velmi podrobně na straně 2-3, kde přiléhavě poukázal na okolnosti, pro které považuje obhajobu obviněného za neakceptovatelnou (o zákazu pobytu obviněný věděl, cestoval přímým vlakem K. – P. a zpět, z návštěvy přes území města P., mohl jet jiným spojem bez průjezdu územím města P., již tato část jednání obviněného svědčí o úmyslu obviněného nerespektovat výkon rozhodnutí soudu atd.). Soud prvního stupně pak v odůvodnění svého rozsudku rovněž zmiňuje okolnosti, které jej vedly k závěru, že obviněný jednal úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když bez předchozího povolení a bez vnější závažné příčiny se dne 10. 2. 2016 zdržoval v P., přestože věděl, že mu byl uložen trest zákazu pobytu na území okresu P.-m., který trvá až do 2. 11. 2016. S uvedenými závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil, přičemž musí odmítnout argumentaci obviněného, že pro své „jednání měl vážný důvod“. Vážný důvod nevyplynul z žádné z obviněným uvedené výpovědi či vyjádření, vždy se jednalo ze strany obviněného pouze o „bagatelizaci svého protispolečenského jednání“.
9. V další části dovolání argumentuje obviněný tím, že mu byl uložen „zcela neúměrný trest“ s ohledem na jeho osobu. Obviněného je nutno upozornit na to, že „za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k trestu, který byl obviněnému F. Š. uložen, však takové podmínky pro odkaz na použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dány nebyly.
10. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí III. ÚS 2866/07).
11. Ve vztahu k obviněnému upozornily soudy nižších stupňů mj. na skutečnost, že se obviněný předmětného jednání dopustil v době, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody (z posledního výkonu trestu pro shodnou trestnou činnost byl propuštěn dne 26. 8. 2015). Toto jsou dvě z okolností, které soudy zmínily mimo dalších, které je vedly k závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Z pohledu Nejvyššího soudu by pak přicházelo v úvahu, pokud by podal obviněný dovolání také z důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. posoudil, zda byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu za trestný čin, kterým byl uznán vinným a zda nejde o takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Za trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným, mu bylo možno uložit trest odnětí svobody až na dva roky. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jde jednak o druh trestu, který zákon připouští a rovněž byl uložen ve výměře stanovené zákonem. Tedy i v tomto směru by byla námitka obviněného, pokud by byla uplatněna prostřednictvím §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., posuzována jako právně irelevantní.
12. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu