ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1218.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1218/2016-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. B. , a obviněného D. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 2 To 70/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 247/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují
- rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 2 To 70/2016, a to pouze v té části výroku, kterou bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání Okresního státního zástupce v Olomouci,
- rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 5 T 247/2015, a to pouze ve výroku, jímž byli obvinění D. H. a M. B. zproštěni podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby [bod 3. a), b) rozsudku].
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části citovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 5 T 247/2015, byli obvinění M. B. a D. H. (dále též „obvinění“) podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měli dopustit tím, že
„a) v přesně nezjištěné době v nočních hodinách v prvním kalendářním týdnu v měsíci lednu r. 2015, poté, co se dohodli s V. P., že přepadne nějakou hernu a podělí se s nimi o získané peníze, odvezli V. P. osobním motorovým vozidlem tov. zn. Mercedes Benz řízeným obviněným M. B. do O. na ul. P. před bar Taurus, kde mu předali airsoftovou pistoli zn. Glock a oděv s kapucí přes hlavu, popsali mu vnitřní dispozici baru a umístění trezorů, a žádali jej, aby přepadl obsluhu baru, pod pohrůžkou použití zbraně jí odňal finanční prostředky, a poté utekl na smluvené místo k obci H., kde na něj budou čekat ve vozidle a společně z místa odjedou, přičemž V. P. původně souhlasil, vystoupil z vozidla a odešel směrem k baru, následně však od záměru spáchat trestný čin upustil, vrátil se zpět k vozidlu a své jednání obviněným zdůvodnil tím, že se v baru nacházelo větší množství návštěvníků, dále téhož dne odvezli V. P. z O. do L. na ul. Ž. před bar Bonver, kde mu popsali vnitřní dispozici baru a umístění trezorů, a opět jej žádali, aby s airsoftovou pistolí zn. Glock přepadl obsluhu baru a odňal jí finanční prostředky, přičemž V. P. opět vystoupil z vozidla a odešel směrem k baru, od záměru spáchat trestný čin však upustil, vrátil se zpět k vozidlu a vymluvil se na pohyb většího počtu osob v okolí baru, dále téhož dne odvezli V. P. z L. do P. na ul. K. před bar Meloun, kde mu popsali vnitřní dispozici baru a umístění trezorů, a opět jej žádali, aby s airsoftovou pistolí zn. Glock přepadl obsluhu baru a odňal jí finanční prostředky, přičemž V. P. opět vystoupil z vozidla a odešel směrem k baru, od záměru spáchat trestný čin však upustil, vrátil se zpět k vozidlu a vymluvil se na přítomnost hlídky městské policie v blízkosti baru,
b) v přesně nezjištěné době v nočních hodinách ze dne 6. 1. 2015 na 7. 1. 2015, poté, co se dohodli s V. P., že přepadne nějakou hernu a podělí se s nimi o získané peníze, odvezli V. P. osobním motorovým vozidlem tov. zn. Mercedes Benz řízeným obviněným M. B. do O. na ul. P. před bar Taurus, kde mu předali airsoftovou pistoli zn. Glock a oděv s kapucí přes hlavu, popsali mu vnitřní dispozici baru a umístění trezorů, a žádali jej, aby přepadl obsluhu baru, pod pohrůžkou použití zbraně jí odňal finanční prostředky, a poté utekl na smluvené místo k obci H., kde na něj budou čekat ve vozidle a společně z místa odjedou, přičemž V. P. původně souhlasil, vystoupil z vozidla a odešel směrem k baru, následně však od záměru spáchat trestný čin upustil, vrátil se zpět k vozidlu a své jednání obviněným zdůvodnil tím, že do baru přišel majitel, dále téhož dne odvezli V. P. z O. do L. na ul. Ž. před bar Bonver, kde mu popsali vnitřní dispozici baru a umístění trezorů, a opět jej žádali, aby s airsoftovou pistolí zn. Glock přepadl obsluhu baru a odňal jí finanční prostředky, přičemž V. P. opět vystoupil z vozidla a odešel směrem k baru, od záměru spáchat trestný čin však upustil, vrátil se zpět k vozidlu a vymluvil se na zavírací dobu herny.“
2. Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl obviněný D. H. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněný M. B. byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody ve vztahu k obviněným S. K. a V. H.
3. Proti výroku rozsudku Okresního soudu v Olomouci, jímž byli obvinění zproštěni obžaloby, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci (v rozsudku odvolacího soudu označen jako Okresní státní zástupce v Olomouci) odvolání v jejich neprospěch, které bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 2 To 70/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto. Jmenovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o zamítnutí odvolání obviněných D. H. a V. H. a o zrušení rozsudku nalézacího soudu ve vztahu k obviněnému S. K. ve výroku o trestu a o jeho novém odsouzení.
II.
4. Proti výroku rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci (v rozsudku odvolacího soudu označeného jako Okresní státní zástupce v Olomouci), podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněných, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku, kterým byli obvinění zproštěni obžaloby, ač rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Nejvyšší státní zástupce v podaném mimořádném opravném prostředku nejprve shrnul argumentaci soudů nižších stupňů, která vychází ze skutečnosti, že hlavní pachatel V. P. neměl v úmyslu skutek spáchat a jeho „jednání na místě nebylo způsobilým pokusem, ani reálnou přípravou, nepřichází tedy do úvahy trestní odpovědnost ani obž. H. a obž. B.“ (viz str. 33 rozhodnutí nalézacího soudu). V této souvislosti namítl, že soudy kladou přehnaný a nesprávný důraz na úmysl „hlavního pachatele“, zatímco opomíjí, že předmětem obžaloby bylo jednání obviněných, nikoliv svědka V. P., takže je třeba posoudit, zda objektivní a subjektivní stránku přípravy trestného činu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku naplnili obvinění.
6. Ve světle jím odcitovaných teoretických a judikatorních východisek akcentoval, že je právně nevýznamné, zda V. P. chtěl, či nechtěl spáchat loupežná přepadení barů (pokud by chtěl, mohlo by se jednat dokonce o pokročilejší vývojové stadium trestného činu), jelikož rozhodující je fakt, že se obvinění domnívali (byť mylně), že loupežná přepadení spáchá a učinili všechno pro to, aby je spáchat mohl. Jejich představa o spáchání loupežných přepadení a kroky směřující k jejich realizaci byly zároveň dostatečně konkrétní (opatření a předání zbraně, s níž mělo být loupežné přepadení spácháno, opatření a předání maskovacího oděvu, popsání vnitřní dispozice barů a umístění trezorů, odvezení V. P. osobním motorovým vozidlem před bary a následné čekání na smluveném místě, aby ho mohli po provedeném loupežném přepadení odvést), takže byla splněna základní podmínka přípravy v podobě orientace na konkrétní zvlášť závažný zločin. Nejvyšší státní zástupce rovněž vyjádřil své přesvědčení, že výše specifikované jednání obviněných mělo být posouzeno jako příprava v podobě organizování, poněvadž jejich úmyslné vytváření podmínek ke spáchání individuálně určeného zvlášť závažného zločinu mělo podobu komplexní a intenzivní činnosti naplňující znaky „řízení“ spáchání činu. Nadto poukázal na skutečnost, že z popisu skutků vymezených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že ve stejném postavení jako V. P. vystupovali obvinění S. K. (skutek pod bodem 1.) a obviněný V. H. [skutky pod body 4. a) – b)], tito však na rozdíl od V. P. loupežná přepadení předem vytipovaných barů spáchali a byli za tato jednání uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž obvinění se ve vztahu k nim chovali v podstatě shodně jako k V. P.
7. Vzhledem ke shora rozvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 2 To 70/2016, ve výroku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci, dále též rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 5 T 247/2015, v jeho zprošťující části týkající se obviněných M. B. a D. H. a ve vztahu k nim také ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání učinil rovněž pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodoval jiným způsobem než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
8. K podanému dovolání se prostřednictvím své obhájkyně vyjádřil obviněný M. B., který uvedl, že zde citovaná judikatura svým obsahem na nyní posuzovaný případ nepřiléhá. Následně se plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, k čemuž dodal, že on a V. P. nebyli vedeni společným úmyslem spáchat zvlášť závažný zločin loupeže a žádný z nich nepodnikal kroky, jež by mohly vést ke spáchání (přípravě) určitého trestného činu. Nemohlo se tudíž jednat o cílenou, předem připravenou činnost, která by vedla k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco opačné stanovisko by odporovalo základní zásadě in dubio pro reo a došlo by tím k nezákonnému rozšiřování podmínek trestnosti, což je nepřípustné.
9. Obviněný dále poukázal na vadu řízení, kterou namítal již v řízení před nalézacím soudem, že svědek V. P. byl v přípravném řízení vyslechnut bez právních zástupců obviněných, přičemž tato jeho výpověď se lišila od výpovědi učiněné při výslechu před soudem prvního stupně. S ohledem na skutečnost, že obhájcům obviněných nebylo umožněno účelné využití všech prostředků k hájení zájmů obviněného, bylo zásadním způsobem zasaženo do jejich práva na obhajobu jakožto dílčího prvku práva na spravedlivý proces a výpověď z přípravného řízení tudíž nemožno považovat za relevantní.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 2 To 70/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání ve prospěch i v neprospěch obviněných podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
15. V předmětné trestní věci uplatnil nejvyšší státní zástupce druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť bylo podle jeho názoru rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti výroku rozsudku, kterým byli obvinění zproštěni obžaloby, ačkoliv byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Nejvyšší soud shledal, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska výše vymezených dovolacích důvodů uplatněny relevantně, načež přistoupil k posouzení podaného mimořádného opravného prostředku.
IV.
17. Jelikož charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou odmítnutí dovolání, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející. Za účelem posouzení důvodnosti dovolání nejprve připomene stěžejní skutková zjištění v dané trestní věci.
18. Ve vztahu ke skutkům, pro které byli obvinění zproštěni obžaloby, tito využili svého práva mlčet a nevypovídali. Skutková zjištění tak byla učiněna na základě výpovědí svědků V. P. a M. D., přičemž z výpovědi V. P. učiněné v přípravném řízení se podává, že „(obvinění) mi řekli, že by pro mne měli nějakou práci, že mají bar TAURUS v O. Zavezli mne tam, dali mi pistoli kuličkovou, dali mi oblečení z jejich auta, asi 300 metrů před barem mne vysadili, já jsem se převlékl. Předtím mi ještě ukázali, kde se poté sejdem ve vesnici u O., ..., mi ukázali a nakreslili na papírku, jak to vevnitř vypadá, kde je barový pult, kde je servírka, kde je trezor a že tam mám prostě vběhnout a chtít peníze ... Oba dva, jak H., tak B., byli nespokojení, neboť do toho investovali nějaké peníze, platili benzín a snažili se mne hecovat, abych do toho šel, ... Podruhé jsme se setkali opět na základě telefonátu H., že by pro mne něco měli, ...“ (viz č. l. 782 – 783), k čemuž v hlavním líčení uvedl, že „[n]evymýšlel jsem si ani při té výpovědi na policii“ (viz č. l. 1247). Takto popsané události potvrzuje i výpověď M. D., který jim byl osobně přítomen (viz č. l. 769 – 770 ve spojení s č. l. 1209 p. v. spisu). Soudy nižších stupňů tak bylo zjištěno, že (zjednodušeně řečeno) obvinění opatřili V. P. zbraň a maskování za účelem loupežného přepadení, které však tento nikdy spáchat nechtěl, neboť vždy jen vystoupil z auta a na něco se vymluvil (viz str. 33 – 34 rozsudku nalézacího soudu, str. 16 – 17 rozsudku odvolacího soudu).
19. Namítá-li v této souvislosti obviněný M. B., že výpověď V. P. je procesně nepoužitelná, neboť byl vyslechnut bez právních zástupců obviněných, Nejvyšší soud k tomu sděluje, že svědkovi V. P. byla v hlavním líčení v souladu s §211 odst. 3 tr. ř. předestřena jeho výpověď z přípravného řízení na č. l. 782 - 784 spisu. O tomto výslechu byli obhájci obou obviněných řádně vyrozuměni (viz doručenky na č. l. 777, 778 spisu) a tito, resp. jejich koncipienti, byli tomuto výslechu také osobně přítomni. Námitka obviněného M. B. ve vztahu k porušení práv obviněných či k procesní nepoužitelnosti předmětné výpovědi je proto zjevně neopodstatněná.
20. S ohledem na shora popsané skutečnosti lze konstatovat, že soudy nižších stupňů zcela správně usoudily, že skutky pod body 3. a), b) výroku rozsudku nalézacího soudu nemohou být posouzeny jako účastenství na trestném činu loupeže podle §24 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání V. P. nedospělo ani do stadia pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, a nebyla tudíž splněna podmínka akcesority účastenství na hlavním trestném činu, takže přichází v úvahu pouze jejich trestní odpovědnost za spáchání trestného činu ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Dále správně dovodily, že předmětné jednání obviněných nemohlo být posouzeno ani jako spolupachatelství na trestném činu loupeže ve stadiu přípravy, neboť nenaplňovalo podmínky spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Nesprávně však dospěly k závěru, že jednání obviněných není trestných činem, protože nemůže být vůbec posouzeno jako příprava k trestnému činu loupeže podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu, že „hlavní pachatel“ V. P. neměl nikdy v úmyslu spáchat loupežná přepadení. Soudy obou stupňů tak vytvořily konstrukci jakési „akcesority trestnosti přípravy na jednání hlavního pachatele“, nicméně žádnou takovou podmínku trestnosti přípravy zákon nestanovuje.
21. Přípravou k trestnému činu ve smyslu §20 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.
22. Jak správně podotkl soud druhého stupně, pouhý úmysl, byť veřejně vyslovený, spáchat zvlášť závažný zločin, jehož příprava je trestná, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 491/04, uveřejněn pod č. 4 ve sv. 36 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Úmysl pachatele přípravy trestného činu musí zahrnovat zaměření přípravy ke spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. K tomu ovšem Nejvyšší soud dodává, že trestnost přípravy nevyžaduje detailní promyšlenost a konkretizaci připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým. Příprava může např. u zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 tr. zákoníku spočívat v opatření zbraně k překonání odporu znásilňované osoby, přičemž nemusí být v tom okamžiku již konkretizováno místo a čas spáchání znásilnění, a dokonce ani nemusí být konkretizována osoba, vůči které bude zbraň použita, a to proto, že pachatel hodlá znásilnit kteroukoli vhodnou osobu, která se bude na později vybraném místě nacházet. Postačí zde jen dostatečně individualizovaný trestný čin v představě pachatele [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 283].
23. Primárně je potřebné akcentovat, že v této trestní věci je posuzována toliko trestní odpovědnost obviněných, nikoliv svědka V. P., přičemž pachatelem přípravy je každý, kdo úmyslně vytváří podmínky ke spáchání zvlášť závažného zločinu, nejen ten, kdo má eventuálně trestný čin „vlastnoručně“ spáchat. Ve vztahu k obviněným bylo s ohledem na výše popsané skutečnosti zjištěno, že opakovaně kontaktovali V. P., aby se s ním dohodli na spáchání zvlášť závažného zločinu v podobě loupežného přepadení. Za tímto účelem ho osobně odvezli na konkrétní místo, kde měl tento zločin spáchat, vybavili ho potřebnými prostředky (airsoftovou pistolí a bundou s kapucí přes hlavu), podrobnými informacemi (popis vnitřní dispozice baru a umístnění trezorů) a přesnými pokyny, jak má loupežná přepadení spáchat (přepadení obsluhy baru, odnětí finančních prostředků pod pohrůžkou použití zbraně a následný útěk na dohodnuté místo). Za takového stavu nelze mít žádné pochybnosti o tom, že by připravovaný trestný čin nebyl v představách obviněných dostatečně individualizovaný, jelikož činili zcela konkrétní kroky k tomu, aby V. P. užil pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku, a jejich jednání tudíž nutno kvalifikovat v souladu s §20 odst. 1 tr. zákoníku jako úmyslné vytváření podmínek ke spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. Trestný čin loupeže je současně zvlášť závažným zločinem (§14 odst. 3 tr. zákoníku), u něhož zákon výslovně stanoví, že příprava k jeho spáchání je trestná (§173 odst. 5 tr. zákoníku), takže přípravné jednání obviněných i v tomto ohledu naplňuje podmínky trestnosti podle §20 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Skutečnost, zda V. P. měl nebo neměl v úmyslu tento individuálně určitý zvlášť závažný zločin spáchat, je pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných za jeho přípravu z právního hlediska zcela irelevantní. Situaci, kdy V. P. dané skutky spáchat nechtěl, je třeba posoudit jako skutkový pozitivní omyl obviněných, kteří se mylně domnívali, že V. P. jimi připravované zvlášť závažné zločiny spáchá, ačkoliv skutečnost tomu neodpovídala. Taková okolnost má nicméně vliv pouze na posouzení trestní odpovědnosti V. P., nikoliv na trestní odpovědnost obviněných (jinak by tomu bylo při posuzování trestní odpovědnosti účastníka na hlavním trestném činu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, srov. rozhodnutí publikované pod č. 30/1996 Sb. rozh. tr.).
25. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že příprava trestného činu může směřovat ke spáchání vlastního zvlášť závažného zločinu (např. opatřování prostředků pro vlastní zvlášť závažný zločin), ke spáchání zvlášť závažného zločinu další osoby (např. organizátorství, návod, pomoc) nebo ke spáchání zvlášť závažného zločinu vlastnímu i další osoby (např. spolčení, srocení) [srov. Šámal, P. a kol. str. 284]. V daném případě se přitom jednalo o variantu, kdy obvinění připravovali spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže další osoby - V. P.
26. Pokud soud prvního stupně opírá své úvahy o beztrestnosti souzeného jednání obviněných také o skutečnost, že „oba obžalovaní se nesnažili přimět svědka P. ke skutku třeba násilím, když hernu nechtěl přepadnout, jeli jinam“ (viz str. 33 rozsudku nalézacího soudu), nutno tyto ve vztahu k otázce jejich trestní odpovědnosti za přípravu trestného činu loupeže označit za bezpředmětné. Podmínkou trestnosti přípravy zvlášť závažného zločinu zcela určitě není, aby její pachatel ke spáchání takového zločinu někoho donucoval, a už vůbec ne, aby tak činil násilím. Takové okolnosti by mohly být rozhodné nanejvýš pro vyvození souběžné trestní odpovědnosti za dokonaný trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku.
27. Stran formy přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže Nejvyšší soud shledal naplnění podmínek organizování trestného činu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v podobě zosnování a řízení spáchání zvlášť závažného zločinu. Byť se soud druhého stupně k této otázce postavil odlišně, když uvažoval nad formou návodu nebo pomoci (viz str. 16 rozsudku odvolacího soudu), nutno podotknout, že jednání obviněných nespočívalo toliko ve vzbuzení rozhodnutí ve V. P. spáchat trestný čin loupeže nebo v umožnění nebo usnadnění mu tento trestný čin spáchat. Jejich jednání sice zahrňovalo i tyto kroky, návod a pomoc jsou však pouze subsidiárními formami účastenství ve vztahu k organizátorství, takže naplní-li pachatel podmínky stanovené v §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, posuzuje se jeho jednání jen podle této nejzávažnější formy účastenství.
28. Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod. [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 348].
29. Ve smyslu uvedených teoretických východisek naplňuje shora specifikované jednání obviněných jednak znaky zosnování trestného činu - obvinění nejenže iniciovali dohodu s V. P. o spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, ale vypracovali rovněž podrobný plán jeho spáchání - a jednak znaky řízení trestného činu -obvinění dali V. P. přesné pokyny k jeho spáchání, přičemž opomenout nelze ani skutečnost, že na spáchání loupežného přepadení také naléhali (byť ne násilím), v důsledku čehož V. P. nakonec provedl „alespoň“ vloupání do restaurace [viz skutek 3. a) (c) výroku rozsudku nalézacího soudu]. Také nalézací soud poznamenal, že „sám (V. P.) nakonec nabízel provedení vloupání do restaurace, možná proto, aby měl od obžalovaných „pokoj“, že už něco pro ně provedl“ , ačkoliv tuto úvahu vztahoval ke zdůvodnění toho, že loupežné přepadení ve skutečnosti spáchat nechtěl (viz str. 33 rozsudku soudu prvního stupně). O to méně logickým se pak jeví závěry tohoto soudu, jimiž bagatelizuje naléhání obviněných na V. P., když toto dospělo až k tomu, že po několika neúspěšných „naléháních“ V. P. trestný čin (byť ne loupež, nýbrž „pouze“ krádež) nakonec spáchal, aby měl slovy nalézacího soudu od obviněných pokoj. Takové vyústění předmětných událostí ve spojení se shora popsaným činěním konkrétních kroků obviněnými k tomu, aby V. P. spáchal loupežná přepadení, pak rovněž vylučuje možnost, že by ze strany obviněných šlo o pouhé „chvástání“, jak uváděl svědek V. P. ve své výpovědi v hlavním líčení.
30. Na základě výše rozvedených skutečností lze uzavřít, že soud prvního stupně nesprávně právně kvalifikoval jednání obviněných vymezená pod body 3. a), b) výroku jeho rozsudku, když shledal, že tato nejsou trestným činem, ačkoli byly naplněny podmínky pro jejich posouzení jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě organizování ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Soud druhého stupně následně odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci, podané v neprospěch obviněných ve vztahu k předmětným skutkům, zamítl, ačkoli byl v řízení před nalézacím soudem dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Z podnětu dovolání Nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných proto Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 2 To 70/2016, v té části výroku, kterou bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání Okresního státního zástupce v Olomouci, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 5 T 247/2015, ve výroku, jímž byli obvinění D. H. a M. B. zproštěni podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby [bod 3. a), b) rozsudku]. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části uvedených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení bude soud prvního stupně povinen o skutcích napadených dovoláním nejvyššího státního zástupce v intencích shora uvedeného znovu rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 10. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu