ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1242.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1242/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2016 o dovolání, které podala obviněná M. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 9 To 149/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 uznal rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016, obviněnou M. M. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala obviněná uvedené trestné činy tím, že „dne 19. 11. 2014 v době od 21:30 hod. do 22:10 hod. v P., ul. R. …, v objektu H. hotýlku, který navštívila s poškozeným L. Ch., a to za účelem poskytnutí sexuálních služeb za úplatu, nejprve využila nepozornosti poškozeného v době, kdy odešel vykonat osobní hygienu do sprchy pronajatého pokoje, a následně mu ze zadní kapsy kalhot, jež poškozený odložil na postel, odcizila finanční hotovost ve výši 2 000 Kč a dále debetní kartu České spořitelny a. s., číslo karty: …, vystavenou na jméno L. Ch.,
kdy následně obžalovaná v nočních hodinách dne 19. 11. 2014 použila odcizenou platební kartu spol. Česká spořitelna a. s., číslo karty: … k neoprávněnému výběru finanční hotovosti z účtu poškozeného L. Ch., kdy takto s uvedenou platební kartou, bez vědomí poškozeného a jeho souhlasu:
- dne 19. 11. 2014 v 22:22:19 hod z bankomatu GE Money Bank, a. s., č. …, umístěného na adrese P., F. …, provedla neoprávněný výběr částky ve výši 5 000 Kč,
- dne 19. 11. 2014 v 22:28:40 hod z bankomatu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., č. …, umístěného na adrese P., J. …, provedla neoprávněný výběr částky ve výši 5 000 Kč,
- dne 19. 11. 2014 v 22:33:28 hod z bankomatu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., č. …, umístěného na adrese P., J. …, zadala neoprávněný příkaz k výběru částky ve výši 30 000 Kč, přičemž k vydání této finanční hotovosti nedošlo z důvodu překročení denního limitu,
- dne 19. 11. 2014 v 22:34:11 hod z bankomatu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., č. …, umístěného na adrese P., J. …, zadala neoprávněný příkaz k výběru částky ve výši 10 000 Kč, přičemž k vydání této finanční hotovosti nedošlo z důvodu překročení denního limitu,
- dne 19. 11. 2014 v 22:34:45 hod z bankomatu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., č. …, umístěného na adrese P., J. …, provedla neoprávněný výběr částky ve výši 5 000 Kč,
- dne 19. 11. 2014 v 23:08:00 hod z bankomatu UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., č. …, umístěného na adrese P., J. …, zadala neoprávněný příkaz k výběru částky ve výši 5 000 Kč, přičemž k vydání této finanční hotovosti nedošlo z důvodu blokace platební karty v souvislosti s jejím odcizením,
kdy toto jednání směřovalo k výběru částky celkem 60 000 Kč, reálně došlo k výběru částky 15 000 Kč, a tímto jednáním tak byla způsobena reálná škoda poškozenému L. Ch. ve výši 17 000 Kč,
přičemž tohoto činu se obžalovaná dopustila vědomě za situace,
kdy byla trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 19 T 45/2014, který nabyl právní moci dne 11. 4. 2014, odsouzena v rámci souhrnného trestu též za přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti (10) měsíců,
dále byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 102 T 36/2014, který nabyl právní moci dne 9. 9. 2014, odsouzena pro přečin krádeže dle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti (14) měsíců,
a dále byla trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 8 T 133/2014, který nabyl právní moci dne 14. 9. 2014, odsouzena pro přečin krádeže dle §205 odst. 2 tr. zákoníku a byl jí uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, který do té doby neměla vykonán.“
3. Za tyto trestné činy a dále za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož spácháním byla uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2014 , sp. zn. 8 T 323/2014, který jí byl doručen dne 22. 4. 2015 a právní moci nabyl dne 2. 5. 2015 a dále za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož spácháním byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 8 T 145/2014, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 5 To 173/2015, nabyl právní moci dne 14. 5. 2015, uložil dotyčný soud obviněné podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let za současného zrušení výroků o trestech jednak z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 8 T 323/2014, jednak z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 5 To 173/2015,vydaného ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 8 T 145/2014, jakož i všech rozhodnutí na zrušované výroky o trestech obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost zaplatit poškozenému L. Ch. částku 17 000 Kč jako náhradu škody. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 9 To 149/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že „soud nesprávně právně posuzuje skutek a jinak nesprávně hmotně právně posuzuje – vzal účelově a bezdůvodně za jedinou pravdivou výpověď poškozeného, který nebyl ve stavu, ve kterém by byl schopen vnímat.“ Vyjádřila zásadní nesouhlas s tím, že soudy obou stupňů skutek kvalifikovaly jednak jako přečin podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud se podle ní nevypořádal s tím, že ona a poškozený tvrdili odlišné skutečnosti ohledně toho, na základě jakého právního titulu měla u sebe platební kartu. Soud neurčitě uvedl, že není důvod poškozenému nevěřit, není zřejmé, proč by prostě a jednoduše nemohl poškozený blokovat kartu ze své libovůle, rozmaru nebo obavy, aby nevybrala větší peněžní částku, než si domluvili, přitom vybrala z bankomatu peněžní částku, která fakticky nepřevyšovala částku, na jejímž výběru se domluvili. Soud se nevypořádal ani s tím, že údajné odcizení hotovosti ve výši 2 000 Kč obviněná popírá. Podle jejích slov není vyvráceno, že si tuto částku poškozený neponechal pro sebe a účelově uvedl, že se mu ztratila. Soud neprovedl důkazy navrhované obviněnou, byly provedeny jen důkazy navrhované státním zástupcem.
7. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek“ Městského soudu v Praze pod „č. j.“ 9 To 149/2016 ze dne 26. 4. 2016 spolu s rozhodnutím soudu I. stupně“.
8. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství zaslala sdělení, že se k podanému dovolání po seznámení s jeho obsahem nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 9 To 149/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
16. V posuzované věci všechny uplatněné dovolací námitky (podrobně viz výše v rekapitulaci podání) vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují do oblasti skutkové (procesní). Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněná soudům obou stupňů vytýkala neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom předkládala vlastní skutkový hodnotící závěr (skutku se nedopustila) . Výlučně z těchto skutkových tvrzení (bez hmotněprávní argumentace) vyvozovala, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněná tedy nenamítala rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřovala v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
17. Nad tento rámec Nejvyšší soud k (pouze obecně formulované) námitce obviněné vytýkající neprovedení jí navržených důkazů stručně poznamenává, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V daných souvislostech je namístě uvést, že soudy nižších stupňů sice neprovedly obhajobou navržené důkazy, z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, přičemž se s podanými důkazními návrhy náležitě vypořádaly. V tomto směru lze odkázat na str. 6 a 7 odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil. Nejedná se proto o opomenuté důkazy. Důkazní řízení tak netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
18. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
19. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
20. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
21. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
22. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
23. Činila-li za dané situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozovala, že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. že skutek, kterým byla uznána vinnou, nebyl správně hmotně právně posouzen, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. K výše uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že (každý) dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolateli formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální - Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
25. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu