ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.125.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 125/2016-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný K. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 2 To 66/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 1 T 8/2015, uznal obviněného K. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„ 1) v blíže nezjištěný den na podzim roku 2013 v rekreačním domě na adrese K., D. B. – Z., okres P., v úmyslu sexuálně se uspokojit, podal poškozené A. Š., nar. ..., kávu, ve které rozpustil blíže nezjištěné množství hypnotického léku Neurol obsahujícího tlumicí látku benzodiazepin, přičemž po vypití této kávy v kombinaci s vypitím malého blíže nezjištěného množství alkoholického nápoje Fernet Citrus vyvolal u poškozené stav sníženého vědomí, ve kterém upadla do nekontrolovaného spánku, kdy v tomto stavu poškozenou převedl do její ložnice, zde ji svlékl do spodního prádla, sahal jí na prsa přes i pod podprsenkou, líbal ji na ústech a rovněž si rozepnul kalhoty a položil její bezvládnou ruku na svůj obnažený genitál, poté ji polosvlečenou položil na postel a z místnosti odešel, přičemž si byl vědom toho, že poškozená je v takovém stavu obluzení, kdy jeho jednání nemůže plně vnímat a za normálního stavu vědomí by s jeho jednáním nesouhlasila,
2) dne 12. 4. 2014 v době kolem 8.00 hod. v rekreačním domě na adrese K., D. B. – Z., okres P., v úmyslu sexuálně se uspokojit, podal poškozené A. Š., nar. ..., kávu, ve které rozpustil blíže nezjištěné množství hypnotického léku Neurol obsahujícího tlumicí látku benzodiazepin, přičemž po vypití této kávy v kombinaci s vypitím malého blíže nezjištěného množství alkoholického nápoje Fernet Citrus vyvolal u poškozené stav sníženého vědomí, ve kterém upadla do nekontrolovaného spánku, kdy za tohoto stavu převedl poškozenou do její ložnice, zde ji svlékl včetně spodního prádla, ve stoje ji líbal na ústech a na prsou a osahával na obnaženém genitálu i na prsou, položil její bezvládnou ruku na svůj obnažený genitál, poté přitiskl poškozenou celým jejím tělem k sobě a prováděl kopulační pohyby, pak ji položil na postel a pokračoval v osahávání jejího obnaženého genitálu a současně jí svůj penis vložil do úst a tímto způsobem se uspokojoval, po několika minutách svlečenou poškozenou přikryl a z místnosti odešel, přičemž po celou dobu si musel být vědom toho, že poškozená je v takovém stavu obluzení, v němž není schopná jeho jednání plně vnímat s tím, že za normálního stavu vědomí by s jeho jednáním nesouhlasila.“
2. Takto popsané jednání obviněného jmenovaný soud právně kvalifikoval jako pokračující zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou A. Š. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních, která proti citovanému rozsudku podali obviněný, poškozená a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 2 To 66/2015. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání státní zástupkyně a poškozené napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. K uplatněnému dovolacímu důvodu dovolatel uvedl, že jelikož v popisovaném skutkovém ději nebylo možno shledat úmysl, a to v žádné z jeho forem, kvalifikovaly soudy nižších stupňů jeho jednání nesprávně. Závěr o absenci úmyslu jako obligatorního znaku trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku vyplýval podle jeho slov ze čtyř základních premis:
a) popisované jednání mezi obviněným a poškozenou ze dne 12. 4. 2014 nebylo jejich prvním společným tělesným sblížením, bylo zcela dobrovolné, a navíc ze strany poškozené chtěné,
b) poškozená nemohla být při skutcích z blíže neurčeného dne na podzim roku 2013 a 12. 4. 2014 ve stavu sníženého vědomí, tudíž bezbranná podle §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, neboť jí obviněný nepodal léky v množství, které by tento stav objektivně přivodily,
c) z videonahrávky ze dne 12. 4. 2014 zřetelně vyplývá, že poškozená při pohlavním styku aktivně spolupracovala,
d) vystupování poškozené v trestním řízení je zřejmě pouze krystalizací pocitu její viny za intimní vztah s obviněným, za nějž však musí nést osobní morální odpovědnost poškozená, nikoli obviněný.
8. Ad. a) V řízení nebylo dostatečně přihlédnuto ke vztahu mezi poškozenou a obviněným. Poškozená po smrti svého manžela upadla do stavu těžkomyslnosti. Své problémy řešila prášky na uklidnění Asentra. Po nastěhování její dcery vzájemné rozpory její duševní stav ještě více narušily. Na jednání dcery si chodila stěžovat k manželům B. Časem prohloubila vztah k obviněnému. Společné venčení psa přerostlo do pravidelného rituálu ranního pití kávy o samotě v domě u poškozené. Za tím bylo nutno vidět záměr poškozené intimně se s obviněným sblížit. Pokud se obviněný poškozené dotýkal, a ona tyto dotyky vnímala jako intimní, nezmiňovala se, že by mu tyto dotyky zakázala či se proti nim ohradila. Nic podobného se nestalo, blízkost obviněného jí byla evidentně příjemná, očividně chtěná. Trvalý a to tělesný zájem o obviněného vyplýval i z výpovědi manželky obviněného, která potvrdila, že se poškozená v létě před obviněným na terase svlékala do spodního prádla, nebo se odhalovala v souvislosti s poruchou přístroje na měření srdce. Podíl obviněného na vzájemném sblížení nelze popřít, ostatně vždy je to záležitost dvou. Obviněný v rozhodné době neměl pohlavní styk s manželkou asi 2 roky, neboť trpí erektivní dysfunkcí, snažil se najít porozumění u jiné blízké osoby a od poškozené vnímal zřetelný zájem.
9. Ad. b) Obviněný kategoricky odmítl poškozenou tvrzené stavy nevědomí, načež nemohla být bezbranná. Bylo s podivem, že by se výpadky paměti měly vztahovat vždy na intimní chvíle s obviněným. Obviněný si tuto verzi vysvětluje jako evidentní snahu vytěsnit společné chvíle z piety k zesnulému manželovi. Není přípustná ani varianta, že výpadky paměti byly příčinou jednání obviněného. Obviněný by musel být zdatný lékárník, aby znal kontraindikaci s jinými léky, které poškozená užívala. Musel by namíchat vždy přesnou dávku tak, aby ji uvedl do stavu nevědomí, ale aby zároveň reagovala na jeho podněty. Navození stavu nevědomí podaným množstvím léku na uklidnění vylučovaly i znalecké posudky. Upadání poškozené do stavu nevědomí se v hlavním líčení nijak neprokázalo. Případné stavy nevědomí bez přičinění obviněného by prokazovala i situace ze silvestra 2012, kdy obviněná upadla do domnělého stavu nevědomí u manželů B. doma za přítomnosti jich obou. O náhodnosti těchto tvrzených, ale neprokázaných stavů svědčil i další okamžik popsaný svědkyní K. Š. z listopadu 2013, kdy poškozená upadla do jí tvrzeného stavu nevědomí za přítomnosti svědkyně. Nebylo možno spojovat stav domnělého nevědomí ve skutcích, za které byl obviněný uznán vinným, s prokázaným nasypáním léku Neurol do kávy poškozené pro její uklidnění obviněným. Poněvadž absentoval jakýkoliv důkaz o stavech nevědomí, nebylo možno k nim přistupovat jako k faktu. Výpověď poškozené, že se budila po domnělých stavech nevědomí vždy v posteli, byla minimálně zčásti nepravdivá. Skutečnost, že se budila v posteli svlečená či nedostatečně oblečená byla irelevantní, jelikož nevybočuje z běžné praxe. Z výpovědi obviněného, z videozáznamu, jakož i z popisu skutku ze dne 12. 4. 2014 vyplynulo, že obviněný převedl poškozenou do její ložnice, tedy i z její strany byla vyvinuta zřetelná aktivita, nejednalo se o jednostrannou aktivitu obviněného. Její jednání ze dne 13. 4. 2013, tedy den po skutku, působilo značně rozporuplně, neboť se s dcerou dostavila k manželům B., aby obviněnému popřála k narozeninám. Obě tedy nedbaly svých obav z něho a lze se rovněž domnívat, že obě již znaly obsah nahrávky ze dne 12. 4. 2014. Trestní oznámení nepodala poškozená, nýbrž její dcera, která podle všeho neunesla poměr své matky s obviněným.
10. Ad. c) Tvrzení, že obviněná reagovala na podněty obviněného, vyplývalo i z pořízené videonahrávky, neboť i při orálním sexu bylo evidentní její aktivní zapojení ústy. Je zarážející, že videonahrávka neobsahuje zvukovou stopu, která by byla s to potvrdit tvrzení obviněného. Videonahrávka působí jako sestříhaný úsek uceleného děje, v němž mnohé části chybí. Soudy rezignovaly na zjišťování původu kamerového systému, jímž byla videonahrávka pořízena, jelikož se lze důvodně domnívat, že byla použita orgánem činným v trestním řízení jako operativně pátrací prostředek, avšak při nesplnění zákonných podmínek. Bylo-li by prokázáno, že nahrávka vznikla za součinnosti Policie ČR, avšak nebyly splněny zákonné předpoklady, byl by tento důkaz nepoužitelný.
11. Ad. d) Pravdivému průběhu skutkového děje odpovídá jiná verze, než rozvedená v obžalobě a rozsudcích nižších soudů, a to verze, podle níž obviněný a poškozená udržovali pravidelný dobrovolný intimní poměr. Pokud by poškozená měla z obviněného obavy a necítila k němu silné citové pouto, nelze předpokládat, že by mu volala, aby za ní přišel. Nutno zavrhnout příběh o pouhém sousedském navštěvování a přiklonit se ke zřejmému záměru poškozené obviněného svést a udržovat s ním intimní styky. Motiv, proč poškozená ukončila s obviněným vztah, a následně vystupovala v trestním řízení jako poškozená, si obviněný vysvětluje nátlakem její dcery a zhoršujícím se psychickým stavem. Obviněný však necítí vinu za trestný čin, pouze morální poklesek vůči své rodině a blízkým za mimomanželský poměr. Skutková podstata trestného činu tak nebyla naplněna.
12. V dalším obviněný akcentoval porušení zásady trestního řízení podle §2 odst. 5 tr. ř. Ze spisu nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení prováděly důkazy i ve prospěch obviněného. Soud při hodnocení důkazů vycházel z výpovědí svědků tendenčně. Tvrzení obviněného pokládal bez řádného odůvodnění za nevěrohodná a účelová. Pokud byla obviněnému při hlavním líčení předestřena jeho výpověď z přípravného řízení, aby vysvětlil rozpor, bylo soudem pominuto, že protokol z přípravného řízení nebyl podepsán na každé straně. Nepodepsané strany nelze pokládat za autentickou výpověď (§56 odst. 1 tr. ř.) Dále obviněný tvrdil porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rozhodování a postup soudů nižších stupňů vykazoval zřetelné indicie tendenčního provádění důkazů, jenž vzbuzoval dojem, že o vině bylo rozhodnuto, aniž by se soudy zabývaly všemi důkazy. Soud prvního stupně nepřístojně přejal do svého rozhodnutí „právní“ závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Dovolatel tento posudek považoval za nepoužitelný, neboť se vymykal z rámce řádného znaleckého posudku a inklinoval k hodnocení věci po právní stránce. Soudy se nepřidržely zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. V poslední části svého podání obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů se v dané věci dopustily nesprávného právního posouzení, když prokázaný skutkový stav subsumovaly pod ustanovení §185 odst. 1, alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, s tím, že nehledě na zásadu ultima ratio podle §12 tr. zákoníku je nutno v jeho jednání a jednání poškozené spatřovat jednání, které nemá kvalitu jednání právního, trestně právně je zcela irelevantní.
13. Na závěr dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle §265k odst. 1 a §265m odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl o jeho nevině ve všech bodech obžaloby a poškozenou odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
14. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že v dovolání uplatněné námitky vesměs nejsou původní. Významným rysem podaného dovolání tak byla skutečnost, že obviněný zde opakoval námitky, které uplatnil v rámci své obhajoby již v průběhu trestního řízení. Námitky, které zaměřil proti výroku o vině, podle názoru státní zástupkyně uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídaly. Obviněný totiž neuplatnil žádnou výhradu hmotněprávní povahy a jeho námitky byly neseny pouze nesouhlasem se skutkovými závěry soudů. Soudy obou stupňů v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nebylo v předmětné věci dotčeno. Jestliže obviněný v dovolání zmínil, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu, šlo sice z formálního hlediska o odkaz na hmotně právní pojem, jenž však nepodložil žádnými skutečnostmi z oblasti hmotného práva.
15. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
17. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, sp. zn. 2 To 66/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
21. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Dovolací soud ještě k výše uvedenému dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje - li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní - li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Nejvyšší soud však v daném případě existenci tzv. extrémního nesouladu neshledal, a proto byl oprávněn činit přezkum rozhodnutí pouze v zákonných mantinelech výše zmiňovaných a byl povinen vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn a popsán v napadených rozhodnutích.
IV.
23. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky (podrobně viz výše v rekapitulaci podání dovolatele) vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýkal soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů (vznášel i pochybnosti o nezávadnosti důkazního řízení, konkrétně o pořízeném videozáznamu), porušení některých procesních zásad a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vykresloval svůj obraz skutkového děje a předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr (jednání mezi ním a poškozenou bylo dobrovolné a ze strany poškozené chtěné, poškozená nebyla ve stavu sníženého vědomí, nebyla bezbranná, při pohlavním styku aktivně spolupracovala, její vystoupení jako poškozené v trestním řízení bylo způsobeno pocitem její viny, atd.). Zpochybňoval správnost postupu soudů nižších stupňů, kdy tvrdil porušení ustanovení §2 odst. 2, 5 a 6, tr. ř. Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozoval své tvrzení, že nebylo dáno jeho úmyslné zavinění - nebyla tak naplněna subjektivní stránka daného trestného činu - a předkládal svůj závěr o vadném hmotně právním posouzení skutku.
24. Obviněný tedy nenamítal rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval v nesprávném hodnocení důkazů, v porušení výše uvedených procesních zásad, potažmo vadných skutkových zjištění. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
25. Meritem podání dovolatele je rozsáhlé rozporování provedených důkazů a zpochybňování zjištění z nich vyplývajících, jak je popsáno podrobně výše. Na vlastním odlišném hodnocení důkazů pak dovolatel dospěl k jinému obrazu skutkového stavu, než byl zjištěn soudy v předchozím řízení a na základě toho ke svému závěru, že při nerespektování procesních pravidel došlo k nesprávnému vyhodnocení provedených důkazů a byl z nich neprávně zjištěn skutkový stav.
26. Tomuto však nemohl Nejvyšší soud v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů přisvědčit. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi hodnocením provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Připomíná se, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Tato situace však v posuzované věci nenastala.
27. Dovolatel své podání koncipoval tak, aby vytvořil obraz rozporů či nedostatků v důkazech a následně nelogického hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Tomuto obrazu však není možné dát za pravdu. Podle názoru Nejvyššího soud však závěry soudů nižších stupňů obstojí.
28. Lze totiž celkově shrnout, že v rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou řádně zdůvodněny závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům. Soudy nižších stupňů ve svém postupu nevybočily z mezí pravidel zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. Z těchto odůvodnění vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. V tomto kontextu nelze přisvědčit ani tvrzení, že soud při hodnocení důkazů vycházel z výpovědí svědků tendenčně a jakákoli tvrzení obviněného pokládal za nevěrohodná a účelová. Nejvyšší soud tudíž tvrzení o nesprávném vyhodnocení důkazů a nesprávně zjištěném skutkovém stavu shledal bezdůvodným.
29. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, na čemž vystavěl vlastní obraz výsledků dokazování a právě z tohoto pak dovozoval vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
30. Nad rámec výše uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k tvrzení dovolatele, v němž uvedl, že „soudy rezignovaly na zjišťování původu kamerového systému, jímž byla videonahrávka pořízena, jelikož se lze důvodně domnívat, že byla použita orgánem činným v trestním řízení jako operativně pátrací prostředek, avšak při nesplnění zákonných podmínek pro použití takového prostředku“. Dovolatel se v tomto svém tvrzení hovořil, že „se lze důvodně domnívat“, avšak již nijak nevysvětlil, z jakého důvodu „se lze důvodně domnívat“. Naopak skutkový děj zjištěný v předchozím řízení nastiňuje, že obstarání kamery a její instalace byla soukromá záležitost dcery poškozené, která se na tomto postupu dohodla s poškozenou, tj. svojí matkou. V konkrétnosti to plně vystihuje, že v hlavním líčení na dotaz obhájce obviněného, kdo kameru pořídil, dcera poškozené vypověděla, že kameru koupila ona. Dále uvedla, že ovládání kamery konsultovala s firmou, u které ji koupila. Manipulaci s kamerou, co se týkalo jejího chodu, dělala ona, instalaci přímo na místo řešila s elektrikářem a se známým, který dělal práce na domě při rekonstrukci. Věc dokresluje i to, že nejprve kameru umístila do obývacího pokoje, avšak s kamerou byl nějaký technický problém. Posléze ji instalovala v ložnici poškozené (viz č. l. 720 spisu). Přitom byly domluveny, že dcera poškozené kameru umístí a poškozené neřekne, kam ji přesně umístila (viz č. l. 716 spisu). Shodně vypovídala i poškozená sama, která uvedla, že se na kameře s dcerou domluvili, že poškozená sama chtěla vědět, jak se dostane do postele a co dělá v těch momentech, kdy o ničem neví (viz č. l. 693 spisu).
31. Pokud obviněný v postupu soudů ve věci činných spatřoval také porušení zásady presumpce neviny, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
32. V návaznosti na to lze stručně poznamenat, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům (vyjádřeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně), o nichž neměly žádné pochybnosti. Nad to, jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu jejich postup a závěry nevybočily z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy). Za této situace nebyla v posuzované věci nijak dotčena presumpce neviny obviněného.
33. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální ; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
34. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
35. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
36. Pokud v dovolání obviněný požádal o přerušení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak však neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., jež je toliko fakultativním institutem, neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 2. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu