ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1253.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1253/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. září 2016 o dovolání, které podal obviněný V. F. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 50 To 136/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 169/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 2 T 169/2015, byl obviněný V. F. uznán vinným jednak dvojnásobným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1, 2), jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku (bod 3), kterých se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný V. F. byl za toto jednání odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rokycanech podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Plzni dne 11. 5. 3016 pod sp. zn. 50 To 136/2016 rozhodl usnesením podle §256 tr. ř. tak, že je zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podané dovolání odůvodnil tak, že vina, jak byla posouzena nalézacím soudem podle §173 odst. 1) tr. zákoníku mu nebyla zcela prokázána a právní kvalifikace skutku neodpovídá skutečnosti. Domnívá se, že jeho jednání mělo být v krajním případě posouzeno pouze jako krádež podle §205 odst. 1) písm. d) tr. zákoníku. Dodal, že vše je založeno pouze na tvrzení osoby blízké (poškozené - matky obviněného), která vypovídala dne 5. 10. 2015, ale u soudního řízení dne 8. 3. 2016 odmítla vypovídat. I v případě zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku má dovolatel za to, že právní kvalifikace neodpovídá skutečnosti. Skutek měl být spáchán dne 4. 10. 2015, avšak poškozená se mohla stát svědkem až dne 5. 10. 2015. Dle názoru dovolatele je celá obžaloba postavena pouze na výpovědi poškozené - matky dovolatele z přípravného řízení. Dovolatel rovněž podotkl, že měl přístup do domu poškozené i poté, co mu byl po údajném prvním skutku odebrán klíč od domu. Do objektu se mohl dostat otevřeným zadním vchodem, s čímž musela být poškozená srozuměna. Dovolatel sám trestnou činnost nepopírá, na rozdíl od poškozené ji však vnímá v jiném rozsahu a závažnosti. Dovolatel zároveň uvedl, že se jej poškozená chtěla „zbavit“, a proto popsala jednání závažněji, než doopravdy bylo. Nadto získané finanční prostředky nedosahují ani výše 5 000 Kč, tedy škody nepatrné. Ačkoli byl dovolatel v době páchání trestné činnosti pod vlivem drog, soud tuto skutečnost nijak nezohlednil, a to ani v otázce nařízení ochranného léčení. Jednání poškozené lze také vysvětlit tak, že měla zájem, aby se dovolatel léčil ze své závislosti na drogách. Uložený trest dovolatel považuje jednak za nepřiměřeně tvrdý, jednak podle jeho názoru neodpovídá právní kvalifikaci podle skutečného stavu spáchaných skutků. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni a s ním spojený rozsudek Okresního soudu v Rokycanech zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí věci.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného nevyjádřil.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř. a dále ve spojení s §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále je vhodné zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. Nejvyšší soud shrnuje, že popisy skutků obsahují znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. V návaznosti na uvedené námitky Nejvyšší soud konstatuje, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutky tak, jak je popsáno v rozsudku nalézacího soudu a náležitě tam odůvodněno, ve spojení s rozhodnutím soudu druhého stupně.
12. Pokud jde o právní kvalifikaci žalovaného jednání, obviněný naplnil svým jednáním popsaným pod bodem 1 a 2 výrokové části rozsudku nalézacího soudu všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný v obou případech užil násilí vůči poškozené, své matce, v úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy peněžních prostředků. Poškozená ve své výpovědi v přípravném řízení popsala, že obviněný k ní domů chodívá přenocovat, pro jídlo a pro peníze, které mu pravidelně dávala. Vzhledem k drogové závislosti obviněného se však jeho chování stávalo nesnesitelným, poškozená se mu snažila domluvit, aby vedl řádný život, začala se ho bát. Ve světle výše uvedeného pak nastala situace, kdy poškozená dne 16. 9. 2015 odmítla dát obviněnému další finanční prostředky, což ho rozlítilo, obviněný jí začal nadávat, následoval jí, vzal tašku s nákupem a udeřil s ní o zem, až se v ní rozbilo pití, vulgárně nadával, kopal kolem sebe, poté strhl poškozené kabelku z ramene a když se poškozená bránila, strčil do ní, hodil celým jejím tělem na pohovku, kabelku jí vzal a utekl na chodbu, poté mu poškozená ze strachu o sebe a o své věci uložené v kabelce slíbila, že mu peníze dá, obviněný po ní hodil kabelku zpět a poškozená mu vydala požadovanou finanční hotovost z peněženky, načež obviněný dům opustil (v podrobnostech viz odsuzující rozsudek nalézacího soudu, skutek vymezený pod bodem 1 výrokové části citovaného rozhodnutí). Obdobná situace nastala i dne 4. 10. 2015, kdy se obviněný na poškozené opět domáhal vydání finančních prostředků. Když mu je poškozená odmítla vydat, obviněný vzal její kabelku v úmyslu si z ní peníze vzít, kabelku prohledal, všechno vysypal, ale v kabelce žádné peníze nenašel, přistoupil tedy k poškozené, která seděla na posteli, a dvakrát ji udeřil otevřenou rukou do hlavy, na což poškozená ze strachu z obviněného šla pro peníze a ty obviněnému vydala (v podrobnostech viz odsuzující rozsudek nalézacího soudu, skutek vymezený pod bodem 2 výrokové části citovaného rozhodnutí). Na základě výše uvedeného nelze uzavřít jinak, než že obviněný svým jednáním naplnil v obou případech všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, když způsobem výše popsaným užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pro danou právní kvalifikaci je pak zcela nerozhodné, jak vysokou škodu svým jednáním poškozené způsobil, protože výše finančních prostředků, které obviněný po poškozené požadoval, nehraje pro naplnění znaků dané skutkové podstaty roli. Nic na tom nemění ani fakt, že získané finanční prostředky nedosahovaly ani výše 5 000 Kč.
13. Pokud jde o jednání, které bylo vymezeno pod bodem 3 výrokové části odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, i v tomto případě jej nalézací soud správně právně kvalifikoval. Trestného činu vydírání ve smyslu §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchal takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Objektivní stránka spočívá v daném případě v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, a to pohrůžkou násilí. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pojem v souvislosti je pojem širší než pojem pro výkon. Postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost. Nejčastěji půjde o vynucování násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby svědek nevypovídal proti pachateli či jeho příbuznému v trestním nebo jiném řízení, nebo aby pozměnil již učiněnou výpověď apod. Za svědka ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu (viz rozh. č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). Obviněný se dopustil zločinu vydírání ve smyslu §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, když dne 4. 10. 2015 přišel za poškozenou s úmyslem ji ovlivnit, aby jako svědkyně a poškozená v trestním řízení, ve kterém byl obviněný trestně stíhán pro jednání ke škodě poškozené, blíže popsaném pod bodem 1 obžaloby, stáhla své oznámení, kdy jí vyhrožoval, že pokud oznámení nestáhne, tak ji podřízne nebo ji podřízne, až vyleze ven, což v poškozené vzhledem k předchozímu jednání obviněného vyvolalo důvodnou obavu o svůj život a zdraví (v podrobnostech viz odsuzující rozsudek nalézacího soudu, skutek vymezený pod bodem 3 výrokové části citovaného rozhodnutí). Lze tedy opět uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, když poškozenou pohrůžkou násilí nutil, aby něco konala („stáhla“ trestní oznámení), a spáchal takový čin na svědkyni v souvislosti s výkonem její povinnosti.
14. K námitce obviněného, že soudy založily jeho vinu pouze na výpovědi poškozené, uvádí Nejvyšší soud následující. Za zásadní důkazy v předmětné trestní věci lze považovat výpověď obviněného a poškozené. Nutno podotknout, že ačkoli obviněný trestnou činnost nepopírá, přisuzuje jí podstatně menší závažnost, než tomu tak je ze strany poškozené. Nalézací soud se tak musel vypořádat se dvěma rozdílnými výpověďmi. Soud prvního stupně pak jednoznačně uvěřil výpovědi poškozené, která je osobou bezúhonnou, bez jakýchkoli negativních poznatků, jak uvedl ve svém rozhodnutí např. na str. 5. Již vzhledem k dřívějšímu odsouzení obviněného je zřejmé, že poškozená se mu snažila dávat „další šance“, snažila se pomoci obviněnému, aby vedl řádný život a aby se vypořádal se svojí závislostí na omamných a psychotropních látkách. Vzhledem k narůstajícím problémům s obviněným, stupňující se agresi v jeho chování se však pod tíhou událostí musela uchýlit, pro ni, jakožto matku, k obtížnému kroku a na syna – obviněného, podat trestní oznámení. Je nepopiratelné, že poškozená z výše uvedených důvodů nesla celé řízení velmi těžce, o čemž může nasvědčovat i skutečnost, že odepřela výpověď v rámci hlavního líčení. Poškozená využila svého práva a při hlavním líčení proti obviněnému nevypovídala, nicméně důkaz její svědeckou výpovědí z přípravného řízení byl proveden za podmínek §211 odst. 4 tr. ř. Nadto je nutno zdůraznit, že právě výpověď této svědkyně korespondovala i s dalšími významnými skutečnostmi, jako např. s trestní minulostí obviněného a jeho obdobným jednáním vůči své babičce, i s tvrzením svědkyně L., jakožto bývalé partnerky obviněného, která rovněž popsala jeho hrubé a agresivní chování (v podrobnostech viz odsuzující rozsudek nalézacího soudu str. 4 – 6; rozhodnutí odvolacího soudu str. 3 – 4).
15. Obviněný byl rovněž podroben znaleckému zkoumání z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie. Znalkyně dospěla k závěru, že obviněný je osobou s disociální poruchou osobnosti, kdy se nejedná o onemocnění, ale o patologickou strukturu charakteru a povahových vlastností. Tato porucha je pak umocňována závislostí obviněného na alkoholu, nikotinu, pervitinu a marihuaně, kdy nadužívání omamných a psychotropních látek zvýraznilo jeho patologické osobnostní rysy. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že se soud nezabýval otázkou jeho závislosti na návykových látkách. Znalkyně v rámci svého vypracovaného znaleckého posudku uvedla, že obviněný má ke své závislosti nejednoznačný postoj, kdy na jednu stranu sice tvrdí, že se chce léčit, na druhou stranu však svoji závislost bagatelizuje. Vzhledem k provedenému znaleckému zkoumání znalkyně nedoporučila uložit ochrannou protitoxikomanickou ani protialkoholní léčbu. K tomuto závěru se uchýlila nejen vzhledem ke sporné motivaci obviněného (a jeho snaze po dosažení mírnějšího trestu prostřednictvím ochranného léčení), ale i vzhledem k poruše osobnosti obviněného. Znalkyně dále dovodila, že z medicínského hlediska nejsou ani splněny podmínky pro nařízení detenčního ochranného léčení. Pro úplnost je nezbytné zdůraznit, že znalkyně rovněž konstatovala možnost, aby se obviněný podrobil programu pro toxikomany, který je možné podstoupit v rámci výkonu trestu ve věznici P. – B.
16. Druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod který podřadil námitku, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající např. v uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Při úvaze o výši a druhu trestu vycházel nalézací soud ze všech zákonných ustanovení rozhodných pro účel a výměru trestu a v této souvislosti hodnotil i osobu obviněného (viz rozsudek Okresního soudu v Rokycanech, str. 7). Obviněný byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 2 – 10 let. Soud pro obviněného neshledal žádnou zásadní polehčující okolnost. Obviněný se k trestné činnosti nedoznal, neprojevil nad spáchanými skutky žádnou lítost. Dopustil se třech skutků, naplnil skutkovou podstatu více trestných činů, navíc se jedná o speciálního recidivistu, na kterého nijak pozitivně nezapůsobil předchozí uložený trest. Obviněnému byl vyměřen trest v polovině zákonem stanovené trestní sazby, tedy v trvání šesti let. Soud rovněž zkoumal návrh státního zástupce na postup podle §59 odst. 1 tr. zákoníku, týkající se mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody a dospěl k závěru, že tento postup v případě obviněného nebude nutný. Lze tedy uzavřít, že nedošlo k pochybení ve smyslu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon připouští a zároveň mu byl uložen trest ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
17. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V daném případě však byla vina obviněného v celém rozsahu prokázána a jeho obhajoba náležitě vyvrácena. Navíc je nutno uvést, že obviněný v podaném dovolání opakuje své námitky, se kterými se již beze zbytku v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal soud I. stupně, ale opětovně i soud odvolací. Důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze ve všech bodech učinit závěr o vině obviněného. Správná skutková zjištění pak byla rovněž podřazena pod správnou právní kvalifikaci.
18. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutky obviněného byly kvalifikovány správně a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného V. F. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu