ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1259.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1259/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. S., a obviněný R. D. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 10 To 93/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 69/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. a R. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 2 T 69/2015, byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal ve spolupachatelství s obviněným R. D., jenž byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2, písm. a) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obvinění V. S. a R. D. (dále též „obvinění“) dopustili tím, že
„a) dne 6. 9. 2014 v době kolem 14:45 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu lehké opilosti přišli k domu poškozeného J. Z., v obci L., okres R. n. K., zazvonili u vstupních dveří na domovní zvonek a rozbili řadu květináčů s rostlinami, které stály na prostranství před vstupními dveřmi, když na zazvonění dveře otevřel poškozený J. Z., chtěli, aby šel ven, což poškozený učinil s výzvou, aby opustili soukromý pozemek, tuto výzvu obžalovaní nerespektovali, s poškozeným se střetli, v průběhu fyzického incidentu do něj oba strčili, poškozený v obraně povalil V. S. na zem a zůstal na něm ležet; R. D. následně poškozeného opakovaně bil pěstí do hlavy do oblasti spánku a kopal jej do hlavy a žeber, celkem šlo o nejméně tři až čtyři údery a kopy, a nakonec se snažil R. D. poškozeného chytit rukou do tzv. kravaty, což se mu nepodařilo, neboť jej přitom poškozený kousnul do pravé ruky, poté již R. D. přestal na poškozeného útočit, poškozený vstal z V. S., na kterém po celou dobu ležel, aby mu zamezil v pokračování fyzického útoku, a V. S. i R. D. následně z místa odešli; R. D. při činu způsobil poškozenému J. Z. zranění spočívající v otřesu mozku, podvrtnutí krční a bederní páteře, pohmoždění zad v oblasti ledvin, kontuzi čela, pohmoždění bulbu pravého oka a zhmoždění hrudníku, jež v důsledku bolestivosti zasažených míst podstatně omezilo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu 1 týdne s tím, že následně docházelo k odeznívání potíží, poškozením čtyř květináčů s květinami J. Z. způsobili škodu na majetku ve výši 1 320 Kč,
b) když pak V. S. a R. D. v prostoru motokrosové dráhy nedaleko domu č. p. … v obci L. kontaktovala dne 6. 9. 2014 v době kolem 16:00 hod. hlídka obvodního oddělení Policie České republiky v Rychnově nad Kněžnou a oba tak zjistili, že předchozí incident oznámil J. Z. na policii, po dalším požívání alkoholu se uvedli do stavu těžší opilosti a v doprovodu dalších nejméně dvou osob znovu v době kolem 19:00 hod. šli k domu J. Z., v obci L., a v domnění, že se poškozený nachází doma, jej vyzývali, aby vyšel ven, ze msty zde společně povalili či rozbili 6 květináčů s květinami, některé tak, že je házeli proti dveřím a zdi domu, V. S. a R. D. se dále zmocnili u domu odstaveného golfového vozítka ClubCar, které užili k jízdě po areálu golfového hřiště přiléhajícího k domu J. Z., při které a dále v důsledku havárie vozítko poškodili; poškozením dalších květináčů s rostlinami způsobili J. Z. další škodu ve výši 1 890 Kč, poškozením golfového vozítka mu pak způsobili škodu ve výši 35 700 Kč.“
Obviněný R. D. se uvedeného jednání dopustil, ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 10 T 136/2013, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný V. S. odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněný R. D. byl za uvedené trestné činy odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění společně a nerozdílně zavázáni k povinnosti nahradit poškozenému J. Z. (dále jen „poškozený“) škodu v celkové výši 38 910 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný R. D. zavázán rovněž k povinnosti nahradit škodu ve výši 3 261 Kč poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Hradec Králové, pobočce pro Královéhradecký a Pardubický kraj, Hořická 1710/19A, Hradec Králové.
3. Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, svým usnesením ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 10 To 93/2016, odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Ve svém podaném mimořádném opravném prostředku se obvinění postupně vyjádřili k oběma skutkům vymezeným ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem a) přednesli své domnění, že skutek byl nesprávně právně posouzen, když soud prvního stupně vycházel pouze z výpovědi poškozeného, přičemž ani té nevěnoval dostatečnou pozornost, v opačném případě by nemohl uzavřít, že pachateli tohoto skutku jsou oba obvinění. Byť se tito vydali na pozemek poškozeného, byli přiopilí, bosí a zcela bez zbraně, byl to poškozený, který se k nim po zazvonění na své dveře vydal ozbrojen golfovou holí a žádné bezprostřední nebezpečí ze strany obviněných jemu, ani jeho majetku, nehrozilo. Z tohoto důvodu podle nich neobstojí závěr nalézacího soudu, že „se s poškozeným střetli a v průběhu fyzického incidentu do něj oba strčili“. Zcela nedostatečný má být podle jejich názoru i popis skutku, jelikož tento nevypovídá ničeho o tom, kdo brachiální útok zahájil, což je pro popis skutku, jakož i pro jeho následné právní hodnocení, zcela zásadní. Ohledně právního hodnocení předmětného skutku se oba obvinění domáhají konstantní judikatury týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví, podle níž musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví, přičemž z popisu skutku „s poškozeným se střetli“ nelze naprosto zjistit, kdo útok zahájil, jaká byla intenzita tohoto útoku, z jakých dílčích ataků se skládal apod., a z toho, že oba obvinění byli neozbrojení, bosí a polonazí nelze rovněž uzavřít, že by jejich úmyslem bylo způsobení následku ublížení na zdraví. Právní kvalifikace má být podle obviněných zcela nedostatečná i v souvislosti s údajným zraněním poškozeného, ve spojitosti s nímž obhajoba opakovaně poukazovala na zásadní rozdíly téměř ve všech podaných odborných vyjádřeních, když zejména ze zprávy MUDr. D. Z. vyplývá, že veškeré uváděné obtíže poškozeného jsou, resp. mohou být subjektivního charakteru, což má zpochybňovat předchozí lékařské odborné zprávy. V těchto souvislostech zmínili rovněž výpověď dcery poškozeného o tom, že týž den, kdy došlo ke spáchání skutku, poškozený sám na vlastní žádost řídil svůj osobní automobil, načež shrnuli, že za takového stavu důkazního řízení lze jen stěží učinit závěr, že střetem došlo ke způsobení poranění poškozeného a že obviněný R. D. spáchal přečin ublížení na zdraví tak, jak je kvalifikován v §146 odst. 1 tr. zákoníku.
6. V souvislosti se skutkem vymezeným pod bodem b) výroku rozsudku soudu prvního stupně obvinění uvedli, že pokud jde o spáchání přečinu neoprávněného užívání cizí věci, lze souhlasit se závěrem nalézacího soudu ohledně obviněného V. S., nikoli však ohledně obviněného R. D., a to s poukazem na výsledky dokazování, podle nichž měl R. D. v opilosti nasednout na golfové vozítko s tím, že při rozjezdu vozidla, které řídil V. S., z něho po pár metrech vypadl. Obviněný R. D. vyjádřil své domnění, že nalézací soud zcela přehlédl, že dané vozítko ClubCar je otevřené a nasednutí do něho jen stěží může být chápáno jako naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu, tedy zmocnění se motorového vozidla v úmyslu ho, byť přechodně, užívat. Z dokazování i z popisu předmětného skutku mělo navíc vyplynout, že vozidlo užívat nechtěl a takový záměr se z jeho jednání dovodit rozhodně nedá, čemuž ostatně odpovídá i jeho vypadnutí z vozítka v důsledku požití alkoholických nápojů.
7. Stran trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku (ve vztahu k oběma souzeným skutkům) obvinění namítli, že pozemky, na kterých došlo ke spáchání skutku, nejsou veřejné, ani veřejně přístupné, jelikož jsou na značně odlehlém místě a je velmi obtížné na nich cokoli vidět či slyšet z okolních pozemků. K tomuto tvrzení byly obhajobou navrženy důkazy, které byly nalézacím soudem zamítnuty, takže jeho rozhodnutí o veřejnosti předmětných pozemků je důkazně zcela nepodložené a nesprávné.
8. Ze všech shora uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, neboť rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním zhodnocení věci.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) tak, že dovolací námitky v převažující části neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Ve vztahu ke spáchání trestného činu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku podle jeho názoru nelze akceptovat námitku, že jednáním R. D. nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu ublížení na zdraví, neboť obviněný tuto opírá pouze o vlastní výklad provedených důkazů, a teprve sekundárně od této námitky odvozuje, že subjektivní stránka nebyla naplněna. V této souvislosti dále akcentoval, že obviněný R. D. shora popsaným razantním způsobem útočil proti poškozenému výrazně vyššího věku, přičemž oba obvinění disponovali nad poškozeným značnou fyzickou převahou. R. D. navíc ve svém útoku střídal různé mechanizmy (bití, kopy) a mířil na místa, kde lze podle obecné zkušenosti očekávat způsobení újmy na zdraví (zejména oblast hlavy). Z takto zjištěných skutečností podle státního zástupce jednoznačně vyplývá, že obviněný R. D. vedl svůj útok proti poškozenému takovým způsobem, z něhož lze dovodit nejméně jeho srozumění s následkem spočívajícím v újmě na zdraví poškozeného a zranění, která mu svým jednáním způsobil, pak rozhodně naplňují znaky §122 odst. 1 tr. zákoníku. Za irelevantní označil výhradu, že poškozený v den spáchání výše uvedených trestných činů nebyl na vlastní žádost hospitalizován, neboť to není předpokladem trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i výtku, že následně řídil motorové vozidlo, když tak poškozený jednal právě z obavy o svůj majetek, který mezitím obvinění opět ničili, přičemž poškozený již ke své újmě sám nesl riziko případných dalších zdravotních komplikací. K namítanému rozporu v odborných vyjádřeních se státní zástupce nemohl blíže vyjádřit z důvodu, že ani sám obviněný tento nekonkretizoval, načež uzavřel, že subjektivní i objektivní stránku přesouzeného přečinu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku obviněný R. D. naplnil.
11. Námitky ohledně přečinu podle §207 tr. zákoníku označil státní zástupce rovněž za obsahově neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, s nimiž se navíc náležitě vypořádaly již soudy obou stupňů. Usednutí obviněného R. D. do vozítka společně se spoluobviněným svědčí o tom, že jejich společným úmyslem bylo použití vozítka k jízdě, přičemž k vypadnutí z vozítka došlo zjevně z důvodu značné opilosti R. D. Když tento tvrdí, že si do vozítka pouze sedl, nechtěl jej užívat a po několika metrech, když už bylo vozítko v provozu, z něj vypadl, jde podle státního zástupce opět o skutkovou námitku, jež zároveň působí značně nevěrohodně a účelově.
12. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá pouze námitka ve vztahu k přisouzenému přečinu podle §358 tr. zákoníku, podle níž pozemky, na kterých došlo ke spáchání skutku, nejsou veřejné, ani veřejnosti přístupné. Ani s touto námitkou obviněných se však neztotožnil. Poukázal na skutečnost, že obvinění vstoupili na pozemek, který sice je soukromým, ale jeho účel spočívá v poskytování ubytování a hry golfu pro předem neurčenou veřejnost, na místě se tedy mohli v době incidentu vyskytovat ubytovaní nebo hráči golfu, kteří byli podle výpovědi poškozeného a jeho dcery ten den očekáváni. Státní zástupce v této souvislosti pouze vytknul tzv. právní větě užité v rozsudku soudu prvního stupně ne zcela přesné vyjádření, že obvinění spáchali čin veřejně, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že se jednalo o spáchání činu na místě veřejnosti přístupném. Tento nedostatek však podle jeho názoru nemá za důsledek nesprávnost právní kvalifikace jednání obviněných, jelikož se jedná pouze o jinou variantu téhož trestného činu.
13. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. zároveň vyjádřil svůj souhlas s tím, aby dovolací soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 10 To 93/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20 . V posuzované věci však podstatná část námitek obviněných směřuje do oblasti skutkové a procesní. Obvinění soudům obou stupňů vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazují vlastní hodnocení důkazů, vykreslují svůj obraz skutkového děje a předkládají vlastní skutkový hodnotící závěr [že se s poškozeným v rámci skutku pod bodem a) výroku rozsudku nalézacího soudu pouze střetli, v případě skutku pod bodem b) z provedených důkazů nijak nevyplývá, že by obviněný R. D. chtěl golfové vozítko užívat atd.]. V převážné míře právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
21. Obvinění tedy v uvedeném směru nenamítají rozpory mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují do značné míry v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
22. V této souvislosti nutno připomenout, že do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání zasahovat jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Byť se v nyní posuzované věci o případ takového extrémního nesouladu nejedná, Nejvyšší soud se k předmětným námitkám obviněných alespoň stručně vyjádří.
23. Výhradám týkajícím se skutku vymezeného pod bodem a) výroku rozsudku nalézacího soudu lze v první řadě vytknout, že skutkové okolnosti spáchání trestného činu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku vztahují převážně k oběma obviněným, přičemž uvedeného trestného činu se dopustil pouze obviněný R. D. Z toho následně plynou i námitky, že z jejich pouhého „střetu“ nemožno vyvozovat závěry o spáchání trestného činu ublížení na zdraví. Tyto výtky ovšem pomíjejí tu podstatnou část skutkové věty pod bodem a), podle níž „ R. D. následně poškozeného opakovaně bil pěstí do hlavy do oblasti spánku a kopal jej do hlavy a žeber, celkem šlo o nejméně tři až čtyři údery a kopy“ . Z takového jednání lze nepochybně dovodit objektivní i subjektivní stránku trestného činu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž obviněný R. D. napadal tak životně důležité orgány lidského těla osoby v pokročilém věku, že evidentně jednal s úmyslem způsobit jí minimálne „prostou“ újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Na právní kvalifikaci způsobené zdravotní újmy přitom nemůže mít žádný vliv chování poškozeného po spáchání činu (jeho nesouhlas s hospitalizací, či dokonce řízení motorového vozidla v den způsobení újmy), nýbrž jen jednání obviněného, které kauzálně zapříčinilo jeho (odborně posouzené) zdravotní potíže. Pokud obvinění znevěrohodňují provedené lékařské zprávy s poukazem na vyjádření MUDr. D. Z., že „obtíže poškozeného mohou být subjektivního charakteru“, nutno tak poukázat na přesné znění jeho odborného vyjádření, podle něhož „dobu pracovní neschopnosti je možné odhadnout na 1-2 týdny dle subjektivních obtíží pacienta“ (viz č. l . 133 spisu). Z takového vyjádření lze jednoznačně dovodit, že MUDr. Z. odhadl dobu rekonvalescence minimálně na jeden týden, eventuálně podle „subjektivních obtíží pacienta“ i na dobu delší. Nadto je vhodné poznamenat, že lékařská zpráva ze dne 8. 9. 2014 předpokládala dobu léčení „nejméně 2 měsíce“ (viz č. l . 130 spisu) a odborné vyjádření ze dne 20. 10. 2014 presumovalo „výrazné omezení jistě po dobu 6 týdnů“ (viz č. l . 126 spisu), přičemž podle těchto lékařských závěrů by mohla být újma na zdraví poškozeného kvalifikována dokonce jako těžká ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Při rozhodování v dovolacím řízení však nutno mít na zřeteli tzv. zákaz reformationis in peius , tj. zákaz změny v neprospěch obviněných, neboť pouze oni podali dovolání a podle §265p odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí v jejich neprospěch toliko na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež by bylo podáno v jejich neprospěch.
24. V kontextu uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
25. Ve vztahu k ne zcela jasně formulovaným a odůvodněným námitkám stran spáchání trestného činu podle §207 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud předně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež se těmito výhradami již zabývaly (viz str. 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 usnesení odvolacího soudu). Nadto jen stručně uvádí, že pokud obviněný R. D. svým tvrzením o absenci objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §207 tr. zákoníku mínil, že sám předmětné vozidlo neřídil, tak je nutno připomenout, že ovládání motorového vozidla není podmínkou spáchání trestného činu podle §207 tr. zákoníku, jelikož se ho mohou dopustit i osoby, které vozidlo společně s řidičem neoprávněně užívají. Pokud vycházel ze skutečnosti, že do vozítka pouze nasedl, pak přehlédl tu podstatnou zjištěnou okolnost, že v něm vědomě společně s obviněným S. uskutečnil krátkou jízdu. Za tohoto stavu věci tak ani tuto výtku nelze považovat za relevantní. Nadto je třeba dodat, že objektivní stránka skutkové podstaty předmětného trestného činu vyžaduje právě relativně krátkou dobu dispozice s odcizenou věcí, kdežto v případě jejího delšího užívání by se již mohlo jednat o trestný čin podle §205 tr. zákoníku. Ohledně údajně chybějícího úmyslu obviněného R. D. golfové vozítko užívat nutno konstatovat, že již z jeho pouhého nasednutí do vozítka a následného (byť krátkého) setrvání v něm lze jednoduše vyvodit jeho záměr s vozítkem alespoň po krátkou dobu disponovat, což nemůže vyloučit ani jeho následné vypadnutí, k němuž nedošlo úmyslně, nýbrž z důvodu jeho opilosti a skutečnosti, že se jednalo o otevřené vozidlo.
26. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obvinění však také namítli, že skutky popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevykazují znak „veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném“ jakožto znak skutkové podstaty trestného činu podle §358 tr. zákoníku. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
27. V souvislosti s trestným činem podle §358 tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3325].
28. Prostory, v rámci nichž došlo ke spáchání nyní posuzované trestné činnosti, slouží jako ubytovací zařízení s golfovým hřištěm. Byť se jedná o soukromý majetek ve vlastnictví poškozeného, zároveň je tento veřejně přístupný předem neurčenému širšímu okruhu lidí, takže výtržnosti ze strany obviněných mohly být postřehnuty vícero osobami, přičemž není rozhodné, zda těmto „veřejnost“ v době spáchání předmětné trestné činnosti byla přítomna. Navíc lze podotknout, že se jednalo o období (začátek září), kdy mohla být veřejnost v předmětných prostorech důvodně očekávána, jak bylo potvrzeno i výpovědí N. Z. (viz č. l. 238 p. v., 239 p. v. spisu), jež uvedla, že v den spáchání posuzovaných skutků (pozn. v sobotu) byli hosté daného zařízení i skutečně očekáváni. Vzhledem k těmto okolnostem a shora vymezeným teoretickým východiskům lze uzavřít, že místo spáchání skutků přisouzených obviněným je místem veřejně přístupným ve smyslu §358 tr. zákoníku.
29. V právní větě rozsudku nalézacího soudu je nicméně uvedeno, že obvinění se trestného činu podle §358 tr. zákoníku dopustili „veřejně“, nikoli „na místě veřejnosti přístupném“. V návaznosti na tuto skutečnost se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda takové nesprávné právní posouzení skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně může mít zásadní vliv na postavení obviněných nebo zda je toto po právní stránce zásadního významu.
30. Fakultativním znakem objektivní stránky trestného činu podle §358 tr. zákoníku je, aby byl skutek spáchán veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Interpretací předmětného ustanovení lze přitom jednoduše dospět k závěru, že ke spáchání trestného činu podle §358 tr. zákoníku postačuje naplnění jednoho z těchto alternativně vymezených znaků. V nyní posuzované věci byl jednáním obviněných vymezeným ve výroku rozsudku nalézacího soudu naplněn znak „na místě veřejnosti přístupném“ a absence znaku „veřejně“ tudíž nemá na konečný závěr o spáchání trestného činu výtržnictví žádný vliv. Nejvyšší soud tak uzavírá, že nesprávné právní posouzení uvedených skutků v části, která tyto kvalifikuje tak, že byly spáchány „veřejně“, nemůže nijak ovlivnit postavení obviněných a rovněž nemá zásadní význam ani po právní stránce.
31. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle citovaného ustanovení zákona dovolání obviněného jako celek odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 9. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu