ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1270.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1270/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. září 2016 o dovolání obviněného J. Z. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 2 To 15/2016 jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 2 To 15/2016, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 45 T 4/2015, kterým byl obviněný J. Z. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému jako nemajetkovou újmu částku 50 000 Kč (shora uvedeným rozsudkem byl odsouzen pro týž trestný čin také obviněný J. Š., jehož odvolání bylo rovněž zamítnuto soudem druhého stupně).
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 2 To 15/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného dovoláním napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek „neodpovídají spravedlivému posouzení věci, když v rámci hlavního líčení, ani odvolacího řízení, nebyly provedeny takové důkazy, které by svědčily o vině obviněného“. V souvislosti se shora uvedenou argumentací poukazuje zejména na osobu poškozeného, jeho psychické problémy, jeho trestní minulost, kdy byl odsouzen za „přechovávání bezmála 100 g marihuany“. Podle obviněného rovněž mělo být bráno při hodnocení důkazů v úvahu také to, že poškozený je uživatelem marihuany a vzhledem k tomu, jak se poškozený jevil v inkriminovanou dobu, neměl znalec ve svém posudku brát v úvahu jen léčebné účinky marihuany, ale také to, že obviněný mohl být v té době pod vlivem daleko účinnější marihuany, což by podle mínění obviněného mohlo značně ovlivnit závěry znaleckého posudku, který vycházel z tvrzení poškozeného, že je občasný a střídmý uživatel. Jako problematickou rovněž posuzuje výpověď matky poškozeného, kdy poukazuje na rozpory v její výpovědi s výpovědí poškozeného (např. výšku postav obviněných, jejich postavení u dveří bytu, co mohla vidět s ohledem na její postavení v bytě apod.). Vzhledem k době, kdy poškozený nahlásil předmětný útok a situaci, že mu nebyly odebrány např. biologické stopy zpoza nehtů, měla být provedena např. rekognice a soudy nemohly obviněné uznat vinnými pouze na základě jednoho nepřímého důkazu. Soudům vytýká, že neprovedly jím navržený výslech svědka H., který mohl dosvědčit, že od poškozeného nakupoval marihuanu, což by do zcela jiného světla stavělo výpověď poškozeného a jeho matky, neboť pak by poškozený jako distributor drog, měl motiv k dezinterpretaci skutečností, ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání pro distribuci drog. Dostatečně také nebyla hodnocena osoba poškozeného, a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že námitkami, které v dovolání obviněný uplatnil, se již podrobně zabývaly soudy nižších stupňů, přičemž závěry vyjádřené v rozhodnutích soudů jsou logické a plně odpovídají provedenému dokazování. Poukazuje na to, že obviněný se ve svém dovolání zabývá pouze skutkovými otázkami, které však pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Vzhledem k tomuto zjištění navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř., což odůvodňuje použití uplatněného dovolacího důvodu prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem takto postupovat, a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Z uplatněných námitek je zřejmé, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel ve svém rozhodnutí vypořádat soud prvního stupně a následně také soud odvolací (viz str. 1-2 usnesení soudu druhého stupně). Nelze přisvědčit námitce obviněného, že by soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Z chronologie je zřejmé, že soud druhého stupně vrátil věc soudu prvního stupně k dřívějšímu odvolání obviněného k doplnění dokazování (na tuto skutečnost upozorňuje ve svém rozsudku soud prvního stupně, ale také soud druhého stupně viz str. 3 jeho usnesení). Vzhledem k tomu, že obvinění popírali (a obviněný Z. nadále popírá) trestnou činnost, vycházel soud prvního stupně nejen z výpovědi poškozeného, která je obviněným v rámci dovolání znevěrohodňována, ale také z řady dalších nepřímých důkazů, které v kontextu s výpovědí poškozeného a následně vypracovaným posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, vedly soud k závěru, že se obvinění dopustili jednání, pro které byli postaveni před soud, že to byli oni, kdo po poškozeném požadovali, aby jim prodal marihuanu a když na jejich výzvu poškozený nereagoval, tak jej opětovně vyzvali, aby jim přinesl všechno, co má a obviněný J. Š. jej přitom udeřil do obličeje, poškozený začal volat o pomoc a snažil se před nimi utéci zpět do bytu.
9. Soud prvního stupně tedy neuvěřil verzi skutkového děje, kterou si vytvořili v rámci obhajoby obvinění, kteří sice připustili, že si chtěli od poškozeného drogu koupit, ale když to poškozený odmítl, tak odešli, aniž by došlo z jejich strany k jakémukoliv násilí. Soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl výpovědi nejen obviněných v průběhu přípravného řízení a hlavního líčení, poškozeného, svědků a další důkazy, ale rovněž velmi podrobně tyto ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil (s hodnotícími závěry se ztotožnil soud druhého stupně viz str. 3-4 jeho usnesení a dále ještě podrobněji rozvedl v otázce náhrady nemajetkové újmy). Z rozhodnutí soudů vyplývá, na základě jakých skutečností neprovedl obviněným (obviněnými) požadovaný výslech poškozeného u hlavního líčení, ev. na to navazující konfrontaci. Jaké skutečnosti vedly soud k závěru, že to byl obviněný J. Š., kdo poškozeného udeřil do obličeje (menší z obviněných, byla to osoba, která měla telefon v ruce, uvedl poškozený, sám obviněný Š. připustil, že telefon držel v ruce – viz str. 6 rozsudku). V kontextu s obhajobou, kterou soudy nižších stupňů shledávají nevěrohodnou, poukazují např. na to, že i přes odpověď poškozeného, že nic k prodeji nemá, za této situace svůj požadavek znovu opakují. Reagováno bylo i na pochybnosti obviněného, zda nebyl poškozený pod vlivem drog, a že jejich označením za pachatele loupeže se pouze snažil zastřít skutečnost, že sám marihuanu prodává apod. Pokud poukazuje v dovolání na stav poškozeného, když přišel ke dveřím a s ním komunikovali, je potřebné nad rámec skutečností, které uvedly soudy nižších stupňů uvést, že před tím, než obvinění zazvonili u bytu poškozeného, poškozený spal, krátce předtím mu vytrhli zub, užíval antibiotika a nebylo mu dobře (viz str. 7 rozsudku).
10. Nejvyšší soud shrnuje, že na všechny námitky, které spočívají v tom, že důkazy byly soudy nižších stupňů nesprávně, v rozporu se zásadou in dubio pro reo, hodnoceny, případně nebyly provedeny (výslech svědka H.), bylo Městským soudem v Praze, ev. Vrchním soudem v Praze reagováno (proč byl považován výslech svědka za nadbytečný – viz str. 13 rozsudku). V této souvislosti ve vztahu k opakování totožných námitek je potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. V tomto směru nelze než uzavřít, že v rámci svého dovolání obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, přičemž na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
12. V souvislosti s odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů a hodnocením důkazů, které městský soud a vrchní soud provedly, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jak Ústavní soud tak Nejvyšší soud k otázce extrémního nesouladu (práva na spravedlivý proces) v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, avšak v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
13. Vzhledem k tomu, že se ze stany obviněného jedná o polemiku s hodnocením důkazů, ke kterým se již podrobně soudy vyjádřily, a jejichž hodnocení považuje Nejvyšší soud za plně odpovídající ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění pak ustanovení §125 tr. ř. (§134 tr. ř.), odkazuje Nejvyšší soud na již jednou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Nad rámec uvedeného rozhodnutí, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu