ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1276.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1276/2016-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný P. K . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 7 To 17/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 12/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 3 T 12/2014, byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Předmětných trestných činů se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
„1) obžalovaný dne 24. 5. 2010 jako osoba samostatně výdělečně činná, IČ: ..., pod hlavičkou „...“ uzavřel se společností CENTRAL GROUP, a.s., smlouvu na pronájem přístrojů a vysoušecí práce v bytě č. ... na adrese K. ..., P., ve vlastnictví J. J., a následně uvedené společnosti vyfakturoval za vysoušecí práce, částku 29.150,-Kč, kterou si nechal zaslat na svůj účet č. ..., vedený u GE Money Bank, a.s., přičemž vysoušecí práce v uvedeném bytě provedl s využitím techniky a přístrojů společnosti TVG Č.R., s.r.o., IČ: 25640445, jejímž byl obchodním zástupcem, aby před poškozenou společností utajil neoprávněné užití jejích zaměstnanců a přístrojů, na totožné vysoušecí práce ve stejném bytě vystavil jako obchodní zástupce společnosti TVG Č.R., s.r.o. jménem této společnosti dne 20. 5. 2010 nabídku a potvrzení zakázky na částku 12.654,-Kč, kdy jako zadavatele zakázky uvedl lživě bez jejího vědomí poškozenou T. K., která k uvedenému bytu nemá žádný vztah, padělal podpis této poškozené na nabídce a na potvrzení zakázky, a dne 7. 6. 2010 jí vyfakturoval jménem společnosti TVG Č.R., s.r.o. za vysoušecí práce částku 12.654,-Kč, kdy na základě této faktury společnost TVG Č.R., s.r.o. požadovala po této poškozené platbu za provedené práce ve výši 12.654,-Kč, v důsledku čehož byla následně proti její osobě jako povinnému dne 12. 03. 2012 nařízena exekuce na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 74 EXE 1038/2012 – 12,
2) obžalovaný dne 16. 6. 2010 jako osoba samostatně výdělečně činná, IČ: ..., pod hlavičkou „...“ uzavřel se společností CENTRAL GROUP, a.s., smlouvu na pronájem přístrojů a na vysoušecí práce v bytě č. ..., na adrese K. ..., P., ve vlastnictví pana J. M., a následně uvedené společnosti vyfakturoval za vysoušecí práce, částku 51.680,-Kč, kterou si nechal zaslat na svůj účet č. ..., vedený u GE Money Bank, a.s., přičemž vysoušecí práce v uvedeném bytě provedl s využitím techniky a přístrojů společnosti TVG Č.R., s.r.o., IČ: 25640445, jejímž byl obchodním zástupcem, aby před poškozenou společností utajil neoprávněné užití jejích zaměstnanců a přístrojů, na totožné vysoušecí práce ve stejném bytě vystavil jako obchodní zástupce společnosti TVG Č.R., s.r.o. jménem této společnosti dne 16. 6. 2010 nabídku a potvrzení zakázky na částku 10.500,-Kč, kdy jako zadavatele zakázky uvedl lživě bez jejího vědomí poškozenou T. K., která k uvedenému bytu nemá žádný vztah, padělal podpis této poškozené na nabídce a na potvrzení zakázky, a dne 30. 6. 2010 jí vyfakturoval jménem společnosti TVG Č.R., s.r.o. za vysoušecí práce částku 10.500,-Kč, kdy na základě této faktury společnost TVG Č.R., s.r.o., požadovala po této poškozené platbu za provedené práce ve výši 10.500,-Kč, v důsledku čehož byla následně proti její osobě jako povinnému dne 12. 03. 2012 nařízena exekuce na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. un. 74 EXE 1038/2012-12,
a neoprávněným užitím přístrojů a zaměstnanců společnosti TVG Č.R., s.r.o., IČ: 25640445, se sídlem K Pérovně 1513/10, Praha 10, způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 169.074,-Kč.
2. Za tyto trestné činy a přečiny zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, za jejichž spáchání byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 30 T 78/2015, byl odsouzen podle §209 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit škodu ve výši 169.074 Kč poškozené společnosti TVG Č.R., s.r.o., IČ: 25640445, se sídlem Praha 10, K Pérovně 1513/10 (dále jen „poškozená společnost“). Současně byl podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti nahradit nemajetkovou újmu ve výši 50.000 Kč poškozené T. K., trvale bytem P., P./P. ... (dále jen „poškozená“). Poškozená i poškozená společnost byly podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázány se zbytkem uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 7 To 17/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. l ) tr. ř.
5. Jeho první výhrada směřovala do výroku o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, neboť na základě provedených důkazů v rámci trestního řízení není nikterak možno dovodit, v jaké výši měla předmětná škoda vzniknout. Soud podle něho není nadán schopností směřující ke zjištění konkrétní výše nemajetkové újmy poškozené, která toliko označila za takovou nemajetkovou újmu částku 50.000 Kč, aniž by jakýmkoli způsobem specifikovala, jak k její výši dospěla, uvedená částka nebyla podložena žádným znaleckým posudkem, odkazem ke srovnatelnému případu apod. Odvolací soud v rámci svého prvního kasačního rozhodnutí nalézacímu soudu uložil, „aby se blíže zabýval všemi okolnostmi, z nich dovozuje tu kterou konkrétní výši finančního zadostiučinění“ , avšak soud prvního stupně se tímto závazným právním názorem podle obviněného zcela zjevně neřídil, a aniž by se jakkoli změnila důkazní situace, rozhodl v rozporu s uloženým postupem. Soud druhého stupně následně nepochopitelně souhlasil s opětovným výrokem o náhradě nemajetkové újmy a změnil svůj původní právní názor, čímž mělo dojít k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, k čemuž obviněný dodal, že k určení výše domnělé škody nebyl proveden prakticky žádný důkaz, takže hmotně právní otázka vzniku a výše škody zůstala zcela neukotvena.
6. Důvodnost podaného dovolání shledal rovněž v tom, jak se soud prvního stupně vypořádal s otázkou náhrady škody vůči poškozené společnosti. K tomu uvedl, že není toliko záležitostí nesprávného hodnocení důkazů, pokud soud konstatuje, že došlo k jeho závadnému jednání v období 24. 5. – 7. 6. 2010 a 16. 6. – 30. 6. 2010, avšak zároveň přiznává náhradu za vzniklou škodu v odlišném období 25. 5. – 1. 6. 2010 a 16. 6. – 25. 6. 2010. Nalézacímu soudu dále vytknul, že nespecifikoval, jakým postupem dospěl k výši škody, když pouze odkázal na přiložený ceník, podle něhož není možné např. zjistit, kolik hodin si poškozená společnost nárokuje za práci montérů, ani jak došel k celkové škodě, jelikož časové vyčíslení pronájmu přístrojů neodpovídá fakturaci poškozené společnosti či údajům z jejích účetních uzávěrek.
7. Následně soudům obou stupňů vytknul, že nikterak neodůvodňují, jakým způsobem došly k závěru, že měl osobně falzovat podpisy poškozené, v čemž opětovně shledal nejen nesprávnost, ale doslova absenci hmotně právního posouzení. K tomu poukázal na vyjádření odvolacího soudu v odůvodnění jeho prvního kasačního rozhodnutí, že „ve vztahu k poškozené K. bude třeba, aby se soud náležitě vypořádal s obhajobou obžalovaného, kterou uplatnil v podaném odvolání, že to nebyl on, kdo padělal podpisy poškozené, a že kromě obžalovaného není vyloučeno, že mohly mít k poštovní schránce poškozené přístup i další osoby“ , načež namítl, že nalézací soud v následujícím řízení neprovedl žádné nové dokazování, konstatoval však shodně jako v původním rozsudku, že obviněný dané podpisy padělal, aniž by to jakkoli zdůvodnil a soud druhého stupně v napadeném usnesení uvedený závěr přijal, čímž zcela popřel svůj předchozí právní názor.
8. Důvodnost podaného dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval také ve velmi značném nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů. Obviněný opakovaně namítal nesprávně provedené hodnocení důkazů a navrhoval další nad rámec již provedených, kterými by vyvrátil tvrzení soudu a obžaloby, soud prvního stupně se však spokojil s faktem, že navrhované důkazy nelze provést (např. absence knihy jízd prokazující tvrzení poškozené společnosti) a naprostá nekonzistentnost rozhodnutí (např. že obviněný podle soudu falšoval podpis zřejmě proto, že poškozenou znal, což je prokazováno písmoznaleckým posudkem na zcela odlišné podpisy, které již dříve prohlásil za svoje) se prolíná celým řízením u nalézacího soudu. Vyjádřil proto svůj názor, že „v daném případě trpí řízení, a tedy i napadené rozhodnutí takovými vadami, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ , když není jakkoli odůvodněna základní subjektivní stránka činu (zavinění), čímž bylo zkráceno jeho ústavní právo na spravedlivý proces a rozhodnutí.
9. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. shledal v tom, že odvolací soud zamítl odvolání, přestože soud prvního stupně nerespektoval jeho závazný právní názor vyslovený v jeho předchozím kasačním rozhodnutí (podle něhož měl konkretizovat, jakým způsobem dospěl k výši přiznané nemajetkové újmy) a neprovedl žádné dokazování či nové zjišťování, čímž soud druhého stupně změnil svůj právní názor a zcela rezignoval na svůj někdejší požadavek. Obviněný v odvolání namítal rovněž podstatné procesní vady při jednání soudu prvního stupně (mimo jiné nesprávně provedený přepis zvukového záznamu z jednání), odvolací soud se však touto výtkou vůbec nezabýval, takže ani v tomto případě nemohl dostatečně posoudit procesní postup soudu prvního stupně a věcnou stránku provedených výpovědí svědků.
10. V dalším bodě dovolání shrnul, že uvedenou činnost prováděl na základě legálního živnostenského oprávnění a nikdy k tomu nevyužíval vybavení ani pracovníky poškozené společnosti, nýbrž jiných dodavatelů, což vyplývá mj. i ze svědeckých výpovědí, avšak tyto důkazy nebyly nalézacím soudem hodnoceny, jelikož ten nevzal v potaz např. rozpory ve výpovědích svědků V. a N. v přípravném řízení a následně v hlavním líčení, hodnotil důkazy svévolně, aniž by využil §212 tr. ř. Obviněný dále opakovaně konstatoval, že z provedeného dokazování nelze dospět k názoru, že padělal podpisy poškozené, neboť z její výpovědi vyplývá toliko skutečnost, že byl nájemcem jejího bytu a ona trávila větší část roku v zahraničí, o případu se dozvěděla po nařízení exekuce a před soudem uvedla, že padělaný podpis se jejímu podpisu ani nepodobá, přičemž se domnívá, že by mohl patřit obviněnému. Konečně poznamenal, že většina listin a skutečností, na jejichž základě bylo proti němu zahájeno řízení, byla poskytnuta poškozenou společností nebo s ní měla souvislost, s tím, že na nejasnosti z toho plynoucí poukazoval od počátku řízení. K tomuto přesvědčení ho dovedl fakt, že s touto rozvázal pracovní poměr za zhoršených vztahů a za asistence soudu v době, kdy zde byla velká fluktuace pracovníků.
11. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 7 To 17/2016, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 3 T 12/2014, a ve věci dále rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby v plném rozsahu.
12. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) tak, že z povahy uplatněných dovolacích námitek je zřejmé, že směřují do oblasti skutkových zjištění, která obviněný považuje za nesprávná, resp. neúplná vzhledem k tomu, že nebyl doplněn důkazní stav věc ve smyslu závazných pokynů odvolacího soudu. Současně poukázala na to, že obviněný prosazuje vlastní způsob hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového děje a teprve na jejich podkladě vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. K výtce ohledně „extrémního rozporu“ sdělila, že obviněný jejím prostřednictvím nenamítá existující rozpor mezi skutkovými závěry a jejich důkazním podkladem na straně jedné a způsobem jejich právního posouzení na straně druhé ve smyslu judikatorního výkladu tohoto pojmu. Část uplatněné dovolací argumentace směřující proti adhezním výrokům posoudila jako zpochybňující kvality důkazního podkladu k výši nároku na náhradu škody přiznaného poškozené společnosti, přičemž tak obviněný činí opět na podkladě skutkových výhrad bez návaznosti na porušení předpisů hmotně právní povahy.
13. Dovolací námitku jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů by však podle jejího názoru bylo možno s velkou mírou tolerance dovodit z té části argumentace, která se týká přiznané výše nemajetkové újmy. Jestliže dovolatel považoval za nedostačující způsob, jakým byl tento adhezní nárok zdůvodněn, pak (byť nevýslovně) namítl chybějící respekt obou soudů k §13 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a tedy nepřímo vyslovil otázku, zda přisouzená výše náhrady nemajetkové újmy byla skutečně určena s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. V návaznosti na to odkázala na str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde tento poukázal na povahu předcházejícího právního vztahu poškozené s obviněným a v této souvislosti na zneužití znalosti jejích osobních dat a možnosti dispozice s její poštovní schránkou po dobu jejího pracovního pobytu v zahraničí, jakož i skutečnost, že se musela nastalé situaci bránit a obtížně ji řešit tzv. na dálku, a to i přesto, že tak činila prostřednictvím právních služeb advokáta. Uvedené právní závěry označila státní zástupkyně za plně konvenující postupu podle §13 odst. 3 občanského zákoníku, s nimiž se mohl ztotožnit i soud druhého stupně. S poukazem na příslušnou judikaturu závěrem poznamenala, že v daném případě více než zřetelný nemajetkový aspekt úmyslného zásahu do práv poškozené nevyvolává žádné pochybnosti o správnosti právní kvalifikace jeho jednání jako pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterou tak ani účinně zpochybnit nemohl.
14. Vzhledem k uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 7 To 17/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně přitom platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být uplatněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Nepřípustnost určitého druhu trestu může být konečně založena též uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem.
22. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
IV.
23. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýkal soudům obou stupňů především neprovedení navrhovaných důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazoval vlastní hodnocení důkazů, vykresloval svůj obraz skutkového děje a předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr (že vysoušecí práce prováděl na základě svého legálního živnostenského oprávnění a nikdy k tomu nevyužíval vybavení ani pracovníky poškozené společnosti, nýbrž jiných dodavatelů, že nefalzoval podpisy poškozené na předmětných listinách atd.). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozoval své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení dané věci.
24 . Obviněný tedy nenamítal rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatnil žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo vadných skutkových zjištění, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
25. V obecné rovině lze konstatovat, že Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad a jestliže dovolatel takový nesoulad učiní předmětem dovolání. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Ačkoliv nebyl v nyní posuzované věci shledán žádný z uvedených případů extrémního nesouladu, Nejvyšší soud se alespoň stručně k výhradám uplatněným v dovolání vyjádří.
26. Pokud obviněný k nároku poškozené na nemajetkovou újmu namítá, že soud prvního stupně v tomto směru neuposlechl „závazný právní názor“ soudu odvolacího, tak lze odkázat na (oproti prvnímu odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu doplněné) odůvodnění předmětného adhezního výroku (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně přitom v rámci svého kasačního rozhodnutí nalézacímu soudu uložil, „aby se blíže zabýval všemi okolnostmi, z nich dovozuje tu kterou konkrétní výši finančního zadostiučinění“ (viz str. 10 uvedeného rozhodnutí). K tomu nutno podotknout, že odvolací soud citovaným pokynem k dalšímu postupu soudu prvního stupně nikterak nevyslovil závazný právní názor, ani tomuto neudělil pokyny k provedení dalšího dokazování. Nalézací soud naopak dostál požadavku vyslovenému v kasačním usnesení odvolacího soudu, neboť v následujícím rozsudku rozvedl veškeré okolnosti, které ho vedly k přiznání nemajektové újmy v předmětné výši.
27. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že v rozsudku soudu prvního stupně uvedené skutečnosti (že se poškozená v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného dostala do pozice dlužníka a následně do postavení povinného v exekučním řízení, které bylo proti ní neoprávněně vedeno po dobu nejméně dvou let, nastalou situaci musela řešit ze zahraničí atd.) jsou zcela způsobilými odůvodnit nárok na přiznání nemajetkové újmy ve výši 50.000 Kč v souladu s §13 odst. 2, 3 občanského zákoníku (ve spojení s §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Poškozená se totiž (jak zcela výstižně vyjádřila státní zástupkyně) v důsledku jednání obviněného neoprávněně dostala do postavení nekorektního obchodního partnera a nespolehlivého zákazníka, jehož nesplněné závazky musely být po dobu dvou let vymáhány exekuční cestou, čímž byla v nepochybně značné míře snížena její důstojnost a vážnost ve společnosti, takže bylo zasaženo do jejího osobnostního práva v rozsahu předpokládaném v §13 odst. 2 občanského zákoníku.
28. Zpochybňuje-li obviněný pravomoc soudu k rozhodování o nároku na nemajetkovou újmu, nelze než poukázat na §13 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož určí výši nemajetkové újmy v penězích soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Soudní praxe požaduje, aby žalobní návrhy ve věcech ochrany osobnosti, včetně výše peněžité náhrady za nemajetkovou újmu, byly formulovány přesně a určitě, přičemž soud je těmito návrhy vázán. Možnost vyžádat si znalecký posudek za účelem objektivizace výše peněžitého zadostiučinění je pro zvláštní povahu práva na materiální – peněžitou – satisfakci vyloučeno. Výši peněžitého zadostiučinění jako právní otázku určuje v rámci volné úvahy jen soud (srov. Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 202).
29. Výhrady učiněné k adheznímu výroku o náhradě škody přiznané poškozené společnosti zpochybňující období, za které měl předmětný nárok vzniknout, nevychází z relevantních skutkových zjištění soudu prvního stupně. Pokud obviněný uvádí období 24. 5. – 7. 6. 2010 a 16. 6. – 30. 6. 2010, tak zřejmě vychází z prvního (zrušeného) výroku rozsudku nalézacího soudu, přičemž ve výše popsané skutkové větě rozsudku tohoto soudu již předmětná data nefigurují. Krom toho nutno poznamenat, že uvedené období je ve vztahu ke škodě způsobené poškozené společnosti zcela irelevantní, neboť bylo ve skutkové větě původního zrušeného rozsudku soudu prvního stupně vázáno k neoprávněnému vylákání finančních prostředků od společnosti CENTRAL GROUP, a.s. (srov. také str. 5 dovoláním napadeného usnesení). Z odůvodnění výroku o přiznání náhrady škody poškozené společnosti naopak zřejmě vyplývá, že nalézací soud při stanovení její výše nevycházel pouze z ceníku pronájmu poškozené společnosti s platností od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 (z něhož zjistil konkrétní ceny za pronájem jednotlivých přístrojů na den), ale rovněž z faktury č. ... a faktury č. ..., jimiž obviněný vyúčtoval společnosti CENTRAL GROUP, a.s., vysoušecí práce pod hlavičkou „...“ (na jejichž základě soud zjistil konkrétní počet přístrojů, čas, po který byly instalovány k realizaci zakázek a pracovní hodiny, po které zaměstnanci poškozené společnosti působili na předmětných zakázkách), jakož i z odůvodněné specifikace škody doložené poškozenou společností (viz str. 7, 9 rozsudku soudu prvního stupně).
30. K výtce obviněného, že soudy nižších stupňů nikterak neodůvodňují závěr, že měl falzovat podpisy poškozené, čímž mělo v dané věci opět dojít k neuposlechnutí právního názoru odvolacího soudu a jeho pokynu k doplnění dokazování, konstatuje Nejvyšší soud následovné. Soud druhého stupně ve svém kasačním usnesení vyslovil, „aby se soud náležitě vypořádal s obhajobou obžalovaného, ..., že to nebyl on, kdo padělal podpisy poškozené, a že kromě obžalovaného není vyloučeno, že mohly mít k poštovní schránce poškozené přístup i další osoby“ (viz str. 10 tohoto rozhodnutí). V této souvislosti se znova podotýká, že se nejedná o závazný právní názor odvolacího soudu, ani o žádný pokyn k doplnění dokazování. Navzdory tomu nutno poukázat na skutečnost, že nalézací soud dokazování v tomto směru doplnil, jelikož si vyžádal vyjádření poškozené, která opětovně potvrdila, že přístup k její poštovní schránce měl toliko obviněný (viz č. l. 370). Za nepřímý důkaz podporující závěr, že její podpisy na nabídkách a potvrzeních předmětných zakázek padělal právě obviněný, lze označit i znalecký posudek z oboru písmoznalectví, podle něhož patřily podpisy za poškozenou společnost s (větší) pravděpodobností skutečně obviněnému. Byť se tento důkaz přímo nevyjádřoval k falzifikaci podpisů poškozené, ve spojitosti s dalšími důkazy tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které v celku shodně a spolehlivě dokazují, že to byl obviněný, kdo padělal podpisy poškozené, v důsledku čehož byla vystavena exekučnímu řízení. Tento závěr totiž soudy nižších stupňů opřely také o skutečnost, že v čase podpisování předmětných zakázek se poškozená vůbec nenacházela na území České republiky, obviněný disponoval jejími osobními údaji (byl nájemcem jejího bytu), měl jako jediný přístup k její domovní schránce a ve vztahu k poškozené společnosti mohl jako jediný znát takové informace o poškozené (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), která navíc neměla k bytům, kde byly prováděny vysoušecí práce, žádný vztah a žádnou obdobnou zakázku si v České republice neobjednala (viz str. 8 usnesení soudu druhého stupně).
31. Tvrzení obviněného, že vysoušecí práce prováděl na základě legálního živnostenského oprávnění a nikdy k tomu nevyužíval vybavení ani pracovníky poškozené společnosti, nýbrž jiných dodavatelů, bylo v tomto trestním řízení spolehlivě vyvráceno výpovědí svědka I. K. (viz str. 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 8 usnesení odvolacího soudu).
32. K jeho výhradě, že subjektivní stránka trestného činu (zavinění) není jakkoli odůvodněna, nutno poznamenat, že tuto neopírá o žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Pokud v tomto směru namítá, že subjektivní stránka činu nebyla provedenými důkazy prokázána, nebo že nebyla v rozhodnutích soudů nižších stupňů odůvodněna, tak směřuje opět do roviny skutkové a procesní, přičemž takovou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. Lze nicméně konstatovat, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je možné bez důvodných pochybností dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k oběma spáchaným trestným činům.
33. V kontextu shora uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
34. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li z toho vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.
35. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud sděluje, že pokud obviněný namítá neprovedení jím navržených důkazů, tak zřejmě opomíjí skutečnost, že bylo náležitě reagováno na všechny jeho důkazní návrhy (byl proveden výslech svědka J. N., byla vyžádána kniha jízd a kamerové záznamy od poškozené společnosti). To, že některé navrhované důkazy byly objektivně neproveditelné (kniha jízd a kamerové záznamy), nelze považovat za nezákonný postup soudu, či snad nepřípustné opomenutí důkazů. Za opodstatněnou nelze označit ani výhradu, že trestní řízení vůči obviněnému bylo zahájeno především na podkladě listin doložených poškozenou společností. Zákon nejenže takový postup nevylučuje, ale tento s ohledem na §158 odst. 1 tr. ř. dokonce předpokládá.
36. Dále je potřebné uvést, že obviněný ve svém dovolání sice poukazem na příslušné zákonné ustanovení formálně deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nevznesl žádné konkrétní námitky, ze kterých by mělo vyplývat, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K tomu nutno poznamenat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká. Lze tedy uzavřít, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neodůvodnil způsobem, který by se mohl stát podnětem dovolacího přezkumu.
37. Vzhledem ke shora uvedenému lze konstatovat, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl dán žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 a) – k) tr. ř., a rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání obviněného tudíž nenaplňuje ani dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
38. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu