ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1296.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1296/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný D. C. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 14 To 116/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 176/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. C. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 2 T 176/2014, byl obviněný D. C. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil sedmi dílčími útoky blíže popsanými ve výroku uvedeného rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Na základě §70 odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí zde blíže specifikovaných věcí. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 14 To 116/2016, tak, že při nezměněném výroku o vině, trestu propadnutí věci a výroku učiněném podle §229 odst. 1 tr. ř. odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon ho v souladu s §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, jichž se měl dopustit.
5. V podaném mimořádném opravném prostředku vyjádřil své přesvědčení, že ačkoli soudy obou stupňů správně aplikovaly příslušná ustanovení trestního zákona a správně vyhodnotily jeho jednání jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, soud druhého stupně navzdory nezměnění výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu vycházel z toho, že naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud mu proto na základě nesprávného hmotně právního posouzení jeho jednání [kdy měl opakovaně konstatovat a zdůrazňovat újmu na zdraví poškozené L. P. a pohlížet na něho jako na pachatele trestného činu podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] uložil nepřiměřeně přísný trest.
6. Obviněný dále zdůraznil, že si ve vazbě plně uvědomil důsledky svého jednání, a to jednak směrem k poškozeným a jednak směrem k dalšímu směřování jeho života. V této souvislosti připomněl, že se všem poškozeným omluvil, po propuštění z vazby před rokem a půl dal svůj život do pořádku, zařadil se do hokejového týmu P., začal brigádně pracovat ve společnosti Brabant Alucast s. r. o., absolvoval úspěšně první ročník studia na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, na celé léto měl dojednanou brigádu, kdy vydělané peníze by použil na náhradu škody, kterou za něj uhradili rodiče. Vzhledem k těmto skutečnostem vyjádřil své domnění, že rozhodnutím odvolacího soudu nebude v jeho případě naplněn účel trestu, přičemž ve vztahu k výchovné funkci trestu podotkl, že již pouhý výkon vazby vedl k tomu, že si uvědomil, co udělal a získal náhled na své konání.
7. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ve smyslu §265k tr. ř. zrušil a přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání v souladu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 14 To 116/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
15 . Námitky uplatněné v podaném mimořádném opravném prostředku vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu zpochybňují primárně přiměřenost uloženého trestu. K tomu však nutno poznamenat, že obviněný své konstatování, že soudy nižších stupňů posoudily jeho jednání správně jako trestný čin podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, vzápětí neguje tvrzením, že odvolací soud mu na základě nesprávného hmotně právního posouzení jeho jednání uložil nepřiměřený trest. Obviněný tedy vytýká nepřiměřenost uloženého trestu s tím, že soud druhého stupně měl při jeho uložení vycházet z nesprávného právního posouzení jeho skutku jako trestného činu podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
16. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Výhrady obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu proto nelze podřadit pod jím uplatněný, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. zákoníku.
18. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze stručně poznamenává, že z výroku i odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně zcela zřejmě vyplývá, že při uložení přísnějšího trestu tento vycházel ze zákonné sazby stanovené v §173 odst. 1 tr. zákoníku, jež činí dvě až deset let odnětí svobody, přičemž obviněnému vyměřil trest téměř na dolní hranici této sazby. Ostatně vycházel-li by, jak tvrdí obviněný, z předpokladu naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, musel by obviněnému ukládat trest odnětí svobody v rozmezí pět až deset let. Z rozhodnutí odvolacího soudu však nikterak nevyplývá, že by tento připisoval obviněnému způsobení těžké újmy na zdraví poškozené L. P. jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pokud bral v úvahu vážnější psychické problémy této poškozené způsobené jeho protiprávním jednáním (byť tyto nebyly kvalifikovány jako těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku), přičítal je obviněnému toliko při stanovení druhu a výměry trestu. Postupoval tedy v souladu s ustanovením §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jež mezi stěžejní kritéria tzv. individualizace trestu řadí povahu a závažnost trestného činu, přičemž jedním z hledisek pro jejich posouzení je i následek spáchaného trestného činu. Odvolací soud navíc nezpřísnil trest „jen“ s poukazem na tuto okolnost, ale vzal v potaz i řadu dalších podstatných skutečností (zejména rozsah, způsob provedení trestného činu a míru zavinění obviněného), což v odůvodnění svého rozsudku také náležitě zdůvodnil.
19. V daných souvislostech lze připomenout závěry Ústavního soudu, který „považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) [viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě], avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
20. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu