ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1303.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1303/2016-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. října 2016 o dovolání obviněného Z. H . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 To 62/2015-9946, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 To 62/2015-9946, byl obviněnému na základě předchozího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 6 Tz 56/2014 , kterým bylo ke stížnosti pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného pouze do výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010. sp. zn. 1 T 60/ 2008, vysloveno porušení zákona v ustanovení §43 odst. 1, 2 tr. zákoníku v neprospěch obviněného, tento rozsudek ve výroku o trestu zrušen, uložen podle §259 odst. 3 tr. zákoníku „za odvoláním nezměněný pokus zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008, sp. zn. 1 T 10/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 12. 2010, sp. zn. 1 T 60/2008, ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 6 Tz 56/2014, za sbíhající se přečin lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 9. 2008, sp. zn. 1 T 295/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 6 To 568/2008 a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 2 T 252/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010“, podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost, v trvání čtyř let a současně byl zrušen výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 9. 2008, sp. zn. 1 T 295/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 6 To 568/2008, jakož i výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 2 T 252/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010.
2. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 To 62/2015-9946, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení v jeho trestní věci (viz str. 1-4 dovolání), poukázal obviněný na to, že podle „jeho přesvědčení nemohl za popsaného stavu věci Vrchní soud v Olomouci dne 20. 8. 2015 učinit rozhodnutí o uložení souhrnného trestu za sbíhající se trestné činy“ (viz ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci uvedené).
3. V další části svého dovolání se zabývá otázkou uložení mírnějšího souhrnného trestu než ve výměře osm let, který mu byl uložen, když argumentuje tím, že při ukládání souhrnného trestu (rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 To 62/2015-9946), měl Vrchní soud v Olomouci jednání odročit a vyčkat rozhodnutí o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 To 354/2010, neboť je přesvědčen, že zmíněný soud (myšleno Krajský soud v Brně), ukládal obviněnému souhrnný trest odnětí svobody podle §250b odst. 5 tr. zák. k rozsudkům, které byly před datem 31. 8. 2010 zrušeny (ukládal trest s sazbě od 5-12 let, namísto v sazbě od 5-10 let podle §211 odst. 6 tr. zákoníku). Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí a současně rozhodl, že se „obviněný nebere do vazby“.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že nesdílí názor obviněného, že Vrchní soud v Olomouci měl jednání dne 20. 8. 2015 vedené pod sp. zn. 1 To 62/2015 odročit a vyčkat rozhodnutí o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Pokud jde o vlastní rozhodnutí vrchního soudu, pak státní zástupkyně se s jeho závěry ztotožnila, neboť byly splněny všechny podmínky pro uložení souhrnného trestu a tento byl v souladu se zákonem uložen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku v rámci trestní sazby od pěti do deseti let. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Předně je potřebné uvést, že přestože obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odkazuje na porušení ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, spočívá podstata jeho námitky v tom, že Vrchní soud v Olomouci měl jednání dne 20. 8. 2016, vedené pod sp. zn. 1 To 62/2015, „odročit a vyčkat rozhodnutí o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ve věci Krajského soudu v Brně, vedené pod sp. zn. 4 To 354/2010“, neboť rozsudkem tohoto soudu mu byl ukládán souhrnný trest 31. 8. 2010 podle přísnějšího ustanovení (§250b odst. 5 tr. zák. – v sazbě od 5-12 let), přestože rozsudky, ke kterým ukládal souhrnný trest byly ke dni jeho rozhodování zrušeny a on byl následně uznán vinným a odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku (trestní sazba od pěti do deseti let). Z takto koncipované námitky obviněného dále nepřímo vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci, pokud rozhodoval dne 20. 8. 2015 ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 62/2015 o uložení souhrnného trestu a odkazoval na vázanost ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku a na předchozí uložený souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi roků z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010 (a tudíž s ohledem na §43 odst. 2 tr. zákoníku nemohl uložit trest mírnější) nepostupoval v souladu se zákonem, neboť v případě, že by bylo vyhověno jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, mohl by mu být uložen Krajským soudem v Brně (po zrušení jeho rozsudku dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010) mírnější souhrnný trest než uložených osm let rozsudkem dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010, což by bezpochyby ovlivnilo také rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2016, sp. zn. 1 To 62/2015.
10. V souvislosti s primární námitkou obviněného, která je vázána na nesprávné rozhodnutí Krajského soudu v Brně dne 31. 8. 2010, sp. zn. 4 To 354/2010, je však nutno uvést (ve shodě se státní zástupkyní), že toto rozhodnutí není napadeno dovoláním a není předmětem tohoto dovolacího řízení (nebylo ani předmětem řízení před soudem druhého stupně dne 20. 8. 2015), a proto výhrady obviněného k otázce správnosti použití ustanovení o souhrnném trestu (§43 odst. 2 tr. zákoníku) mohou směřovat pouze proti existujícímu rozsudku, kterým byl uložen souhrnný trest, a tím je rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 1 To 62/2015.
11. V souvislosti s uloženým souhrnným trestem, který byl obviněnému uložen Vrchním soudem v Olomouci ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 1 To 62/2015 je vhodné uvést, že posouzení, zda jsou v určitém případě splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákona, tedy hmotně právního předpisu. Nedostatek v tomto posouzení proto lze úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se může jednat o nesprávné hmotně právní posouzení. Otázka, zda jsou dva trestné činy spáchány ve vícečinném souběhu a zda za ně má být za podmínek §43 odst. 2 tr. zák. ukládán souhrnný trest, je totiž otázkou hmotného práva, byť jde o jiné hmotně právní posouzení než právní posouzení skutku.
12. V předmětné trestní věci obviněného však tomu tak není. Obviněný nebrojí proti tomu, že mu byl uložen souhrnný trest a nezpochybňuje závěry Vrchního soudu v Olomouci v souvislosti s problematikou vícečinného souběhu, ale zpochybňuje správnost závěru Vrchního soudu v Olomouci, pokud mu uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let, neboť podle obviněného jedním z rozsudků (Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, č. j. 4 To 354/2010-330) za sbíhající se trestnou činnost mu byl uložen trest podle přísnějšího ustanovení tr. zákona za trestnou činnost z rozsudků, které v době rozhodování Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, č. j. 4 To 354/2010-330 o souhrnném trestu byly zrušeny, z čehož vyplývá, že obviněný považuje ve skutečnosti souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let za nepřiměřeně přísný vzhledem k výše uvedené skutečnosti a soudu vytýká, že jednání neodročil a nevyčkal rozhodnutí o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ve věci Krajského soudu v Brně, vedené pod sp. zn. 4 To 354/2010.
13. Obviněný po Nejvyšším soudu nepožaduje, aby zkoumal, zda byly v posuzovaném případě naplněny podmínky postupu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, tj. zda mu měl (mohl) být uložen souhrnný trest, ale domáhá se toho, aby za situace, kdy existovala pravomocná rozhodnutí, bylo vyčkáváno na rozhodnutí ministra spravedlnosti, zda na základě podnětu podá či nepodá ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona, která by měla mít dopad do výroku o výši souhrnného trestu, nikoli však do podstaty jeho uložení ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku. Takovou námitku však nemůže Nejvyšší soud považovat z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
14. Již i ze samotného dovolání obviněného vyplývá, že v době rozhodování Vrchním soudem v Olomouci byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010, č. j. 2 T 252/2008-288, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, č. j. 4 To 354/2010-330, (jehož výrok o uloženém trestu odnětí svobody obviněný zpochybňuje) pravomocný, tudíž neexistovala povinnost vrchního soudu odročit veřejné zasedání a vyčkat jak bude rozhodnuto o podnětu ve výše uvedené věci. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud jednak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 5 Tz 308/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 14, pod T 355], zejména pak na rozh. č. 27/1971-III Sb. rozh. tr.).
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy dovolatel s odkazem na porušení ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku vytýká soudu nesprávný postup při rozhodování o souhrnném trestu, nespočívající v porušení hmotně právního ustanovení, ale v tom, že nebylo veřejné zasedání odročeno a vyčkáno rozhodnutí o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a tím nepřímo uložený souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřený, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uvedenou námitku nelze považovat za hmotně právní ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na rozhodnutí o vazbě.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu