ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1314.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1314/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 7 To 375/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 198/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Děčíně uznal rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 24 T 198/2010, obviněného Ing. J. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., (dále jen „tr. zák.“) a za to mu uložil podle téhož zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené J. C. náhradu škody ve výši 4.492 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu a Ing. M. C. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal obviněný uvedený trestný čin tím, že „ dne 30. 07. 2009 před 08.00 v J., okr. D., na volně přístupném pozemku p. č. ..., vedle domu č. p. ..., kde dohlížel na provádění pozemních prací firmou PROKOP a SYN, se snažil zabránit poškozenému Ing. M. C., při fotografování uvedené činnosti, kdy vzájemné strkání skončilo tím, že jej chytil za levou ruku a jejím hřbetem mu opakovaně udeřil o dřevěná vrata, současně jej nakopl do levého vnitřního kotníku, způsobil mu pohmoždění levého předloktí a zápěstí, levého vnitřního kotníku, kdy toto zranění, pokud by nebyl dlouhodobě léčený s pohybovým aparátem, by jej vyřadilo z běžného způsobu života na době nejméně dvou týdnů, do konfliktu zasáhla i poškozená J. C., která se snažila odtáhnout obviněného od manžela, chytil ji za pravou ruku, kterou jí zkroutil a způsobil jí pohmoždění pravého předloktí a pravého ramene, které ji vyřadilo z běžného způsobu života na dobu nejméně pěti dnů. “
3. O odvoláních, která proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozený Ing. M. C., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 7 To 375/2015, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel ve svém podání uvedl, že prvostupňový soud označil svědky Ing. M. C., J. C., Ing. D., MUDr. R. a znalce MUDr. M. coby svědky svědčící v jeho neprospěch. K těmto svědkům a jejich výpovědím učinil několik poznámek, které soud prvého stupně nevzal vůbec na vědomí. Manželé C. měli zájem na výsledku řízení a to už z důvodu uspokojení nároků na náhradu škody. M. C. je předsedou sdružení Vzdušné lázně Janov. Skupina lidí v tomto sdružení podala na obviněného řadu trestních oznámení, z nichž většina skončila již v přípravném řízení. V jednom případě soud obviněného odsoudil , protože obviněný porušil povinnost při správně cizího majetku podle §255a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a mařil úkol veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Krajský soud v Ústí nad Labem však toto rozhodnutí zrušil. Toto počínání způsobilo obviněnému mnoho nepříjemností a právní zastupování ho stálo mnoho peněz. V tomto řízení projednávaná věc byla medializována v televizi, což mělo vliv na řadu svědků, kteří odmítli vypovídat. Zejména majitel stavební firmy a stavební dělníci, kteří se pohybovali přímo na místě. Ne nepodstatným bylo, že při úplně prvním podání vysvětlení M. C. a J. C. na policii, oba shodně uvedli, že obviněný měl M. C. strkat zpět na jeho pozemek. Poté obviněný podrobně vylíčil, co měl svědek M. C. uvést a zdůraznil, že žádné mlácení rukou o vrata zde zmiňováno nebylo, při dalším výslechu již měl M. C. „hromadu“ zranění. Policie ani státní zástupce tento rozpor neodstranili. Obviněný si neuvědomoval, že by J. C. kroutil ruku, je možné, že při postrkování tam pohyb k zádům její ruky z jeho strany proběhl. Prostě nechtěl, aby chodili k díře, kterou tam stroj udělal. Svědkyně Ing. M. D. by tak mohla být jediným objektivním svědkem ze skupiny svědků v neprospěch obviněného. I Ing. D. byla členem občanského sdružení Vzdušné Lázně Janov. Obviněný si nedovedl představit, že by tato svědkyně jakožto dáma v důchodovém věku, tedy zřejmě nikoliv v časové tísni v okamžiku, kdy viděla, že osoba jí známá a handicapovaná jako Ing. M. C. je napadána, bez zájmu prošla kolem a šla by dál. Ve své výpovědi se nevypořádala s otázkou, proč napadanému známému nepřišla na pomoc. Svědek M. C. i svědkyně Ing. M. D. naznačovali, že v obci J., kde byl obviněný v této době starostou, nebyly dodržovány zákony, a to aniž soud odmítl tato tvrzení jako s věcí nesouvisející. Tato tvrzení nebyla v řízení vyvrácena. Svědky byl obviněný popsán jako mladý silný podvodník, který jedná protiprávně ve své funkci a byl schopen napadnout starého nemocného člověka o holích a soud tomuto emotivnímu projevu uvěřil.
6. Svědci MUDr. I. R. a MUDr. Radek Matlach u incidentu nebyli a mohli podat svědectví pouze o tom, jaká zranění viděli a ošetřili, popř. potvrdit či vyvrátit, zda poškozeným popisovaný způsob mohl způsobit lékařem zjištěné poranění. Svědek MUDr. Radek Matlach vycházel již jen z dokumentace, kterou měl k dispozici. Uvedl, že úrazový děj se mohl stát tak, jak jej popsal poškozený. Na přímou otázku obhájkyně uvedl, že se úraz mohl stát také jinak a jindy, a že on odpovídá na dotaz, zda se úraz mohl stát tak, jak uvedl poškozený. Svědek MUDr. I. R., který je obvodním lékařem poškozeného, uvedl, že poškozeného v předmětný den, kdy mělo dojít k úrazu vůbec nevyšetřoval, neboť do ordinace přišel s manželkou, která šla na vyšetření první a M. C. se udělalo v čekárně nevolno, a MUDr. I. R. jej vyšetřil pouze v souvislosti s touto nevolností. Doporučil mu odvoz na interní oddělení a chtěl zavolat sanitku, avšak M. C. převoz sanitkou odmítl, že tam dojede sám. Už v tomto okamžiku považoval obviněný výpověď M. C. za nevěrohodnou. Buď nebylo pravdivé tvrzení, že upadá ve stresu do bezvědomí nebo nebylo pravdivé tvrzení o vážnosti situace u lékaře. V nemocnici byl M. C. ošetřen na interním oddělení. Obviněný předpokládal, že byl lékařem odeslán pro prekolapsový stav, ze zprávy z nemocnice však vyplývá, že lékařem byl odeslán pro bolesti lýtek DK trvají asi 5 dní s poznámkou dnes i prekolapsový stav. Bolesti na hrudi neměl, dušný není a nebyl. M. C. musel zcela nepochybně lékaři o svých potížích říct, proč mu také nesdělil, že byl napaden. Ošetřující lékař v nemocnici žádné zranění na pacientovi nepostřehl a pacient neměl potřebu lékaři o svém zranění nic sdělit. Svědek M. C. užívá lék Lexaurin 3 mg, což svědčí o snadné psychické vznětlivosti. Uvedené lékařské zprávě soud nevěnoval pozornost a nepovažoval za důležité, aby vyslechl MUDr. S., který M. C. v nemocnici ošetřoval. Z výpovědi MUDr. R. obviněný upozornil na to, že svědek uvedl, že M. C. sdělil, že byl napaden panem Ing. V., který mu kroutil zápěstími, zhmoždil prsty levé ruky a kopl jej do levého kotníku. Není zřejmé, odkud MUDr. I. R. popis citoval, když ve zprávě, kterou podával policii, uvedl, že pro tento úraz se M. C. u praktického lékaře neléčil. Dne 30. 7. 2009 řešil náhlou nevolnost pacienta a zranění se vůbec nevěnoval. Další návštěva u MUDr. R. proběhla 3. 8. 2009, kdy sepsal podrobný nález na žádost pacienta. Ale již 30. 7. 2009 sepsal regresní hlášení na pojišťovnu, tedy v době, kdy ještě pacienta ohledně jeho poranění nevyšetřoval. Výkon pojišťovně nevykázal jako napadení třetí osobou. Soud tento argument pominul a přijal vysvětlení svědka MUDr. I. R., že tento kód v praxi nepoužívá. Takové vysvětlení je zcela nepřijatelné. Svědek I. R. vydával potvrzení a zprávy „ jako na běžícím pásu“. Zprávu J. C. sepsal dokonce vlastní rukou, zprávu ze dne 1. 7. 2010 napsal patrně na žádost policie a podrobně popsal zranění, která musela být patrná již na ošetření v Nemocnici v Děčíně, nebo se stala v době od 30. 7. 2009 do 3. 8. 2009. Kdy lékař provedl přesné měření velikosti krevních výronů, není zřejmé.
7. Ze shora uvedeného měl obviněný za to, že ani jeden z důkazů svědčících proti němu nemohl být u soudu použitelný.
8. K důkazům svědčícím v jeho prospěch uvedl následující. Svědek J. P. uvedl, že si žádného incidentu nevšiml. Svědek K. H. vypovídal shodně jako svědek J. P. Svědek J. N. jasně uvedl, jak si obviněný počínal, viděl pana C., jak obíhá traktor dozadu a tedy nebyl zraněn a byl schopen, ač používá berle pohybu v nerovném terénu. Svědek V. L. uvedl, že viděl, jak J. C. tahala obviněného za šaty, a viděl projít svědkyni M. D. Tlučení rukou o vrata svědek L. nezaznamenal. Znalec MUDr. Šnupárek ve své výpovědi zdůraznil velké množství pochybení a nesrovnalostí v lékařské dokumentaci. Soud v hodnocení důkazů uvedl, že žádný z uvedených svědků nevysvětluje, jak ke zranění došlo. Jediný svědek, který bouchání rukou o vrata viděl, byla svědkyně M. D. Nebylo prokázáno, že se M. C. poranil právě dne 30. 7. 2009. Soud nemohl dojít k závěru, že důkazy proti obviněnému tvoří souvislý a logický celek. Právně významná skutková zjištění stojící ve vzájemném rozporu jsou důvodem pro pochybnosti o tom, že soud postupoval správně a věc posoudil jako trestný čin. Soud podle obviněného ze skutkových zjištěná vyvodil nesprávné právní závěry, když nebylo prokázáno, že zranění M. C. způsobil obviněný či že vůbec byla způsobena v uvedený den a měl žalobu zcela zamítnout. Krajský soud v Ústí nad Labem se pak předmětem věci vůbec nezabýval a zopakoval rozsudek soud prvního stupně. S námitkami v odvolání se nevypořádal vůbec. Obviněný se nemohl smířit s tím, že byl označen za viníka, když žádný trestný čin nespáchal.
9. Z těchto důvodů navrhl, aby jej Nejvyšší soud v celém rozsahu obžaloby zprostil, nebo aby zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu prvního stupně, aby odstranil vady řízení a věc znovu projednal. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v případě, že věc přikáže k novému projednání a rozhodnutí, nařídil projednání věci v jiném složení senátu.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zaslal sdělení, že se k podanému dovolání po seznámení s jeho obsahem nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 7 To 375/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
IV.
18. V posuzované věci všechny uplatněné dovolací námitky (podrobně viz výše v rekapitulaci podání) vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují výlučně do oblasti skutkové, potažmo procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr (nebylo prokázáno, že by zranění způsobil on, či že byla vůbec způsobena v uvedený den) . Výlučně z těchto skutkových tvrzení vyvozoval, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítal tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatnil žádné hmotně právní argumenty.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
20. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
21. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
22. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění vyjádřená v napadeném rozhodnutí mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, jak na to poukázaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, tedy v korespondujících si výpovědích poškozených M. C. a J. C. a svědkyně Ing. M. D. (přímých důkazech) podpořených dalšími (nepřímými) důkazy – výpovědí MUDr. I. R. (ošetřujícího lékaře poškozených manželů C.) a znaleckým posudkem znalce MUDr. Radka Matlacha (podle něhož výpověď poškozených dobře vysvětluje vznik všech zjištěných poranění a to včetně jejich rozsahu a závažnosti) . Namístě je přitom dodat, že znalec MUDr. Zdeněk Šňupárek, který ve věci podal znalecký posudek z podnětu obhajoby, výslovně při hlavním líčení před soudem prvního stupně prohlásil: „nechtěl jsem dělat oponentský posudek na MUDr. Matlacha s tím, že jsem souhlasil, jeho posudek jsem samozřejmě viděl, já jsem s ním souhlasil. Je to tam dobře napsané. Já bych to napsal stejným způsobem. Nebylo důvodu ho nějakým způsobem, když to tak řeknu „očerňovat“ nebo zpochybňovat jeho závěry (srov. č. l. 303).“
23. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů (především soud prvního stupně) dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
24. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozoval, že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. že skutek, kterým byl uznán vinným, nebyl správně hmotně právně posouzen, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
25. K výše uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že (každý) dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolateli formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální - Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
26. V daných souvislostech lze připomenout závěry Ústavního soudu, který „považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) [viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě], avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
27. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu