ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1332.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1332/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. G. a obviněný R. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 10 To 33/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. a R. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 1 T 7/2015, byli obvinění M. G. a R. K. (dále též „obvinění“) uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„na základě informací získaných obž. R. K. a obžalovaným M. G. od osoby jménem Z. V., alias „...“, po opakovaně provedené předchozí obhlídce budoucího místa přepadení, kterého se společně zúčastnili všichni obžalovaní a po předchozím rozdělení rolí a dohodnutí plánu přepadení, které společně vymysleli obž. R. K. a M. G., přivezl dne 12. 02. 2015 před 19.00 hod. obž. R. K. vozidlem zn. Seat Toledo, rz ..., do obce H., okres S., Liberecký kraj, obžalované M. G. a P. Š., zastavil vozidlo v blízkosti směnárny v čp. ..., kde z vozidla vystoupil obž. P. Š. a uschoval se u zde stojícího vozidla Škoda Felicie, o kterém na základě předchozí obhlídky místa činu a z informací získaných od obžalovaných R. K. a M. G. věděl, že toto vozidlo užívá obsluha směnárny, poškozená M. P. a že tato v uvedenou dobu pravidelně odváží ze směnárny větší finanční hotovost, za situace, kdy poškozená M. P. (pracovnice směnárny) nastupovala do vozidla, přistoupil k ní obž. P. Š., maskován maskou na obličej, s teleskopickým obuškem částečně uschovaným v rukávu bundy a požadoval po ní vydání obálky, když poškozená na jeho výzvu nereagovala a chtěla si sednout do vozidla na sedadlo řidiče, uchopil ji za tašku, kterou měla na rameni a začal se o tuto s poškozenou přetahovat, v úmyslu překonat násilím odpor poškozené a tašky se zmocnit, což se mu po chvíli podařilo i díky skutečnosti, že si poškozená všimla blíže neurčeného předmětu černé barvy v jeho ruce, kterého se zalekla, a s taškou z místa přepadení obžalovaný utekl zpět do přistaveného vozidla, ve kterém společně s obžalovanými R. K. a M. G. z místa jednání odjeli, po cestě si obž. P. Š. ve vozidle svlékl část oblečení, ve kterém spáchal trestnou činnost, toto společně s obuškem vyhodil během jízdy z vozidla a poté společně s obž. M. G. a R. K. kontrolovali obsah získané tašky, ve které našli klíče, losy, bankovky české měny, polské měny, eura a další měny, následně obž. P. Š. zanechal přesně neurčenou část uloupené hotovosti obžalovaným M. G. a R. K., část si ponechal pro svoji potřebu a z vozidla vystoupil na silnici mezi obcemi D. a T., když v dalších dnech až do jeho zadržení dne 19. 02. 2015 téměř celou část uloupené hotovosti utratil pro svoji potřebu, obžalovaní M. G. a R. K. poté pokračovali vozidlem přes obce T. směrem na obec Z., kde se na blíže neurčeném místě otočili zpět směrem na obec S. a T. a na této trase vyhodil obž. M. G. za jízdy z okna uloupenou tašku, ve které zůstaly losy a klíče, oba obvinění dále pokračovali ve směru na obec V. H., D. a Ž. B., kde na křizovatce hlavní silnice H. – P.s odbočkou na J. n. N. zastavili po pravé straně vozovky, přendali uloupené peníze do obalu od autolékárničky, ve kterém je obž. G. odnesl přes silnici do lesa, kde je ve vzdálenosti cca 20 metrů od silnice ukryl ve svahu a poté s obž. R. K. odjeli ve vzdálenosti cca 20 metrů od silnice ukryl ve svahu a poté s obž. R. K. odjeli zpět do obce T., kde vozidlo odstavili na parkovišti u České spořitelny, a.s., v ul. K., z části uloupených peněz následující den, tedy dne 13. 02. 2015, obž. R. K. ve společnosti obž. M. G. zakoupil v autobazaru na ul. K., v L., osobní motorové vozidlo zn. Fiat Marea, rz ... za částku 24.500,- Kč, přičemž uloupením kabelky s obsahem způsobili škodu společnosti Sunny On – Line, s.r.o., IČ: 25450514, se sídlem Revírní 62, Děčín, na odcizené hotovosti ve výši 1.063.000,- Kč, na odcizených losech ve výši 7.680,- Kč, tedy celkem 1.074.422,- Kč.
2. Za tento trestný čin byli podle §173 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byli v souladu s §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Obviněnému R. K. byl podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen také trest propadnutí v rozsudku nalézacího soudu blíže specifikovaných věcí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění (společně s obviněným P. Š.) zavázáni společně a nerozdílně k povinnosti nahradit škodu poškozené společnosti SUNNY ON – LINE s.r.o. IČ 25450514, se sídlem Děčín XI. – Horní Žleb, Revírní čp. 62 (dále jen „poškozená“) ve výši 354.020,69 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně ode dne 12. 2. 2015 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 10 To 33/2016 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. První výhrada obviněného M. G. v jeho mimořádném opravném prostředku byla učiněna ve vztahu k tomu, že skutková věta výroku rozsudku nalézacího soudu má být založena na výpovědi svědka Z. V. z přípravného řízení, která byla postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečtena v hlavním líčení, přičemž v tomto důsledku shledal nesprávné hmotně právní posouzení tohoto důkazu. Následně sice uznal, že postup nalézacího soudu v souladu s uvedeným procesním ustanovením byl odůvodněn skutečností, že svědek Z. V. onemocněl chorobou, pro kterou jej nebylo možné v hlavním líčení vyslechnout, avšak nesprávné hmotně právní posouzení jeho výpovědi z přípravného řízení spatřoval z hlediska její věrohodnosti a použitelnosti jako důkazu, neboť podle něho bylo nezbytné, aby se prvoinstanční soud vypořádal s vysloveným právním názorem odvolacího soudu v otázce náležitého hmotně právního posouzení „od které doby si svědek V. s ohledem na depresivní poruchu není schopen vybavit dobu minulou, resp. jednání s odsouzeným“. Pro stanovení procesní použitelnosti výpovědi svědka Z. V. je totiž podle obviněného nezbytné posouzení okolnosti, zda trpěl či netrpěl depresivní poruchou již v době, kdy byl proveden jeho výslech v přípravném řízení, přičemž takové nesprávné hmotně právní posouzení důkazů má za následek nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, od něhož se nutně odvíjí i právní kvalifikace skutku.
6. Dále obviněný poukázal na nesprávné hmotně právní posouzení skutku z důvodu, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž jako zločin krádeže podle §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. S poukazem na závěry právní nauky a rozhodnutí Ústavního soudu se pro správné hmotně právní posouzení skutku jako zločinu loupeže nelze podle jeho názoru obejít bez individuálního hodnocení jednání každého z obviněných v této trestní věci, zejména s ohledem na jejich motivy předmětný skutek spáchat. Ze zjištěného skutkového stavu podle něho nevyplývá, že by zosnoval a řídil jednání obviněného P. Š. v rozsahu popisu skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu, resp. že by plánoval přepadení za užití bezprostředního násilí a užití teleskopického obušku ze strany P. Š., a nevyplývá z ní ani jeho srozumění s tímto jednáním. Vzápětí k tomu uvedl, že z formulace skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně sice lze dovodit jeho srozumění s jednáním, které poté následovalo ze strany obviněného P. Š. v rozsahu popisu skutkové věty, od čehož se odvíjí užitá právní kvalifikace skutku, avšak z odůvodnění tohoto rozhodnutí již nelze dovodit, že by byl srozuměn s tím, že obviněný P. Š. užije bezprostřední násilí za využití teleskopického obušku a rovněž tak nevyplývá jeho motiv směřující k zosnování či řízení obviněného Š., aby jednal za využití násilí. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu tak podle jeho názoru zjevně vyplývá překročení jeho motivu, neboť obviněný P. Š. byl těsně před činem vybaven teleskopickým obuškem ze strany obviněného R. K. bez jeho (obviněného M. G.) vědomí, přičemž soudy obou stupňů se s touto skutečností nevypořádaly, když trestněprávní odpovědnost nezaložily na individualizaci jednání pachatele, ale na kolektivní odpovědnosti dvou pachatelů. Konečně vyjádřil svůj názor, že jeho jednání svědčí naplnění znaků skutkového omylu ve smyslu §18 odst. 2 tr. zákoníku, neboť nepředpokládal, že dojde k jednání ze strany obviněného Š. naplňující kvalifkované znaky zločinu loupeže, ale předpokládal, že dojde k jednání naplňující znaky zločinu krádeže, takže mu svědčí naplnění znaků účastenství ve formě pomoci na zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
7. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný M. G. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soud v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 1 T 7/2015-1016, ve spojení s usnesením Vrchního soud v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 10 To 22/2016, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil svůj souhlas, aby odvolací soud projednal věc v neveřejném zasedání.
8. Obviněný R. K. ve svém dovolání namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť mělo být kvalifikováno nanejvýš jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž přísnější ustanovení u tohoto trestného činu by měl soud zvažovat podle důkazů založených ve spise a jeho původní představy o výši odváděné tržby. Následně sice přisvědčil, že jeho účast na odcizení tržby ze směnárny byla prokázána a že společně s M. G. zjišťovali informace o odvozech tržby, které prováděla M. P. a vozili P. Š. opakovaně na místo, kde je směnárna, avšak poukázal na skutečnost, že z automobilu nikdy nevystoupil, tím méně pak, že by se účastnil samotného odcizení tržby.
9. Ze shora uvedených důvodů obviněný R. K. navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 1 T 7/2015-1016, jakož i navazující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 10 To 22/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
10. Do doby svého rozhodnutí neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k citovaným dovoláním.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 10 To 33/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obvinění v prvé řadě vytýkali soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů (potažmo jejich „nesprávné hmotně právní posouzení“) a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazovali vlastní hodnocení důkazů, vykreslovali svůj obraz skutkového děje a předkládali vlastní skutkový hodnotící závěr (že obviněný M. G. nezosnoval a neřídil jednání obviněného P. Š., že nebyl ani srozuměn s použitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí ze strany P. Š.; že obviněný R. K. pouze zjišťoval informace o odvozech tržby a vozil obviněného P. Š. opakovaně na místo, kde je směnárna atd.). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozovali své tvrzení, že jejich skutek byl nesprávně hmotně právně posouzen.
18 . Obvinění tedy nenamítali rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřovali v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo vadných skutkových zjištění, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod však podřadit nelze.
19. V obecné rovině lze konstatovat, že Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V nyní souzené věci se nicméně nejednalo o žádný z naznačených případů extrémního nesouladu. Nejvyšší soud se přesto alespoň stručně k některým námitkám obviněných vyjádří.
20. Stran zpochybňování věrohodnosti výpovědi svědka Z. V. z přípravného řízení lze konstatovat, že tato byla (jak ostatně uvádí i obviněný M. G.) přečtena v hlavním líčení v souladu se zákonem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť svědek v předmětném období prokazatelně trpěl závažnou depresivní poruchou a výslechem by byl vystaven vážnému riziku podstatného zhoršení jeho psychického stavu (viz lékařskou zprávu na č. l. 990 spisu). Odvolací soud v rámci svého prvního (kasačního) rozhodnutí v této věci uložil nalézacímu soudu, aby „svědka znovu předvolal, a případně již současně svědka vyzval, pro případ, že by se chtěl znovu omlouvat, aby doložil jednoznačnou a podrobnější lékařskou zprávu. Pokud by se svědek nedostavil, bude krajský soud svůj další postup ve vztahu k účasti svědka u hlavního líčení odvíjet od obsahu takové zprávy a zváží případná další opatření a postupy. Rovněž, aby posoudil otázku zákonných podmínek pro eventuální čtení výpovědi svědka z přípravného řízení z hlediska zákonných podmínek dle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. …“ (viz str. 8 daného rozhodnutí), přičemž soud prvního stupně se následně řídil předmětnými pokyny a postupoval tak v souladu s §264 odst. 1 tr. ř. K tomu nutno připomenout, že povinnost nalézacího soudu provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř., nelze zaměňovat s jeho vázaností právním názorem vysloveným odvolacím soudem podle téhož ustanovení, přičemž v dané věci soud druhého stupně ve svém kasačním rozhodnutí nevyslovoval ve vztahu k výpovědi svědka Z. V. žádné právní názory.
21. K výtce obviněného M. G. o „nesprávném hmotně právním posouzení“ výpovědi svědka Z. V. z přípravného řízení, Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž se k této výpovědi vyjádřil tak, že „[s]amotný obsah důkazu nezakládá žádné pochybnosti o způsobilosti svědka v dané době podat řádnou svědeckou výpověď“ (viz str. 7 usnesení odvolacího soudu), čemuž může dovolací soud po nahlédnutí do obsahu předmětné výpovědi pouze přisvědčit. V této souvislosti nutno k tvrzení, že skutková věta rozsudku nalézacího soudu je založena na předmětné výpovědi svědka Z. V., poukázat na řadu dalších důkazů, z nichž soud prvního stupně vycházel, a to zejména z výpovědi obviněného P. Š., výpovědi poškozené M. P., výpovědi a znaleckého posudku znalce Václava Černého, částečně z výpovědi M. G. atd. Nadto lze na okraj dodat, že oblast dokazování je výhradně procesní záležitostí, takže soudy při hodnocení důkazů nemohou dospět k jejich správnému či nesprávnému „hmotně právnímu posouzení“, které náleží do působnosti materiálního (hmotného) práva.
22. Námitka obviněného M. G., že z rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit jeho srozumění s použitím násilí či pohrůžky bezprostředního násilí ze strany obviněného P. Š., s ohledem na skutková zjištění rozvedená v odůvodnění předmětného rozhodnutí rovněž neobstojí. V daném trestním řízení bylo prokázáno, že „obž. K. obž. Š., a to před obž. G. vyzval, aby násilí proti poškozené užil“ (viz str. 13 rozsudku nalézacího soudu), což vyplývá minimálně z výpovědi obviněného P. Š., který se v přítomnosti obviněného M. G. ptal, „jestli si musí[m] brát ten obušek“ , načež mu obviněný R. K. odpověděl, že ano (viz č. l. 781 spisu). Krom toho sám obviněný M. G. ve své (procesně použitelné) výpovědi z přípravného řízení sdělil, že „[o] tom teleskopu (teleskopickém obušku) jsme nemluvili, ale s tím už šel P. na to přepadení a říkal, že to použije jako zbraň, že si to strčí do rukávu, a bude dělat, že je to pistole“ (viz č. l. 323 spisu), takže s použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí ze strany obviněného P. Š. musel být srozuměn. Vzhledem k této skutečnosti je lichá rovněž výhrada stran jeho skutkového (pozitivního) omylu v tom, že nepředpokládal, že ze strany obviněného P. Š. dojde k násilnému jednání.
23. Tvrzení obviněného M. G., že z rozhodnutí nalézacího soudu nevyplývá, že by měl zosnovat nebo řídit násilné jednání obviněného P. Š., je v rozporu s řádně odůvodněnými závěry soudu prvního stupně o jeho účastenství na trestném činu podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 13 – 14 rozsudku nalézacího soudu). Vedle toho, že obvinění společně naplánovali realizaci loupežného přepadení, sjednali k tomu obviněného P. Š., kterému předali potřebné prostředky a pokyny, jezdili s ním opakovaně na místo plánovaného přepadení a následně se s ním rozdělili o odcizené finanční prostředky, akcentoval nalézací soud i ten významný podíl obviněného M. G. na organizování trestného činu loupeže, že tento opakovaně inicioval schůzky s obviněným P. Š. (srov. výpověď obviněného na č. l. 780 – 781 spisu, jakož i záznamy o telekomunikačním provozu na č. l. 105 spisu), přičemž bez této jeho „počáteční“ účasti by ke spáchání souzeného trestného činu nemuselo vůbec dojít.
24. K výtce obviněného M. G., že pro správné hmotně právní posouzení jeho skutku jako zločinu loupeže se nelze obejít bez spolehlivého zjištění pohnutky (motivu), jakou byl veden k jeho spáchání, Nejvyšší soud s poukazem na zásadu zákonnosti připomíná, že trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Pohnutka (motiv) je fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu, jenž musí být naplněn pouze v případě těch trestných činů, u nichž to zákon výslovně stanoví. Nyní souzený trestný čin podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku však takový fakultativní znak neobsahuje, takže jeho prokázání není pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného M. G. rozhodné. Ovšem namítá-li v podaném dovolání, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako organizátorství trestného činu loupeže, nýbrž jako pomoc na trestném činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, sám tím implicitně potvrzuje existenci svého motivu „obohatit se“.
25. Na výše rozvedené okolnosti odůvodňující právní kvalifikaci jednání obviněného M. G. jako účasti na trestném činu podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, lze navázat i vyjádření k dovolacím námitkám obviněného R. K., jenž své protiprávní jednání bagatelizuje na pouhé zjišťování informací o odvozech tržby a opakované vození obviněného P. Š. na místo loupežného přepadení. Tento však opomíjí řadu dalších podstatných skutečností, jimiž se na trestném činu loupeže významným podílem účastnil. Vedle shora rozvedených okolností možno poukázat na to, že obviněnému P. Š. dával opakovaně pokyny nejen k užití pohrůžky bezprostředního násilí, ale i přímého násilí vůči poškozené M. P., k čemuž lze odkázat na výpověď P. Š., z níž se podává, že „přišel R. K. … a dal mi obušek a řekl, že ji (M. P.) když tak mám praštit do nohy a ještě předtím říkal, že ji mám dát čelo, že nic nepostřehne“ (viz č. l. 781 spisu). I v případě obviněného R. K. tak souhrn zjištěných skutkových okolností spolehlivě odůvodňuje posouzení jeho skutku jako organizátorství trestného činu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
26. V kontextu shora uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
27. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozují-li právě z toho vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
28. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že ani jedno z dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 10. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu