ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1338.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1338/2016-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2016 o dovolání, které podal obviněný A. L . proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 10 To 12/2016-621, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 8/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2015, č. j. 2 T 8/2013-561 , byl obviněný A. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil podle jeho skutkových zjištění tím, že
poté, co se v baru Nebe v P., K., seznámil s poškozenou K. L., jí po skončení provozní doby baru kolem 05.00 hodin dne 21. 4. 2012, pozval na návštěvu do svého bytu v P., N. N., a když poškozená v bytu na posteli pod vlivem únavy, požitého alkoholu a následné nevolnosti usnula, zneužil její bezbrannosti a kolem 07.00 hodin poškozené svlékl kalhoty a spodní prádlo, slinami zvlhčil penis a řitní otvor poškozené, na které vykonal anální styk, když si byl vědom toho, že poškozená vzhledem k množství požitého alkoholu, hlubokému spánku a únavě, nemůže hodnotit situaci, ve které má být její stav zneužit a v tomto stavu a okamžiku není schopna projevit svůj nesouhlas a klást sebemenší odpor, ač by tak jinak učinila, přičemž následně již nikoli ve stavu bezbrannosti, na ní obžalovaný, v poloze na zádech, po nasazení prezervativu, vykonal vaginální soulož a když se poškozené podařilo jeho penis z vagíny vytáhnout, silně stiskla jeho penis a kousla ho do krku, po té se oblékla a přivolaným vozidlem taxislužby odjela a tímto svým jednáním, zejména análním pohlavním stykem, způsobil poškozené posttraumatickou stresovou poruchu středního až těžšího stupně, kdy u poškozené se projevuje depresivní náladou, zvýšenou úzkostí, poruchou spánku, přecitlivělostí, kdy tyto následky mají povahu těžké újmy na zdraví.
2. Obviněný byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody částku 120.000 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2016, č. j. 10 To 12/2016-621 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Vostrejše dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Důvodem jeho nesouhlasu s hmotně právním posouzením skutku je poukaz na to, že v jeho neprospěch svědčí téměř výhradně výpověď poškozené, která byla nepřesná, opakovaně měněná a ryze účelová . Soudům vytýká, že závěry znalců jsou v rozhodnutích vytrženy z kontextu, jsou citovány pouze pasáže výpovědí, které působí v jeho neprospěch, ačkoli v kontextu svědčí v jeho prospěch ( „Např. nebyla brána v potaz zjištěná existence spermatu, která svědčí o délce a dobrovolném podstoupení pohlavního styku“ ). Dovolatel namítá, že je „zcela evidentní s přihlédnutím ke všem okolnostem a důkazům, že poškozená k sexu svolila“. Ačkoli jistou roli sehrál alkohol, nejednalo se podle dovolatele u poškozené o stav bezbrannosti. V daném směru poukazuje na závěry znalce MUDr. Jiřího Hladíka, který opakovaně vypověděl, že se u poškozené jednalo o tzv. prostou opilost, která nemá za následek bezbrannost, jak ji interpretuje současná judikatura. Z výpovědí svědka D., obviněného, znaleckých posudků i výpovědi samotné poškozené je podle obviněného zřejmé, že se v takovém stavu nenacházela. Podle jeho náhledu označení análního sexu za znásilnění má svou příčinu v tom, že nalézací soud shledal tuto praktiku za vymykající se běžnému způsobu chápání sexuálního styku. Racionální úvaze pak odporuje toto posouzení s ohledem na zhodnocení následné vaginální soulože, která podle soudu trestným činem není. Nepochopitelným pro něj je to, jakým způsobem soudy dospěly k závěru, že zneužil údajné bezbrannosti poškozené. Nesprávnost právního posouzení skutku spatřuje dovolatel i v tom, že těžká újma na zdraví nebyla činem způsobena. Z výslechu znalců podle obviněného plyne, že poškozená převážně žije mimo území ČR, nemá žádné psychické poruchy a žije obvyklým způsobem života. Na skutečnost, že těžká újma nebyla dostatečně prokázána, podle obviněného opakovaně upozornil soud odvolací. Se závěrem o těžké újmě na zdraví tvrzené poškozenou a jejím ošetřujícím lékařem se podle něj neztotožnili znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného dne 24. 8. 2014, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) Vlastní posouzení důvodnosti dovolání
15. Obviněný se svoji dovolací argumentací od obsahového zaměření jím zvoleného dovolacího důvodu zjevně odchýlil. Plyne to z obsahového vyznění jeho dovolání, které v koncentrované podobě vyjádřil v jeho bodě IV/10. Právní závěr, že skutek není trestným činem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku obviněný zakládá na tvrzení, že „[p]oškozená podstoupila pohlavní styk s dovolatelem zcela dobrovolně a to ve stavu podnapilosti, resp. prosté opilosti, která ji žádným způsobem nelimitovala v rozpoznávací či rozhodovací schopnosti … Dovolatel odmítá i skutečnost, že by měl poškozené způsobit těžkou újmu na zdraví. Lékařské prohlídky i následné znalecké posudky vyvrátily, že by u poškozené došlo ať už k fyzické nebo psychické újmě, která se rovná těžké újmě na zdraví.“. Uvedená argumentace svědčí jednoznačně o tom, že svůj právní závěr činí na zcela jiném skutkovém základě, než který se stal předmětem právního posouzení ze strany soudů nižších stupňů.
16. V důsledku tohoto zjištění je nutno konstatovat, že obviněný v podaném dovolání nevznesl jedinou hmotně právně relevantní námitku, kterou by bylo lze podřadit pod jím zvolený dovolací důvod. Dovolatel totiž nenamítá nesprávné právní posouzení skutku (ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení), které by vztahoval ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, potažmo zjištěním rozvedeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ve své argumentaci (avšak zcela v rozporu s výsledky provedeného dokazování) se uchyluje do roviny polemiky s vykonanými skutkovými zjištěními, ke kterým dospěl již soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, resp. do roviny dovození jiného právního závěru na podkladě odlišného skutkového zjištění (v podobě jeho tvrzení nemajícího oporu v provedených důkazech).
17. Zcela zřetelně obviněný přechází skutkové zjištění, podle něhož k vykonání análního sexu s poškozenou přistoupil ve chvíli, kdy v důsledku hlubokého spánku, únavy a požitého alkoholu nebyla schopna projevit svůj nesouhlas a klást byť sebemenší odpor. Vůči tomuto skutkovému zjištění, jež soudy vyhodnotily jako stav bezbrannosti (str. 40 rozsudku), staví toliko vyjádření znalce MUDr. Jiřího Hladíka, znalce z oboru soudního lékařství, ač soud vyšel z komplexního zhodnocení všech provedených důkazů. Obdobně izolovaně poukazuje obviněný na výsledky gynekologického vyšetření, ač i toto bylo soudem zhodnoceno a posouzeno v kontextu dalších provedených důkazů (mimo jiné i odborných závěrů znalců z odvětví gynekologie a porodnictví a odvětví různá, specializace urologie a traumatologie urologického traktu).
18. Jak již bylo uvedeno výše, otázku naplnění znaku zneužití bezbrannosti poškozené (stejně jako neexistence tohoto stavu v další části aktivit obviněného majících podobu vykonání vaginální soulože) vyložil soud prvního stupně ve svém odůvodnění podrobnějším způsobem a v koncentrované podobě na str. 40 rozsudku. Vůči těmto vývodům se obviněný vlastní hmotně právní argumentací nevymezil. Nesouhlas s tímto dílčím právním závěrem založil na vlastním (v důsledku posouzení jeho výpovědi za nevěrohodnou) nedůvodném tvrzení.
19. Naprosto nepřípadné je tvrzení obviněného, že provedenými důkazy nebyla prokázána těžká újma na zdraví, která podle zjištění soudů nabyla podoby vzniku posttraumatické stresové poruchy středního až těžšího stupně. O její existenci – v rozporu s dovolacím tvrzením obviněného – žádné pochybnosti nevznikly. Zcela jasně je prokázána znaleckým posudkem, který na poškozenou vypracovali znalci z odvětví psychiatrie a psychologie. Znalci MUDr. Vlastimil Tichý a PhDr. Jiří Klose, PhD. takto vyznívající odborné zjištění učinili a popsali již v původně zpracovaném znaleckém posudku (č. l. 81-98 – viz závěr: „Jako následek po tr. činu došlo k rozvoji akutní reakce na toto trauma s postupným přechodem do posttraumatické stresové poruchy středního až těžšího stupně, která nyní dosahuje stupně středního“ ), na svých závěrech setrvali jak ve zpracovaném dodatku posudku (č. l. 237-246), tak i při svých slyšeních soudem v hlavním líčení. Nikterak nelze tvrdit, že by vyvrátili poznatky sdělené MUDr. J. C. (ošetřujícím lékařem poškozené, jímž se stal z podnětu policisty vnímajícího její špatný psychický stav), který jako svědek u hlavního líčení dne 16. 11. 2015 jím zjištěné obtíže poškozené popsal. Naopak lze zcela důvodně tvrdit, že i výslech tohoto svědka podpořil odborné závěry obsažené ve zpracovaném posudku.
20. Pokud se otázky naplnění znaku způsobení těžké újmy na zdraví týče, obviněný soudům nevytýká, že skutkové zjištění, učiněné na podkladě zhodnocení poznatků o projevech poškozené v době následující po spáchání skutku, nesprávně právně posoudily, resp. explicitně nevymezily, v jaké alternativě upravené ustanovením §122 odst. 2 tr. zákoníku se u poškozené projevila. V rozporu s požadavkem plynoucím z uplatněného dovolacího důvodu namítá, že její omezení, která se stala předmětem právního posouzení, vůbec nenastala. Tvrdí-li, že odvolací soud existenci tohoto těžšího následku opakovaně zpochybnil, pak tuto otázku interpretuje způsobem, jenž neodpovídá odůvodnění kasačních rozhodnutí odvolacího soudu. Ten totiž o jeho existenci, byť svůj závěr nikterak neodůvodnil, neměl jakoukoli pochybnost již při vydání svého prvního kasačního rozhodnutí. Lze to snadno doložit, neboť v usnesení ze dne 11. 11. 2014 vyjádřil pochybnost toliko stran jasného vymezení příčinné souvislosti, nikoli stran samotné existence těžké újmy ( „Zmíněný rozpor… učinil současně nepřesvědčivým závěr nalézacího soudu o příčinné souvislosti s těžkou újmou na psychickém zdraví poškozené K. L., ke které u ní prokazatelně došlo…“ ). Stejným způsobem vyznělo i jeho druhé kasační rozhodnutí, neboť i v usnesení ze dne 18. 8. 2015 shodně uvedl, že „zůstal nepřesvědčivým a důkazně nedostatečně podloženým závěr nalézacího soudu o příčinné souvislosti těžké újmy na zdraví poškozené K. L., ke které u ní prokazatelně došlo…“.
21. Důvodnost užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je dána tím, že v následně vydaném rozsudku ze dne 16. 11. 2015 nalézací soud na str. 41 přesvědčivým způsobem (s oporou o vyjádření znalce MUDr. Vlastimila Tichého: „Řekl bych, že by tam nějaké postižení bylo taky, ale asi ne tak úplně velké, jak bylo tady potom… Dosáhlo by to úrovně posttraumatické stresové poruchy, ale nebyla by tak hluboká právě.“ – č. l. 553) vyložil, že vznik zjištěné posttraumatické stresové poruchy, kterou podle dovolacího soudu je vzhledem k popsaným projevům třeba podkládat za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, je třeba spojovat zejména s realizací análního pohlavního styku, k němuž podle zjištění soudu ze strany obviněného došlo zneužitím stavu bezbrannosti poškozené, což i vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku.
22. Na podkladě námitek vznesených obviněným nelze dospět k závěru, že by soudy při právním posouzení skutku pochybily způsobem, který je dovolatelem vytýkán. Popis skutku v dostatečném rozsahu vyjadřuje skutková zjištění nezbytná pro následnou hmotněprávní subsumpci. Je třeba zopakovat to, co si ostatně dovolatel uvědomuje, tj. že jeho trestní odpovědnost je vztažena toliko k části jednání vymezeného ve výrokové části (k realizaci análního pohlavního styku), a proto je třeba dodat, že v zásadě pouze tuto část bylo nezbytné vyjádřit ve výrokové části rozsudku. Zbývající část bylo možno uvést v rámci širších skutkových zjištění soudu v odůvodnění rozhodnutí. Na straně druhé z odůvodnění rozsudku plyne, proč nalézací soud vymezil v popise skutku veškeré jednání obviněného. Jeho širší vymezení nezakládá vadu, kterou by bylo nezbytné napravit v řízení dovolacím.
23. Lze zopakovat, že námitky dovolatele v podobě zpochybnění závěru o naplněnosti znaků bezbrannosti a těžké újmy na zdraví, které by jinak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově odpovídaly, jsou ve své podstatě námitkami skutkového rázu, protože svým obsahem směřují proti výsledkům a kvalitě skutkových zjištění, ze kterých soudy obou stupňů v posuzované věci vyšly, a proto se míjí s obviněným zvoleným dovolacím důvodem.
24. Zcela mimo uplatněný dovolací důvod se ocitá námitka obviněného, že nesprávnost právního posouzení skutku má svůj základ v tom, že soudy vcházely při závěru o jeho vině takřka výhradně z výpovědi poškozené. V širších souvislostech Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o vině dovolatele učiněný výhradně na základě svědecké výpovědi poškozené není z povahy věci vyloučen jako nepřípustný. Tento právní náhled zastává i Ústavní soud, který např. v usnesení ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3907/11 nikterak nevyloučil možnost, aby byl závěr o vině obviněného učiněn výhradně na jednom důkazu, zejména výpovědí poškozeného. Mimo jiné uvedl, že „z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci „tvrzení proti tvrzení“ a priori vyloučit uznání obžalovaného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka (zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 21494/09). Hodnocení tohoto rázu je plně v souladu se zásadami dokazování v trestním řízení a ustálenou judikaturou trestních soudů a nevymyká se nikterak postupu, který Ústavní soud akceptoval v řadě předchozích obdobných případů, uvedených výše.“ Ústavní soud zastává názor, že soudům bez dalšího (tj. bez náležité a odůvodněné argumentace) nelze vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo. Připomíná, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09, III. ÚS 1494/09) – viz např. usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1322/14.
25. Ve věci posuzované se navíc o takový případ nejedná, neboť závěr o vině dovolatele soudy neučinily pouze na základě svědecké výpovědi poškozené, nýbrž na základě širšího okruhu důkazů. Závěr o jeho vině je současně vedle výpovědi poškozené podporován rovněž svědeckými výpověďmi svědků D., A. a T. Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádné pochybnosti o tom, že skutkové závěry, jež soudy učinily, mají oporu v provedeném dokazování. Odkázat lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž náležitě objasnil důvody, které jej vedly k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněného (srov. zejména str. 33-35 rozsudku), a jenž se v dostatečném rozsahu zabýval i zhodnocením dalších důkazů. Nejvyšší soud na závěry nalézacího soudu odkazuje, neboť jejich další reprodukce není v dovolacím řízení účelná.
26. Uvedená konstatování vedla Nejvyšší soud k závěru, že obviněný v rámci své dovolací argumentace nevznesl žádnou námitku, kterou by bylo lze podřadit pod jím zvolený (avšak ani jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený) dovolací důvod. O dovolání obviněného proto rozhodl způsobem uvedeným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu