ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1343.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1343/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. října 2016 o dovolání, které podal obviněný A. B . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 8 To 223/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 25/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 2 T 25/2016, byl obviněný A. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný A. B. byl za toto jednání odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 8 To 223/2016 podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání odůvodnil tak, že se nedomnívá, že by nalézací soud zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Dovolatel především soudům vytýká, že nebyly provedeny a vyhodnoceny všechny navrhované důkazy (např. výslechy svědků D. a K.). Rovněž důkazy, které provedeny byly, spolu vůbec nekorespondují. Namítá, že soud prvního stupně vycházel především ze čtené výpovědi spoluobviněného M. B., která je v rozporu s výpovědí poškozeného, dále ze čtené výpovědi I. B., která je dle jeho názoru zkreslená a nevěrohodná. Soud měl dále vycházet i z výpovědi poškozeného, který nebyl schopen určit, kdo byl pachatelem, z výpovědi I. F., výpovědi dovolatele a listinných důkazů. Na základě výše zmíněného dovolatel dochází k závěru, že provedené důkazy jsou navzájem v extrémním rozporu. Skutkový stav pak nebyl úplně zjištěn ani v tom směru, že nebyly zajištěny žádné pachové stopy, otisky prstů, kamerové záznamy a nebyla provedena rekognice. Podle jeho názoru dále není zjevné, že by motivem napadení poškozeného bylo odcizení tašky, a tak došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Z provedených důkazů vyplývá pouze to, že poškozený seděl na lavičce, byl osloven jedním z pachatelů, načež začal dostávat rány a pak začal utíkat. V řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by zde existoval zištný motiv, tedy zmocnění se cizí věci. V tomto směru dále dovolatel poukázal na chybu, jež se objevila v obžalobě v popisu skutku, spočívající ve skutečnosti, že M. B. řekl obviněnému „vezmi tu tašku“ ve chvíli, kdy poškozený ležel na zemi, ačkoli tato věta byla pronesena, až když poškozený odcházel z místa činu. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá toho, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí věci.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání se nebude k tomuto věcně vyjadřovat a vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále je potřebné zmínit rovněž rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního nesouladu - rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“ (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
12. Pokud jde o právní kvalifikaci žalovaného jednání, obviněný naplnil svým jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, Komentář, 2. Vydání, C. H. BECK Praha 2012, str. 1727 - 1744). V daném případě bylo prokázáno, že obviněný společně s již zemřelým M. B., přistoupili k poškozenému, sedícímu na lavičce zády k nim, křičeli na něj pod smyšlenou záminkou, že poškozený chce někoho z nich zbít, přičemž jej obviněný napadl úderem pěstí do pravého spánku, následkem čehož poškozený spadl z lavičky na zem, kde jej obviněný kopnul do hlavy do oblasti týla, a zatímco poškozený začal utíkat pryč, M. B., který po celou dobu stál v bezprostřední blízkosti, řekl obviněnému „vezmi tu tašku, načež obviněný z lavičky vzal koženkovou tašku černé barvy patřící poškozenému. Obviněný tedy užil násilí vůči poškozenému, v úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy koženkové tašky černé barvy patřící poškozenému. Poškozený ve své výpovědi v přípravném řízení popsal, že inkriminovaného dne odpoledne asi kolem 16:00 hod. seděl se svým známým na lavičce v parku na S. O. Najednou slyšel řev, mluvení ve smyslu „ty mě/ho chceš zbít“, načež začal dostávat rány do hlavy, a když spadl z lavičky na zem, dostal ještě nějaký kopanec do hlavy. Následně se probral, vyskočil ze země a začal utíkat. Co se stalo, oznámil projíždějící hlídce Městské policie. Nalézací soud dospěl k závěru, že se obviněný dopustil jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku a že svým jednáním naplnil po objektivní a subjektivní stránce všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a to nejen na základě výpovědi poškozeného, ale je usvědčován všemi provedenými důkazy. Jedná se rovněž o výpověď již zesnulého, původně spoluobviněného M. B., který ve své výpovědi uvedl, že to byl obviněný, kdo na poškozeného zaútočil a napadl ho (č. l. 17 - 19). Výpověď M. B. podporuje rovněž výpověď I. B., která rovněž uvedla, že to byl obviněný, kdo dal poškozenému úder (č. l. 143 - 147). Především pak s výpověďmi poškozeného i M. B. korespondují listinné důkazy, např. úřední záznam Městské policie Brno ze dne 2. 10. 2015 a protokol o zadržení z téhož dne, kterými nalézací soud doplnil dokazování. Z těchto listinných důkazů mj. plyne, že L. D., která se nacházela v době spáchání trestného činu na místě, sdělila, že na poškozeného zaútočil několika údery do hlavy muž v modrých riflích a fialovém pruhovaném triku, následně jej srazil z lavičky na zem a poté poškozeného několikrát kopl, odcizil tašku poškozeného a z místa odešel. M. B., jakožto druhého spolupachatele pak svědkyně D. identifikovala přímo na místě, kdy došlo k jeho zadržení (č. l. 51, 92 - 96). Z protokolu ze dne 3. 10. 2015 je dále patrno, že obviněný vydal Policii ČR pánské rifle světle modré barvy a tričko s dlouhým rukávem s fialovo-šedými pruhy (č. l. 129). Odcizená taška pak byla policií zajištěna na trase útěku obviněného (č. l. 99).
13. Obviněný rovněž zpochybňuje skutkové závěry soudů, že jeho jednáním byly naplněny znaky trestného činu loupeže, když podle jeho mínění „nebylo bez důvodných pochybností objasněno, co bylo motivem jednání, resp. zda motivem napadení poškozeného muselo být nutně zmocnění se cizí věci“, když závěry soudů považuje za nepravděpodobné. Poukazuje na to, že přestože v popisu skutku bylo uvedeno, že „zatímco poškozený ležel na zemi a útokem byla vyloučena jeho kontrola nad osobními věcmi“ , nebylo řádně vyhodnoceno, že M. B., který stál v bezprostřední blízkosti obviněného, měl sice něco o „tašce“ pronést, ale to bylo již v době, kdy poškozený neležel na zemi, ale byl již na cestě z místa činu. Z této skutečnosti pak obviněný dovozuje, že ke zmocnění se tašky nedošlo v době, kdy poškozený ležel na zemi. Navíc na poškozeného nemusel útočit, aby se tašky zmocnil, neboť poškozený měl tašku za zády, mohl ji tedy vzít, aniž by musel překonávat odpor poškozeného. V souvislosti s uvedenou argumentací je potřebné zmínit, že jde o obviněným předkládanou vlastní verzi skutkového děje (spekulativní), když za základní námitku je nutno vzít argumentaci obviněného, že na „místě činu nebyl“. Jestliže tedy soudy dospěly k jednoznačnému závěru na základě provedeného dokazování, že to byl obviněný, kdo poškozeného napadl a tím vyvrátily obhajobu obviněného, je nutno i v duchu takto vyjádřené námitky pohlížet na následnou argumentaci obviněného. Z rozh. č. 30/1981 Sb. rozh. tr. mj. vyplývá, že o trestný čin loupeže jde, jestliže pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí.
14. Nejvyšší soud rovněž nemůže akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004). Krajský soud v Brně jakožto soud odvolací se v daném případě k obhajobou navrhovaným důkazním prostředkům vyjádřil zejména na str. 3 svého rozhodnutí. Konstatoval, že nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby mohl bez důvodných pochybností zjistit skutkový stav a ve věci rozhodnout. Uvedl, že nezjistil, že by nalézací soud nějaké důkazy buď vůbec nehodnotil, nebo že by hodnocení provedených důkazů bylo nelogické nebo rozporné. Pokud nalézací soud zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování (výslech svědků R. K., L. D., I. T.), pak tomu bylo pro jeho nadbytečnost, neboť by nemohlo mít vliv na jasnou důkazní situaci, potažmo na rozhodnutí.
15. K výše namítaným pochybením vztahujícím se k nesrovnalostem v provedení a hodnocení důkazů Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
16. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Důkazy, které nalézací soud řádně provedl a zhodnotil, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze ve všech bodech učinit závěr o vině obviněného. Správná skutková zjištění pak byla rovněž podřazena pod správnou právní kvalifikaci.
17. S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován správně a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného A. B. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu