ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1398.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1398/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. října 2016 o dovolání obviněného K. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 3 To 181/2016-215, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 243/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 3 To 181/2016-215, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2016, č. j. 71 T 243/2015-180, kterým byl K. P. (dále jen obviněný, resp. dovolatel) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a nově bylo soudem druhého stupně podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců a pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 3 To 181/2016-215, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V samém úvodu svého dovolání obviněný uvádí, že „si je vědom toho, že dovolací soud není obecným soudem a nepřísluší mu hodnotit jiné, než právní otázky“, avšak podle jeho mínění „soudy přenesly důkazní břemeno z obžaloby na odsouzeného a nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo“. Je toho názoru, že soudy nižších stupňů pro svá skutková zjištění neměly dostatek důkazů, a proto jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Současně upozorňuje na to, že nebyl proveden žádný relevantní důkaz, který by bez jakékoliv pochybnosti jej usvědčoval ze spáchané trestné činnosti. Soudům vytýká, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědí poškozených, které však on zpochybňuje a dále kamerového záznamu, který však pouze prokazuje, že do domu, kde poškození bydlí, vstoupil a z něj také vyšel. Podle obviněného nebyly na místě činu zajištěny jeho stopy, což potvrzuje jeho obhajobu, že v bytě poškozených nikdy nebyl. Vzhledem k tomu, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a skutkové zjištění je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, navrhl, aby Nejvyšší soud nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s námitkami, které byly obviněným uplatněny v dovolání, je nutno uvést, že tyto jsou obsahově shodné nejen s námitkami, které obviněný uplatnil v odvolání (viz str. 2 rozsudku KS Ostrava), ale také v souladu s obhajobu a námitkami uplatněnými obviněným v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi v rámci svého odůvodnění vypořádal ve smyslu §125 tr. ř. (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují námitky obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. Podstata námitek obviněného spočívá v tom, že tento zpochybňuje hodnocení důkazů, které soudy provedly, a to s argumentací, že důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že takové námitky jsou z pohledu dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] irelevantní (sám obviněný v úvodu svého dovolání uvedl, že si je vědom toho, že dovolací soud není obecným soudem a nepřísluší mu hodnotit jiné, než právní otázky“), přesto je obviněný pod uvedený dovolací důvod podřadil s argumentací, že zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Ani v tomto směru (pokud jde o otázku extrémního rozporu-nesouladu) nelze obviněnému přisvědčit.
10. V souvislosti s námitkou spravedlivého procesu (extrémního nesouladu) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však extrémní rozpor shledán nebyl.
11. Soudy rozvedly v odůvodnění svých rozsudků, na základě jakých důkazů považují vinu obviněného za prokázanou a nelze akceptovat výhrady obviněného ke způsobu hodnocení důkazů, když soudy logicky vysvětlily, proč považují obhajobu za vyvrácenou. Nejvyšší soud musí podotknout, že hodnocení důkazů plně odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř, a odůvodnění rozhodnutí ustanovení §125 tr. ř. Za situace, kdy se Nejvyšší soud ztotožnil s hodnotícími závěry nižších soudů a jejich rozhodnutí považuje za logická a přesvědčivá, netrpící znaky libovůle, je pak nutno konstatovat, že nelze akceptovat námitky obviněného, že zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Na tomto místě je vhodné uvést, že nejde o výše zmíněný rozpor, který má na mysli Ústavní soud, ale nesoulad představy obviněného, jak by měl soud rozhodnut, se skutečností, kdy soud obviněného uznal vinným.
12. Na případ, kdy obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi skutkového děje s argumentací, že nebylo rozhodnuto v souladu s jím předloženou verzí skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
13. Ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu