ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1411.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1411/2015-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2016 o dovolání, které podal obviněný P. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 5 To 130/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 156/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 2. 2015, č. j. 1 T 156/2014-55 , byl obviněný P. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
2. Obviněný byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let za současného vyslovení dohledu podle §84 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo omezení spočívající v povinnosti nahradit způsobenou škodu podle finančních sil již v průběhu zkušební doby a plnění této povinnosti je povinen prokazovat probační a mediační službě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradil s obviněnou A. Ko. škodu poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s. ve výši 1 024 832 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená organizace se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 5 To 130/2015 , který podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. z podnětu obviněného zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v době od 23. 12. 2011 do 10.30 hodin dne 29. 10. 2012, jako správce činný v Hotelu G. v T., okres N. J., v odběrném místě č. … pro objekt Hotel G., majitele společnosti Artfactum Group, a. s., IČ: 28569954, se sídlem Zbudovská 763/7, Praha – Libuš, přestože věděl o neoprávněném zásahu nezjištěnou osobou v přesně nezjištěné době do elektrorozvaděče na distribuční trafostanici, nacházející se poblíž objektu hotelu, kdy neoprávněným zásahem spočívajícím v instalaci nožových pojistek 2 x 3 x 250 A došlo k propojení elektřiny bez užití měřícího zařízení (elektroměru), přes dva kabely o průřezu 3 x 240 + 120 mm 2 , vedoucími od elektrorozvaděče a ukončenými v elektroskříni VRIS s pojistkami 6 x 200 A, osazené na venkovní zdi hotelu, odkud je provedeno napojení do elektrorozvaděčů v hotelu, přičemž si byl vědom, že s ohledem na tento neoprávněný zásah byly všechny elektrické spotřebiče v hotelu napojeny jen na odběr neměřené elektřiny, tak úmyslně neoprávněně odebíral neměřenou elektřinu elektrickými spotřebiči nacházejícími se v objektu Hotel G., v důsledku čehož byla ve výše uvedeném období odebrána neměřená elektřina v množství nejméně 165.485 kWh v ceně nejméně 1 024 832 Kč, čímž ke škodě společnosti ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 24729035, se sídlem Teplická 874/8, 405 02 Děčín – Děčín IV – Podmokly, obohatili společnost Artfactum Group, a. s. nejména o 1 024 832 Kč.
4. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené organizaci ČEZ Distribuce, a. s., škodu ve výši 1 024 832 Kč. Poškozená organizace byla současně podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Marcely Neuwirthové dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci soudům vytkl vadné zjištění skutkového stavu, na jehož základě učinil chybná skutková zjištění a uplatnil námitku, že závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
6. Dovolatel nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu (část III.), neboť závěr o jeho vině je postaven na výpovědích nevěrohodných svědků a na úvahách, které skutková zjištění nahrazují. Obviněný má za to, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími námitkami, zejména, že ke konci roku 2011 nebyl správcem hotelu G., nýbrž byl pouze požádán svým známým MUDr. Ke., aby hotel včetně jeho vybavení převzal. V době, kdy na přelomu let 2011 a 2012 tuto službu pro svého známého vykonával, hotel nejprve do elektrické distribuční sítě zapojen nebyl a stalo se tak až v době, kdy se vrátil z vánočních svátků. Soudy podle názoru dovolatele neprokázaly, že by se podílel na nelegálním zapojení do elektrické sítě, současně ani to, že by o tom měl povědomost. V okamžiku, kdy se stal správcem hotelu, tak již hotel k elektrické energii připojen byl, a proto neměl jakýkoli důvod usuzovat, že se tak stalo nezákonným způsobem.
7. Soudy se podle obviněného nezabývaly ani „subjektivní stránkou věci“, když pominuly, že neměl žádnou motivaci k takovému jednání za situace, kdy mu na základě dohody o pracovní činnosti byla přislíbena za výkon činnosti správce odměna ve výši 10 000 Kč měsíčně. Soudy současně pominuly fakt, že společnost Artfactum Group, a. s., si musela být neoprávněného připojení na distribuční síť vědoma, neboť nějaké osobě musel být dán pokyn k faktickému zajištění nelegálního odběru elektrické energie a současně se zřetelem, že zámek na trafostanici nebyl žádným způsobem poškozen. Nevěří proto svědkyni Ko., že si nebyla při zpracovávání faktur vědoma skutečnosti, že pokud byl hotel připojen k elektrické energii, je nezbytné za její odběr platit. Připomenul výpověď starosty obce T. J. N., a to stran údajného vystupování MUDr. Ke. ve vztahu k jeho osobě. Ačkoli byl mnohými osobami představován jako správce hotelu, není možné bez dalšího dovozovat, že by měl cokoli společného s neoprávněným odběrem elektrické energie, a proto zpochybnil závěr prvostupňového soudu, který jeho vinu dovodil mimo jiné ze skutečnosti, že poskytoval součinnost jednotlivým pracovníkům (podal jim prodlužovací kabel, či jim ukázal elektrickou zásuvku).
8. Obviněný zmínil i část výpovědi svědka Ke., který údajně vypověděl v jeho prospěch, což vyvozuje z toho, že předsedkyně představenstva měla za úkol zajistit připojení hotelu do distribuční sítě. Současně věrohodnost tohoto svědka i zpochybnil, a to poukazem na výpověď svědka N. Z té dovozuje, že svědek Ke. se podílel na zajištění připojení hotelu do distribuční soustavy. Pokud se soudy těmito vytýkanými rozpory nezabývaly, považuje jejich rozhodnutí za vnitřně rozporná a nepřezkoumatelná.
9. Namítl rovněž, že se soudy nezabývaly ani účelovostí výpovědí svědků Ke. a Ko., kteří se stran své vědomosti o neoprávněném odběru elektrické energie bránili poukazem na své přesvědčení o výrobě elektrické energie pro hotel prostřednictvím dieselového agregátu. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát ani proto, že se nezabýval věrohodností výpovědi svědkyně Kv., a to z důvodu jejího zaměstnaneckého poměru ke společnosti Artfactum Group, jakož i negativního poměru k němu. Soudy se nedostatečně zabývaly i výpověďmi svědků Č. a J.
10. Obviněný akcentuje (část IV.), že se odvolací soud nikterak nezabýval jeho odvolací námitkou, kterou vytkl opomenutí při zkoumání naplněnosti subjektivní stránky.
11. Pochybnosti o rozsudku odvolacího soudu spatřuje i v absenci odůvodnění procesní použitelnosti údajů, které společnost ČEZ Distribuce, a. s. získala při prohlídce prostor hotelu. Odvolací soud se nezabýval ani dalšími vadami, které v odvolání vytýkal (tvrzený rozpor postupu soudu s §211 odst. 6 tr. ř., uložení trestu v rozporu s §84 tr. zákoníku).
12. Dovolatel připomenul usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13 a vznesl (část V.) nesouhlasné argumenty proti výši způsobené škody, neboť (přes námitky týkající se procesní nepoužitelnosti podkladů, ze kterých vycházel soudní znalec Mácha) soudy měly vycházet z výše škody určené znaleckým posudkem, tedy z částky 567 777 Kč. Tuto konstrukci podpořil argumentem, že pokud by od jím předestřené skutečné škody bylo odečteno DPH, skutečná škoda by činila pouze 469 238 Kč, a proto by nebyl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, pro který byla podána obžaloba.
13. Obviněný shrnul (část VI.), že odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy, presumpce neviny, stejně tak i zásadou in dubio pro reo, neboť ani v odvolacím řízení nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o tom, zda skutek popsaný v obžalobě byl skutečně spáchán dovolatelem.
14. Závěrem (část VII.) obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
15. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství po shrnutí dovolací argumentace obviněného sdělila, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Uvedla, že obviněný pracoval jako provozní ředitel – správce hotelu G. již od okamžiku protokolárního převzetí objektu vydražitelem a z rukou správkyně konkurzní podstaty dne 22. 12. 2011 v hotelu pobýval denně, zadával práce na jeho rekonstrukci, které i kontroloval, řídil jeho chod. Prokazatelně věděl, že v prosinci 2011 se nepodařilo A. Ko. zajistit připojení hotelu na distribuční soustavu elektrické energie, musel vědět, že hotel nebyl trvale připojen na žádné náhradní zdroje, navíc možnost takového provozování hotelu za použití náhradního zdroje odmítli oba znalci z oboru energetika i další odborní technici společnosti ČEZ Měření. Nesporně i s ohledem na provozování hotelu již na Silvestra 2011 musel podle názoru státní zástupkyně tedy vědět o existenci tzv. černého napojení o neoprávněném odběru elektrické energie v jím řízeném hotelu. Ač tedy věděl o tom, že elektrická energie je odebírána neoprávněně, přesto dával pokyn dalším zaměstnancům k činnostem, při kterých bylo zapotřebí elektrické energie stejně tak i pracovníkům firem provádějících stavební a jiné rekonstrukční práce v hotelu, elektrické spotřebiče zjevně užíval i on sám jak to vyplývá z výpovědi svědků B. Kv., Ing. R. P. a B. Ka.
16. V návaznosti na jí řečené rozvedla, že se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko podle jejího mínění vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí odkázala. Státní zástupkyně podotkla, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však podle ní ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však podle jejího přesvědčení nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Uzavřela, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
17. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Jak již uvedeno v části III. tohoto usnesení, dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V jeho rámci lze namítat zejména to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, případně vykazuje znaky jiného trestného činu, než toho, jímž byl obviněný uznán vinným [v daném případě zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku]. Nesprávnost právní kvalifikace je však nezbytné uplatňovat vždy ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřena a která nemůže dovolatel z hlediska jím uplatňovaného zájmu modifikovat vlastní interpretací důkazů do podoby od nich odlišné. Své výtky obviněný zaměřil převážně proti hodnotícím úvahám soudů a kvalitě usvědčujících důkazů, čímž směřuje ke zpochybnění skutkového zjištění, které se stalo předmětem právního posouzení. Nutno dále podotknout, že obviněný setrval na svých námitkách známých již z řízení před soudem prvního stupně, resp. námitkách, které učinil obsahem svého řádného opravného prostředku a kterými se v patřičné míře zabýval již soud odvolací. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby opakoval jeho argumenty, které jej vedly k postupu podle §256 tr. ř., spočívajícím v zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného jako odvolání nedůvodného, lze-li (jako tomu je v případě posuzovaném) tyto akceptovat.
26. Obviněný buduje svoji nesouhlasnou argumentaci na dle jeho názoru chybném vyhodnocení svědeckých výpovědí zejména svědků Ke. a Ko. a že on nebyl tím, kdo by si byl vědom skutečnosti o neoprávněném připojení hotelu k elektrické energii. V této rovině mu ovšem nelze dát za pravdu, že by skutková zjištění vykazovala takové pochybnosti, aby dokázala zvrátit závěr o vině dovolatele a současně odůvodnila kasační zásah Nejvyššího soudu, a to ani prostřednictvím tvrzeného extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými potažmo právními.
27. Dovolací soud nesdílí hodnocení dovolatele, že jím napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
28. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
29. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
30. Vzhledem k provedenému dokazování nelze souhlasit s názorem obviněného, že by skutková zjištění soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího, trpěla vytýkanou vadou. Ačkoli se obviněný snaží svoji pozici v celém případu bagatelizovat a přenášet odpovědnost na původně spoluobviněnou Ko., jež byla rozhodnutím odvolacího soudu obžaloby zproštěna (viz dále), a svědka MUDr. Ke., o jehož případné trestní odpovědnosti nebylo v předmětném trestním řízení rozhodováno, nelze přehlédnout, že obviněný byl v postavení faktického správce hotelu, provozního ředitele, který o skutečnostech provozní povahy rozhodoval. V tomto postavení ostatně dovolatele vnímal jak svědek Ing. R. P. (viz jeho výpověď při hlavním líčení dne 24. 7. 2014 na č. l. 901: „Pan H. tam byl jako vedoucí nebo správce… nikdo mi žádný elektroměr neukázal, ani sám jsem ho neviděl. Vše si řešil sám P. H.“ ), tak svědkyně Kv. (viz její výpověď při hlavním líčení dne 18. 11. 2014 na č. l. 953: „Připravovalo se to na otevření na Silvestra, opravovaly se rozvody topení a vody, aby se na Silvestra mohlo otevřít a hotel fungoval… Já jsem po předání klíčů radila, kde se co vše nachází. Ukazovala jsem vše panu H.…“ ). Ta potvrdila předání klíčů od hotelu v prosinci 2011, za přítomnosti obviněného, svědka P. a osoby vystupující pod jménem I. MUDr. Ke. se tam podle svědkyně objevil až dva dny po jejich předání. Stejně tak lze připomenout výpověď svědka Ing. A. O., ze které jednoznačně vyplynulo, že skutečným koordinátorem prací realizovaných na hotelu byl právě obviněný, který v roli provozního ředitele, resp. správce hotelu jednak práce zadával, jednak nad nimi vykonával dohled. Toto jeho postavení vyplývá i z výpovědí dalších svědků (např. J. N.). Pokud proto obviněný svoji procesní obhajobu staví na tom, že na pokyn MUDr. K. pouze přebíral vybavení hotelu, buduje tuto – jinak skutkovou – argumentaci na jiném základě, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Jeho verze událostí nemá v provedených důkazech oporu.
31. Poukázal-li obviněný na lživost výpovědi spoluobviněné Ko. a svědka MUDr. Ke., potom je třeba konstatovat, že soudy učinily závěr o vině dovolatele na širším okruhu důkazů (viz i svědecké výpovědi shora) a množství důkazů listinných. Popisuje-li obšírně roli spoluobviněné Ko., potom je nutné opětovně zdůraznit, že odhlíží od závěrů, které stran její trestní odpovědnosti učinil odvolací soud, který svým rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 5 To 23/2015, - jak je ostatně uvedeno i na str. 5 napadeného rozhodnutí - obviněnou obžaloby zprostil. Dovolacímu soudu nepřísluší, aby zaujímal hodnotící stanoviska k otázce případné trestní odpovědnosti MUDr. Ke. jednak proto, že se uplatňuje princip presumpce neviny, jednak též proto, že řešení této otázky ve vztahu k osobě, vůči níž trestní stíhání (ve společném řízení) nebylo vedeno, nemá vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného. V obecnosti lze totiž konstatovat, že závěr o vině dovolatele, uzavřely-li soudy nižších stupňů, že se činu dopustil jako pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, není nikterak závislý na případném konstatování trestní odpovědnosti označené osoby. Závěr o jeho vině by totiž nebyl nikterak ovlivněn ani případným zjištěním, že na činu MUDr. Ke. participoval, ať již jako spolupachatel ve smyslu §23 tr. zákoníku, či jako jeho účastník ve smyslu §24 tr. zákoníku.
32. Pod uplatněný dovolací důvod nejsou podřaditelné námitky obviněného procesního charakteru, které jsou zmíněny pod body 11. a 13. odůvodnění tohoto usnesení. Dovolací soud se proto omezuje toliko na stručnou reakci na tyto výhrady.
33. Nelze učinit závěr, že by odsouzení obviněného bylo založeno na procesně neúčinných důkazech. Pokud v daném směru namítá, že se soudy nevypořádaly s procesní použitelnosti údajů, které společnost ČEZ Distribuce, a. s. získala při prohlídce prostor hotelu, pak je třeba (mimo jiné s odkazem na výpověď svědka B. učiněné při hlavním líčení dne 18. 11. 2014, č. l. 23-25) uvést, že distribuční trafostanice (NJ 6125), ke které byl objekt hotelu G. neoprávněně připojen, a u které byl techniky ze společnosti ČEZ zjištěn neměřený odběr elektrické energie, se nacházela přibližně 150 metrů od hotelu, tedy vně objektu. Za tohoto stavu nelze ničeho vytýkat technikům ze společnosti ČEZ, kteří ověřili pravdivost tvrzení plynoucích z anonymního podnětu k prověření možného neoprávněného odběru elektrické energie (č. l. 16). Znalec Mácha, z jehož znaleckého posudku dále soudy vyšly, postavil svá zjištění stran výše škody na skutečnostech plynoucích ze závěrů z ohledání místa činu, které bylo provedeno na základě §113 tr. ř. (č. l. 177-183), a proto námitce obviněného, že vycházel z podkladů procesně nepoužitelných, nelze přisvědčit.
34. Vytýká-li dovolatel soudu prvního stupně, že ho přes vyloučení jeho věci ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí (při hlavním líčení konaném dne 22. 4. 2014 – č. l. 691) nadále předvolával k hlavnímu líčení, pak je třeba konstatovat, že se tak dělo z důvodu opětovného spojení jeho věci s věcí spoluobviněné Ko. do společného řízení, k čemuž skutečně došlo (při hlavním líčení konaném dne 24. 7. 2014 – č. l. 910). Společné řízení se poté vedlo až do dne 20. 11. 2014 , kdy soud (č. l. 970) opětovně rozhodl o vyloučení věci dovolatele ze společného řízení. Uvedený procesní postup nemá žádný vliv na otázku posouzení správnosti hmotně právní subsumpce zjištěného skutku pod příslušné ustanovení tr. zákona.
35. Zcela neopodstatněné je tvrzení dovolatele, že odvolací soud nereagoval na jeho odvolací námitku o rozporu trestu uloženého mu soudem prvního stupně s ustanovením §84 tr. zákoníku. Odvolací soud napadený rozsudek z podnětu jeho odvolání zrušil a obviněnému uložil trest, při němž zmiňované ustanovení, upravující podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody s dohledem, vůbec neaplikoval. Za dané situace nebylo nezbytné v odůvodnění jeho rozhodnutí uvedenou problematiku z pohledu odvolací námitky řešit.
36. Jedinou právně relevantní námitku, kterou obviněný vznesl, je výše skutečně způsobené škody neoprávněným odběrem elektrické energie, která naplňuje uplatněný dovolací důvod v alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení .
37. Dovolatel byl odsouzen podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku pro zločin krádeže, který předpokládá přisvojení cizí věci tím, že se jí pachatel zmocní a takovým činem způsobí značnou škodu. Značnou škodou se přitom podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Za cizí věc ve smyslu §205 tr. zákoníku je třeba považovat i ovladatelnou přírodní sílu, a to zejména elektrickou energii, která byla předmětem útoku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznal odvolací soud poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s. na náhradě škody částku 1 024 832 Kč. V daném směru lze reakci dovolacího soudu na právně relevantní námitku rozdělit do dvou směrů. Za prvé jde o tu část námitky, která se týká náhrady způsobené škody, v jejímž rámci obviněný akcentuje, že do výše způsobené škody se nezapočítává daň z přidané hodnoty (ad 1) a za druhé do oblasti skutečné výše škody neoprávněným odběrem elektrické energie způsobené, se kterou dovolatel spojuje samotnou právní kvalifikaci svého jednání, když má za to, že při určování výše škody mělo být vycházeno z částky 567.777 Kč, ke které dospěl znalec Mácha v dodatku znaleckého posudku č. 566/2013 (č. l. 783) v reakci na požadavek soudu prvního stupně, který si vyžádal provedení dalšího propočtu výše škody neoprávněným odběrem elektrické energie v předmětném objektu, a to na základě faktur za odběr elektřiny od společnosti ČEZ za období od 30. 10. 2012 do 8. 7. 2013 a od 9. 7. 2013 do 23. 10. 2013, tedy po dobu, po kterou již byl objekt připojen k elektrické energii na základě smluvního vztahu s dodavatelem (ad 2).
38. Nejvyšší soud stran námitky ad 1) nesdílí výhradu obviněného, že do škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie není možné započítat daň z přidané hodnoty. Je tomu tak proto, že podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Za tohoto stavu je třeba konstatovat, že „součástí“ ceny zboží nebo služby, která se v daném místě a čase obvykle prodává je právě i daň z přidané hodnoty, která je součástí skutečně způsobené škody.
39. V tomto směru lze ostatně odkázat i např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 152/2003, ve kterém konstatoval, že „[o]dvíjí-li se určení výše škody od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě trestného činu prodává… pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty.“ Elektrická energie je podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů zdanitelný plněním, a proto soudy nikterak nepochybily, neboť předmětem daně z přidané hodnoty podle §2 odst. 1 písm. a) téhož zákona je dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku , přičemž zbožím se pro účely tohoto zákona rozumí podle §4 odst. 2 písm. e) plyn, elektřina, teplo, a chlad. Soudy proto správně své závěry opřely o výsledky znaleckého zkoumání znalce Libora Máchy (č. l. 192-207), který vycházel z příslušné ceny kWh se započtením daně z přidané hodnoty do konečné ceny elektrické energie pro domácnosti (č. l. 198) vyčíslené za neoprávněný její odběr v období od 22. 12. 2011 do 29. 10. 2012. Nad rámec řečeného je možné doplnit, že obviněný ve své argumentaci vycházel zřejmě i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, ve kterém tento konstatoval, že „[j]e-li poškozený plátcem daně z přidané hodnoty, pak skutečnou škodou na jeho majetku je pouze částka vynaložená na uvedení věci do předešlého stavu bez daně z přidané hodnoty uhrazené plátcem na vstupu.“ Pro toto rozhodnutí je ovšem signifikantní, že se v něm Nejvyšší soud zabýval pouze zohledněním daně z přidané hodnoty uhrazené plátcem na vstupu, zatímco v posuzovaném případě jde o započítání daně z přidané hodnoty započtené poškozenou organizací na výstupu, která se v rámci konečné ceny, resp. způsobené škody, zohledňuje.
40. Jde-li o druhou část námitky, že ad 2) soudy měly vycházet z částky náhrady škody, kterou určil znalec Libor Mácha v dodatku ke znaleckému posudku (č. l. 783), a to v celkové částce 567 777 Kč (při ceně 3,43099 Kč za 1 kWh), nikoli z výše škody, kterou určil ve znaleckém posudku (č. l. 201) ve výši 1 024 832 Kč (při ceně 6,19 Kč za 1 kWh), kterážto dle názoru obviněného představuje cenu za kWh v místě a čase obvyklou, je třeba ve shodě s rozsudkem odvolacího soudu poukázat na skutečnost, že se jedná o cenu smluvní, tedy cenu, za kterou je elektrická energie poskytovatelem dodávána na základě smluvního – individuálního – ujednání mezi smluvními stranami. Za situace kdy absentoval smluvní základ, a proto ani smluvní vztah mezi stranami neexistoval, nelze znalci vytknout, že vycházel z ceny určené na základě ustanovení cenového Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 5/2011, které bylo podkladem znalce pro určení konečné ceny, resp. škody, kterou odvolací soud poškozené organizaci přiznal. Poukazuje-li obviněný na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, činí tak způsobem zjevně neodůvodněným.
41. Ústavní soud se problematikou neoprávněného odběru elektrické energie zabýval jednak v obviněným zmiňovaném usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, ve kterém konstatoval, že „požadavku zohlednění specifických okolností případu soudy vyplývá, že soudy v odůvodněných případech nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky o způsobu stanovení náhrady škody. Pokud totiž soud dospěje k závěru, že v daném případě by byl takový postup v rozporu se zákonem, a to například z důvodu, že by takový výpočet náhrady škody nezajišťoval pouze naplnění kompenzačního principu, nýbrž by jím mělo dojít, v rozporu se zákonným zmocněním, k jakési nad-kompenzaci poškozeného, či k určité formě sankce neoprávněného odběratele (neoprávněný odběr elektrické energie je již postihován trestním právem, zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť v konkrétním případě může naplnit skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §205), je obecný soud povinen v daném případě prováděcí právní předpis neaplikovat nebo jej aplikovat jen z části a ve zbytku postupovat podle obecné občanskoprávní úpravy, případně obsah prováděcího právního předpisu, za účelem určení skutečné škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny, podle kritérií obecné občanskoprávní úpravy, náležitě modifikovat… Pokud tedy obecný soud dospěje na základě uvedených okolností k závěru, že za účelem zjištění skutečné škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny aplikuje vyhlášku o způsobu stanovení náhrady škody, resp. v ní obsažený způsob výpočtu výše škody jen z části nebo dokonce vůbec, může pro svůj závěr o výši škody vzít v úvahu například předchozí historii spotřeby energie neoprávněného odběratele elektřiny, pokud je tato k dispozici, nebo i výši škody, která byla určena prostřednictvím znaleckých posudků a provést výpočet pro spotřebitele spravedlivým způsobem, případně opatřit a provést takové důkazní prostředky, jimiž lze v konkrétním případě výši skutečné škody prokázat nebo se jí v maximální míře přiblížit.“ V obdobném směru se touto problematikou Ústavní soud zabýval i v navazujícím nálezu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, v němž shrnul, že „[p]okud škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu stanovená podle prováděcího předpisu k §51 energetického zákona je mnohonásobně vyšší než jeho platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze takto vypočítanou výši škody bez dalšího akceptovat. Soud v takovém případě musí zohlednit i další okolnosti, které jej mohou v maximální míře přiblížit ke stanovení skutečné výše způsobené škody. Pokud pak na základě provedených důkazů soud nedospěje v konkrétní situaci k závěru, že vypočtená výše škody s určitou mírou pravděpodobnosti odpovídá škodě skutečné, nemůže prováděcí předpis aplikovat v té části, ve které by tak způsobil neoprávněný zásah do majetkových práv škůdce tím, že by vypočtená výše škody plnila v převážné míře funkci sankční, a nikoli kompenzační. V takovém případě musí o výši škody soud rozhodnout podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností.“ Nejvyšší soud, vědom si těchto právních závěrů Ústavního soudu, ovšem musí konstatovat, že napadená rozhodnutí vytýkanou vadou, ve světle citovaných závěrů Ústavního soudu, netrpí.
42. Závěry odvolacího soudu plně korespondují s mantinely, které Ústavní soud pro určení výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektrické energie vytyčil. Znalec Libor Mácha zcela přiléhavě k judikaturním závěrům Ústavního soudu odmítl „subjektivní“ metodu výpočtu výše škody, na které svůj nárok založila poškozená společnost ČEZ, když výši svého nároku vyčíslila částkou 2 047 810 Kč, zakládající se na Ústavním soudem kritizovaném způsobu výpočtu náhrady škody podle vyhlášky ze dne 17. 3. 2011, č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny. Tento způsob určení výše škody naopak soudní znalec výslovně odmítl a vycházel z metodiky výpočtu neoprávněného odběru dle naměřených spotřeb elektřiny. Současně ovšem nelze opomenout, že ačkoli je skutečná výše škody určená na základě znaleckého posudku více než jeden milion korun a částka určená soudním znalcem na základě dodatku ke znaleckému posudku částku 567 777 Kč, nelze při zohlednění konečné částky náhrady škody opomenout absenci smluvního vztahu, který ve výsledku nutně vedl k vyšší ceně spotřebované elektrické energie, a proto i výše náhrady škody určená znalcem Máchou této skutečnosti odpovídá, a to při plném vědomí a respektu k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu.
43. Ačkoli tedy obviněný formálně deklarovaný dovolací důvod námitkou vztahující se k náhradě škody v obou jejích částech naplnil, učinil tak zjevně neopodstatněně. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu