ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1413.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1413/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. října 2016 o dovolání obviněné L. K . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 67 To 214/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 85/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 67 To 214/2016, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 T 85/2015, kterým byla obviněná uznána vinnou pokusem úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a odsouzena podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, když podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Spoluobviněný R. K. odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nepodal.
2. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 67 To 214/2016, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Primární námitkou obviněné je tvrzení, že „aby se mohlo jednat z její strany o zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, tak by muselo být ze strany soudu I. stupně prokázáno, že předložila padělané potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance“. V této souvislosti poukazuje na to, že předložila potvrzení o svém příjmu, daňové přiznání a pracovní smlouvu. Vzhledem k tomu, že předložila potřebné doklady, je toho názoru, že soudy měly „pečlivě zkoumat, zda uvedené údajné nepravdivé údaje byly v objektivní poloze způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem“. Rovněž mělo být bráno v úvahu, že řádně splácí úvěr sjednaný u Raiffeisenbank, a.s. Soudu rovněž vytýká, že k bezpečnému závěru o její vině měl dospět na základě ústní výpovědi obviněné, přitom poukazuje na to, že u hlavního líčení ani veřejného zasedání nevypovídala. Je přesvědčena, že o její vině bylo rozhodnuto na základě extrémně rozporného a neúplného dokazování, kdy byl porušen princip presumpce neviny a objektivní pravdy, kdy soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, a právě z rozhodovací praxe Ústavního soudu „vyplývá povinnost“ Nejvyššího soudu, reflektovat ústavně zaručená práva a svobody, přihlížet k takovým vadám, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Rozhodnutí o její vině neodpovídá podle obviněné zásadám spravedlivého procesu a vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů neobsahují odůvodnění, která by respektovala ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odvolací soud se náležitě nevypořádal v odůvodnění napadeného usnesení s námitkami obhajoby, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení Městského soudu, ale také jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc po zrušení přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na charakter uplatněných námitek se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.)], jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Předně je nutno uvést, že námitky, které uplatňuje obviněná v dovolání, byly již obsahově uplatněny v řízení před soudem odvolacím (viz str. 2, 3 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) a soudy nižších stupňů již na ně bylo reagováno (viz níže). Obviněnou je nutno upozornit na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zastávající názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho rozhodnutí nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000, viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/05). Na uvedenou skutečnost upozorňuje Nejvyšší soud pouze okrajově s ohledem na zvolenou formu obhajoby obviněnou ve vztahu k soudům nižších stupňů.
9. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento se zabýval námitkou obviněné k „padělanému potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu“. Zde Nejvyšší soud odkazuje např. na str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Na str. 7-8 rozsudku téhož soudu jsou mj. zmíněny další důkazy, jejichž nesprávné hodnocení obviněná soudům vytýká (daňové přiznání za rok 2014, dohoda o provedení práce, splácení spotřebitelského úvěru u Raiffeisenbanky atd.). Soud prvního stupně např. na str. 10-11 svého rozsudku hodnotí důkazy a vysvětluje, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že šlo o fingovanou pracovní smlouvu, a že nebyla u společnosti Indevice s.r.o. na pozici s příjmem převyšujícím 80 000 Kč (v uvedené době měla mj. pracovat jako barmanka v jiné společnosti). Správně bylo rovněž poukázáno na skutečnost, že obviněná sice hradí splátky spotřebitelského úvěru a podala daňové přiznání, ale uvedené skutečnosti nevyviňují obviněnou z jednání, pro které byla postavena před soud. (viz usnesení soudu druhého stupně str. 4). Soud prvního stupně rovněž rozvedl, proč považuje provedené dokazování za dostatečné a není potřebné provádět další důkazy. Soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení rovněž poukázal na skutečnosti, pro které považuje závěry soudu prvního stupně za akceptovatelné a obhajobu obviněné za nevěrohodnou (viz str. 4 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
10. Nejvyšší soud tedy nesdílí námitky obviněné, že rozhodnutí soudů nižších stupňů neodpovídají ustanovení §125 tr. ř. (resp. 134 tr. ř.). Současně uvádí, že na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují námitky obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. V předmětné trestní věci podstata námitek obviněné nespočívá v tom, že by bylo porušeno hmotně právní ustanovení, a tím dán dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale v tom, že soudy nehodnotily důkazy podle představ obviněné, což také obviněná uvádí, když poukazuje na to, že nebyla respektována ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a uvedenou argumentaci pak podřazuje pod „zásadu spravedlivého procesu“ a dovolává se povinnosti Nejvyššího soudu respektovat výklad dovolacích důvodů v duchu spravedlivého procesu, jak plyne z nálezů Ústavního soudu. K uvedené argumentaci Nejvyšší soud uvádí následující.
12. V souvislosti s námitkou spravedlivého procesu (extrémního nesouladu) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však extrémní rozpor shledán nebyl (shora bylo poukázáno na to, že soudy nižších stupňů rozvedly své úvahy k hodnocení důkazů, přičemž s jejich závěry se Nejvyšší soud ztotožnil).
13. V souvislosti s námitkami a představou obviněné(ných), že je porušením jejich práv, pokud není opětovně na každou jejich námitku reagováno, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
14. Na případ, kdy obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi skutkového děje s argumentací, že nebylo rozhodnuto v souladu s jím předloženou verzí skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. října 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu