ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.153.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 153/2016-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2016 o dovolání obviněného J. V, P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 8 To 325/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 107/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 12 T 107/2014, byli obvinění J. V. a P. K. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný J. V. dopustil skutky popsanými v bodě 1 a 2 výroku o vině citovaného rozsudku a obviněný P. K. skutkem popsaným v bodě 1 výroku o vině citovaného rozsudku. Obviněný J. V. byl za tyto trestné činy a sbíhající se přečin kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 75/2013 ze dne 29. 7. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 384/2013, v právní moci 28. 11. 2013, odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku, přičemž podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný P. K. byl za tento trestný čin a sbíhající se přečiny zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 178/2010 ze dne 3. 3. 2011, v právní moci 21. 4. 2011, a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 49/2011 ze dne 26. 5. 2011, v právní moci 7. 7. 2011, odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, přičemž podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost nahradit škodu. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 178/2010 ze dne 3. 3. 2011, a Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 75/2013 ze dne 29. 7. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 7 To 384/2013 ze dne 28. 11. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí a výroky na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Týmž rozsudkem byli obvinění J. V. , P. V. a P. K. zproštěni obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 2 Zt 14/2013 ze dne 4. 6. 2014 pro skutky kvalifikované jako zločiny loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali obvinění; v této souvislosti bylo o nároku poškozených rozhodnuto podle §229 odst. 3 tr. ř.
2) Odvolání obviněných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 8 To 325/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
3) Obvinění J. V. a P. K. napadli výše uvedené rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním, v němž oba shodně uplatnili dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný P. K. pak navíc také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na podporu prvního z uvedených dovolacích důvodů obviněný V. uvádí, že hmotněprávní posouzení skutku je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, předmětný trestný čin nespáchal, a pokud příslušné soudy dospěly k opačnému závěru, je zcela zřejmé, že „[v]ycházely spíše z důkazů svědčících v [jeho] neprospěch“. Toto své tvrzení poté obviněný V. obsáhle rozvedl ve vztahu k vlastnímu doznání viny, jednotlivým svědeckým výpovědím, znaleckým posudkům, atp., kdy především zpochybňuje relevantnost svědeckých výpovědí, jejichž obsah byl, s ohledem na osobní antipatie svědků vůči jeho sobě, formulován s cílem jej poškodit, jakož i důkaz o přítomnosti obviněného V. na místě činu vyplývající z nalezených pachových stop a zcela odlišné vyhodnocení informací vyplývajících z v předmětné věci provedeného znaleckého posudku.
4) Obviněný J. V. také upozornil na rozpory vyplívající z obsahu jednotlivých svědeckých výpovědí. Uvedená pochybení, tak vedla podle něj k porušení práva na spravedlivý proces, a to zejména k porušení zásady in dubio pro reo . Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 8 To 325/2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 12 T 107/2014, zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
5) Obviněný P. K. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve shledal vadným posouzení souběhu trestných činů, které je podle jeho mínění v rozporu s ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku a s tím pak související započtení již vykonaného trestu odnětí svobody do trestu odnětí svobody uloženého v konkrétní věci. Dále zpochybnil taktéž aplikaci §39 tr. zákoníku, a to v souvislosti s nedostatečným zohledněním v tomto ustanovení formulovaných okolností, jež ve svém důsledku odůvodňují uložení mírnějšího trestu, než který byl uložen v konkrétním případě. Na podporu svého tvrzení argumentoval především obsahem svědeckých výpovědí, které jsou podle něj v rozporu se soudy učiněným závěrem o jeho vině, jakož i údajnou nemožností provedení důkazu existence pachových stop obviněného P. K. na předmětném místě činu. Totožně s obviněným J. V. zpochybnil obviněný P. K. také doznání obviněného V. Závěrem svého dovolání obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 8 To 325/2015 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 12 T 107/2014, zrušil a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřila. Nejprve stručně zrekapitulovala obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i podaných dovolání. Stran argumentace obviněných státní zástupkyně uvedla, že v dovolání vznesené námitky s ohledem na jejich skutkovou a procesní povahu, uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ev. h) tr. ř. neodpovídají, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných odmítl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], vyjma doplnění dovolání obviněného K. ze dne 16. 11. 2015, byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a ačkoliv jsou předmětná dovolání formálně založena mimo jiné na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu podaných dovolání patrné, že obvinění měli v úmyslu uplatnit tento dovolací důvod prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
8) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11) S ohledem na námitku obviněného V. týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). V souvislosti s těmito skutečnostmi Nejvyšší soud podotýká, že odkaz na extrémní nesoulad jako prostředek domáhat se přezkumu napadených rozhodnutí dovolacím soudem, a to v oblasti skutkové, nikoli právní, se stal běžnou praxí. Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
12) Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněných jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
13) Z obsahu dovolání obou obviněných tedy vyplývá, že námitky obviněných vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání, ale v tom, že soudům vytýkají procesní pochybení stran nedodržení vybraných základních zásad trestního řízení, jakož i nesprávné hodnocení důkazů a s tím korespondující chybný závěr soudů o vině obou obviněných.
14) V případě odmítnutí závěru o vině obviněných se tedy jedná o předkládání vlastní verze skutkového děje a na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy , přičemž lze uzavřít, že uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného V. spravedlivého procesu.
15) V souvislosti s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem námitek uplatněných obviněnými poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16) Ve stručnosti, s odkazem na shora vymezený obsah podaného dovolání, zejména námitku extrémního rozporu, Nejvyšší soud nad rámec připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
17) Argumenty obviněného V., které jsou jen rekapitulací v průběhu celého řízení opakované obhajoby, a kterými zpochybňuje výsledek soudy nižších stupňů provedeného dokazování, v porovnání s obsahem odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vedou Nejvyšší soud k závěru o správnosti napadených rozhodnutí.
18) Soudy obou stupňů tak vyvrátily tvrzení obviněného V. stran fyzického donucení ze strany příslušníků Policie České republiky k doznání viny ve vztahu ke skutkům uvedených pod body 1 a 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kdy takovéto donucení bylo z logiky věci vyloučeno jednak velmi detailním popisem skutku, který zcela korespondoval s obsahem výpovědi svědkyně Z., popř. dalšího ze spoluobžalovaných, dále neexistencí jakýchkoliv námitek ze strany obviněného V. či jeho obhájce k protokolaci zpochybňovaného doznání, ale také výsledky lékařských zpráv, které jsou obsaženy v usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, kdy ani tato obviněným V. avizované donucení nezjistila (viz str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Z okolností uvedených na str. 9-12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, je zřejmé, že rovněž námitky týkající se nesouladu či účelovosti svědeckých výpovědí se, zejména s ohledem na nepodloženost tohoto tvrzení, jeví jako zcela neopodstatněné. Je třeba doplnit, že namítáním účelovosti výpovědí, jakož i nesprávného hodnocení jejich obsahu či obsahu znaleckého posudku ze strany obecných soudů, obviněný V. tak pouze vyvrací každý jednotlivý důkaz s tvrzením, že se jedná o důkaz, který není možné považovat za usvědčující bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace, popř. uvedena vlastní verze průběhu celého skutkového děje.
19) K námitkám obviněného V. týkajících se pachových stop, a to zejména jejich „nevěrohodnosti“ coby důkazního prostředku s ohledem na možnost přenosu, atp., Nejvyšší soud uvádí, že závěr soudů obou stupňů o spáchání skutků napadených dovoláním, je založen nikoliv na jediném důkazu pachové stopy, ale, jak také jednoznačně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, na celé řadě provedených důkazů, jako jsou např. svědecké výpovědi, doznání spoluobviněného atd., ze kterých je zcela zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy a důkazy pachových stop, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů.
20) K minimální době, po kterou je nutné pachové konzervy otisků pachových stop a pachových vzorků osob uchovávat, dovolací soud doplňuje, že k vyřazení vzorků dochází nejdříve po dvou letech od jejich odebrání resp. zajištění, a nikoliv po třech jak se mylně domníval obviněný V. (srov. čl. 56. Pokyn ředitele ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky ze dne 22. 12. 2010, kterým se mění pokyn ředitele ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009, kterým se stanový postup policistů na úseku činnosti služební kynologie).
21) Nejvyšší soud konstatuje, že vina obviněného V. byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků, stop zanechaných na místě činu, znaleckých posudků, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětných skutků.
22) Nejvyšší soud rovněž uzavírá, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znak trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.). Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
23) K doplnění dovolání ze dne 16. 11. 2015 učiněného osobně obviněným P. K. Nejvyšší soud podotýká, že uvedené podání bylo v rozporu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. učiněno osobně obviněným a nikoliv prostřednictvím obhájce, jak požaduje příslušné ustanovení a nelze mu tak přičítat účinky spojené s dovoláním, ani k jeho obsahu jakkoliv přihlížet (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 562/2008).
24) Co se týče výše uvedených námitek obviněného P. K. vztahujících se k uloženému souhrnnému trestu, Nejvyšší soud, v souladu s obecným konstatováním uvedeným shora, potvrzuje, že lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výše uvedené námitky formálně subsumovat, neboť za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu předmětného dovolacího důvodu, je možno, pokud jde o výrok o trestu považovat také jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.), ovšem ve skutečnosti se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
25) Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku uloží soud souhrnný trest podle zásad uvedených v ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Platí, že stejnou povahu jako odsuzující rozsudek má i trestní příkaz. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému §314e odst. 7 tr. ř.
26) Argumentace obviněného P. K., zpochybňující postup soudu prvního stupně, který měl být v rozporu s ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť do souhrnného trestu uloženého v konkrétním případě nebyl započten také již vykonaný trest uložený rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 12 T 50/2010, se jeví jako lichá. Obviněný K. sice nepopíral, že „nezapočítaný trestný čin“ byl spáchán před doručením trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 92 T 76/2006 (tedy před spácháním projednávaného trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž poukazoval na skutečnost, že existence doručeného trestního příkazu na uvedeném pochybení nic nemění, neboť „trestní příkaz nemá povahu vyhlášení odsuzujícího rozsudku“ (viz str. 3 dovolání obviněného). Oproti tomu Nejvyšší soud shora uvedené tvrzení obviněného P. K. zcela odmítá, a ve svém odůvodnění odkazuje na str. 8 – 10 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, který se nepřípustností uvedené námitky již velmi podrobně zabýval.
27) Z rozhodnutí 34/1965 Sb. rozh. tr. vyplývá, že „byl-li obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem spáchaným po vyhlášení prvého rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest“. V souvislosti s argumentací obviněného je potřebné dále uvést, že „více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný rozsudek za nějaký trestný čin (přečin) – viz rozhodnutí č. 8/1974 Sb. rozh. tr. Kdy má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku vyplývá z rozhodnutí č. 29/2000 Sb. rozh. tr.
28) Obviněný P. K. svojí argumentací podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřuje do alternativy jiného nesprávného hmotně právního posouzení a tuto se snaží obsahově naplnit výhradou nepřiměřenosti (přísnosti) jemu uloženého trestu odnětí svobody. V tomto ohledu je však třeba dospět k závěru, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je upraven v §265b tr. ř.
29) Z obsahu mimořádného opravného prostředku dále vyplývá, že námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu v rozporu s ustanovením §39 tr. zákoníku, byla uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud tak konstatuje, že jako taková je pod uplatněný dovolací důvod zcela nepodřaditelná. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je jiné nesprávné hmotně právní posouzení (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uloženém trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu.
30) Je sice nepopiratelným faktem, že obviněný P. K. uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak neuvedl žádné argumenty, které by předmětný dovolací důvod podporovaly. Dovolací soud konstatuje, že uplatnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek dovolatel použitou hmotněprávní kvalifikaci skutku napadá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Přesto však nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud dodává, že i v případě kdy by námitky nepřiměřenosti uloženého trestu byly obviněným uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, byla by taková námitka označena za zjevně neopodstatněnou, neboť jak bylo uvedeno v předchozím odstavci, v případě přípustného druhu trestu ve výměře spadajícího do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
31) Lze také konstatovat, že soud prvního stupně, který rozhodl o uložení trestu odnětí svobody vyšel při ukládání trestu z hodnocení hledisek obsažených v ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku, aniž jakkoli vybočil z jeho mezí a hodnotil jak způsob provedení činu obviněným P. K., tak jeho následky, osobu pachatele a pohnutku, neboli motivaci ke spáchání vytýkané trestné činnosti. Za tohoto stavu (i přesto, že se nejedná o námitku, která by byla způsobilá uplatněný dovolací důvod v jeho zvolené alternativě naplnit) je třeba připomenout, že výhrady proti závěrům stran uloženého trestu prvostupňovým soudem nemohou obstát, neboť ten mimo jiné při hodnocení osoby obviněného K. oprávněně dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit formou nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to i vzhledem k jeho sklonu k páchání trestné činnosti, jakož i se zřetelem k tomu, že dosavadní, jemu uložené tresty, se minuly svým účinkem.
32) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením
§265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu