ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1534.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1534/2015-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 9 To 431/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 42/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 9 T 42/2015, uznal obviněného M. L. (dále jen „obviněný “, příp. „dovolatel“) vinným, že
„1. dne 7. 4. 2015 kolem 20:30 hod. v K., okr. P. v silně podnapilém stavu neoprávněně vnikl na pozemek rodinného domu č. p. ..., majitele D. L., tím způsobem, že přelezl vjezdová vrata o výšce 160 cm, načež se na pozemku domáhal umožnění vstupu do rodinného domu boucháním na francouzské dveře v přízemí a poté, co mu D. L. vyhověl a k jeho dotazu mu sdělil, že jeho družka V. Y., se nachází v patře domu v koupelně, vyběhl schody a vstoupil do koupelny, uzavřel za sebou dveře a v následující slovní rozepři tuto blíže nezjištěným nožem, jímž byl vyzbrojen, fyzicky napadl tak, že ji jedenkrát bodl do pravé strany břicha a způsobil jí tak zranění spočívající v bodném poranění pravé břišní krajiny pod žebry o rozsahu bodné rány 4 cm s bodným kanálem délky 3 cm, probíhajícím k břišní části žebra, bez poranění nitrobřišních orgánů, které si vyžádalo hospitalizaci v nemocničním zařízení, avšak s ohledem na způsob útoku a okolnosti incidentu mohl poškozené velmi snadno způsobit těžkou újmu na zdraví závažným poraněním důležitých tělesných orgánů při průniku do břišní dutiny, přičemž se způsobením takového poranění poškozené byl srozuměn,
2. dne 7. 4. 2015 kolem 20:50 hod. v silně podnapilém stavu v K., okr. P. poté, co byl telefonicky kontaktován D. L., tomuto do telefonu začal vyhrožovat usmrcením slovy: a teď jdu podříznout ještě tebe“, což v D. L. zejména s ohledem na bezprostředně předcházející zkušenost s jeho agresivitou vzbudilo důvodnou obavu o život a zdraví“.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval
ad 1) jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku,
ad 2) jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Za to mu uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku mu současně uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let.
4. O odvolání, které podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 9 To 431/2015, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
6. Uvedl, že nemůže souhlasit se skutkovým i právním hodnocením soudu druhého stupně, a především mu vytýkal, že se podstatou odvolání, zejména nesprávného hodnocení subjektivní stránky v podrobnostech nezabýval. Měl za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů bylo založeno na nesprávném právním posouzení skutku z hlediska objektivní i subjektivní stránky. Co se týče objektivní stránky, dovolatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, a ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/04. Měl za to, že skutková zjištění obou soudů byla v extrémním nesouladu s jejich právními závěry. Soud prvního stupně uzavřel, že skutek se stal, tak jak bylo popsáno v obžalobě, tedy, že ke zranění poškozené došlo v domě svědka D. L., když měl dovolatel vytáhnout z kapsy nůž, a to i přes to, že důkazy provedené jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, tuto skutečnost vyvracejí. Dovolatel namítal, že z žádných důkazů nikterak nevyplývalo, že v domě svědka D. L. mělo dojít k fyzické potyčce mezi dovolatelem a poškozenou. Naopak z výpovědi dovolatele a poškozené vyplynulo, že z domu svědka D. L. odešla poškozená bez zranění. Sama poškozená nevěděla, jak přesně k samotnému zranění došlo. Skutečnost, že obviněný měl do domu svědka D. L. přijít s nožem, byla v průběhu hlavního líčení svědeckými výpověďmi vyvrácena. Obviněný věděl, že jeho družka je u svědka D. L., na tom nebylo nic neobvyklého. Neměl žádného důvodu vybavit se na cestu nožem, když šel pouze vyzvednout svou družku. Soud prvého stupně nikterak nezkoumal jeho motiv, nezabýval se rozpory v provedených důkazech, zejména pak krví v ložnici. Konstatování soudu o tom, že se skutek tedy nestal v koupelně, ale v ložnici, tak bylo pouhou spekulací soudu. Nezabýval se otázkou, jak je možné, že se krevní stopa našla v ložnici a zda pochází ze zranění poškozené. Skutečnost, že ke zranění poškozené došlo, tak jak uvádí rozsudek, byla v rozporu s dalším důkazem, a to záznamem telefonátu na linku tísňového volání. Znalecký posudek ve věci byl velmi jednostranný a zaujatý, neodpovídal na možné okolnosti způsobeného zranění. Nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu.
7. Dále měl obviněný za to, že nebyla naplněna také subjektivní stránka trestného činu. Ze skutkových zjištění nikterak nevyplývalo, že by se skutečně jednání dopustil, a že by jednal v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví, popř. že by byl srozuměn s tímto těžším následkem. Soud prvního stupně dovodil jeho úmysl pouze ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a odvolací soud se sám jeho případným úmyslem nijak nezabýval, když pouze odkázal na zdůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný připomněl nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/02 a sp. zn. III. ÚS 1076/08. Poté poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného MUDr. Olgou Plockovou, podle kterého lze zranění charakterizovat jako lehčí. Zranění bylo povrchové, nedošlo k hospitalizaci, ani k omezení v obvyklém způsobu života. Bylo potřeba zhodnotit, zda případné jednání dovolatele bylo možno kvalifikovat jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví či pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001. V posuzované věci nebylo prokázáno, že by (obviněný) útočil přímo bodnou zbraní na poškozenou a nebylo možno ani dovodit úmysl vést ránu právě do břicha poškozené, a to právě s ohledem na jeho silnou opilost. Obviněný si nebyl vědom, v jakém okamžiku přesně došlo ke zranění poškozené, což ostatně nebyla schopna identifikovat ani ona sama. Pokud soudní znalkyně rovněž uvedla, že útok dovolatele by byl způsobilý ke vzniku závažného poranění jater, pak to současně podmiňovala větší intenzitou násilí, která však rozhodně naplněna nebyla. Úmysl dovolatele zpochybňovala okolnost, že se předem na žádný útok nepřipravoval, jednal nepromyšleně a ani dovolatel ani poškozená si nepamatují, jak k útoku došlo. Závěr o úmyslu, byť eventuálním, musí být opřen o konkrétní zjištěné okolnosti (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03). Zjištěné skutečnosti před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, však úmysl, byť eventuální neprokazovaly. Podle dovolatele tak nebyla naplněna skutková podstata zvlášť závažného zločinu, když zde absentovala subjektivní stránka ve formě úmyslu. V daném případě přicházelo v úvahu kvalifikovat případné jednání obviněného jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem uvedl s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, že soudy rozhodly o jeho vině a trestu na základě extrémně rozporného a neúplného dokazování, čímž porušily princip objektivní pravdy a princip presumpce neviny.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 9 To 431/2015, a rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 9 T 42/2015, ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu, a věc přikázal ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu pro Prahu-západ k novému projednání a rozhodnutí věci.
9. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vznesené obviněným, jimiž zpochybnil nikoliv skutková zjištění, ale právní posouzení skutku, jsou právně relevantní. Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit pouze na základě lékařského nálezu nebo posudku. Při právním posuzování jednání pachatele, kterým útočil proti zdraví jiného nelze vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo.
10. Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění podle §15 tr. zákoníku. Nestačí ale v uvedeném ohledu učinit pouhé zjištění, že pachatel jednal úmyslně, ale musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval právě ke způsobení následku těžké újmy na zdraví.
11. V posuzované trestní věci absentovalo doznání obviněného, z něhož by bylo možné dospět k závěru, že jednal v úmyslu způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví v situaci, kdy v důsledku jeho jednání došlo jen k prostému ublížení na zdraví. Bylo proto třeba ozřejmit, zda na podkladě v úvahu přicházejících důkazů s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku na zdraví došlo, bylo možné úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví dovodit. Obviněný popřel úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví. Tento úmysl byl dovozen z nepřímých důkazů. Úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nebylo možno dovozovat pouze z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Bylo třeba zvážit zejména i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod. (viz rozhodnutí č. 35/1991 Sb. rozh. tr.). V důsledku absence výpovědi poškozené nebyl podpořen závěr o tom, že obviněný bodl poškozenou právě do těch míst, která chtěl úmyslně zasáhnout. Zajištěn nebyl ani útočný předmět, tedy nůž, jímž obviněný útočil.
12. V uvedené situaci bylo proto třeba přihlížet současně k okolnostem, za kterých k útoku došlo a které mu předcházely. Úmysl obviněného způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví z tohoto hlediska zpochybňuje také okolnost, že se nepodařilo prokázat, že by se na útok předem připravoval a že jednal promyšleně. Skutková zjištění soudů obou stupňů bezezbytku nesvědčila pro spolehlivý a pochybnosti nevzbuzující závěr o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
13. Pokud šlo o další námitky obviněného, které v dovolání uplatnil, státní zástupkyně uvedla, že jimi již dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nenaplnil, neboť jimi zpochybňoval výlučně správně soudy zjištěný skutkový stav.
14. Vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 9 To 431/2015, stejně tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 9 T 42/2015, a Okresnímu soudu pro Prahu-západ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 9 To 431/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolatel uplatnil výše podrobně popsané námitky k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
20. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že by uvedený dovolací důvod mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy s dovolacím důvodem podle písmene g).
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
23. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
24. Dovolatel prvou část svého podání uvodil tvrzením, že v jeho věci se jedná o případ, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním nesouladu s právními závěry, a na základě tohoto výchozího tvrzení předložil Nejvyššímu soudu více dovolacích námitek (podrobně viz výše v rekapitulaci jeho podání) , které směřovaly do oblasti skutkové (a potažmo procesní). Z jejich obsahu vyplývalo, že obviněný v prvé řadě tvrdil existenci rozporů v důkazech a v návaznosti na to vytýkal soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů, a tím pak vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vykresloval vlastní obraz skutkového děje odlišný od děje zjištěného soudy nižších stupňů. Posléze z těchto skutkových a procesních námitek (sekundárně) dovozoval svůj závěr o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry a vadném hmotně právním posouzení skutku.
25. Obviněný tedy zde nenamítal rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval převážně v nesprávném hodnocení důkazů spolu s porušením procesních pravidel. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
26. V obecné rovině je možno v návaznosti na uvedené konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Nejvyšší soud v souvislosti s tím připomíná, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Tato situace však v posuzované věci nenastala.
27. Dovolatel ve svém podání předkládal obraz rozporů či nedostatků v důkazech a následně nelogického hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Tomuto obrazu však není možné dát za pravdu.
28. Soud se v dané věci musel vypořádat s navzájem rozpornými důkazy. Výpovědi poškozené a obviněného nevysvětlovaly věrohodně vznik jejího poranění, které jednoznačně utrpěla, nekorespondovaly s jinými důkazy včetně důkazů nezpochybnitelných, jako byla fotodokumentace či znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Soud je označil jako zcela nevěrohodné, u poškozené motivované snahou poškozené pomoci svému druhovi – obviněnému, u něj motivované snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Obviněný se k vytýkanému jednání nedoznal. Poškozená v hlavním líčení vypovídala tak, že neví, jak ke svému zranění přišla. Vůbec ji to nebolelo a vzhledem k tomu, že v inkriminovaný den byla také opilá, domnívala se, že v důsledku své opilosti do něčeho narazila. Svědek D. L. v hlavním líčení uvedl, že neví, jak poškozená přišla ke svému zranění. Popřel, že by viděl jakýkoliv nůž. Soud jeho výpovědi v hlavním líčení neuvěřil, naopak přiznal věrohodnost výpovědi tohoto svědka z vazebního zasedání ze dne 10. 4. 2015, která popisovala v souladu s dalšími důkazy, jak vzniklo zranění poškozené a objasňovala i motivaci obviněného. Zde možno vyzdvihnout, že při ošetření v nemocnici poškozená uvedla, že ji bodl nožem její partner, jak vyplývalo z lékařské zprávy na č. l . 151 spisu.
29. Soudy po zhodnocení všech dostupných důkazů dospěly k závěru, že poškozenou bodl obviněný při hádce v domě svědka D. L. a uznaly obviněného vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud po posouzení věci shledal tento závěr správným a to z níže uvedených důvodů.
30. Obviněný po svém příchodu k domu svědka L. spatřil tohoto svědka bez oděvu za situace, kdy věděl, že se v domě nachází taktéž jeho družka a zároveň poškozená V. Y. Vstoupil do domu, vyběhl schody do patra, nalezl poškozenou a za zavřenými dveřmi koupelny proběhla hádka, jejímž tématem byl též fakt, že obviněný viděl svědka nahého v domě, kde se právě nacházela poškozená. Rovněž poškozená byla pod vlivem alkoholu. Za takto postavené situace na místě činu lze bez důvodných pochybností vyslovit, že motivem obviněného byla žárlivost a při vyhrocené situaci při hádce bodl svou družku. Je patrno, že ačkoli se nacházel ve stavu silné podnapilosti, nebyl rozhodně ve stavu, kdy by si neuvědomoval a nekoordinoval své jednání. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že obviněný přelezl bránu vysokou 1,60 m na pozemek svědka L., poté tloukl na dveře, hovořil se svědkem, kde se nachází jeho družka V. Y., a dále měl vyběhnout do schodů a tam vést hádku se svou družkou a následně po činu s ní odejít pryč z domu svědka L. Jestliže byl schopen vykonat souhrn těchto fyzických činností, mimo jiné přelézt bránu a běžet do schodů, je zřejmé, že stupeň jeho opilosti nebyl takový, aby nekoordinoval své jednání. Svědek L. vypověděl, že slyšel, že obviněný své družce v hádce vytýkal také, že viděl svědka bez oděvu. To bez pochyb potvrzuje, že motivem útoku na poškozenou byla žárlivost. Zda byla žárlivost obviněného oprávněná či nikoli, není pro věc rozhodné. Podstatné je, že obviněný si situaci, kterou spatřil, vyhodnotil tak, že se pro něj stala podnětem pro fyzický útok na poškozenou. Vzhledem k tomu, že nejprve hovořil se svědkem L. a poté vedl hádku se svou družkou, lze dovodit, že předchozí požití alkoholu jej nelimitovalo jak ve schopnosti pohybu, tak ani ve schopnosti slovní disputace. Ihned po útoku postupoval logicky, neboť uskutečnil nezjištěnou dispozici s nožem, kterým útok provedl, v důsledku čehož pak nůž nebyl nalezen. Fakt, že se jednalo o nůž, vyplývá jednak z charakteru poranění, jak popsáno níže znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, tak z protokolu o vazebním zasedání Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 33 Nt 214/2015. V tomto zasedání svědek D. L. na otázku „nůž jste viděl?“ , odpověděl, zdali na toto musí odpovědět a po připomenutí poučení uvedl, že ano (srov. č. l . 31 verte spisu). Dále vypověděl, že obviněný a poškozená se často hádali, provokovali jeden druhého, šlo o modřiny. K dotazu obviněného svědek uvedl: „nůž jsem u tebe viděl, ostatně to jsem uváděl i v předchozí výpovědi“ (srov. č. l . 32 spisu). V dané výpovědi si je nutno povšimnout též toho, že svědek D. L. na počátku své výpovědi požádal o maximální shovívavost k obviněnému, že pokud by to bylo možné a věc mohla skončit pouze vyhoštěním bez trestního stíhání, bylo by to ideální. Na závěr své výpovědi opětně žádal o maximální shovívavost ve vztahu k obviněnému. Jestliže svědek viděl u obviněného nůž, bylo to v době, kdy se obviněný i poškozená nacházeli v domě svědka, tudíž je vyvrácena jakákoli argumentace a obhajoba obviněného, že ke zranění poškozené mohlo dojít jinde a jinak, než bylo soudem zjištěno. Touto výpovědí svědka je rovněž zpochybněna výpověď poškozené u hlavního líčení, v níž, jak již bylo shora uvedeno, se tato snažila vypovídat tak, aby obviněnému neuškodila.
31. Dále je na místě připomenout, že posuzovanému skutku koresponduje i vyjádření svědka D. L., že se obviněný a poškozená často hádali a provokovali jeden druhého. Pokud tento svědek uvedl i modřiny, odpovídalo toto svědectví tomu, že na těle poškozené byly skutečně modřiny nalezeny. Tyto skutečnosti svědčí nepochybně o tom, že vztah obviněného a poškozené nebyl idylický, když byl provázen spory ústícími ve fyzická napadání s přinejmenším modřinami na těle poškozené. Je tak nepochybné, že obviněný neváhal užít násilí proti poškozené také v jiných případech.
32. Uvedené skutečnosti dovolují učinění mezitímního závěru, že obviněný i v posuzovaném případě vědomě vedl útok vůči tělesné integritě poškozené, a to zbraní (nožem), kterou si s sebou na místo činu přinesl.
33. Nejvyšší soud neopominul, že ve věci bylo zjištěno, že v ložnici svědka L. na zemi byly nalezeny kapky krve, které vykazovaly podle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie ze dne 28. 4. 2015 (č. l . 117 spisu) reakci charakteristickou pro krevní skupinovou vlastnost „0“, přičemž poškozená je nositelkou této krevní skupinové vlastnosti. Tato okolnost sice klade otázku, jak se stopy krve patřící zřejmě poškozené dostaly do ložnice, nikterak však nevyvrací závěr o tom, že pachatelem je obviněný, nijak nezpochybňuje skutečnost, že poškozená byla napadena obviněným v domě svědka L., neboť ložnice, v níž byly krevní stopy nalezeny, se nachází vedle koupelny, kde byla poškozená napadena.
34. Nad rámec shora uvedeného ve vztahu k tzv. extrémnímu nesouladu považuje Nejvyšší soud uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
35. Pokud by dovolatel uplatnil pouze výše uvedené námitky skutkového a procesního charakteru, bylo by na místě odmítnout jeho podání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jakožto podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolatel však presentoval námitku, již bylo možno formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
36. V druhé části svého podání totiž uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu pokusu těžkého ublížení na zdraví, což doprovodil argumenty uvedenými výše v rekapitulaci jeho podání.
37. Podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Způsobení těžké újmy je jakékoli jednání, v jehož důsledku dojde k těžké újmě na zdraví. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je vymezena dvěma podmínkami, kdy za a) musí jít o vážnou poruchu zdraví a za b) musí se jednat současně o některý z případů taxativně uvedených v tomto ustanovení.
38. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
39. Trestní zákon rozlišuje zavinění ve formě úmyslu ve dvou stupních a) úmysl přímý (dolus directus) - §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a b) úmysl nepřímý či eventuální (dolus eventualis) - §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných. U obou forem úmyslu je dána i složka volní, i když v různé míře, neboť právě v odstupňování volní složky je rozdíl mezi oběma druhy úmyslu.
40. U nepřímého neboli eventuálního úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (in: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221- 225).
41. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví tedy stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
42. Měl-li pachatel v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání došlo jen k ublížení na zdraví (resp. nemělo ani takový následek), je třeba ho právně kvalifikovat jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1. (In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530)
43. Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby pachatel chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku.
44. Ve světle těchto zákonných východisek bylo třeba posoudit skutkový stav zjištěný v dané věci. Z dokazování provedeného soudy nižších stupňů vyplynuly mimo jiné tyto skutečnosti.
45. Inkriminovaného dne v čase kolem 20:30 hod. byl ve svém rodinném domě č. p. ... v K. přítomen svědek D. L., který byl v danou dobu bez oděvu, zakrytý pouze ručníkem, neboť podle jeho výpovědi se byl osprchovat. V domě se dále nacházela poškozená V. Y., která podle svých vlastních slov odešla do patra do koupelny na záchod. Poškozená byla družkou obviněného a do domu svědka chodila vykonávat různé domácí práce. V uvedeném čase se dostavil k danému domu obviněný ve stavu opilosti, přelezl vjezdová vrata a domáhal se umožnění vstupu do domu boucháním na francouzské dveře. Svědek mu vyhověl a umožnil mu vstup do domu a sdělil mu na jeho dotaz, že poškozená se nachází v koupelně. Obviněný vyběhl za svou družkou – poškozenou V. Y. do koupelny a zavřel za sebou dveře. V koupelně došlo ke slovní rozepři mezi obviněným a poškozenou, která se odehrála za zavřenými dveřmi. Hádka byla poměrně hlasitá, trvala krátce – několik minut. Obviněný poškozené mimo jiné vytýkal, že byl svědek L. nahý. Při této hádce bodl obviněný poškozenou do břicha a způsobil jí zranění popsané ve skutkové větě. Následně obviněný a poškozená z domu svědka L. odešli. Svědek D. L., který pochopil, že předcházející hádka se týkala též toho, že obviněný jej viděl oděného pouze ručníkem, telefonoval jak na telefon obviněného, tak na telefon poškozené. Slyšel hádku. Podle výpovědi obviněného poškozená do telefonu svědkovi opakovala dokola, že je vše v pořádku, a aby nevolal zdravotnickou záchrannou službu a policii. Následně před dům poškozené a obviněného přijela policie a zdravotnická záchranná služba. Bylo zjištěno zranění poškozené. Poškozená byla odvezena do nemocnice, kde byla hospitalizována.
46. K tomuto se přidružilo jednání obviněného uvedené v rozsudku soudu prvého stupně pod bodem 2, které obviněný ve svém podání nenapadal a které je popsáno v rekapitulaci předchozího řízení.
47. Ve věci byl vyhotoven znalecký posudek znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Olgou Plockovou – Tatičovou (č. l . 83 – 89 spisu), z něhož vyplývalo, že poškozená utrpěla bodnou ránu břišní stěny vpravo, délky vbodu 4 cm s příčným průběhem v pravé podžeberní krajině. Bodný kanál délky 3 cm probíhal šikmo vzhůru a dozadu podkožím k přední části zde uloženého žebra. Poranění vzniklo tlakem a průnikem podlouhlého ostrého předmětu, vedeného střední silou proti pravé straně břicha poškozené. Znalkyně dále v posudku uvedla, že bodná rána na břiše se nacházela při dolním kraji žeber vpravo v přední pažní čáře a bodný kanál probíhal šikmo vzhůru a dozadu k přední straně zde uloženého žebra. Do břišní dutiny bodný kanál nepronikl. Běžná doba léčení daného zranění v případě nekomplikovaného hojení činí dobu okolo dvou týdnů. Způsobené zranění znalkyně hodnotila jako zranění lehčí způsobené průnikem ostrého předmětu (nástroje) vedeného proti tělu poškozené střední silou. Z hlediska soudně lékařského na něj bylo možno pohlížet jako na ublížení na zdraví. Dodávala však, že pokud by byl bodný nástroj do popsaného místa veden velkou silou, došlo by k průniku bodného nástroje do pravého laloku jater. Na takové poranění bylo možno z hlediska soudně lékařského pohlížet jako na těžkou újmu na zdraví pro poškození důležitého orgánu – jater, přičemž toto poranění vede obvykle bez včasné odborné lékařské pomoci k bezprostřednímu ohrožení života zraněné osoby v důsledku krvácení do dutiny břišní s možným vykrvácením.
48. Předmětný nůž pronikl tkání poškozené na jejím pravém boku a čtyřcentimetrovým vbodnutím se vklínil dovnitř do břišní tkáně šikmo vzhůru v podžeberní krajině. Tento průběh zranění vyplývá jak ze znaleckého posudku, tak je jasně viditelný rovněž z fotografií těla poškozené, z nichž je zřejmý rozsáhlý (čtyřcentimetrový) vstupní otvor útočného předmětu pod povrch těla poškozené. Tato skutečnost nikterak nenasvědčuje noži s malou čepelí. Možno však konstatovat, že tyto podlitiny korespondují vyjádření svědka D. L. při vazebním zasedání o hádkách obviněného s poškozenou spojené s modřinami. Jak již popsal podrobně soud prvého stupně, poškozená ve věci nevypovídala, nicméně nelze opominout, že v krátkém časovém odstupu několika hodin po činu uvedla, že ji bodl její partner, což vyplývá z lékařské zprávy, vyhotovené v nemocnici, v níž byla se svým zraněním inkriminovaného dne hospitalizována.
49. Lze tedy učinit další závěr, že ze strany obviněného šlo (i s ohledem na schopnost koordinace jeho pohybů) o útok cílený, vedený na trup (břišní partie) poškozené, tj. do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, což je skutečnost v lidské populaci obecně známá. Svůj útok vedl vůči poškozené, která byla jen zcela lehce oděna. Musel tedy vědět, že účinkům vedeného útoku nebude bránit žádná překážka, která by intenzitu bodnutí snížila. Při duševním rozpoložení, v němž se obviněný nacházel (situační konflikt), je proto nezbytné dovodit, že odvolatel byl smířen i se vznikem těžšího následku, než který z jeho útoku skutečně vzešel. Tento těžší následek nenastal vlivem náhody, nezávisle na vůli obviněného. Na srozumění obviněného (ve formě smíření) s tímto těžším následkem lze usuzovat i z jeho následných verbálních projevů při telefonické komunikaci vedené se svědkem D. L.
50. V daných souvislostech se jeví důležité připomenout, že obviněný spáchal v inkriminovaný čas ještě druhý a bezprostředně navazující trestný čin, který má přímou souvislost s činem předcházejícím. V krátkém čase poté, co obviněný zaútočil na poškozenou, tj. pouhých cca 20 minut poté spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a to tím, že poté co odešel spolu s poškozenou z domu svědka L., telefonoval svědek L. jemu a poškozené a obviněný svědkovi L. do telefonu řekl: „a teď jdu podříznout ještě Tebe“. Tato slova měla nezpochybnitelnou návaznost na předchozí jednání obviněného. Pokud by předtím obviněný nenapadl poškozenou, nemohl by logicky vyslovovat pořadí svědka „k podříznutí“ po poškozené slovy „ještě Tebe“. A tím, že přímo vyslovil termín „podříznout“, je zjevné, že si byl vědom toho, jak zaútočil na poškozenou. I toto svědčí o tom, že si, byť pod vlivem alkoholu, uvědomoval, co dělá a byl schopen řídit (ovládat) své jednání.
51. Z výše uvedeného plyne, že obviněný bodl poškozenou do pravé strany krajiny břišní silou střední intenzity, a to je třeba zdůraznit, do místa, kde při použití větší intenzity nebo i při možné interakci poškozené hrozilo zasažení jater poškozené. To by již znamenalo závažné život ohrožující poranění. Obviněný byl při útoku pod vlivem předchozího požitého alkoholu, nicméně nebyl ovlivněn natolik, aby nebyl schopen koordinovat své pohyby, a lze tak zcela vyloučit náhodný pohyb nožem. Naopak směr vbodu šikmo vzhůru k žebru a játrům poškozené, odpovídá cílenému bodavému pohybu. Jestliže v posuzované věci byl jak obviněný, tak i poškozená, pod vlivem alkoholu, tak tento fakt ještě výše uvedená rizika zvyšoval. Ze zjištěných skutkových okolností je nutno učinit závěr minimálně o eventuálním úmyslu obviněného.
52. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Jan Engelmann