ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1551.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1551/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2016 o dovolání, které podal obviněný I. V ., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 13 To 184/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 198/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 1 T 198/2013, byl obviněný I. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
„dne 23. 6. 2013 v přesně nezjištěné době od 19,00 hod. do 20,00 hod. v L. n. S., ulici N. Ž., před domem ..., po vzájemné slovní rozepři, kterou sám vyvolal, D. V., bytem L. n. S., Ž., hrubě a vulgárně nadával, následně k ní přistoupil, rukama ji chytil za ramena a odhodil dozadu, přičemž poškozená zadní částí hlavy a horní polovinou těla dopadla na betonovou stěnu plynového rozvaděče a utrpěla odřeniny na hlavě, otřes mozku a zhmoždění krční páteře, toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření v Nemocnici Havlíčkův Brod, s následnou hospitalizací poškozené na chirurgickém oddělení nemocnice od 23. 6. 2013 do 28. 6. 2013, kdy byla nucena zachovávat klidový režim na lůžku, s následnou pracovní neschopností trvající do 12. 7. 2013, když po uvedenou dobu byla poškozená omezena na obvyklém způsobu života bolestmi hlavy, závratěmi a v důsledku toho citelným omezením pohybu a námahy“.
2. Shora popsané jednání bylo kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání jednoho roku a tří měsíců. Současně byla obviněnému ve smyslu §85 odst. 2 tr. zákoníku s odkazem na §48 odst. 4 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost zdržet se jakéhokoli kontaktu s poškozenou D. V. po dobu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozené D. V. způsobenou majetkovou újmu ve výši 14 844 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená D. V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 13 To 184/2014, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
II.
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný především uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu. Konstatoval, že v dosavadním průběhu řízení byly sice provedeny všechny potřebné důkazy pro správné a úplné zjištění skutkového stavu, avšak byly ze strany soudů obou stupňů nesprávně hodnoceny, v důsledku čehož se mj. odvolací soud dopustil vadných skutkových a posléze i právních závěrů (nikoli v souladu s §2 odst. 5 tr. ř.). Způsob hodnocení důkazů vykazuje podle obviněného spíše znaky jednostrannosti nerespektující základní zásady trestného řízení v podobě presumpce neviny a in dubio pro reo, kterých si odvolací soud nepovšiml.
6. Obviněný připomněl, že od počátku trestního řízení svoji vinu z přečinu ublížení na zdraví popíral. Bránil se tím, že poškozené se při incidentu dne 23. 6. 2013 fyzicky ani nedotkl, ona upadla sama nešťastnou náhodou, když důvodem pádu bylo její náhlé zakopnutí o obrubník při jejím couvání od osoby obviněného. Zpochybnil také nenaplnění zákonem požadovaného znaku úmyslu jednání a dále neprokázání objektivního znaku poruchy zdraví poškozené v rozsahu požadovaném trestním zákoníkem, resp. v poškozenou tvrzeném rozsahu. Stran přečinu výtržnictví poukázal na prokázanou oboustrannost verbálních projevů obviněného i poškozené, které navíc co do obsahu nedosáhly potřebného stupně společenské škodlivosti pro závěr o spáchání přečinu (ani svědek S. jakožto přítel poškozené do situace nezasáhl). Obviněný dodal, že s těmito námitkami a jeho obhajobou se dostatečně nevypořádal nejenže soud prvního stupně, ale především soud odvolací, který navíc podle obviněného postupoval zjednodušujícím až schematickým způsobem neodpovídajícímu požadavkům řádného přezkumného řízení.
7. Obviněný dále uvedl, že v řízení došlo k nastolení stavu tvrzení poškozené proti tvrzení obviněného. Poukázal na to, že poškozená v průběhu celého trestního řízení poskytovala v různých fázích řízení nepravdivá tvrzení, opakovaně je [zejména v části týkající se návrhu na potrestání obviněného za přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] měnila a upravovala, a to především v návaznosti na konfrontaci se skutečnostmi patrnými z listinných důkazů doložených obviněným. Toto podle něj platí také pro svědka R. S. (tento byl v době incidentu v blízkém poměru k poškozené a byl fyzicky přítomen při výpovědi obviněného i poškozené). Obviněný také namítl, že poškozená měla zájem finanční povahy na výsledku trestního řízení proti němu vedeného. Připomněl, že jeho verze průběhu děje, kterou popisoval stále stejně, je podporována výslechem dalších čtyř osob, kterým však soud neuvěřil. Ani odvolací soud však blíže nevysvětlil, proč za této situace shodným výpovědím osob na místě přítomných neuvěřil. Při tomto stavu řízení měly podle obviněného soudy náležitě zkoumat a vyhodnotit věrohodnost tvrzení jednotlivých verzí resp. účastníků je podávajících – což ve vztahu k poškozené a svědku S. učiněno nebylo. Nevěrohodnost výpovědí poškozené a svědka R. S. je podle obviněného patrná mj. z obviněným rozvedených okolností a skutečností, které v průběhu řízení oba zmínění svědci vypověděli a které byly vyvráceny, eventuelně jimi samotnými pod tíhou ostatních důkazů obsahově změněny. K ní však odvolací soud nezaujal naprosto žádné stanovisko. Dále obviněný uvedl konkrétní příklady, v nichž podle něj poškozená prokazatelně nehovořila pravdu (zejména okolnosti koupě psa a chování poškozené v průběhu řízení).
8. Stran zranění poškozené zpochybnil délku poruchy jejího zdraví, která podle něho nebyla v řízení zjištěna nezpochybnitelným způsobem. Upozornil, že bez jakékoli odezvy soudů ve věci činných zůstaly jeho námitky, že z pouhé délky pracovní neschopnosti nelze rozhodně pro účely trestního řízení vyvozovat závěry o skutečné objektivní délce poruchy zdraví, resp. o době skutečného omezení v běžném způsobu života. Poukázal také na to, že poškozená zcela zřejmě nedodržovala léčebný režim v době vystavené pracovní neschopnosti, v rozhodnou dobu také opakovaně řídila vozidlo, a to i mimo své bydliště. Součástí spisu pak podle obviněného nebyla žádná lékařská zpráva o době a průběhu hospitalizace a způsobu léčby poškozené, když s ohledem na obsah lékařské zprávy ze dne 23. 6. 2013 nelze na bližší objektivní údaje o rozsahu skutečné poruchy zdraví usoudit. Tento nedostatek pak podle obviněného vyvstává v patrnost v kontrastu s chováním poškozené v době její pracovní neschopnosti i po jejím ukončení. Zopakoval tedy, že motivací poškozené podle něj byla snaha eliminovat jej, resp. jeho snahy o vrácení zbývajících, poškozené poskytnutých, finančních prostředků na zakoupení psa a dále jej očernit, poškodit a vyzískat z něj finanční prostředky v rámci trestního řízení.
9. Uzavřel, že s ohledem na výše uvedené bylo třeba vycházet z jeho verze a to také pro jeho dosavadní trestní bezúhonnost a dodržení zásady presumpce neviny a v pochybnostech ve prospěch obviněného. Pokud by orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že se výtržnictví dopustil verbálními projevy, pak měly z důvodu zjištěné oboustrannosti sdělit obvinění i poškozené, anebo jej z důvodu nízké společenské škodlivosti z tohoto přečinu neobvinit, resp. jej tohoto přečinu zprostit (eventuelně postoupit věc orgánu pro projednávání přestupku).
10. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 13 To 184/2014, postupem podle §256k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu postupem podle §265 l odst. 1 tr. ř. k dalšímu projednání a rozhodnutí.
11. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
13. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 13 To 184/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
17. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž v první řadě soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění ( v dosavadním průběhu řízení byly sice provedeny všechny potřebné důkazy, tyto však byly hodnoceny okresním i krajským soudem shodně nesprávně, v důsledku čehož se mj. odvolací soud dopustil vadných skutkových a posléze i právních závěrů a s námitkami a obhajobou obviněného se oba soudy ve věci činné náležitě nevypořádaly). Současně prosazuje vlastní náhled na způsob hodnocení provedených důkazů a vlastní, pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou, verzi skutkového stavu věci (poškozené se při incidentu fyzicky ani nedotkl, ta upadla nešťastnou náhodou a soud tak měl na základě zásady presumpce neviny a v pochybnostech ve prospěch obviněného vycházet z jeho verze průběhu skutkového děje). Výlučně na základě těchto skutkových (procesních) námitek (sekundárně) obviněný dovozuje, že se nedopustil trestné činnosti kladené mu za vinu (zejména zpochybňuje naplnění znaku úmyslu v jeho jednání a znaku poruchy zdraví poškozené v zákonem stanoveném rozsahu u přečinu ublížení na zdraví či nedostatek potřebného stupně společenské škodlivosti pro závěr o spáchání přečinu výtržnictví). Obviněný však touto svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
20. Nad rámec výše uvedeného lze dále dodat, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad, a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se o takovou situaci nejednalo.
21. Vedle skutečnosti, že obviněný extrémní nesoulad výslovně nenamítl, je na místě uvést, že o takový nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
22. V kontextu uvedeného pak lze stručně zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (byť stručnějším) a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Nelze činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
23. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. K námitce obviněného o porušení zásady in dubio pro reo lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
25. V dané věci je přitom zjevné, že soudy ve věci činné po zhodnocení provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti (jinak řečeno, po provedení a vyhodnocení důkazů měly za to, že skutek byl dostatečně prokázán). Za této situace nebyl v posuzované věci dán prostor ani pro aplikaci zmíněné zásady in dubio pro reo.
26. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
27. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
28. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu