ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1686.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1686/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2016 o dovolání, které podal obviněný Z. P. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 9 To 230/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 101/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 T 101/2015, byl obviněný Z. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a obviněný M. J. (dále jen „spoluobviněný“) byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se dopustili tím,
„že dne 21. června 2015 v době od 21:10 hodin do 21:24 hodin v A., okr. Ch., v ulici T. č. …, v herně Lidový dům, přistoupil obž. P. k poškozenému J. V., poškozeného plácl přes rameno, vzápětí jej objal kolem ramen a přitiskl poškozeného k sobě, takto poškozeného držel silou střídavě kolem ramen a kolem krku po celých téměř patnáct minut, přičemž s poškozeným také několikrát silou lomcoval, a v době, kdy takto poškozeného držel, poškozenému sděloval, že mu poškozený dluží hodně peněz a že poškozený bude platit a že všechny peníze, které bude mít, mu odevzdá, s poškozeným diskutoval o údajném dluhu a o tom, že poškozený měl mít poměr s manželkou obžalovaného a o půjčkách, které měl poškozený v bytě obžalovaného zařizovat přes počítač obžalovaného, dále poškozenému sdělil, že částka 590 Kč, kterou měl poškozený coby výhru na hracím automatu, je již obžalovaného, zároveň při tomto také poškozenému sdělil, že po výplatě výhry odejde poškozený s obžalovaným z herny do bytu obžalovaného, a to i přes případný nesouhlas poškozeného, načež přikázal poškozenému, aby přivolal obsluhu herny, což poškozený učinil a obsluha vzápětí obžalovanému vyplatila obnos z výhry na automatu, která patřila poškozenému, a kterou si obžalovaný ponechal a poté dal poškozenému pokyn, aby s ním šel ven z herny,
následně v době od 21:25 hodin, po shora uvedeném jednání, v rámci něhož obž. P. přiměl poškozeného, aby tento i přes svůj nesouhlas odešel z herny s obžalovaným, vyšel obž. P. s poškozeným, který s obžalovaným šel z obavy, že jinak bude fyzicky napaden, před hernu, zde poškozený na pokyn obžalovaného nastoupil do zde zaparkovaného vozidla MPV Chrysler Grand Voyager, které řídil obž. P. z T. ulice přes ulici Ch. a N. do ulice P., před bydliště obžalovaného, na pokyn obž. P. poškozený i s obžalovaným šel do bytu obžalovaného, kde s obžalovaným byl nejméně do 23:00 hodin a kde obžalovaný poškozenému sděloval, že mu poškozený dluží spoustu peněz, obž. P. zde opakovaně požadoval na poškozeném, aby mu poškozený peníze vydělal a sděloval mu, že mu je jedno jak, ale pokud mu peníze „neudělá“, tak jej z bytu nepustí, že jinak jej zavede do lesa a zavře do podzemky nebo díry v lese, vyzýval poškozeného, ať poškozený vymyslí, jak to poškozený s penězi udělá a že poškozenému utíká čas, když poškozený odmítal a sděloval, že nic nevymyslí, že už nechce dělat žádné podvody, že za to už seděl a žádal obžalovaného, aby jej pustil, obžalovaný toto odmítal s tím, že jej to nezajímá a že jej z bytu nepustí, dokud mu poškozený neudělá peníze a v průběhu uvedené doby také obžalovaný sděloval před poškozeným do telefonu, že tam má adepta na podzemku nebo do lesa, krátce před 23:00 hodin se do bytu obž. P. dostavil obž. M. J., který chvíli seděl v kuchyni s obžalovaným i poškozeným, aniž by se jakkoli zapojoval do komunikace mezi obž. P. a poškozeným, načež kolem 23:00 hodiny na pokyn obž. P. všichni tři opustili byt, obž. P. poškozeného držel za pravou paži a vedl jej k nedalekému lesoparku a s malým odstupem za nimi šel i obž. J.,
načež po 23:00 hodin v lesoparku na konci P. ulice, kam obž. P. přivedl poškozeného, jehož do parku vedl za paži, a kam s nimi došel i obž. J., a kde chvíli poškozeného držel za hlavu a tlačil tím poškozeného k zemi, načež vzal poškozenému příruční tašku, kterou společně s obž. J. prohledali za účelem nálezu a odejmutí finančních prostředků, věci poškozeného takto postupně vyházeli na zem a poté, co v tašce nenalezli žádné peníze, tašku poškozeného odhodili na zem,
a obž. P. sdělil poškozenému, že má týden na to, aby obž. P. sehnal půl miliónu korun jako pokutu za to, že poškozený měl poměr s manželkou obž. P. v době, kdy byl obžalovaný ve výkonu trestu odnětí svobody a varoval poškozeného, že když peníze nesežene, bude to daleko horší,
přičemž obž. P. řídil shora uvedené motorové vozidlo v uvedené době přesto, že mu rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 4 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 8 To 592/2014, byl uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.“
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Spoluobviněný byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
3. O odvoláních obviněného a spoluobviněného rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 9 To 230/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Uplatnění předmětného dovolacího důvodu zdůvodnil existencí extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, které se týkají významných skutkových okolností, neboť skutková zjištění soudu nevyplývají z provedených důkazů, přičemž soudy neměly jeho jednání kvalifikovat jako shora uvedené trestné činy.
6. V daných souvislostech upozornil především na porušování zásady rovnosti spočívající v nestejném přístupu k hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného, spoluobviněného, poškozeného a dalších svědků. Konkretizoval, že poškozený J. V. (dále jen „poškozený“) je z hlediska posouzení obecné věrohodnosti na stejné úrovni jako on, když oba jsou osobami opakovaně soudně trestanými. Soud upřednostňoval výpověď poškozeného přesto, že tento v řadě okolností lhal, opakovaně měnil svou výpověď a v konečné fázi ji zcela odvolal. Podle obviněného pak poškozený naprosto jednoznačně vysvětlil, proč si celou událost vymyslel a čeho tím chtěl dosáhnout. Navzdory tomu, že soud určité části výpovědi poškozeného vyhodnotil jako nepřesvědčivé, nevěrohodné či rozporné, dospěl nakonec k závěru, že spáchání trestné činnosti je spolehlivě prokázáno právě výpověďmi poškozeného. Postup soudu, jímž označil rozporná tvrzení poškozeného za nepodstatná pro dějovou linii, připodobnil k přístupu soudu k hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka J. a svědkyně P., u níž považoval soud za nezbytné zohlednit její bližší vztah s obviněným, přičemž však stejným způsobem nehodnotil výpověď svědkyně Š., byť bylo zřejmé, že v době její výpovědi před nalézacím soudem žila s poškozeným v družském vztahu. Stejně tak měl soud postupovat při hodnocení výpovědi svědka B., o němž svědkyně Š. opakovaně hovořila jako o letitém příteli, přičemž podle obviněného nemohou být všichni svědci z okruhu poškozeného považováni za osoby nestranné a nezainteresované na výsledku řízení, načež poukázal na svou osobní pověst v A. jako možnou příčinu jejich jednání.
7. Ve vztahu k trestnému činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku popřel jeho spáchání s tím, že v souladu s ním vypovídal i svědek J. (majitel vozidla) tak, že v rozhodnou dobu vozidlo obviněnému rozhodně nepůjčil, vozidlo bylo zaparkováno na zcela jiném místě v A. a že obviněný neměl k vozidlu ani klíčům přístup, načež obviněný akcentoval, že uvedený svědek je zcela mravně zachovalou osobou, navzdory čemuž soud uvěřil výpovědi poškozeného, která podle názoru soudu zapadá do celého kontextu události.
8. Nalézacímu soudu dále vytknul, že neuvěřil výpovědi svědkyně P. ohledně události v bytě obviněného, tj. že tam nemělo probíhat nic nezákonného, vyjma zjevně nepříjemné situace pro všechny zúčastněné, když poškozený v době, kdy byl obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody, udržoval intimní poměr s manželkou obviněného (svědkyní P.), údajně měl do bytu obviněného přinášet drogy a poškodit jeho počítač, prostřednictvím kterého měl páchat trestnou činnost. Dále namítl, že soud neuvěřil výpovědím obviněného, spoluobviněného a svědkyně P., přestože tito bez jakékoliv vzájemné domluvy od počátku hovořili o tom, že v bytě, v němž byly přítomny nezletilé děti, se probírala především oprava počítače, kterou měl provést poškozený. V návaznosti na to soudu vytknul, že opětovně upřednostnil výpověď poškozeného, že měl být v bytě nucen k opatření peněz v naprosto nereálných statisícových částkách a v naprosto nereálném termínu, k čemuž měl být nucen nereálnými a nesmyslnými pohrůžkami, že jej obviněný jinak nepustí z bytu, kde v tu dobu žil s manželkou a nezletilými dětmi, případně že jej zavře do podzemky nebo díry v lese, když je navíc naprosto zřejmé, že poškozený není schopen si sám opatřit ani prostředky na svou běžnou obživu.
9. Další výhradu učinil vůči důkazu v podobě SMS zprávy, kterou měl poškozený odeslat svědkyni Š. a kterou soud označil za shrnutí jednání obviněného proti poškozenému. Podle jeho názoru musí být právě okolnost odeslání této zprávy vnímána z hlediska výpovědi poškozeného, který ve svých prvotních výpovědích uváděl, že obviněný mu měl sebrat mobilní telefon a tento následně při napadení v lesoparku hodit na zem a poškodit tak, že byl nefunkční, přičemž tento poškozený mobilní telefon s prasklým displejem byl tři dny po stíhaném jednání předložen poškozeným policii jako důkaz jeho napadení obviněným. Ohledně mobilního telefonu však soud nakonec uzavřel, že v tomto směru není možné vyloučit účelovost v popisu poškozeného, neboť z výpovědí dalších svědků vyplývá, že poškozený jim inkriminovaný telefon druhý den ráno po stíhaném jednání jako nepoškozený vrátil, a proto část týkající se poškození telefonu vypustil ze skutkových zjištění. Otázkou pak podle obviněného zůstává, z jakého telefonu, z jakých pohnutek a za jakých okolností poškozený zasílal onu SMS zprávu svědkyni Š.
10. Porušení zásady rovnosti při hodnocení důkazů shledal též v závěru soudu, že poškozený neměl žádný motiv a důvod poškozovat obviněného. K tomu obviněný uvedl, že je zcela nepochybné, že poškozený nejméně tři dny obcházel řadu osob v A., radil se s nimi, co a zda má něco proti obviněnému dělat, radil se dokonce s policistou a následně na policii zcela vědomě předložil na důkaz svého tvrzeného napadení obviněným mobilní telefon, který naprosto objektivně nemohl mít v inkriminovaný večer u sebe, což obviněný označil za zcela vědomé křivé obvinění směřující vůči jeho osobě, soud však toto jednání poškozeného blíže nehodnotil, pouze ho vypustil ze svých skutkových zjištění.
11. Obviněný tak uzavřel, že přestože jeho jednání mohlo být poškozeným vnímáno jako nepříjemné, nemůže být kvalifikováno jako trestný čin loupeže a vydírání. Do kontextu takového závěru soudu prvního stupně pak podle obviněného nemůže zapadat jednání spoluobviněného, který se zúčastnil jen části jednání mezi poškozeným a obviněným, a který navíc poškozeného vůbec neznal a neměl absolutně žádný důvod asistovat obviněnému u trestného činu loupeže.
12. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby v této věci.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 9 To 230/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
20. V posuzované věci však všechny uplatněné dovolací námitky směřují do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů (konkrétně nestejný přístup k hodnocení věrohodnosti provedených výpovědí) a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (např. že motorové vozidlo neřídil, že poškozeného, který měl v době jeho nepřítomnosti udržovat intimní vztah s jeho manželkou, přinášet do jejich bytu drogy a poškodit počítač, pouze žádal, aby mu celou věc vysvětlil a zprovoznil poškozený počítač apod.). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje své tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení dané věci.
21 . Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
22. V obecné rovině lze konstatovat, že Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
23. V nyní posuzované věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud se přesto k podanému dovolání alespoň ve stručnosti vyjádří. Především nutno podotknout, že výhrady učiněné v dovolání obviněný uplatňoval již před soudy nižších stupňů, jež se s nimi ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud na jejich argumentaci v tomto směru plně odkazuje. Nalézací soud podrobně hodnotil veškeré provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vypořádal se pečlivě s jejich případnými rozpory, zejména pak s rozpory v jednotlivých výpovědích poškozeného. Skutečnost, že nalézací soud jeho poslední procesně použitelné výpovědi neuvěřil, zatímco dvěma předchozím v převážné míře ano, je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která nestanovuje žádné příkazy či zákazy ohledně hodnocení věrohodnosti důkazů. Takový postup však musí být v odůvodnění rozhodnutí náležitě odůvodněn, přičemž této podmínce bylo v daném případě plně vyhověno. Na tomto místě lze také poukázat na judikaturu Ústavního soudu, z níž se podává, že „neexistuje pravidlo důkazního práva, které by soudu ukládalo, aby v případě pochybností o některých dílčích tvrzeních svědka musel mít jiná jeho tvrzení automaticky za nepravdivá“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 95/01). K výhradě obviněného vůči hodnocení výpovědi svědkyně P. Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně posoudil část její výpovědi jako ne zcela věrohodnou nejen z důvodu jejího bližšího (manželského) vztahu s obviněným (jak tento akcentuje ve svém dovolání), nýbrž i s ohledem na rozpory a nelogičnosti v její výpovědi, jež soud rozvedl na str. 7 svého rozhodnutí. Tvrzení obviněného, že svědek J. měl vypovídat, že mu vozidlo v době spáchání souzené trestné činnosti „rozhodně nepůjčil“, je v rozporu s provedeným dokazováním (viz č. l. 339 spisu), přičemž zcela nedůvodnými se jeví i výhrady vůči hodnocení výpovědi tohoto svědka, jelikož soud prvního stupně vycházel při posouzení trestní odpovědnosti obviněného za spáchání trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i z této výpovědi (viz str. 11 rozsudku nalézacího soudu), nejen z výpovědi poškozeného, jak je naznačováno v dovolání. Námitky zpochybňující okolnost z jakého mobilního telefonu poškozený zasílal SMS zprávu svědkyni Š., jsou pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného zcela irelevantní, když navíc skutečnost ohledně poškození mobilního telefonu obviněným byla soudem prvního stupně (jak ostatně uvádí i sám obviněný) vypuštěna z jeho skutkových zjištění.
24. V kontextu shora uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
25. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozují-li z toho vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. Pokud obviněný uplatňuje výhrady stran posouzení jednání spoluobviněného, tak nutno konstatovat, že není v pravomoci Nejvyššího soudu se k těmto vyjadřovat, neboť spoluobviněný nepodal dovolání a není důvod ani k úvahám nad aplikací zásady tzv. beneficium cohaesionis podle §265k odst. 2 tr. ř. s odkazem na §261 tr. ř., neboť nebylo rozhodnuto ve prospěch obviněného.
27. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 12. 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu