ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1697.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1697/2016-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. prosince 2016 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016, č. j. 3 To 126/2016-290, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 72/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016, č. j. 3 To 126/2016-290, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání J. K. (dále jen obviněného, příp. dovolatele) proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 11. 2015, č. j. 3 T 72/2015-264, kterým byl uznán vinným jednak zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku a odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, když podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců, dále mu byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným nemajetkovou újmu.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016, č. j. 3 To 126/2016-290, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v mimořádném opravném prostředku poukazuje na to, že byl uznán vinným na základě výpovědi poškozených H. a J. K. (manželky a dcery), a pokud navrhl, aby soud vyslechl jím navržené svědky, nebylo mu vyhověno, stejně jako mu nebylo vyhověno, ani pokud požadoval vypracování znaleckého posudku k jeho osobě, ve kterém by znalec „posoudil duševní stav a zejména důvěryhodnost jeho výpovědi“. Tyto skutečnosti byly zmíněny již v odvolání obviněného a tento ve svém dovolání má zato, že pokud mu soudy provedení těchto důkazů zamítly, odepřely mu tímto postupem vést obhajobu, což podle něj představuje „závažné právní pochybení procesního charakteru“. Rovněž trest, který mu byl uložen, považuje za nepřiměřený, neboť „soud prvního stupně přihlížel také k přitěžujícím okolnostem, které jsou však již zahrnuty do kvalifikovaných skutkových podstat zločinů, za jejichž spáchání byl odsouzen“. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a po zrušení tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na obsah námitek uplatněných obviněným se nebude k jeho dovolání věcně vyjadřovat, a souhlasí s projednáním v neveřejném zasedání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Z podaného dovolání je nepochybné, že námitkami obviněný nezpochybňuje nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jak má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož se obviněný dovolává, ale pravou podstatou jeho námitek je argumentace, že se uvedeného jednání nedopustil, případně, pokud k nějakým konfliktům mezi ním a poškozenými došlo, pak tyto poškození interpretují závažněji. Již z této skutečnosti je patrno, že podstatou námitek není nesprávné právní posouzení skutku, který byl soudem prvního stupně zjištěn, ale zpochybnění procesního postupu, který soud vedl právě ke zjištění skutkového stavu věci (viz §2 odst. 5 tr. ř.). Obviněný v této souvislosti soudům vytýká, že provedly pouze výslechy svědkyň, které vypovídaly v jeho neprospěch (H. a J. K.) a které nebyly přítomny jednání a vypovídaly o konfliktech z doslechu (V.V. a H. Z.) a na základě těchto důkazů dospěly k závěru o jeho vině. Současně jim však také vytýká, že nevyslechly svědky, které on navrhl, nenechaly vypracovat znalecký posudek ohledně jeho duševního stavu, případně provedené důkazy nesprávné hodnotily (J. B., D. K.).
9. K takto koncipovaným námitkám, které směřují do oblasti hodnocení důkazů a zjištění skutkového stavu věci musí Nejvyšší soud uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení), a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
10. V této souvislosti pak je možno uvést, že svými námitkami se obviněný snaží prostřednictvím dovolání docílit změny skutkového stavu věci a na základě jeho změny následné změny právní kvalifikace. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, nýbrž jejich prostřednictvím je soudům nižších stupňů vytýkáno procesní pochybení stran dokazování, jakož i nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, které by odpovídalo představám obviněného. Jinými slovy v otázce nesprávného hodnocení důkazů se tedy jedná o vlastní verzi skutkového děje. Na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. S ohledem na otázku práva na spravedlivý proces je třeba zdůraznit požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí (odůvodnění neprovedení důkazů atd.). Ani v tomto případě Nejvyšší soud neshledal porušení zákona v postupu soudů nižších stupňů. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, jakým způsobem hodnotil výpovědi svědků a jaké skutečnosti z nich považoval za podstatné pro své rozhodnutí. Rovněž také podrobně rozvedl, proč nepovažoval za potřebné vyslechnout obviněným zmiňované svědky, případně vypracovat obviněným navržený posudek k jeho „duševnímu stavu“ (viz str. 7-8 rozsudku). V tomto směru tedy není objektivní tvrzení obhajoby, že by se soudy s jeho návrhy na doplnění dokazování nevypořádaly (viz též str. 5 usnesení odvolacího soudu). Obviněným (obhajobou) je přehlíženo, že k závěru o vině obviněného dospěly soudy nižších stupňů nikoli pouze na podkladě osaměle stojících výpovědí poškozených, ale že tyto výpovědi jsou v souladu s dalšími důkazy, nikoli pouze výpověďmi svědkyň, které v dovolání obviněný zmiňuje. Již shora bylo uvedeno, že soudy hodnotí důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu). Oproti tomu obhajoba pouze selektivním výběrem a poukazem na některé skutečnosti, posuzované individuálně, se snaží o celkovou destrukci rozhodnutí, které hodnotí důkazy mj. také v jejich souhrnu. V tomto směru je potřebné uvést, že do hodnotících úvah soudů nižších stupňů zapadají také skutečnosti plynoucí z připojených spisů Okresního soudu v Třebíči (ohledně vykázání, zdržení se setkávání s poškozenými atd.).
12. Pokud jde o námitku obviněného k uloženému trestu, kdy uvádí, že soudem druhého stupně nebylo „reflektováno“ na to, že soud prvního stupně při rozhodování o trestu přihlížel také k přitěžujícím okolnostem, které však již byly zahrnuty do kvalifikovaných skutkových podstat spáchaných zločinů, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení (viz str. 5) korigoval přitěžující okolnosti na okolnosti uvedené v §42 písm. m) tr. zákoníku a §42 písm. n) tr. zákoníku. V souvislosti s otázkou přiměřenosti trestu je potřebné obviněného upozornit na tu skutečnost, že za jednání, pro které byl uznán vinným, mu bylo možno podle §198 odst. 2 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let. Přehlédnuta nemůže být ani skutečnost, že trest byl ukládán jako trest úhrnný (za více trestných činů). Námitku vůči trestu, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný nelze akceptovat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu tj. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s ev. případným odkazem na ustanovení §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten však obviněný neuplatnil). K uvedené problematice odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které uvádí, že „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“ . Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jde o druh trestu, který bylo možno obviněnému za nejpřísněji trestný čin uložit, přičemž současně je potřebné uvést, že tento trest byl uložen v rámci trestní sazby (při samé spodní hranici trestní sazby, podmíněně odložený).
13. Ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu