ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.244.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 244/2016-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2016 o dovolání, které podal obviněný V. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2014, č. j. 7 To 367/2014-1689, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 63/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 6. 2014, č. j. 25 T 63/2013-1606 , byl obviněný V. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad II./2, 3, 4) zločinem podvodu podle §209 odst. 1. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a (ad IV) zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále uložen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře dvou set padesáti denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině dalších obviněných.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný, spoluobvinění T. a L. a poškozený Ing. M. , rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 7 To 367/2014-1689, napadený rozsudek v případě obviněného B. podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve všech výrocích tohoto obviněného se týkajících a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že ho uznal vinným (ad I/1, 2, 3) zločinem podvodu podle §209 odst. 1. 4 písm. d) tr. zákoníku a (ad II/a, b, c, d) zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Obviněného odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému dále uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře dvou set padesáti denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil, pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let. Odvolací soud současně rozhodl i o odvoláních zbývajících odvolatelů.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Ludvíka Hynka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. Přestože obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vymezuje, že jím rozsudek odvolacího soudu napadá ve výroku o vině a trestu v celém rozsahu, své výhrady vůči výroku o vině v dovolací argumentaci směřuje toliko ke skutku popsanému pod bodem II/4 (správně I/3). Ačkoli po celou dobu vystupoval pod jménem S. M. , neměl v úmyslu vozidlo vylákat a leasingové splátky neplatit. Při převzetí vozidla 15. 9. 2012 zaplatil V. dohodnutou částku 100 000 Kč, za čtyři dny, tj. 19. 9. 2012, byl vzat do vazby. Tím neměl možnost ani splácet, ani komunikovat s J. V. Za daných okolností nemohlo dojít ke způsobení škody 365 000 Kč. Vozidlo nebylo majetkem V. , ale leasingové společnosti. Z rozsudku není zřejmé, kdo je poškozeným.
5. Vůči výroku o trestu dovolatel brojí tím, že vytýká soudu, že nepřihlédl k jím vyjmenovávaným skutečnostem [v této skutečnosti spatřuje porušení §39 a §41 písm. l ), n) a o) tr. zákoníku] a že uložením nepodmíněného trestu upřednostnil prevenci [v čemž spatřuje porušení §38 odst. 1 až 3 tr. zákoníku]. Je přesvědčen o vhodnosti uložení výchovného trestu a tím upřednostnění práva poškozených na náhradu škody před represí.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, včetně předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 25 T 63/2013, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení s obsahem podaného dovolání se k němu nehodlá věcně vyjadřovat. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
12. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod, který je určen k nápravě vad při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku. Svou dovolací argumentací napadl tu část výroku o vině odvolacího soudu (bod I./3), v níž je skutkové zjištění soudu vyjádřeno tak, že obviněný
„sám dne 15. 9. 2012 v B. , na O. u. , uzavřel ústně s J. V. , smlouvu o prodeji a přenechání leasingu na vozidlo Mercedens-Benz Sprinter , RZ ......., rok výroky 2011, v hodnotě 465 900 Kč, přičemž při převzetí vozidla uhradil 100 000 Kč a zavázal se každý měsíc hradit leasingovou splátku ve výši 15 400 Kč, přičemž po celou dobu vystupoval pod jménem S. M. v úmyslu vozidlo vylákat a splátky neplatit, kdy po převzetí vozidla již ničeho neuhradil a stal se nekontaktním, čímž J. V. , způsobil škodu ve výši 365 900 Kč“,
které společně s jeho dalšími dílčími jednáními popsanými pod body I/1, 2 bylo posouzeno jako dílčí útok pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
16. Vůči tomuto právnímu posouzení však obviněný nevznesl žádnou hmotně právně relevantní námitku, neboť jeho výhrady jsou ryze skutkového a procesního charakteru. Podstatou jeho tvrzení je totiž vyjádření nesouhlasu se skutkovým zjištěním soudu, že vše (a to i v důsledku uvádění nepravé identity své osoby) činil „v úmyslu vozidlo vylákat a splátky neplatit“. Takovému zjištění dovolatel oponuje tvrzením (s odkazem na to, co uplatňoval v řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně), že měl v úmyslu vozidlo používat ke své podnikatelské činnosti. Setrvává na svém stanovisku, že neměl v úmyslu vozidlo vylákat a splátky neplatit. Takto pojatou dovolací argumentací se však s uplatněným dovolacím důvodem míjí, neboť ten je určen k nápravě vad nastalých při hmotně právní subsumpci soudy zjištěného skutku (skutkového stavu věci) pod příslušné hmotně právní ustanovení tr. zákoníku. Obviněný však výše uvedenými námitkami, ani výhradou, že škoda nemohla být způsobena J. V. , jehož majetkem vozidlo nebylo (aniž by své vývody dále rozvedl), nevyvrací důvodnost aplikace zákonných znaků trestného činu, které odvolací soud při právním posouzení skutku dovoláním napadeného (podle obviněného II/4) a dalších dvou dílčích skutků (I/1,2) jako pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku užil, tj. že (tzv. právní věta) „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu“. Obviněný totiž neuplatnil v daném směru námitku nesprávnosti či neúplnosti výroku, tj. absenci vyjádření znaku objektivní stránky „na cizím majetku“ v právní větě, ve vztahu k němuž by bylo třeba se zaobírat osobou poškozenou jednáním obviněného.
17. Námitka obviněného, týkající se nepřiměřenosti jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu.
19. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Uvedená konstatování ústí do závěru, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá odůvodnit přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř., potažmo jeho kasaci. Jak již uvedeno výše, svou dovolací argumentací se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela rozešel.
21. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu