ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.286.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 286/2016-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. března 2016 o dovolání, které podal obviněný D. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2015, č. j. 6 To 59/2015-1050, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2015, č. j. 6 To 59/2015-1050, bylo o odvolání státního zástupce (odvolání podal pouze proti výroku o trestu v neprospěch obviněného), obviněného a poškozených J. T. a E. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2015, č. j. 52 T 1/2015-965, kterým byl obviněný pod bodem 1.A) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 1.B) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, částečně dokonaným částečně ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 4) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; o nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu obviněného a poškozených J. T. a E. T. byl částečně zrušen, a to ve výroku o vině v bodech 1A), 1B), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených Š. U. , J. T. a E. T. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2015, č. j. 52 T 1/2015-965 a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. soud druhého stupně obviněnému za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2), přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3), přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4), ohledně nichž zůstal výrok o vině nezměněn, uložil podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a nově rozhodl o nároku poškozených podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. Podle §259 odst. 1 tr. ř. ve zrušené části ohledně bodů 1A), 1B) vrátil věc soudu prvního stupně, aby ve věci učinil nové rozhodnutí. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl.
2. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 10. 2015, č. j. 6 To 59/2015-1050, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání nejprve v části označené I. Napadené rozhodnutí soudu (1.1. až 1.6.) popisuje obviněný výroky rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a odkazuje na již zmíněný dovolací důvod. V další části dovolání označené II. Odůvodnění dovolání (bod 2.1 až 2.9) popisuje obviněný jednání, pro které byl postaven před soud. Přestože uvedená část je označena obviněným (resp. obhájcem) jako odůvodnění dovolání, v bodě 2.1. se obviněný vyjadřuje k jednání, pro které byl sice soudem prvního stupně pod body 1A) a 1B) odsouzen, avšak v této části byl rozsudek soudu prvního stupně Vrchním soudem v Olomouci zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tudíž uvedené konstatování obviněného, že „odsouzený byl přesvědčen, že u skutku 1A) a 1B) mělo být postupováno podle §226 písm. b) tr. ř. spíše odpovídá kritériím podaného odvolání než dovolání (v tomto také odpovídá konstatování odvolání obviněného na str. 5-6 rozsudku soudu prvního stupně. V této části by šlo o dovolání nepřípustné.). Rovněž v bodě 2.2. uplatňuje obviněný shodné výhrady, které učinil předmětem svého odvolání. Obdobně jako v následujících částech svého dovolání, tak i zde popisuje průběh jednání, pro které byl postaven před soud a soudem prvního stupně odsouzen a soudu vytýká, že odmítl jeho verzi obhajoby, že se jednalo o nutnou obranu. Podle obviněného měl být v případě tohoto útoku obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř., případně měla být celá věc postoupena do správního řízení a posouzena jako přestupek. Rovněž v případě odsouzení pod bodem 3) byl podle obviněného na místě postup podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán, neboť nejsou pravdivé závěry soudu, že „udeřil poškozeného pěstí a že by mu způsobil zlomeninu nohy“, neboť podle obviněného existují i jiné varianty, jak mohlo ke zranění poškozeného dojít a „nebylo spolehlivě a s jistotou prokázáno, že se stal skutek, který je obžalovanému kladen za vinu“. V dalších částech podaného dovolání zpochybňuje závěry soudu ohledně jeho úmyslného jednání ve vztahu k zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť i v tomto případě byl napaden poškozeným. Znalecký posudek, který byl v předmětné trestní věci zpracován, označuje za „naprosto tendenční“. S uvedeným posudkem nesouhlasí a navrhuje, aby byl „podroben přezkumu znaleckým ústavem“. V souvislosti s uznáním vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nesouhlasí se závěry soudů, že by se uvedeného jednání dopustil opakovaně, neboť aby mohl být odsouzen pro tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu, musel by být již pro takové jednání odsouzen, což se však nestalo. Dále uvádí, že nesouhlasí s výrokem o náhradě škody, neboť rozhodnutí soudu o nemajetkové újmě přesahuje možnosti trestního řízení. Za nepřiměřeně přísný považuje rovněž uložený trest odnětí svobody, neboť nebylo bráno v úvahu, že je osobou netrestanou. O tom, že celé dovolání je obsahovou kopií odvolání svědčí mj. i pasáž z bodu 2.9., kdy obviněný prostřednictvím obhájce mj. uvádí, „odvolací soud nesouhlasil s výhradami odvolatele ve vztahu k opětovnosti činu k přečinu výtržnictví, neshledal důvodné námitky na jednání odsouzeného v sebeobraně. Dovolatel proto žádá dovolací soud, aby tyto jeho námitky, uvedené shora v dovolání projednal i on sám“. Následně obviněný obecně odkazuje na zásady a principy, na kterých je vybudováno trestní právo, rozhodnutí ústavního soudu k otázce „fair procesu“, dodržování práva na obhajobu, spravedlivý proces, zásadu zjišťování skutkového stavu apod., aby závěrem navrhl dovoláním napadený rozsudek zrušit a věc „vrátit Vrchnímu soudu v Olomouci se závaznými pokyny k dalšímu řízení“.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s předmětným dovoláním a námitkami v něm uvedenými musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto námitky jsou obsahově shodné (ne-li identické) s námitkami, které obviněný prostřednictvím obhájce uplatnil v odvolání a vzhledem k tomu, že podle mínění obhajoby nebylo jim vyhověno, mají se stát předmětem přezkumného řízení Nejvyšším soudem s odkazem na obecně formulovaný odkaz na „fair proces“ apod. Nejvyšší soud v souvislosti s tímto obecným odkazem na sice základní postuláty či rozhodnutí Ústavního soudu musí předně uvést, že není povinností Nejvyššího soudu domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu své námitky uplatnit (srovnej přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 452/207). Dále považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ V souvislosti s otázkou „spravedlivého procesu“, extrémního nesouladu – rozporu apod. uvádí Nejvyšší soud pouze stručně, že v souvislosti s úvahami soudu prvního a druhého stupně, které zmíněné soudy vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, je pak nutno konstatovat, že jejich úvahy jsou zcela logické a nevykazují žádné známky libovůle při hodnocení důkazů. Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují zmíněnou vadu (extrémní nesoulad). Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Pro shora uvedený závěr, že na „podmínky spravedlivého procesu“ apod. bylo odkázáno pouze obecně, svědčí mj. i odkaz obviněného v dovolání na garantování procesních právních jistot, „mezi něž patří i dodržování práva na obhajobu“ (viz bod 2.10.). Přes tuto obecnou proklamaci celé dovolání neobsahuje žádnou konkretizaci námitek ve vztahu k tomu, že by v předmětné trestní věci obviněného práva obviněného na obhajobu byla porušena. Pokud se tak mělo stát, nic nebránilo obviněnému v dovolání poukázat přímo na uvedená pochybení, a tato pochybení podřadit např. pod ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. Skutečnost, že pravou podstatou podaného dovolání je nesouhlas s hodnocením důkazů a na tom základě pak neztotožnění se se skutkovým zjištěním, je rovněž patrno z bodu 2.11. podaného dovolání. Obviněným je primárně zpochybňováno hodnocení důkazů soudy a vytváření vlastní verze skutkového děje. Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
9. I přes shora uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné reagovat na, byť skutkové, námitky obviněného. Soud prvního stupně velmi podrobně ve svém rozsudku rozvádí výpovědi jednotlivých svědků, stejně jako další provedené důkazy. V tomto směru je nutno uvést, že skutkový stav byl zjištěn ve smyslu vyjádřeném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Pokud zákon hovoří o „zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou pochybnosti“, je tím myšleno, že pochybnosti o skutkovém stavu věci nemá orgán činný v trestním řízení. Obviněný v případě, že je uznán vinným, vesměs se ze zjištěným skutkovým stavem nesouhlasí a má o něm „pochybnosti“ (viz shora II. ÚS 681/04). Ve vztahu k námitce obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, je nutno obviněného upozornit, že soud prvního stupně poukazuje na skutečnosti, ze kterých vyplynulo, že to byl obviněný, kdo byl útočníkem. Např. v souvislosti s právní kvalifikací jednání podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku odkazuje Nejvyšší soud na zcela jasné výpovědi svědků např. na č. l. 36-37 rozsudku soudu prvního stupně, které jednoznačně vylučují jednání v nutné obraně, jak má na mysli §29 tr. zákoníku. Přestože pojem nutné obrany je pojmem hmotného práva, nelze námitkám obviněného k této problematice přiznat právní relevanci z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, neboť podstatou argumentace obviněného je tvrzení, že se jednání, pro která byl postaven před soud, odehrála jinak, než jak skutkový stav, zjistily soudy. Ve vztahu k bodu 4) lze např. odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně str. 40 – 48. V souvislosti s námitkou obviněného, že nebylo reagováno na znak kvalifikované skutkové podstaty §258 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zpětnost – pak musí Nejvyšší soud uvést, že na uvedenou námitku reagoval již mj. soud druhého stupně na straně 13-14 odůvodnění svého rozsudku a Nejvyšší soud pouze pro stručnost odkazuje na rozhodnutí č. 58/2011 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „k naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel spáchal čin „opětovně“, postačí jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu týmž pachatelem, přičemž není významné, zda se jednalo jen o nedokonaný trestný čin. Nevyžaduje se, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, a není významné, zda ohledně takového odsouzení již platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl. Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj. Proto při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že spáchal takový čin opětovně, není důležitá okolnost, že od spáchání dřívějšího trestného činu výtržnictví uplynula značně dlouhá doba. K takové okolnosti je však třeba přihlížet při stanovení druhu a výměry trestu“.
10. Přestože obviněný uplatnil pouze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zpochybňuje rovněž uložený trest, který považuje za nepřiměřeně přísný. V souvislosti s otázkou trestu a jeho přiměřeností je potřebné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které uvádí, že „námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“.
11. Ze shora uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k namítanému trestu jako nepřiměřeně přísnému, kdy nebyly vzaty v úvahu skutečnosti, které obhajoba zmiňuje jako podstatné, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl uplatněn právně relevantním způsobem a na okolnosti obviněným zmiňované nedopadá. Rovněž ani v případě, že by byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebylo by mu s ohledem na uplatněné námitky možno přiznat právní relevanci, neboť obviněnému bylo možno podle nejpřísnější trestní sazby za trestný čin podle §145 odst. 3 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody v trvání od osmi do šestnácti let. Z povahy věci vyplývá, že jde o trest nepodmíněný a jestliže byl tedy obviněnému uložen trest odnětí svobody za více trestných činů, jako trest úhrnný v trvání deseti let, pak se jedná o takový druh trestu, který bylo možno obviněnému uložit, a tento byl uložen v rámci zákonné trestní sazby.
12. Pokud jde o výhrady obviněného k uložené povinnosti nahradit poškozeným nemajetkovou újmu, pak je potřebné uvést, že výhrada obviněného spočívala v pouhé argumentaci, že s ohledem na závažnost problematiky rozhodování o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy překračuje toto rozhodování možnosti trestního řízení. Je vhodné zmínit, že soud prvního stupně neopomenul své závěry odůvodnit na straně 48-50 odůvodnění rozsudku či odkázat na stranu 15-16 rozhodnutí soudu druhého stupně. Uvedená námitka pak nemá svoji hmotněprávní povahu, neboť se jedná o pouhé vyjádření názoru k tomu, který soud (zda rozhodující v trestním řízení či občanskoprávním) je povolán k rozhodnutí o nemajetkové újmě.
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu