ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.30.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 30/2016-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 9 To 151/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 12/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 8 T 12/2014, uznal obviněné J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a J. K. vinnými, že „ dne 17. 11. 2013 v době kolem 20:40 hod. V P., na n. E. B., před křižovatkou s ulicí K., v prostoru tramvajové zastávky, během slovní rozepře ohledně způsobu jízdy mezi obžalovaným J. K. coby řidičem vozidla Volkswagen Golf 1K, reg. zn. …, a poškozeným M. N., coby řidičem vozidla Škoda Rapid, reg. zn. …, kdy došlo mezi nimi ke strkanici, přistoupil k poškozenému obviněný J. K., a zezadu poškozeného strhl na zem a poté do na zemi ležícího poškozeného oba obvinění, jak J. K., tak J. K., bili pěstmi, a obviněný K. poškozeného kopnul zezadu do těla, přičemž od napadání poškozeného upustili, když se na místě objevil svědek B., přičemž při tomto jednání museli být srozuměni s tím, že poškozený v okamžiku, kdy ležel na zemi, měl schopnost obrany omezenou .“
2. Takto popsané jednání obviněných J. K. a J. K. jmenovaný soud u obou z nich právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil u obou z nich od potrestání.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný J. K. i spoluobviněný J. K. a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 9 To 151/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku, jímž bylo podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno u obou obviněných od potrestání, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku každému z obviněných uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, a §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku úhrnný peněžitý trest ve 20 denních sazbách, kdy denní sazba činí 500 Kč, tedy 10.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku každému z obviněných stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. K uplatněným dovolacím důvodům dovolatel uvedl, že jednání, kterého se dopustil, nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin, resp. neztotožnil se se závěry nalézacího soudu, co do popisu skutkového děje. Jako v již podaném odvolání uváděl následující skutečnosti. Obvinění se částečně doznali. Jejich popis událostí byl ovšem odlišný od závěrů soudu prvního stupně. Jejich jednání nebylo trestným činem, neboť veškerým svým jednáním pouze odvraceli přímo hrozící a trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Názor soudu, že v okamžiku, kdy obvinění bili poškozeného, který ležel na zemi, se věc dostávala do roviny trestně právní i s ohledem na společenskou škodlivost, a proto o nutné obraně nebylo možno uvažovat, odporoval závěru o skutkovém stavu, který nebyl přesvědčivě prokázán a o kterém existovaly důvodné pochybnosti. Dále dovolatel uváděl, co měl vypovědět o útocích vůči poškozenému ležícímu na zemi on, co obviněný K. a co svědek B. (podle tvrzení obviněného tento svědek nehovoří o bití pěstmi, jak dovozuje nalézací soud). Dovodil, že jediné svědectví, ze kterého bylo možno učinit závěr, že obvinění bili a kopali poškozeného, který ležel na zemi, bylo možno učinit pouze z výpovědi poškozeného, která však byla účelová. Sám poškozený se dopustil trestného činu a svou výpovědí se snažil tuto skutečnost zastírat. Dovolatel poškozeného kopl jedinkrát, a to do hýždí, což vzhledem k celkovému kontextu a rozrušení obviněného nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin. Obviněný tedy odmítal, že by vedl útok proti poškozenému ležícímu na zemi nad rámec nutné obrany. Tvrzení, že od napadání poškozeného upustili, když se na místě objevil svědek O. B., bylo pravdivé možná co do časovosti, ale nebylo pravdou, že by jinak od napadání neupustili. Jakým způsobem měl svědek přispět k ukončení konfliktu, co měl křičet a kdy přesně - nic z toho z jeho výpovědi nevyplývalo. Skutkové závěry byly v rozporu s provedenými důkazy. Obviněný soudu vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav, porušení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo. Odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007. Namítal, že nebylo prokázáno, že by obvinění či jeden z nich iniciovali fyzickou rozepři, když to byl právě poškozený, kdo jej napadl, a že by do ležícího poškozeného kopali a bili jej pěstmi. Nalézací soud vycházel výlučně z výpovědi poškozeného, který je osobou nedůvěryhodnou. Odvolací soud ignoroval skutečnost, že poškozený zatarasil svým automobilem vůz obviněných a že za trvajícího útoku ze strany poškozeného nebylo možno přivolat policii.
6. Podle dovolatele soudy pochybily, pokud neaplikovaly institut nutné obrany. Nebylo možno odhlédnout od toho, že celý konflikt vyvolal poškozený. Obviněný J. K. (s výjimkou závěrečného kopu) jednal zcela v mezích nutné obrany, když se pouze bránil poté, co byl napaden poškozeným. Spoluobviněný J. K. se přidal do šarvátky až v okamžiku, kdy poškozený nad obviněným J. K. získával navrch. Spoluobviněný J. K. neměl jinou možnost, jak v dané chvíli svého kamaráda J. K. chránit. Telefonát na policii by v dané chvíli J. K. nijak nepomohl. To že obvinění útočili dva na jednoho, samo o sobě nijak institut nutné obrany nevylučuje, neboť k nutné obraně je oprávněn kdokoli, nikoli jen ten, kdo byl bezprostředně útokem ohrožen. Ani spoluobviněný J. K. způsobem vedení obrany nevybočil z mezí nutné obrany, jeho zásah nebyl zcela zjevně nepřiměřený ve smyslu §29 odst. 2 tr. zákoníku.
7. Obviněný rovněž uvedl, že odvolací soud vyloučil aplikaci institutu upuštění od potrestání pro absenci plného doznání. V souvislosti s tím vyjádřil názor, že pro aplikaci tohoto institutu postačovalo i částečné doznání. Důvodem pro podání dovolání nebyla sama sankce, nýbrž to, že byl přesvědčen, že se svým jednáním nedopustil trestného činu.
8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 9 To 151/2015, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další na předmětný rozsudek obsahově navazující rozhodnutí, podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí ve věci anebo, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
9. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolatel sice namítal nesprávnost právního posouzení svého jednání, své námitky však založil výhradně na skutkových výhradách uplatněných již v rámci své obhajoby před soudy obou stupňů. Poukázal sice na judikaturu Nejvyššího soudu, na druhé straně však z jím uváděných důvodů bylo zřejmé, že se v uvedeném směru omezil pouze na vlastní způsob interpretace toliko některých provedených důkazů bez ohledu na jejich celkový rozsah, jakož i jejich skutečnou vypovídací hodnotu. K výjimečnému závěru přezkumného postupu dovolacího soudu, zaměřenému na správnost opatřených skutkových zjištění, tak neposkytl kvalifikovaný podnět. Nad rámec předmětného řízení státní zástupkyně konstatovala, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nebylo možno shledávat extrémní rozpor. Po stránce skutkové zůstalo zcela nesporným, že poškozený byl stržen na zem a v době, kdy byl na zemi a nemohl se útoku obviněných bránit, jej tito napadali. Podstatným zůstalo, že se vleže na zemi mohl jen stěží účinně bránit útokům dvěma – navíc o deset let mladším – mužům. Tito v popsané fázi svého jednání zcela evidentně zneužili své převahy nad poškozeným v jeho ležící poloze. Bylo na místě považovat za správný závěr odvolacího a nalézacího soudu, že přisouzené jednání nebylo spácháno za podmínek §29 tr. zákoníku, vylučujícím trestnost jak přečinu ublížení na zdraví, tak přečinu výtržnictví a vztahující se výlučně k aplikaci institutu nutné obrany. Ke změně výroku o trestu na úrovni odvolacího soudu a námitce, že podle názoru dovolatele postačuje i částečné doznání, státní zástupkyně uvedla, že pokud soud druhého stupně neakceptoval prvostupňový výrok podle §46 odst. 1 tr. zákoníku, kterým bylo upuštěno od potrestání obou obviněných, pak bylo zřejmé, že takovouto námitkou dovolatel vytýkal odvolacímu soudu nevyužití tohoto institutu nespojeného s uložením trestu, ačkoliv jeho aplikace je předmětem fakultativního postupu soudu a nemá povahu právního nároku obviněného. Dále konstatovala, že uložený peněžitý trest ve výši, v níž byl uložen, nelze považovat za trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu, ani za druh trestu, který zákon nepřipouští.
10. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 9 To 151/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
15. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé, obviněným uplatněné, variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy s dovolacím důvodem podle písmene g). Nutno ovšem konstatovat, že uplatněné námitky se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely, přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (viz níže). V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Ačkoli obviněný uplatnil i námitku, již by bylo možné při zběžném náhledu označit za odpovídající zmíněnému dovolacímu důvodu (institut nutné obrany), podstatné pro rozhodnutí o jeho dovolání je to, že tuto námitku neváže (jak je zjevné z kontextu jeho argumentace) na skutková zjištění soudů ve věci činných vyjádřená především ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. V prvé řadě jim totiž de facto vytýká nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až v návaznosti na tato skutková tvrzení (sekundárně) vyvozuje nesprávné hmotně právní posouzení jeho jednání a dovozuje (na základě vlastní skutkové verze), že jednal za podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
21. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad a jestliže dovolatel takový nesoulad učiní předmětem dovolání. Lze ovšem přisvědčit státní zástupkyni, vyslovila-li ve svém vyjádření, že obviněný se (pokud jde o jeho stanovisko, že výsledky provedeného dokazování o průběhu předmětného konfliktu neodpovídají skutkovým zjištěním soudů) omezil pouze na vlastní způsob interpretace některých provedených důkazů bez ohledu na jejich celkový rozsah, jakož i jejich skutečnou vypovídací hodnotu, a k výjimečnému zásahu dovolacího soudu, zaměřenému na správnost opatřených skutkových zjištění, tak neposkytl kvalifikovaný podklad.
22. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud nadto konstatuje, že v daném případě existenci tzv. extrémního nesouladu neshledal, a proto byl oprávněn věc posoudit pouze v zákonných mantinelech výše zmiňovaných a byl povinen vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn a popsán v napadených rozhodnutích. V kontextu uvedeného je vhodné zmínit, že usvědčujícím důkazem nebyla (jako osamocená) toliko výpověď poškozeného M. N. Rovněž z výpovědi nestranného svědka O. B. lze vyvodit, že obvinění poškozeného mlátili, přičemž svědek také hovoří o ráně pěstí, resp. ranách, a to i po stržení poškozeného na zem, kde byl ještě kopnut do zad. Zjištění soudů, že obvinění bili na zemi ležícího poškozeného pěstmi a dovolatel jej také kopnul zezadu do těla, pak zásadně odpovídá obsah lékařské zprávy o zranění poškozeného z Nemocnice Na Františku, v níž se uvádí diagnostický závěr: podlitina nad levým jařmem, oděrky nosu a levé tváře, bolestivost žeber oboustranně a nad pravou lopatkou, kde je i kožní podlitina.
23. Činí-li tedy obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů za současného prosazování vlastní (odlišné) verze skutkového stavu věci a právě z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. Obiter dictum je možné uvést následující skutečnosti. Jedinou námitkou, která by byla, ovšem za jiného skutkového stavu, podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, by byla námitka, kterou dovolatel tvrdil, že v jeho případě měl být aplikován institut nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Avšak tuto námitku vystavěl dovolatel na tom podkladu, že nejprve, jak již výše popsáno, vykreslil jiný obraz skutkového stavu, než byl zjištěn v předchozím řízení, a teprve na tomto odlišném obrazu skutkového stavu poté založil a opřel své tvrzení o tom, že ve věci existovala situace nutné obrany. Takový postup není ovšem přípustný a tvrzení dovolatele tak nebylo možno přisvědčit. Dovolací soud však přesto považoval za vhodné se k této námitce stručně vyjádřit.
25. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
26. Podstatou nutné obrany je tedy odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi.
27. Argumentace institutem nutné obrany není v posuzované věci novum. Danou otázkou se již soudy v předchozím řízení zabývaly, přičemž shledaly, že zákonné podmínky nutné obrany nebyly u žádného z obviněných dány.
28. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že konflikt mezi jeho účastníky probíhal v podstatě ve dvou fázích. Počátek konfliktu bezpochyby zapříčinil poškozený, který předjel vozidlo řízené obviněným, zastavil před ním a napadl nejprve slovně obviněného. Posléze tato fáze pokračovala fyzickou potyčkou mezi poškozeným a obviněným. V této fázi sice spoluobviněný J. K. byl konfliktu přítomen, ale aktivně do něj nezasahoval.
29. Následně však spoluobviněný J. K. do konfliktu mezi poškozeným a obviněným vstoupil. V průběhu fyzické potyčky mezi obviněným J. K. a poškozeným M. N. vystoupil z vozidla. Zezadu strhl poškozeného k zemi, a poté poškozeného, který v této době ležel na zemi a nemohl se útoku obviněných bránit, oba dva, tedy jak obviněný J. K., tak i spoluobviněný J. K., společně napadali (bili pěstmi a obviněný J. K. jej kopl). V této fázi obvinění využili a zneužili své převahy nad ležícím poškozeným.
29. Pokud by spoluobviněný J. K. jednal tak, že by se pouze snažil zamezit pokračování konfliktu (například tak, že by se pokusil obviněného a poškozeného od sebe odtrhnout), bylo by to možno považovat za jednání v rámci zákona. Spoluobviněný J. K. však svým vstupem do děje nesměřoval k ukončení konfliktu, nesnažil se mu zamezit, nýbrž svým vstupem naopak změnil poměr sil. Poškozeného nejen strhl na zem, ale zde jej za situace, kdy se ten jen stěží mohl účinně bránit, společně s obviněným J. K. fyzicky napadali. Za takové situace již není možné hovořit o hrozícím či trvajícím útoku ze strany poškozeného, jemuž by zákonným způsobem mohli spoluobvinění čelit ve smyslu §29 tr. zákoníku. Jinak řečeno, v této fázi skutkového děje obvinění neodvraceli hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, naopak společně fyzicky útočili (v odvetě) na již eliminovaného poškozeného.
30. V této fázi se tak obviněný a spoluobviněný nenacházeli v mantinelech nutné obrany, nýbrž jejich jednání se již dostalo do roviny trestně právní. Může proto obstát závěr soudů nižších stupňů, že v daném případě nejednal obviněný se spoluobviněným za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku.
31. Dovolatel také ve svém podání namítal, že v jeho případě měl soud druhého stupně aplikovat institut upuštění od potrestání, neboť podle jeho názoru pro aplikaci tohoto institutu postačuje i částečné doznání.
32. Tato námitka směřuje proti trestu, který byl obviněnému uložen. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci (obviněným neuplatněného) zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
33. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
34. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby a že odvolací soud důvodně shledal, že podmínky pro aplikaci institutu pro upuštění od potrestání obviněného splněny nebyly.
35. Z povahy věci pak nepřicházelo v úvahu naplnění ani dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť ten je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
36. K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
37. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno závěrem poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
38. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 2. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu