ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.324.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 324/2016-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2016 o dovolání, které podal obviněný V. O. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2015, č. j. 5 To 403/2015-99, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 77/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 8. 2015, č. j. 9 T 77/2015-87 , byl obviněný V. O. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
dne 27. 3. 2015 kolem 17.20 hodin v prostoru ulice K. v K. řídil osobní motorové vozidlo VW Caravelle, r. z. ... po předchozím požívání alkoholických nápojů ve stavu, pro který nebyl schopen se bezpečně účastnit silničního provozu, když při policejní silniční kontrole bylo opakovanými orientačními dechovými zkouškami přístrojem DRÄGER v 17.23 hodin, v 17.29 hodin a v 17.39 hodin v jeho dechu zjištěno 2,49 promile, 2,55 promile a 2,55 promile alkoholu, s naměřenými hodnotami souhlasil a následnému odběru za účelem ověření výše hladiny alkoholu v krvi se odmítl podrobit.
2. Obviněný byl odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §67 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, celkem ve výši 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 15 týdnů. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání 30 měsíců.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2015, č. j. 5 To 403/2015-99, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém peněžitém trestu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Vondráčka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel má za to, že napadená rozhodnutí vycházejí z nesprávného právního posouzení skutku. Ve vztahu k výroku o vině soudům vytýká nesprávné vyhodnocení otázky protiprávního jednání (ad a) a zavinění jako pojmového znaku vytýkaného přečinu (ad b).
6. Výrok o vině považuje za nesprávný, protože se skutku nedopustil. V inkriminovaný den se vracel ze Z., kde požíval alkoholické nápoje v reakci na předání stavby. Vozidlo, kterým přijel za účelem předání dokladů k jinému kontrolovanému automobilu, řídila jiná osoba. Do úředního záznamu podle §158 odst. 6 tr. ř. uvedl, že vozidlo neřídil a sdělil jméno osoby, která vozidlo řídila, jakož i dalších osob (členů posádky obou vozidel). Tuto skutečnost zdůrazňuje i v podaném dovolání. Nesouhlasí s tím, že soudy vycházely z výpovědi policistů, namísto ostatních svědků, a to pouze s odůvodněním, že se jedná o jeho zaměstnance. Soudu prvního stupně vytýká, že závěr stran nevěrohodnosti svědků svědčících v jeho prospěch neopřel o žádné důkazy a svá tvrzení nikterak neprokázal. Je přesvědčen, že nebylo prokázáno jeho zavinění. Vzhledem k tvrzenému se domnívá, že soudy jednaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14, zejména v jeho části týkající se presumpce neviny a aplikace zásady in dubio pro reo.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten s odkazem na povahu vymezeného dovolacího důvodu usuzuje, že výtky obviněného spočívají v prezentování vlastních představ o skutkovém ději, vlastním hodnocení důkazů či ve vytýkání údajných procesních pochybení (údajné porušení procesní zásady in dubio pro reo), nelze pod obviněným uplatněný (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod přiřadit.
Není jimi totiž namítáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud obviněný zpochybňuje naplnění znaku protiprávnosti či zavinění, eventuálně hovoří o nesprávnosti výroku o vině, pak nevychází ze skutkových zjištění, jež učinily soudy, nýbrž z vlastní konstrukce skutkového děje vycházející z vlastního hodnocení důkazů. Primárně mu tedy jde podle jeho názoru o přehodnocení soudy provedených skutkových zjištění, když existenci hmotně právních vad výroku o vině (protiprávnost a zavinění) dovozuje obviněný až sekundárně. K námitkám tohoto typu však zásadně nelze v dovolacím řízení přihlížet.
9. Státní zástupce stran právní kvalifikace neshledává žádná pochybení, když jednání zachycené v tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu vykazuje veškeré znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Okresní soud se klíčovou skutkovou námitkou obviněného, že vozidlo v inkriminovanou dobu neřídil, dostatečně zabýval a spolehlivě ji vyvrátil. Správně a logicky se vypořádal se svědeckými výpověďmi majícími svědčit ve prospěch obviněného, které zcela právem označil za nevěrohodné.
10. Vzhledem k uvedenému, jakož i ke skutečnosti, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, uzavřel, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a to podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Stejný postup navrhl i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že se skutku, kterým byl uznán vinným, nedopustil, neboť se sice uvedeného dne nacházel pod vlivem alkoholických nápojů, ovšem vozidlo neřídil. Obviněný dále podrobně rozvádí průběh trestního řízení včetně postupu soudu prvního stupně, který výpovědím svědků, kteří svědčili v jeho prospěch a potvrdili, že vozidlo neřídil, neuvěřil s odkazem, že se jedná o jeho zaměstnance. Soud považoval za věrohodné výpovědi zakročujících policistů, ačkoliv jeden z nich byl nebo je prošetřován pro závažnou trestnou činnost. Podle obviněného takový postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 2726/14. Dále obviněný namítá, že u něho není dáno zavinění, neboť neřídil vozidlo pod vlivem alkoholu, což vylučují i slyšení svědci. Postupem soudů nižších stupňů byla porušena zásada in dubio pro reo a zásada presumce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
19. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudu. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas ze způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události atd., vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a požadavkem na to, aby byl obžaloby zproštěn. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
20. Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že se nemůže zabývat námitkami, v nichž obviněný podrobně rozebírá provedené důkazy, neboť se jedná o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Tyto námitky, nezakládají-li závěr o extrémním nesouladu obsahu provedených důkazů se skutkovými a právním závěry z nich vyvozenými (což není případ posuzovaný), nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu svého závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3 - 4). Soud druhého stupně (str. 2 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
22. Soud prvního stupně velmi pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy. Zabýval se tvrzením obviněného a výpověďmi svědků, kteří rovněž vypověděli, že vozidlo neřídil obviněný v kontextu výpovědí dalších svědků (zakročujících policistů), ale i dalšími provedenými důkazy. Následně přesvědčivým způsobem odůvodnil, na základě jakých skutečností a důkazů obhajobě obviněného, ale i výpovědím některých svědků neuvěřil, a na podkladě, kterých důkazů dospěl k závěru, že to byl právě obviněný, který předmětné vozidlo řídil v podnapilém stavu. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně svůj závěr o vině obviněného žalovaným skutkem nezakládá toliko na výpovědích zakročujících policistů, jak argumentuje obviněný. Nalézací soud poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků a nelogičnost jednání obviněného, který ačkoliv uvádí, že vozidlo neřídil, se podrobil zkoušce na alkohol v krvi, podepsal prvotní záznam o zjištěném skutku sepsaný na místě samém, ze kterého je patrno, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Je třeba zdůraznit, že v záznamu je uvedeno i množství alkoholu v krvi zjištěné při opakovaných dechových zkouškách. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).
23. K argumentaci obviněného, že u něho není dáno zavinění, je třeba uvést následující. Obviněný k této námitce nic bližšího právně relevantním způsobem neuvádí, pouze zdůrazňuje, že svědci vylučují, že by řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Obviněný tedy tuto námitku uplatňuje pouze z pohledu napadaného způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Jedná se tedy o argumentaci procesně právní povahy, neboť obviněný opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že takto uplatněná argumentace nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Ohledně námitky, že soudy jednaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, je nezbytné zdůraznit, že této nelze přisvědčit. Ústavní soud v tomto nálezu poukázal na principy a podmínky, za nichž může odvolací soud věc zrušit a vrátit soudu prvního stupně, kdy zdůraznil, že „ Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení“. Dále uvedl, že „ o becné soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Jsou povinny postupovat vůči obviněnému nestranně, tedy nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení osoby obviněného. Mezi takové případy patří to, když obecný soud vyvozuje skutkové závěry taktéž ze skutečností souvisejících s povahovými rysy obviněného, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam. Tak okruh důkazů, jejichž prostřednictvím soud dokazuje konkrétní skutek spáchaný v daném čase a na daném místě, nemůže uzavírat poukaz na předchozí trestnou činnost obviněného. Takový postup představuje zaujatost vůči osobě obviněného a porušuje tím jeho právo na nestranný soud“.
25. O takovou situaci se v trestní věci obviněného nejednalo. Soud druhého stupně v dané trestní věci rozhodl o podaném odvolání obviněného konečným způsobem (věc projednal ve veřejném zasedání a zrušil výrok o uložení peněžitého trestu), nevrátil věc soudu prvního stupně, ani nehodnotil jinak provedené důkazy. Lze konstatovat, že odsuzující rozsudek není ani postaven na negativním hodnocení osoby obviněného, neboť soudy, zejména soud prvního stupně, velmi pečlivě odůvodnily na základě kterých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného žalovaným skutkem.
26. Nejvyšší soud nad rámec shora uvedených úvah považuje i z pohledu namítaného porušení zásady in dubio pro reo a zásady presumce neviny za potřebné zdůraznit, že postupem soudů obou stupňů byly uvedené principy zachovány a dodrženy. Soudy obou stupňů v této věci provedené důkazy hodnotily způsobem stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř. tr. Na základě provedeného dokazování bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností o vině obviněného (zjištění splňující požadavek §2 odst. 5 tr. ř.). Soudům obou stupňů se v tomto ohledu podařilo zajistit ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, a to zejména odůvodnění soudu prvního stupně, že soudy svůj závěr dostatečně odůvodnily ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.
27. Na závěr, v souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám odvolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
28. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
29. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová