ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.352.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 352/2016-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2016 o dovolání, které podal obviněný K. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 110/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 9 T 4/2015, uznal obviněného K. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„ dne 11. 2. 2015 kolem 17.15 hod. v obci B., část B., okr. T., v prostorách zemědělské usedlosti č. p. …, u zde stojící maringotky, po předchozí slovní rozepři a pod vlivem alkoholu napadl plnou silou pěti údery do hlavy nezjištěným předmětem drženým v ruce, z nichž dva směřovaly do obličejové části hlavy a tři do vlasaté části hlavy, a dupnutím plnou silou nebo prudkým kleknutím do zad poškozeného V. V., trvale bytem Ch., N. N., zdržujícího se ve zmiňované maringotce, přičemž některé údery byly vedeny proti poškozenému ležícímu na zemi obličejem k zemi, a tak mu způsobil nepravidelné kožní oděrky nad středem levého obočí, zevně od ní, v levém obočí a na horním víčku levého oka v zevním horním kvadrantu s drobnými povrchovými tržnými rankami svislého průběhu a s drobnými oděrkami obdobného průběhu v okolí, podkožní krevní výron horního víčka levého oka, skobovitou tržně zhmožděnou ranku v zevní polovině levého obočí dole, prokrvácení spojivky levého oka ve vnitřní polovině, příčnou povrchní oděrku na dolním víčku levého oka, svislý krevní výronek pod sliznicí dolního rtu vlevo, vyražení 3. zubu vlevo dole, odlomení korunky 3. zubu vpravo dole, drobnou kožní oděrku na hřbetu nosním, odlomení alveolárního výběžku horní čelisti, rozlámání pravého jařmového oblouku, podkožní krevní výron těsně nad pravým nosním chřípím s příčným škrábancem v jeho horní části, tržně-zhmožděnou ránu v pravé spánkovo-temenní krajině, tržně-zhmožděnou ránu v krajině týlní vpravo s krevními výrony v okolí, tržně-zhmožděnou ránu v levé krajině temenní vzadu, lalokovité stržení kůže na zevní straně pravého ušního boltce nahoře, kožní oděrku na zadní straně pravého ramena, krevní výronky v měkkých pokrývkách lebních v krajině čelní a temenní, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních na přechodu pravé krajiny spánkové a temenní, podél pukliny korunového a lambdového švu vpravo, puklinu korunového švu v celém rozsahu, puklinu lambdového švu v pravé polovině, tříštivou zlomeninu šupiny pravé spánkové kosti s puklinou klenby lební vybíhající z jejího horního okraje a končící v rozvolněném korunovém švu 2 cm vlevo od střední čáry, trhlinu tvrdé pleny mozkové nad oblinou pravého temenního laloku, potrhání měkkých plen mozkových nad oblinou pravého temenního laloku, prokrvácení měkkých plen mozkových, zejména nad temenními laloky podél střední čáry, otok mozku, ložiskové zhmoždění mozkové kůry a přilehlého podkoří na spodině pravého čelního laloku, na spodině a předním pólu pravého spánkového laloku, na spodině pravého týlního laloku a na přechodu spodiny a obliny levého spánkového laloku, rozhmoždění mozkové kůry a přilehlého podkoří na zevní straně pravého spánkového laloku, tečkovité krevní výronky v bílé hmotě mozkové, krevní výronky až o průměru 3 mm v pravých bazálních gangliích a v pravé postranní a 3. a 4. mozkové komoře, zhmoždění horní plochy pravé polokoule mozečku, krevní výronky na řezu Varolovým mostem, rozlámání spodiny lební, tečkovité krevní výronky pod poplicnicí, krevní výron podél hrudní páteře vpravo a zlomeninu 3., 4., 6. a 7. žebra vpravo v zadní čáře podpažní s krevními výrony v okolí, když popsaná zranění byla smrtelná pro svou všeobecnou povahu a smrti poškozeného nebylo možno zabránit žádnou, tj. ani sebevčasnější a sebekvalifikovanější lékařskou pomocí a ke smrti poškozeného Václava V. došlo několik minut až desítek minut po napadení.“
2. Tento skutek obviněného soud prvého stupně kvalifikoval jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle stejného ustanovení trest odnětí svobody v trvání 16 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému V. V., částku 22 521 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 240 000 Kč.
3. O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 110/2015, tak, že je podle §256 zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
5. K uplatněným dovolacím důvodům uvedl, že se trestné činnosti, pro niž byl pravomocně odsouzen, nedopustil a odmítá jakoukoli vinu na násilném úmrtí poškozeného. Nepopíral, že měl s poškozeným rozepře, avšak nejednalo se o takové neshody, které by vedly k fyzickému napadání, natož pak k usmrcení. Poškozený se rád staral o věci, které se ho netýkaly, půjčoval lidem peníze, a když je nevraceli, uměl je razantně vymáhat. Z těchto důvodů měl poškozený ve svém okolí dost nepřátel. Obviněný měl za to, že uvedl srozumitelné důvody týkající se vyprání jeho oblečení včetně spálení svetru. Nezakládalo se na pravdě, že by zahlazoval stopy. Skvrny od krve byly krevními stopami vzniklými otěrem, jak tělo poškozeného obracel, a nikoli kapkami či stříkanci krve. Namítl protiřečení v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, když nejprve bylo uvedeno, že stopy krve na jeho kalhotách byly kapky či stříkance, nikoli stopy vzniklé otěrem, aby vzápětí bylo uvedeno, že v době nálezu poškozeného bylo chladno a manipulací s poškozeným by ani krev jistě nekapala. Obviněný dodal, že v době nálezu již krev z těla poškozeného skutečně nekapala a právě z tohoto důvodu jeho vyjádření o vzniku krevních stop otěrem je pravdivé a může obstát. Odmítl závěr soudů ohledně nálezu zlomků kovu v popelu kamen na statku údajně ztotožněných s kryty mobilních telefonů poškozeného. Jejich nálezu nebyl ani on ani jeho obhájce přítomen a přitom do dvora, který je přístupný každému, přicházela řada lidí. Nebylo přitom srozumitelné, s jakými telefony policie tyto zlomky porovnávala, když žádné mobilní telefony u poškozeného nalezeny nebyly. Akustická zkouška byla provedena na odlišném stanovišti, než vypověděl svědek P., a došlo tak ke znehodnocení jejích výsledků. Proto měla být provedena rekonstrukce na místě činu, případně opakována samotná akustická zkouška. Obviněný dále upozornil na značné rozdílnosti časových údajů ohledně určení doby úmrtí poškozeného podle znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství v porovnání s vyjádřením znalců. V této souvislosti uvedl, že nikdo nemůže vědět, zda se v dané době na statku či v jeho okolí nenacházel někdo další kromě něj, poškozeného a svědka V. P. Nesouhlasil, že nepřímé důkazy tvořily pomyslný řetězec, přičemž namítl nevysvětlené rozpory ve výpovědi svědka V. P. ve vztahu k výpovědi svědka J. S. a připomněl též výpovědi svědků K. V. a M. K., které podle jeho slov nebyly v této souvislosti nikterak zhodnoceny. Odmítl závěr, že jako pachatel nepřicházel v úvahu nikdo jiný. Ohledně uloženého trestu zmínil, že je neúměrně přísný. Poukazoval na to, že byl při objasňování trestné činnosti nápomocen orgánům činným v trestním řízení. Pokud se týkalo způsobené škody a nemajetkové újmy, poznamenal, že s násilným úmrtím poškozeného nemá nic společného, a proto s uloženou povinností o jejich náhradách nesouhlasil. Usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně považoval za předčasné, především však za nesprávné a řízení mu předcházející za neobjektivní a skutková zjištění za neúplná. Byl přesvědčen, že měl být za současné důkazní situace zproštěn obžaloby.
6. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. při zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu sám rozhodl ve věci rozsudkem.
7. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný uplatnil v dovolacím řízení tytéž námitky, které uplatňoval v dosavadním řízení a s nimiž se oba soudy plně vypořádaly. Žádnou z jeho námitek nebylo možno podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Obviněný totiž pouze zpochybňoval skutková zjištění soudů. K námitce obviněného, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, uvedl, že soudy nejsou povinny provést všechny důkazy navržené obžalobou či obhajobou, přičemž v daném případě soud dostál povinnosti neprovedení takových důkazů řádně odůvodnit. K výtce, že rozhodnutí o vině je založeno pouze na důkazech nepřímých, které podle obviněného netvořily logický řetězec, zdůraznil, že bylo nepochybnou skutečností, že obviněný byl usvědčen toliko důkazy nepřímými, to však nebylo ničím neobvyklým a nebylo to zapřičiněno žádnou vadou, ale bylo to důsledkem toho, že žádný přímý důkaz prostě neexistoval. Nalézací soud věnoval náležitou pozornost jak samotnému procesu dokazování, tak i řádnému zdůvodnění rozhodnutí o vině, které nebylo založeno na ojedinělém nepřímém důkazu. Existovalo velké množství nepřímých na sebe navazujících a svou vypovídací hodnotou dostatečně silných důkazů, jež umožňovaly vyslovit závěr o vině obviněného. Pod uplatněný dovolací důvod nebylo možno podřadit ani námitky proti výši trestu. Pokud šlo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě, tj. že v řízení předcházejícím byly dány důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na výše uvedené nebyla opodstatněnou ani námitka, kterou obviněný s uvedeným druhým dovolacím důvodem spojil.
8. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného, než zákonem vymezeného dovolacího důvodu. Současně vyjádřil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 7 To 110/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
13. V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. [ tedy ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný dále uplatnil ] neodpovídá.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
16. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV.
17. V posuzované věci všechny uplatněné dovolací námitky (podrobně viz výše v rekapitulaci podání dovolatele) vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýkal neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazoval vlastní hodnocení důkazů a předkládal vlastní skutkový hodnotící závěr (čin nespáchal, zjištěné důkazy neprokazují spáchání činu jeho osobou, nepřímé důkazy netvoří pomyslný řetězec). Právě a výhradně z těchto skutkových (procesních) námitek odvozoval svůj závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Obviněný tedy nenamítal rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Neuplatnil žádné hmotně právní argumenty.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřoval toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
19. Nad tento rámec Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. K námitce vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
20. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního stupně, který ve věci provedl obsáhlé dokazování, vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptované návrhy obviněného za důkazně nadbytečné, a jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak učinil závěr, že krajský soud postupoval při objasňování věci tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, a dodal, že krajskému soudu nelze vytýkat neprovedení důkazů, které obviněný požaduje, přičemž se ztotožnil s vysvětlením krajského soudu. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
21. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
22. V tomto kontextu je namístě uvést, že i přes výhrady obviněného v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
23. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Skutková zjištění vyjádřená v napadeném rozhodnutí mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, jak na to poukázaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů.
24. Dovolatel své podání koncipoval tak, aby vytvořil obraz nedostatků, popř. rozporů, v důkazech a následně chybného hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Tomuto obrazu však není možné dát za pravdu. Podle názoru Nejvyššího soudu závěry soudů nižších stupňů obstojí. Nelze totiž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
25. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozoval vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení [potažmo existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
26. Možno též připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. V návaznosti na to lze stručně poznamenat, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům (vyjádřeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně), o nichž neměly žádné pochybnosti. Nad to, jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu jejich postup a závěry nevybočily z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy). Za této situace nebyla v posuzované věci nijak dotčena presumpce neviny obviněného.
27. V návaznosti na to lze učinit dovětek, že je rovněž irelevantní nesouhlas obviněného s uloženou povinností o náhradě škody a nemajetkové újmy, který byl založen na odmítnutí skutkových závěrů soudů nižších stupňů.
28. Pokud dále dovolatel považoval trest mu uložený za nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci (obviněným neuplatněného) zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zmínit stále aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
29. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze dovolací námitky směřující proti výroku o trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
30. K výše uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální ; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
31. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
32. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2016
JUDr. Vladimír Veselý v. r.
předseda senátu