ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.381.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 381/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. března 2016 o dovolání, které podal obviněný Z. J., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 3 To 450/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 4 T 2/2015, byl obviněný Z. J. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný Z. J. byl za toto jednání odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvaceti osmi měsíců.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením tak, že ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
4. Obviněný Z. J. podané dovolání odůvodnil tak, že naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje ve dvou rovinách, a to že právní posouzení skutku bylo vyvozeno z nezákonného důkazu, a zároveň že odůvodnění skutku je dovozováno pouze záznamem o podání vysvětlení. Obviněný se domnívá, že v řízení nebyly provedeny důkazy, ze kterých by vyplýval skutkový stav, na základě kterého by mohl být odsouzen. Zdůrazňuje, že byla vznesena námitka proti zjištění, že by měl řídit motocykl ve stavu vylučujícím způsobilost. Obviněný uvádí, že ačkoli skutková věta odsuzujícího rozsudku obsahuje údaj o dechové zkoušce (hladina alkoholu v dechu byla zjištěna v hodnotách 2,23 promile a 2,14 promile), ve spisovém materiálu (str. 58) je však založen záznam z protokolu o dechové zkoušce ze dne 28. 4. 2014, přičemž k jednání, jenž je mu kladeno za vinu došlo dne 26. 4. 2014. Obviněný popírá, že by takový záznam viděl, chybí zde i údaj, že by se mělo jednat o záznam o jeho osobě, zároveň zde nejsou uvedena ani jména zasahujících policistů. V této souvislosti dále dovolatel upozorňuje, že zasahujícími policisty nebyla vysvětlena situace, že došlo ke ztrátě obou dokladů (o naměření hodnot 2,23 promile a 2,14 promile) z Dräger Alcotest. Nebyl-li pak na místě zadokumentován stav alkoholu v dechu dovolatele, měl být odvezen do nemocnice na test přítomnosti alkoholu v krvi. Napadené rozhodnutí se však ke zmíněné námitce obhajoby o použitelnosti takové sjetiny nevyjadřuje a hovoří pouze o pozdějším vyvolání výsledků a zadokumentování jiným prostředkem. Pakliže tedy napadené rozhodnutí konstatuje podnapilost obviněného, neznamená toto zároveň, že by byl obviněný ve stavu vylučujícím způsobilost. Takový závěr nelze vystavět bez důvodných pochybností pouze na základě podaného vysvětlení obviněným ze dne 20. 6. 2014, případně pak z údaje o zbytkovém alkoholu obviněného při jeho propuštění ze záchytné stanice druhý den. V souvislosti s výše uvedeným se dovolatel domnívá, že neexistuje žádný relevantní důkaz o tom, že by se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že s ohledem na obsah námitek se nebude věcně vyjadřovat a zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10. V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Nejvyšší soud shrnuje, že v popisu skutku jsou uvedeny znaky trestného činu, jimž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. V návaznosti na uvedené námitky Nejvyšší soud připojuje, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutek tak, jak je popsáno v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích a náležitě tam odůvodněno.
13. Znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku naplnil obviněný podle závěrů soudů nižších stupňů tím, že ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidu, nebo způsobit značnou škodu na majetku. Ustanovení §274 chrání život a zdraví lidí a majetek před ohrožením určitého druhu, zejména pocházejícím z činností konaných pod vlivem návykové látky. Toto ustanovení zakazuje vykonávat určité zaměstnání nebo činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si pachatel přivodil vlivem návykové látky. Za typickou činnost v tomto smyslu se považuje řízení motorového vozidla, které vyžaduje schopnost soustředění, správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situaci vznikající v dopravním provozu. Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství alkoholu, je nutno považovat za činnost ve smyslu §274, poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů je dána povahou vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky (srov. rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh. tr.). Ze zákonných znaků, zejména z dikce „by mohl ohrozit“, vyplývá, že trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 je spáchán provedením zakázaného jednání, které má obecně nebezpečnou povahu, přičemž nebezpečí chráněným zájmům nemusí konkrétně a bezprostředně hrozit (srov. rozhodnutí č. I/1966 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 62/1967 Sb. rozh. tr.), stačí i jen vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel vykonal určitou činnost (tzv. trestný čin ohrožovací). Ohrožení znamená, že porucha, k níž by mohlo dojít, ještě nenastala, ale s ohledem na zjištěné okolnosti její vznik lze předpokládat. Při řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy.
14. K naplnění znaků tohoto trestného činu postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost (v daném případě řízení motorového vozidla), při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu rozh. č. 54/1968 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 23/2011 Sb. rozh. tr.). Při posuzování této otázky je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi spolujezdců, policistů a lékařů, kteří prováděli klinické vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, event. i o způsobu jeho jízdy apod. (srov. rozh. č. 36/1984 Sb. rozh. tr., s. 198 až 197; srov. dále rozh. č. 12/1985 Sb. rozh. tr., s. 141 a rozh. č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). Jestliže je u řidiče motorového vozidla zjištěno, že v době jízdy měl nejméně jedno promile alkoholu v krvi, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 trestního zákoníku není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou řidičem, z doby kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. Vedle toho může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §274 trestního zákoníku, též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu.
15. Na základě skutkových zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, lze dospět k závěru, že zmíněný znak skutkové podstaty obviněný svým jednáním naplnil. Vina obviněného byla prokázána pozitivním výsledkem dechové zkoušky, při které byly obviněnému naměřeny hodnoty 2,23 (ve 22:28 hodin) a 2,14 promile (ve 22:33 hodin). Toto bylo zároveň podporováno výpovědí zasahujících policistů, kteří shodně uvedli, že z obviněného cítili alkohol, tento se choval agresivně (str. 4 protokolu o hlavním líčení, č. l. 91). Sám obviněný potvrdil, že na večírku pil pivo, víno, přičemž v protokolu o výslechu obviněného přímo uvedl „vypili jsme dva celou flašku“ a dále necelou půlku litrové lahve likéru Jelzin a v této souvislosti prohlásil, že „byl ožralej jako kráva“ (č. l. 23). Jestliže je u řidiče motorového vozidla zjištěno, že v době jízdy měl nejméně jedno promile alkoholu v krvi, pak je v důsledku toho vždy vyloučena jeho způsobilost řídit motorové vozidlo (rozh. č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). V trestním řízení bylo však prokázáno, že naměřená hodnota u obviněného byla podstatně vyšší (2,23; 2,14), čímž došlo k naplnění znaku příslušné skutkové podstaty, tedy že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. Na základě výše uvedeného je nesporné, že výsledek dechové zkoušky není jediným, osamoceným důkazem, prokazujícím vinu obviněného.
16. Pakliže obviněný vznáší námitky vůči protokolaci o provedení dechové zkoušky, nelze takové námitce přisvědčit. Přestože skutečně v protokolu o dechové zkoušce (č. l. 58) není uvedena osoba obviněného, což lze orgánům činným v trestním řízení vytknout, identifikace obviněného lze dovodit podle čísla zkoušky v paměti přístroje ve spojení s časovými údaji prováděné dechové zkoušky, uvedené v protokolu. Záznam z protokolu poskytuje údaje o dechové zkoušce provedené dne 26. 4. 2014, nikoli z 28. 4. 2014, jak uvádí obviněný. Datový údaj 28. 4. 2014 je pouhým datem vytištění předmětného protokolu.
17. Nelze ani akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004). Odvolací soud, jak vyplývá z jeho rozhodnutí (str. 7 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích) zamítl návrh na doplnění dokazování ve formě výslechu svědkyně J. (babička obviněného) jako nadbytečný. Tento závěr následně dostatečně zdůvodnil. Odvolací soud nevyhověl ani návrhu obhajoby stran opakovaných výslechů policistů, přičemž uvedl, že vzhledem k časovému odstupu by nemohli k situaci poskytnout bližší informace než v dosavadních výpovědích. Konečně nevyhověl ani návrhu na dodatečné ohledání místa činu, k čemuž správně uzavřel, že již není možné docílit shodných prostorových podmínek jako v době činu, nadto tyto okolnosti nejsou rozhodné pro posouzení znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je obviněnému kladen za vinu.
18. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. (srovnej přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 17/7/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
19. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek obviněného byl kvalifikován správně a že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného Z. J. odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu