ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.473.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 473/2016-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. dubna 2016 o dovolání, které podal obviněný P. V ., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 50 To 399/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 123/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 50 To 399/2015, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih, ze dne 14. 10. 2015, č. j. 1 T 123/2015-576, kterým byl uznán vinným pod body 1) - 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 6) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 7) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a za toto jednání byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 26,6 gramů sušiny konopí-drť, 2,8 gramů sušiny konopí – stonky, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl týmž rozsudkem současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. 7. 2015, č. j. 1 T 72/2015-111, který nabyl právní moci dne 17. 9. 2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2015, č. j. 9 To 278/2015-139, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 50 To 399/2015, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění znaků uplatněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že nejenže nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku nedopustil, ale ani nebyly naplněny znaky ublížení na zdraví, jak je tento pojem definován v ustanovení §122 tr. zákoníku. Ve vztahu k tomuto pojmu odkazuje předně na teoretické závěry, které výklad uvedeného pojmu v literatuře provázejí, aby následně citoval ze znaleckého posudku MUDr. Řehulky a na základě shora uvedeného pak dovodil, že přečin ublížení na zdraví nebyl jím dokonán, pro absenci zákonem předvídaného následku ublížení na zdraví. Soudům následně vytýká, že „bez dostatečného odůvodnění, uzavřely, že odsouzený trestný čin ublížení na zdraví spáchal ve stadiu pokusu, aniž by řádně posoudily, zda znaky pokusu trestného činu jsou naplněny, zejména pokud jde o úmysl obviněného spáchat trestný čin ublížení na zdraví“. V další části svého dovolání pak odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně ve vztahu k otázce úmyslu a opětovně zdůrazňuje, že se soudy s uvedeným znakem v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly. Podle mínění obviněného rovněž nebyla soudy věnována dostatečná pozornost všem okolnostem případu ve vztahu k naplnění subjektivní stránky pokusu ublížení na zdraví, jejich posouzení považuje za neúplné a nesprávné. Podle obviněného rovněž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněním poškozené. Soudům rovněž vytýká, že zamítly jeho návrh na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku k věrohodnosti poškozené, neboť s poškozenou měl dlouhodobě špatný vztah, ta mu vyhrožovala a volala na něj bezdůvodně policii a dále rozvádí, na základě jakých skutečností považuje vypracování znaleckého posudku za nezbytné. V závěru podaného dovolání opětovně poukazuje na to, že odvolací soud opomenul provést důkaz znaleckým posudkem a s neprovedením navrženého důkazu se nikterak nevypořádal a tím zkrátil právo obžalovaného na obhajobu a spravedlivý proces. Soudy se dle jeho názoru dostatečně nezabývaly jeho tvrzením a jednostranně a bez přiměřených důvodů se přiklonily k verzi průběhu skutku popsaného poškozenou, byť v ní byly rozpory, přičemž její výpověď upřednostnily a tím porušily zásadu in dubio pro reo. Obviněný dále poukazuje na to, že se soudy nevypořádaly s možností využití moderačního práva a k jeho žádosti nebyl zařazen do věznice s dozorem. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 2015, č. j. 50 To 399/2015, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. K podanému dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že byť byl obviněný uznán vinným více trestnými činy, jeho argumentace je soustředěna na problematiku přečinu ublížení na zdraví (viz bod 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně). V souvislosti s odsouzením podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku obviněný jednak argumentuje tím, že uvedené jednání mu nebylo dostatečně prokázáno, neboť výrok o jeho vině je vystavěn a odůvodněn výpovědí poškozené, která je však podle mínění obviněného nevěrohodná, a to s ohledem na rozpory v její výpovědi, (ohledně toho, které vozidlo měl obviněný řídit, měla správně rozlišit, na které ruce měla zranění) a vzhledem k tomu, že k její osobě nebyl vypracován znalecký posudek, který by se vyjádřil k její věrohodnosti. Nevěrohodnost poškozené zmiňuje obviněný mj. také k odsouzení pro jednání popsané pod body 1) a 7), aniž by však uvedl další skutečnosti, pro které považuje za důvodné i v případě těchto trestných činů uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Vzhledem k tomu, že obviněný v podaném dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které již uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů, poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (obviněný byl uznán vinným pokusem tohoto trestného činu) je vhodné zmínit, že obviněný zpochybňuje již samotné skutkové zjištění soudů, že to byl on, kdo poškozenou fyzicky napadl. Z provedeného dokazování, a to nejen výslechem poškozené je prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo poškozenou dne 3. 3. 2015 fyzicky napadl. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje např. na výpověď svědkyň B. a V. (viz str. 5-6 rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené výpovědi je nutno v rámci hodnocení důkazů posuzovat v kontextu s dalšími důkazy, tedy jednotlivě a v jejich souhrnu, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a nikoli jednostranně, jak činní obviněný, pokud odkazuje pouze na určité části výpovědí či některé důkazy. Zmíněné výpovědi jsou např. v souladu se znaleckým posudkem, kdy znalec jednoznačně vyloučil možnost, že by ke zranění poškozené, s ohledem na umístění a charakter zranění, mohlo dojít např. pádem. Takové konstatování znalce nejenže vyvrací obhajobu obviněného, jak zmiňuje soud prvního stupně na str. 6 svého rozsudku, ale také znevěrohodňuje výpověď obviněného. Obviněný soudům vytýká, že se dostatečným způsobem nevypořádaly s otázkou jeho úmyslu ve vztahu ke zranění, která utrpěla poškozená. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za dostatečné upozornit obviněného na to, že to byl podle skutkového zjištění on, kdo na poškozenou zaútočil, přičemž údery sevřenou rukou v pěst do obličeje, do oblasti žeber a jednou do pravého ramene (viz blíže skutkové zjištění soudu prvního stupně – bod 2) v žádném případě nesvědčí pro závěr, že by snad obviněný jednal nedbale a několikrát poškozenou udeřil (obhajoba obviněného, že by si poškozená zranění způsobila sama, byla vyvrácena – viz shora). Nejvyšší soud nemá pochyb o úmyslném jednání obviněného. Soudy nižších stupňů rovněž správně poukázaly na to, že pokud útočil obviněný na poškozenou – ženu , a tyto údery byly směřovány do oblasti hlavy, trupu poškozené, tuto shodil na zem, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takovým bezohledným jednáním vůči slabší ženě může způsobit následek v podobě ublížení na zdraví spočívající v omezení poškozené v obvyklém způsobu života po dobu minimálně sedmi dnů. Pokud obviněný v dovolání zmiňuje rozhodnutí II/1965 Sb. rozh. tr., pak musí Nejvyšší soud k části jím (obviněným) presentované uvést, že popis skutku zcela jednoznačně popisuje charakter zranění poškozené i útok obviněného vedený na poškozenou. Jestliže je tedy ve shora zmíněném rozhodnutí poukazováno na to, že srozumění lze mj. dovozovat z intenzity útoků a způsobu jeho provedení (proti které části těla směřoval), pak v případě obviněného se jednalo např. o dva údery do oblasti žeber či o úder rukou sevřenou v pěst do obličeje poškozené. Námitka obviněného o neposouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem, je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní, navíc za situace, kdy soudy zcela jednoznačně dospěly k závěru (a tyto své závěry náležitě odůvodnily), že zranění zjištěná u poškozené vznikla v souvislosti s fyzickým útokem obviněného. Sám obviněný na str. 5 svého dovolání uvádí „odsouzený nezpochybňuje, že poškozená měla zranění popsaná v lékařských zprávách a znaleckém posudku, odmítá však, že by je v plném rozsahu způsobil“ v návaznosti na toto své konstatování soudům vytýká, že bez dostatečného podkladu dovodily, že zranění poškozené způsobil on. Shora uvedená argumentace obviněného je však ve své podstatě jen polemikou se skutkovými závěry, které učinily soudy nižších stupňů a snahou obviněného přesvědčit dovolací soud o správnosti verze skutkového děje, který předkládá v rámci svého dovolání.
11. Obviněný v podaném dovolání odkazuje na nutnost postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud vzhledem k námitkám obviněného považuje za vhodné, a to i s odkazem obviněného na shora zmíněné ustanovení poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
12. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že soudy opomenuly důkazy provést a porušily právo obviněného na obhajobu, potažmo právo na spravedlivý proces a nevypořádaly se s jeho návrhy na doplnění dokazování. Veškerá tato argumentace se opět odvíjí od základní výhrady obviněného, kterou je skutečnost, že soudy považovaly výpověď poškozené za věrohodnou a odmítly obviněným navržené doplnění dokazování, které mělo spočívat ve vypracování znaleckého posudku k věrohodnosti obviněné. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, na základě jakých skutečností považuje výpověď poškozené za věrohodnou a s touto argumentací se ztotožnil i soud druhého stupně a Nejvyšší soud v těchto úvahách neshledal pochybení. Není pak pravdivé tvrzení obviněného, že soudy neodůvodnily, proč jím navržené dokazování neprovedly (str. 5 rozsudku, str. 6 odůvodnění).
13. S ohledem na námitku obviněného týkající se jeho práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však nebylo shledáno, že by došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
14. Pokud jde o žádost obviněného o zařazení do mírnějšího typu věznice – věznice
s dozorem, pak musí Nejvyšší soud uvést, že ani tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani odkaz obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, není v předmětné věci přiléhavý. Soud prvního stupně (viz str. 10 rozsudku) poukázal na to, že obviněný byl odsouzen pro úmyslný trestný čin, jedná se o osobu, která byla již ve výkonu trestu odnětí svobody. Obviněnému byl ukládán trest souhrnný. Výše uvedené skutečnosti spolu s dalšími skutečnostmi v rozsudku zmíněnými vedly soud prvního stupně (následně i soud odvolací) ke správnému a zákonnému výroku, že obviněného pro dobu výkonu trestu odnětí svobody je nutno zařadit do věznice s ostrahou. Obviněnému byl sice za úmyslný trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti jedna měsíců (tedy kratšího trvání než tři roky), avšak obviněný byl již ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin (což vylučuje zařazení obviněného do věznice s dozorem). Okolnosti, které by odůvodnily postup podle §56 odst. 3 tr. zákoníku nebyly soudem prvního stupně ani soudem odvolacím shledány. Nejvyšší soud pak konstatuje, že rozhodnutí soudů ohledně zařazení obviněného do věznice s ostrahou bylo odůvodněno plně v souladu s již zmíněným usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
15. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu