ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.479.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 479/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2016 o dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 9 To 474/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 47/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 3 T 47/2015, byl obviněný L. K. uznán vinným, že společně s obviněným T. K. (stručně shrnuto)
„v době od 16:30 hodin dne 10. 04. 2015 do 11:00 hodin dne 11. 04. 2015 v N., ul. D. A. D., společným jednáním s další dosud neustanovenou osobou neoprávněně vnikli nezjištěným způsobem na pozemek domu č. p. ..., kde vykopli sklepní okénko o rozměru 60 x 40 cm, vnikli do sklepa a následně do domu, kde vše prohledali a odcizili zde“ v rozsudku blíže specifikované věci, a to v hodnotě
- 31 350 Kč ku škodě společnosti ABB s.r.o., IČ: 49682563, se sídlem Praha 4, Štětkova 1638,
- 1 500 Kč ku škodě ZŠ Komenského, IČ: 49862570, se sídlem Nymburk, Komenského 589,
- 31 700 Kč ku škodě P. S. a J. S. F.,
a dále si připravili v rozsudku popsané věci k odcizení v krabicích, které nanosili na chodbu domu a do sklepních prostor domu, to vše v hodnotě 227 940 Kč ku škodě P. S.,
a dále při svém jednání poškodili v předmětném rozsudku uvedené věci, čímž způsobili P. S. a J. S. F. další škodu ve výši 21 100 Kč.
2. Uvedené jednání obviněného L. K. bylo kvalifikováno jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Za tyto přečiny byl obviněný L. K. odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný L. K. spolu se spoluobviněným T. K. zavázán k povinnosti společně a nerozdílně uhradit škodu manželům P. S. a J. S. F. ve výši 52 800 Kč, dále společnosti ABB, s.r.o. ve výši 31.350 Kč a Základní škole Komenského ve výši 1 500 Kč.
4. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu ke spoluobviněnému T. K.
5. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 9 To 474/2015, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
II.
6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný L. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě namítl, že soudy obou stupňů přehlédly a pominuly důvodné pochybnosti o usvědčujícím významu údajů o jeho spolupachatelství ze strany spoluobviněného T. K. Zdůraznil, že pouze na těchto údajích nepochybně vinného obviněného T. K. spočívalo určení jeho viny, ač on sám od počátku účast na skutku popíral, a kromě tvrzení T. K. žádný materiální důkaz k doložení jeho spoluúčasti nebyl. Uvedl, že soud pominul, že z řady důvodů neskýtala na prvý pohled tvrzení T. K. o tom, s kým vloupání vykonal, důvěryhodný podklad. Soud se nezabýval stavem, v jakém jmenovaný spoluobviněný mohl v době vykonání skutku být, jeho chováním. Doznání T. K. tak podle dovolatele nemůže být bráno ve prospěch jeho věrohodnosti, je pouze důsledkem toho, že na místě činu zapomněl doklady. Naopak řada údajů věrohodnost spoluobviněného T. K. přímo popírá – v samotném základu již fakt, že byly shledány na místě spolupachatelství jiné osoby – kdy toto „dílo“ sám nemohl zvládnout. Nalezené stopy účasti jiné „neztotožněné“ osoby tak podle dovolatele „mířily“ k někomu jinému, koho chtěl spoluobviněný T. K. zapřít, mohly být logickým zastíracím manévrem, čímž se soud nezabýval.
8. Svým postupem tak soud podle dovolatele hrubě porušil zásadu in dubio pro reo, řídil se více jeho kriminální minulostí, než jakýmikoli usvědčeními, že byl na skutku účasten, když on sám svoji účast popíral a stavěl proti ní své alibi pro danou noc. Toto alibi soud shledal nepřesvědčivým přesto, že bylo podpořeno dvěma svědky, s nimiž měl být na koncertě v P. Dovolatel akcentoval, že nevěrohodnost alibi však nelze zaměňovat za jeho usvědčení, jak se podle něj v jeho případě záměna jeví. V souvislosti s jeho alibi vznikly pouze pochybnosti, zda jeho přítomnost nebyla zaměněna pouze termínově, nebylo však vyvráceno. Poté sám zopakoval svoji verzi průběhu události, když uvedl, že se ze strany spoluobviněného T. K. jednalo o zastírací manévr a předem připravený plán a návod další „neztotožněné“ osoby. Okolnosti náhodného setkání jmenovaného spoluobviněného s dovolatelem a náhodné přesvědčení spoluobviněného k „účasti, resp. pomoci při stěhování“ označil za zcela nevěrohodné, kdy daný typ skutku nevznikal z náhodné příležitosti, naopak nese všechny rysy naplánování a přípravy předem.
9. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby jeho odsouzení bylo pro nedostatek důkazů o jeho vině zrušeno se zřetelem k zásadě presumpce neviny.
10. V rámci prvního doplnění dovolání obviněný namítl, že soudy ve věci činné porušily zásadu in dubio pro reo a došlo k jeho nezákonnému odsouzení, když ve věci chyběly věcné důkazy i o jeho účasti na trestném činu. Polemizoval se závěry soudů o usvědčujících důkazech (zejména výpovědích poškozených) a jejich hodnocení. V této souvislosti uvedl, že nechtěl zatajovat osobu, které volal, ale dodnes nezná její příjmení (ze své kriminální minulosti ji poznal pod přezdívkou „R. – M.“) a měl a má dosud pouze její telefonní číslo. V kontextu tohoto tvrzení se dále vyjádřil, resp. vysvětloval některé ve spise jím uváděné údaje a širší okolnosti jeho seznámení se spoluobviněným. Dále navrhl výslech A. S. o znalosti jeho bydliště ze strany spoluobviněného T. K. a rozporoval jeho popis průběhu celého skutkového děje, včetně jeho plánování.
11. Ve druhém doplnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný připojil návrh na přerušení dalšího výkonu trestu, který již nastoupil, a poukázal také na jím podaný návrh na obnovu řízení. V odůvodnění tohoto podání stručně zopakoval svoje dovolací námitky a navrhl, pro případ, že by soud prvního stupně neakceptoval návrh na přednostní projednání návrhu na povolení obnovy řízení, aby dovolací soud buď uložil soudu prvního stupně zabývat se před projednáním dovolání povolením obnovy řízení, anebo zrušil rozsudky soudů obou stupňů „s odkazem na potřebu nového, zevrubnějšího projednání jím tvrzeného alibi a pochybnost o tom, že bylo vyvráceno“ .
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání ani jeho doplněním nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 9 To 474/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
14. K návrhům a námitkám, jež obviněný uplatňuje Nejvyšší soud předesílá a zdůrazňuje, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení. Současně dodává, že není oprávněn nařizovat či ukládat soudu prvního stupně, aby přednostně – před rozhodnutím o dovolání – projednal návrh na povolení obnovy řízení.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká neúplnost důkazního řízení, jmenovitě soudům nižších stupňů pak dále též vadné hodnocení důkazů (především výpovědi spoluobviněného T. K.) a z toho vyplývající vadná skutková zjištění, přičemž předestírá vlastní verzi skutkového stavu věci a namítá, že jeho (spolu)účast na shora popsaném skutku nebyla prokázána a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Výhradně z těchto námitek vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Neuplatňuje žádné hmotněprávní argumenty.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výhradně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
21. V obecné rovině lze dále v návaznosti na výše uvedené konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje - li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní - li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však o takovou situaci nejednalo. Obviněný ve svém dovolání výslovně takovou námitku neuplatnil. Nadto lze dodat, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Přes výhrady dovolatele, který ve svém podání opakovaně zdůrazňoval nedostatek důkazů pro prokázání jeho účasti na skutku (s důrazem na jeho alibi a výpovědi svědků obhajoby) a chybné hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, je možno konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí těchto soudů je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
22. Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho pak dovozoval vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
23. K tvrzení obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo, lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
24. V dané věci je přitom zjevné, že soudy ve věci činné po zhodnocení provedených důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci dán prostor ani pro aplikaci zmíněné zásady in dubio pro reo.
25. K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
26. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
27. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
28. Pokud v dovolání obviněný L. K. navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil další výkon již nastoupeného trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak neučinil). Nejvyšší soud však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu