ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.508.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 508/2016-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. dubna 2016 o dovolání, které podal obviněný M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2015, č. j. 11 To 385/2015-300, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 169/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2015, č. j. 5 T 169/2014-262 , byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
2. Obviněný byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Hradec Králové – pobočka pro Královéhradecký a Pardubický kraj, Hořická 1710/19a, Hradec Králové škodu ve výši 7.307 Kč, V. M., bytem D., H. K., částku 240.000 Kč, P. M., bytem D., H. K., částku 240.000 Kč, J. M., bytem Č., částku 240.000 Kč, Z. M., bytem Č., částku 240.000 Kč, L. F., bytem Č., částku 175.000 Kč a J. M., bytem D., H. K., částku 22.576 Kč.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 11 To 385/2015-300. Z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Obviněného odsoudil podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §74 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Hradec Králové – pobočka pro Královéhradecký a Pardubický kraj, Hořická 1710/19a, Hradec Králové škodu ve výši 4.384 Kč, V. M., bytem D., H. K., částku 240.000 Kč, P. M., bytem D., H. K., částku 240.000 Kč, J. M., bytem Č., částku 240.000 Kč, Z. M., bytem Č., částku 240.000 Kč, L. F., bytem Č., částku 175.000 Kč a J. M., bytem D., H. K., částku 13.546 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené V. M., P. M., J. M., Z. M. a L. F. se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, resp. toliko výroku o náhradě škody, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným V. M. 240.000 Kč, P. M. 240.000 Kč, Z. M. 240.000 Kč, J. M. 240.000 Kč, L. F. 175.000 Kč, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Dulíčka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V rámci své argumentace pak poukazuje zejména na to, že okresní soud v rámci svého výroku o náhradě škody dle §228 odst. 1 tr. ř. přiznal každému z poškozených jednorázové odškodnění pozůstalých v plné výši dle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), naproti tomu jim nepřiznal náhradu nemajetkové újmy dle §13 odst. 2 obč. zák. Krajský soud vzhledem k závěru o spoluzavinění zemřelého poškozeného P. M. v rozsahu 40 %, snížil uplatněné nároky poškozených na náhradu škody o uvedených 40 %, přičemž svůj výrok odůvodnil tak, že přiznané částky představují snížení úhrnného vyčíslení dvou nároků, tedy jednak jednorázového odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák., jednak náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. Podle dovolatele tak na rozdíl od soudu prvého stupně přiznal poškozeným i náhradu nemajetkové újmy, a to i přesto, že odvolání bylo podáno pouze ze strany obviněného. V daném směru zmiňuje ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., ve kterém je zakotven zákaz reformationis in peius , a namítá, že krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody v jeho neprospěch, tedy v rozporu s tímto zákazem.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jím napadenou část rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, stejně jako i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a v souladu s §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř o uložení povinnosti dovolatele zaplatit V. M. částku 144.000 Kč, P. M. částku 144.000 Kč, J. M. částku 144.000, Z. M. částku 144.000 Kč, L. F. částku 105.000 Kč s tím, že se tito poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. ve zbytku odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K dovolací argumentaci obviněného uvedla, že odkazem na jím uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se lze domáhat opravy i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, ovšem úspěšně jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu, rozsah škody apod. (blíže odkázala na Šámal, P. a kol. Trestní řád. II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3167 s). Tomuto dovolacímu důvodu ohledně výroků na náhradu škody (obdobně i nemajetkové újmy) však podle jejího názoru nebudou odpovídat procesní námitky, neboť tyto se netýkající aplikace hmotného práva
(s odkazem na závěry publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod č. 6/2004). O takovou situaci se však v posuzované věci podle jejího názoru jedná. Obviněný sám v uplatněném dovolání namítá pouze nesprávné závěry odvolacího soudu při jeho rozhodnutí o náhradě škody, kterým mělo dojít k porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., neboť měl přiznat poškozeným i nemajetkovou újmu v penězích dle §13 odst. 2 obč. zák., když soud prvého stupně jim toto nepřiznal a odvolání v dané věci podával pouze on. Ani této jeho námitce nepřisvědčila.
8. S ohledem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu předeslala, že tento ohledně nároku na náhradu škody pouze zpřesnil již učiněné závěry soudu prvého stupně, který jen obecně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že není možné poškozeným přiznat jimi uplatněné nároky v plné výši, a to s ohledem na spoluzavinění ze strany zemřelého poškozeného P. M. Při jejich vyčíslení vycházel pouze ze základní výše stanovené §444 odst. 3 obč. zák., které ponížil fakticky o 40 %, nicméně v odůvodnění svého rozsudku toto snížení blíže nespecifikoval. Odvolací soud proto toto pochybení napravil tím, že již jednoznačně uvádí, že došlo k ponížení uplatněných nároků ze strany poškozených o 40 %, kterému odpovídají částky tak, jak byly již uvedeny v rozhodnutí okresního soudu, tedy jednotlivým poškozeným byly přiznány částky ve výši 240.000 Kč, resp. 175.000 Kč. Státní zástupkyně rozvedla, že v rozhodnutí odvolacího soudu (ani v jeho odůvodnění) není uvedeno, že by poškozeným byla odvolacím soudem, na rozdíl od soudu nalézacího, přiznána i náhrada nemajetkové újmy v penězích dle §13 odst. 2 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvého stupně pouze uvádí, že k ponížení nároku na náhradu škody mělo dojít i ohledně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR a poškozené J. M., a to také sám odvolací soud, s ohledem na odvolání podané ze strany právě obviněného, ve svém výroku učinil. Na druhé straně konstatoval nesprávně vyčíslený nárok ohledně poškozené L. F., které by v případě ponížení jejího nároku o 40 % měla být přiznána částka ve výši 180.000 Kč a nikoli 175.000 Kč, avšak s ohledem na absenci odvolání této poškozené, popř. státního zástupce v neprospěch obviněného, nemohl toto pochybení odvolací soud již napravit.
9. Z uvedeného je podle jejího názoru zřejmé, že k obviněným vytýkanému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, tedy užití nesprávného hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody (a obdobně i nemajetkové újmy) nedošlo, a proto se domnívá, že není možné konstatovat naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání tudíž shledává zjevně neopodstatněným a jako takové jej navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle státní zástupkyně proto není případné rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. či podle §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu napadeného rozsudku. Státní zástupkyně vyjádřila souhlas s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
10. Obviněný ve své replice k citovanému vyjádření státní zástupkyně zmínil (část I.), že ve svém dovolání s oporou o citované nálezy Ústavního soudu zdůraznil nutno přizpůsobení výkladu jím uplatněného dovolacího důvodu požadavku na zajištění práva obviněného na spravedlivý proces, k jehož porušení dochází při porušení principu zákazu reformace in peius. Státní zástupkyni vytýká, že ve svém vyjádření v rozporu s příkazem plynoucím z čl. 89 odst. 1 Ústavy právní názor Ústavního soudu nereflektuje. Následně (část II.) setrval na svých vývodech, které tvoří podstatu jeho dovolací argumentace a navrhl (část III.), aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení (alternativa uplatněná dovolatelem, neboť nenapadá hmotně právní nesprávnost právního posouzení soudem zjištěného skutku) může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Obviněným uplatněným dovolací důvod se v důsledku toho může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotně právního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu, rozsah jejich náhrady, společnou odpovědnost za škodu apod.
14. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
15. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
16. Obviněný své dovolání, jež je opřeno o důvod určený k nápravě vad při hmotně právním posouzení skutku, příp. takových (hmotně právních) vad nastalých při posouzení jiné otázky ( rozhodnutí spočívá na… jiném nesprávném hmotně právním posouzení ), opřel výlučně o námitku procesního charakteru, neboť napadenému výroku o náhradě škody nevytýká žádné pochybení při aplikaci hmotně právního ustanovení (některého ustanovení obč. zák., které upravuje podmínky odpovědnosti škůdce, příp. rozsah odškodnění v případě spoluzavinění poškozeného. Svoji dovolací argumentaci staví na tvrzení o porušení zákazu reformationis in peius odvolacím soudem, v důsledku nerespektování ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., a naplněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. buduje skrze námitku o porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že „porušení zákazu reformace in peius je... nutno… považovat za porušení esenciálních zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
17. Jelikož dovolací soud důvodnost dovolání posuzuje výhradně na podkladě v něm obsažených dovolacích námitek, soustředil Nejvyšší soud svou pozornost na posouzení otázky, zda k tvrzenému porušení zákona (procesního charakteru) postupem soudu druhého stupně, a tím i k tvrzenému porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, došlo či nikoli.
18. Správný je poukaz dovolatele, že z ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. plyne, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Stejně tak je důvodné jeho tvrzení, že citovaný zákaz se uplatnil v jeho trestní věci, neboť je skutečnosti odpovídající, že rozsudek soudu prvního stupně byl napaden toliko jeho odvoláním. Jestliže tento rozsudek nenapadl odvoláním podaným v neprospěch obviněného státní zástupce a ve vztahu k výroku o náhradě škody ani žádný z poškozených, kteří svůj nárok vůči němu uplatnili, pak je správné tvrzení dovolatele, že rozhodnutím soudu druhého stupně nemohlo dojít k žádné změně (ve všech výrocích), která by znamenala zhoršení jeho postavení.
19. Nesprávné jsou však vývody dovolatele, že rozsudek soudu druhého stupně trpí mu vytýkanou vadou. Pomine-li se výrok o vině i trestu, vůči nimž není dovolání podáno (tyto výroky rozsudku odvolacího soudu jsou pro obviněného zjevně příznivější v důsledku jeho uznání vinným toliko trestným činem usmrcení z nedbalosti v jeho základní skutkové podstatě spojeného s uložením týchž druhů trestů kratšího trvání), pak je třeba konstatovat, že i dovoláním napadený výrok o náhradě škody obsažený v rozsudku odvolacího soudu je pro obviněného příznivější, neboť ho zatěžuje povinností k úhradě celkově nižší peněžní částky, než se stalo rozsudkem soudu nalézacího. Navíc je třeba zdůraznit i to, že k navýšení povinnosti odškodnit poškozené nedošlo u žádného z nich. Toto konstatování je snadno doložitelné porovnáním příslušných částí výroků rozsudků obou soudů, z něhož plyne, že tyto soudy zavázaly obviněného
a) shodně uhradit poškozeným:
V. M. částku 240.000 Kč, P. M. částku 240.000 Kč, J. M. částku 240.000 Kč, Z. M. částku 240.000 Kč, L. F. částku 175.000 Kč a
b) rozdílně (odvolací soud v menším rozsahu) poškozeným
VZP částku 7.307 Kč, resp. částku 4.384 Kč a J. M. částku 22.576 Kč, resp. částku 13.546 Kč.
20. Toliko tato zjištění jsou rozhodná z hlediska posouzení otázky, zda došlo či nikoli k porušení zákazu změny k horšímu (zákazu reformationis in peius ). Ubírá-li se dovolací argumentace jiným směrem, poukazem na vztah nároků uplatňovaných poškozenými podle §444 obč. zák. na straně jedné a podle §11 a §13 obč. zák. na straně druhé, pak směřuje toliko vůči odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, aniž by případně napadala nedostatek výrokové části rozsudků (odlišení rozsahu odškodnění za škodu a za nemajetkovou újmu). Protože v tomto směru není výrok rozsudku odvolacího soudu napadán, nemůže být ani z těchto důvodů jeho správnost dovolacím soudem přezkoumávána. Jde-li o námitky vůči odůvodnění, pak je třeba odkázat na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
21. Protože rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, není jeho dovolací argumentací naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto konstatování ústí do závěru, že obviněný své dovolání podal z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Je tomu tak proto, že (nebyl-li deklarovaný důvod dovolání naplněn v důsledku porušení práva obviněného na spravedlivý proces) obviněný součástí své dovolací argumentace neučinil to, co je požadováno (viz bod 13 tohoto usnesení), tj. konkrétní vymezení pochybení nastalého při aplikaci hmotně právní normy upravující odškodňování škody či nemajetkové újmy způsobené škůdcem (v adhezním řízení pachatelem trestného činu).
22. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm dovolací soud způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu