ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.516.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 516/2016-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. dubna 2016 o dovolání, které podal obviněný L. W. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 13 To 379/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 73/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 3 T 73/2015, byl obviněný L. W. uznán vinným pod body 1) až 11) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 12) až 16) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný L. W. byl za toto jednání odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to nůžek na plech, kovového páčidla, svorníkových štípacích kleští červené barvy a tří kusů šroubováků.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením podle §256 tr. řádu tak, že je jako nedůvodné zamítl.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 13 To 379/2015) dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný L. W. podané dovolání odůvodnil tak, že se odvolací soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí důkladně nezabýval tím, zda mu byl správně uložen trest úhrnný, namísto trestu souhrnného. Obviněný konstatuje, že před tím, než mu byl v této věci uložen úhrnný trest, byl odsouzen dne 13. 1. 2014 rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 1 T 247/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, sp. zn. 13 To 128/2014 za několik trestných činů, mj. i trestné činy, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 1 T 88/2013, který mu byl doručen dne 9. 10. 2013 k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. S poukazem na shora citovaný odsuzující rozsudek, jeho časovou chronologii, s ohledem na časovou souvislost, kdy páchal další trestnou činnost je obviněný přesvědčen, že i v tomto případě mu měl být uložen trest souhrnný, za současného zrušení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 1 T 247/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 13 To 128/2014. Odsouzený má dále za to, že nebyla splněna podmínka vícečinného souběhu trestných činů, tedy že se jedná o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů, přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu za jakýkoli z nich. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí opětovně přezkoumal a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích zrušil, jakož i rozsudek nalézacího soudu, aby též zrušil i další rozhodnutí na ně navazující, a „přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem než je předpokládaný v §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, pro tento případ obviněný nesouhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil následovně. Nejdříve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a podotkl, že dovolací námitky obsahově odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, nepovažuje je však za důvodné. Dále uvedl, že pro posuzování podmínek pro ukládání souhrnného trestu je významné nikoli datum 13. 1. 2014, ale již datum 9. 10. 2013, když účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému. Vztah souhrnnosti mezi trestnými činy souzenými ve věci Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 73/2015 a ve věci téhož soudu sp. zn. 1 T 247/2013 by byl dán pouze v případě, že trestné činy souzené ve věci sp. zn. 3 T 73/2015 by obviněný spáchal ještě před 9. 10. 2013. Z tohoto hlediska je pak u trestných činů vymezených pod body 1) až 11) nutno považovat za dobu jejich spáchání den 15. 12. 2013, u činů vymezených pod body 12) až 16) pak den 14. 1. 2014. Uzavírá, že mezi trestnými činy souzenými ve věci Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 73/2015 a mezi trestnými činy souzenými stejným soudem pod sp. zn. 1 T 247/2013 a 1 T 88/2013 tedy nebyl dán vztah vícečinného souběhu, ale vztah recidivy. Zároveň podotkl, že u trestných činů vymezených pod body 12) až 16) bylo uložení souhrnného trestu ve vztahu k věci sp. zn. 1 T 247/2013 vyloučeno již z toho důvodu, že obviněný v jejich páchání pokračoval i po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 1 T 247/2013. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V rámci svého dovolání obviněný soudu prvního a druhého stupně vytýká, že nesprávně aplikovaly ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku, když správně měly použít ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, tedy, že se náležitě nevypořádaly s otázku „souhrnného trestu“. V souvislosti s otázkou souhrnného a úhrnného trestu poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „za jiné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním směru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, příp. společný trest za pokračování v trestném činu“.
10. V této souvislosti je potřebné uvést, že předmětné trestné činnosti se obviněný dopouštěl od července roku 2013 do 14. 1. 2014, přičemž byl odsouzen pro pokračující přečin krádeže (bod 1-11 od července 2013 do 15. 12. 2012) podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a dále pokračující přečin krádeže (bod 12-16 od 1. 1. 2014 do 14. 1. 2014) podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný je přesvědčen, že souhrnný trest mu měl být ukládán ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 1 T 247/2013, (s výjimkou bodu jednání pod bodem 16 z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, uvedeným bodem 16 však bylo uloženo pokračování v protispolečenském jednání obviněného vymezené od 1. 1. 2014 (bod 12) do 14. 1. 2014 (bod 16), ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 13 To 128/2014, tedy za všechny skutky uvedené pod bodem 1-15, tj. páchané v období od července 2013 do 10. 1. 2014.
11. Podle zásad uvedených v odstavci 1 §43 tr. zákoníku, uloží soud souhrnný trest, odsuzuje-li pachatele, za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin (viz §43 odst. 2 tr. zákoníku). V předmětné trestní věci byl obviněný odsouzen za trestnou činnost, kterou páchal v období od července 2013 do 14. 1. 2014 a rozsudek byl vyhlášen Okresním soudem v Pardubicích dne 30. 6. 2015. Z výše uvedené chronologie je rovněž zřejmé, že uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil před vyhlášením rozsudku Okresním soudem v Pardubicích ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 1 T 247/2013, [s výjimkou jednání pod bodem 16 z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, uvedeným bodem 16 však bylo ukončeno pokračování v protispolečenském jednání obviněného vymezené od 1. 1. 2014 (bod 12) do 14. 1. 2014 (bod 16)] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 13 To 128/2014, což by mohlo vzbuzovat zdání správnosti argumentace obviněného. Obviněný však přehlíží (byť byl na toto s ohledem na charakter dovolání upozorněn obhájcem), že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 1 T 247/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 13 To 128/2014, mu byl ukládán souhrnný trest, a to ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 1 T 88/2013, který byl obviněnému doručen dne 9. 10. 2013. Pro posuzování podmínek pro ukládání souhrnného trestu je podstatný již den 9. 10. 2013, kdy mu byl doručen trestní příkaz a nikoli den vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích 13. 1. 2014, jak se obviněný mylně domnívá. Kdy má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku, vyplývá z rozhodnutí č. 29/2000 Sb. rozh. tr. (viz též §314e odst. 7 tr. ř.), ze kterého mj. vyplývá, že „trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele.“
12. V trestní věci obviněného, ve které tento podal dovolání, je však nezbytné uvést, že byť trestnou činnost obviněný začal páchat od července 2013 [trestní příkaz (v jiné trestní věci 1 T 88/2013) mu byl doručen až 9. 10. 2013], jednalo se u obviněného o pokračující trestnou činnost a za dobu spáchání se u pokračujících trestných činů považuje doba, kdy bylo dokončeno jednání u posledního útoku, neboť pokračování v trestném činu tvoří jeden skutek a nepřichází v úvahu posuzovat podmínky pro uložení souhrnného trestu u jednotlivých útoků samostatně. Z výše uvedeného je tedy nepochybné, že k dokončení trestné činnosti v předmětné trestní věci (vedené u Okresního soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 73/2015) došlo až po doručení trestního příkazu Okresního soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 1 T 88/2013, dne 9. 10. 2013.
13. Trestné činnost, pro kterou byl však obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 6. 2015 pod sp. zn. 3 T 73/2015, se obviněný dopustil až po 9. 7. 2013, (resp. 9. 10. 2013 – doručení trestního příkazu). V návaznosti na toto zjištění je nutno přiměřeně zmínit rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „byl-li obviněnému uložen souhrnný trest ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. a později byl dalším rozsudkem uznán vinným trestným činem, spáchaným po vyhlášení prvého rozsudku a před vyhlášením rozsudku, jímž mu byl uložen souhrnný trest, nejde v případě posledního odsouzení o souběh trestných činů, který je nutným předpokladem uložení souhrnného trestu, nýbrž o recidivu, takže je nutno uložit samostatný trest“. V souvislosti s argumentací obviněného je potřebné ještě uvést, že „více trestných činů (přečinů) je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující - byť nepravomocný - rozsudek za nějaký trestný čin (přečin)“ – viz rozhodnutí č. 8/1974 –II. Sb. rozh. tr. Mezi trestnými činy, pro které byl obviněný odsouzen Okresním soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 73/2015 a trestnými činy, pro které byl odsouzen Okresním soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 88/2013 a sp. zn. 1 T 247/2013 není dán vztah vícečinného souběhu, ale vztah recidivy.
14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti námitka obviněného o nutnosti ukládání souhrnného trestu byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu