ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.531.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 531/2016-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2016 o dovolání, které podal obviněný M. J. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 13 To 460/2015-2223, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 85/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 T 85/2015-2198 , byl obviněný M. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jednak pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
2. Obviněný byl za tuto trestnou činnost odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody osobám v rozsudku vymezeným a podle §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. byly blíže specifikované osoby se zbytky uplatněných nároků, resp. se svými nároky na náhradu škody, odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 11. 2015, č. j. 13 To 460/2015-2223 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze (v podání obhájce nesprávně „rozsudku“ ) podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Filipa Cimického dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil do výroku o vině i náhradě škody.
5. Dovolatel připomíná, že vina obviněného má být prokázána bez jakýchkoli pochybností. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98 a ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08. Protože v jím popíraném rozsahu nebyla jeho vina prokázána, tvrdí, že soudy svými rozhodnutími porušily zásadu in dubio pro reo. Obviněný setrvává na své obhajobě, že některé věci, zejména větších rozměrů (výsuvné žebříky) neodcizil, což opírá i o vyjádření svědka R. Vůči výroku o náhradě škody namítá, že mu byla uložena povinnost nahradit škodu rovněž za věci, jejichž odcizení či poškození nebylo v průběhu řízení prokazováno.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a postupoval podle §265 l tr. ř., in eventum podle §265m tr. ř.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se po seznámení s obsahem podaného dovolání nebude věcně vyjadřovat. Vyjádřila souhlas, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze proto namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, případně naopak, že jako trestný čin posouzen nebyl, ač jím ve skutečnosti je, nebo to, že sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví.
11. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
13. Obviněný shledává vadu napadeného rozhodnutí, resp. rozsudku mu předcházejícího, v jeho skutkových zjištěních, neboť výroku o vině ve své podstatě vytýká, že neodpovídá požadavku §2 odst. 5 tr. ř. ( „namítá, že jeho vina má být prokázána bez jakýchkoli pochybností“ , což se podle jeho hodnocení nestalo). Svou dovolací argumentací se tak dostává do obsahového rozporu s uplatněným dovolacím důvodem, který je určen k nápravě vad při hmotně právním posouzení zjištěného skutku. Dovolatel navíc nedostatky napadeného rozhodnutí stran výroku o vině (a potažmo i výroku o náhradě škody) nikterak blíže nespecifikuje. V důsledku této nekonkrétnosti vůči obsahu jednotlivých důkazů, resp. výsledkům provedeného dokazování, nabývají jeho výhrady podoby pouhé deklarace tvrzené vady. Obviněným uplatněné nekonkrétní tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo nemůže založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
14. Výhrada porušení pravidla in dubio pro reo nedopadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť zmíněné pravidlo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
15. Co se týče skutkové roviny trestního řízení, platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Nejvyšší soud (rozhodující o mimořádném opravném prostředku) zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V posuzované věci obecné soudy závěry o spáchání trestné činnosti opřely o adekvátní důkazy (v podobě samotného částečného doznání obviněného, svědeckých výpovědí poškozených, z odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, jakož i důkazů dalších), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, jak tomu ovšem v posuzovaném případě není, ústavněprávní reflex v podobě výše zmiňovaného případu má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. Podstatné tedy v daném případě je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se tím pádem neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
16. Nad rámec uvedeného je třeba opakovat, že obviněný z hlediska vytýkání nedostatků výroku o vině nijak blíže nekonkretizoval, v čem výrok o vině ve vazbě na soudem prvního stupně, potažmo soudem odvolacím, zjištěná fakta shledává nesprávným. Úkolem dovolacího soudu není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
17. Ve vztahu k výroku o náhradě škody dovolatel akcentoval, že mu byla uložena povinnost nahradit škodu rovněž za věci, které neodcizil nebo které odcizit nemohl, protože jejich odcizení by vyžadovalo součinnost více osob (s oporou o výpověď svědka R.). Takto uplatněné námitky nejsou způsobilé deklarovaný dovolací důvod obsahově naplnit, neboť jsou opět ryze skutkového charakteru.
18. V obecnosti je třeba předeslat, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Jiným nesprávným hmotně právním posouzením, než je právní posouzení skutku, může být situace, která se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Jiným nesprávným hmotně právním posouzením může být i situace, kdy dovolatel brojí proti výroku o náhradě škody, resp. o jeho povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, ovšem jen tehdy, pokud dovolatel namítá porušení hmotného práva [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, podle něhož je „za rozhodnutí spočívající na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. třeba považovat i chybný výrok o náhradě škody, který má základ v nesprávné aplikaci hmotně právních předpisů občanského či obchodního práva“ ].
19. Obviněný tuto podmínku svoji dovolací argumentací v části, kterou zaměřil proti výroku o náhradě škody a kterou opřel o dovolací důvod určený k nápravě vad při hmotně právním posouzení skutku, resp. vad nastalých při posouzení otázky jiné v alternativě jiného nesprávného hmotně právního posouzení , nenaplnil, protože ji opřel výhradně o námitky směřující proti kvalitě provedeného dokazování. Výroku o náhradě škody totiž nevytýká žádné pochybení při aplikaci hmotného práva, upravujícího podmínky, resp. rozsah náhrady škody způsobené škůdcem. Pokud svoji dovolací argumentaci staví na tvrzení, že se nemohl dopustit vytýkaných jednání, protože to přesahovalo rámec schopností jedné osoby, potom tím výhradně směřuje proti rozsahu a kvalitě provedených důkazů a taková námitka se zjevně rozchází s uplatněným dovolacím důvodem.
20. Nad rámec řečeného se připomíná, že se jedná o konstantní obhajobu obviněného uplatňovanou již v řízení před soudem prvního stupně, se kterou se patřičně vypořádal již okresní soud (srov. zejm. str. 14 rozsudku, kde – stran této otázky zkráceně uvedeno – podotkl, že „nelze přehlédnout charakter odcizovaných předmětů – vždyť např. odcizené žebříky, byť šestimetrové, bylo možno složit a hliníkový žebřík v délce dvou metrů lze bez větších obtíží přenést i na větší vzdálenost i tehdy, měl-li obžalovaný batoh na zádech, do něhož bylo možno bez pochyby uložit i ostatní odcizené věci, případně z místa činu odjel na odcizeném jízdním kole. Z provedeného dokazování vyplývá, že obžalovaný odcizoval takové předměty, se kterými bylo možno dobře manipulovat a které posléze mohl dobře zpeněžit na burze v P.-V.“ ). Obviněný tedy v dovolacím řízení neuplatnil žádnou námitku, kterou by bylo možné pod jím zvolený dovolací důvod podřadit a jím zvolený dovolací důvod obsahově právně relevantními námitkami naplnit. Z toho důvodu Nejvyšší soud rozhodl způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
21. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm dovolací soud způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu