ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.70.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 70/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. února 2016 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 11 To 330/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 255/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 5 T 255/2013, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněný M. P. byl za toto jednání odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. T. škodu ve výši 1 061 500 Kč. Zároveň byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 4 T 31/2013-271 ze dne 12. 11. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kladně podal obviněný odvolání, o kterém Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 48 měsíců, přičemž výrok o náhradě škody zůstal nezměněn.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
4. Obviněný M. P. podané dovolání odůvodnil tak, že v rámci trestního řízení nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu dospět k závěru, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a v daném případě nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Obviněný považuje výrok o vině za chybný, neboť podle něj nebylo dostatečně provedeno dokazování rozhodných skutečností. Domnívá se, že soud prvního stupně účelově opomenul některé pasáže výpovědi jak jeho osoby, tak některých svědků i poškozeného a nepostupoval v tomto ohledu vůči dovolateli nestranně. Namítá především, že uhradil za poškozeného dluh, kupní cenu bytu, rezervační poplatek na koupi dalšího bytu i další závazky poškozeného. Změna úschovní smlouvy byla provedena dobrovolně, po předchozí dohodě a je prokázáno, že účelové určení peněz z prodeje nemovitosti se tím změnilo tak, že se z nich staly peníze na plnění úkonů mezi poškozeným a dovolatelem. V této souvislosti upozorňuje na analogické usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 101/2015-32. Poukazuje rovněž na skutečnost, že se s poškozeným domlouval ohledně možných investic na Ukrajině, což prokázala i výpověď svědka M. Dle jeho úvah měly soudy doplnit dokazování také u okolností, které vedly poškozeného k souhlasu se změnou účtu pro výplatu z advokátní úschovy. Pominuta byla rovněž skutková zjištění ohledně vyplacení částky 1 300 000 Kč. Závěrem svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně zrušil a věc přikázal znovu k projednání a rozhodnutí.
5. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se doposud k dovolání obviněného nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
11. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
12. Nejvyšší soud shrnuje, že ze způsobu, jakým je skutek popsán, lze vyčíst znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
13. V návaznosti na uvedené námitky Nejvyšší soud připojuje, že v předmětné trestní věci bylo prokázáno, že obviněný spáchal skutek tak, jak je popsáno v rozsudku Okresního soudu v Kladně a náležitě tam odůvodněno.
14. Znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku naplnil obviněný podle závěrů soudů nižších stupňů tím, že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tím na cizím majetku značnou škodu. Je třeba připomenout, že trestného činu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a takovým jednáním způsobí škodu. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem.
15. K pojmu přisvojení si cizí svěřené věci lze uvést následující. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (k tomu přiměřeně srov. roz. č. 5/1997 Sb. rozh. tr.).
16. Za přisvojení si se v souladu s respektovanou judikaturou považuje naložení s věcí v rozporu s účelem, k němuž byla svěřena, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Na základě skutkových zjištění Okresního soudu v Kladně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i Krajský soud v Praze, lze dospět k závěru, že zmíněný znak skutkové podstaty obviněný svým jednáním naplnil. Peněžní prostředky ve výši 1 061 500 Kč, které byly v daném případě účelově vázány a které představovaly část složené kupní ceny, nebyly majetkem obviněného, ale majetkem společnosti Pigan Group s. r. o., se kterým nemohl libovolně nakládat, nýbrž byl povinen s nimi naložit tak, jak vyplývá z předmětné kupní smlouvy, což je účel, ke kterému byly finanční prostředky svěřeny (srov. TR NS 22/2005-T 860).
17. Pokud obviněný namítá, že za situace, kdy uhradil za poškozeného dluh, kupní cenu bytu, rezervační poplatek na koupi dalšího bytu i další závazky poškozeného, nemohl naplnit zákonné znaky trestného činu zpronevěry, resp. že v tomto ohledu soudy hodnotily důkazy jednostranně, nelze tomuto přisvědčit. Soudům se tuto obhajobu obviněného podařilo vyvrátit, přičemž za vinu mu správně není kladena celá část složené kupní ceny (2 850 000 Kč), ale pouze částka ve výši 1 061 500 Kč, tedy ta část, kterou obviněný použil v rozporu s účelem kupní smlouvy (k tomu přiměřeně srov. roz. č. 2/1963 rozh. tr.).
18. Názor dovolatele, že změnou úschovní smlouvy došlo rovněž ke změně účelového určení převáděných peněz, je pak pouhým jednostranným tvrzením, účelovou snahou o obhajobu obviněného. Bylo tedy prokázáno, že obviněný předmětnou peněžní částku neinvestoval tak, jak byl povinen, naopak ji užil zcela v rozporu s jejím účelovým určením k úhradě jiných závazků společnosti Pigan Group, s. r. o., čímž byl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci (k tomu přiměřeně srov. NS 26/2004-T 626). Jestliže tedy obviněný užil účelově vázané finanční prostředky v rozporu s tímto účelem, musel si být vědom, že takovým užitím způsobí škodu, a to právě ve výši, v jaké peněžní prostředky neoprávněně odčerpá. Zjištěné jednání tedy soudy důvodně kvalifikovaly jako přisvojení si cizí věci, která byla obviněnému svěřena, neboť s ní naložil v rozporu s účelem, pro který mu, jakožto statutárnímu orgánu společnosti, byla svěřena, přičemž tak zmařil základní účel svěření, kterým bylo využít finanční prostředky v souladu s předmětnou kupní smlouvou. Výše popsaným jednáním obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zpronevěry, přičemž nalézací soud všechny své závěry dostatečně zdůvodnil v odůvodnění svého rozhodnutí.
19. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který může vzniknout až později, nikoli hned při svěření věci, může však být už při svěření věci. Vzhledem k tomu musí být orgány činnými v trestním řízení zjištěno takové úmyslné jednání, jež vede ke zmaření základního účelu svěření. Ze závěrů soudu první instance vyplývá, že obviněný vědomě užil, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, část jemu svěřených finančních prostředků na úhradu jiných závazků společnosti Pigan Group, s. r. o. Na základě výše uvedeného je nutno konstatovat, že subjektivní stránka trestného činu zpronevěry byla naplněna.
20. Obviněný ve svém dovolání rovněž vytýká pominutí skutkových zjištění ohledně vyplacení částky 1 300 000 Kč. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že i s touto skutečností se nalézací soud náležitě vypořádal, když v rámci trestního řízení bylo prokázáno, že zmiňovaná částka byla obviněným použita k zaplacení dluhu jinému klientovi, T. P. (viz rozsudek Okresního soudu v Kladně, str. 8, č. l. 108).
21. Přisvědčit nelze rovněž námitce, kterou obviněný uplatnil v souvislosti s údajnými plány dovolatele a poškozeného ohledně možných investic na Ukrajině. Tato byla již vyvrácena soudem prvního stupně (str. 8 citovaného rozhodnutí), zároveň by taková skutečnost nemohla mít vliv na posouzení výše popsaného jednání jako zločinu zpronevěry a v dané souvislosti je zcela irelevantní.
22. Pokud dovolatel spatřuje analogii k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 101/2015, nelze ani tomuto přisvědčit. Citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 9 To 256/2014 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 4 T 31/2013, přičemž dovolací soud obviněnému přisvědčil v tom, že soud naplnění znaku skutkové podstaty zpronevěry spočívající v „přisvojení si svěřené věci“ shledal v tom, že neoprávněnost jeho dispozice s částkou 2 000 000 Kč, jež mu byla kladena za vinu, měla podklad v porušení povinnosti, která pro obviněného měla plynout z uzavřené kupní smlouvy, přičemž však dovolatel nebyl smluvní stranou takové kupní smlouvy. Nelze proto uzavřít, že ponecháním si těchto peněz jednal v rozporu se závazkem, který mu vznikl ze zprostředkovatelské smlouvy“. Navíc odůvodnění zrušených rozhodnutí obou soudů neposkytly skutkový podklad pro dovozené právní závěry (str. 5 – 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 101/2015). Oproti tomu v nynějším případě se jedná o situaci, kdy část účelově vázaných prostředků obviněný převedl na společnost Pigan Group s. r. o., jíž byl jednatelem, a 1 061 500 Kč užil na úhradu jiných závazků společnosti.
23. Nelze ani akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004).
24. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Naopak, pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak napadená rozhodnutí nevykazují zmíněnou vadu (extrémní nesoulad). Stejné závěry vyplývají z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07.
25. Soud druhého stupně se ztotožnil s obsáhlým popisem skutkového stavu, který učinil soud prvního stupně a právní kvalifikací jednání obviněného podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Protispolečenské jednání soudy spatřovaly v tom, že finanční prostředky, které byly po získání souhlasu s převodem složených prostředků převedeny na účet společnosti Pigan Group, s. r. o., ve výši 1 061 500 Kč použil obviněný v rozporu s účelem, pro který byly finanční prostředky společnosti svěřeny. O tom, že shora uvedená částka obviněným byla užita v rozporu s účelem, pro který byla uvedené společnosti svěřena, není pochyb a skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou dostatečně podloženy důkazy, jak je patrno např. z č. l. 3 – 7 rozsudku soudu prvního stupně. K znakům trestného činu zpronevěry se již Nejvyšší soud dostatečně vyjádřil shora.
26. Z obsáhlého popisu skutku by se však také naskýtala možnost celé jednání obviněného posoudit jako trestný čin podvodu, neboť ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný docílil nejprve změny účtu a souhlasu s převodem účelově vázaných finančních prostředků z účtu advokáta (2 850 000 Kč), na účet společnosti Pigan Group, s. r. o. (opět účelově vázaných) tím, že M. T. tvrdil, že dochází pouze ke změně čísla účtu schovatele – advokáta, a tím uváděl smluvní strany dohody v omyl, s cílem převést do své dispozice částku 2 761 500 Kč (sníženou o 88 500 Kč). Pokud by jednání obviněného mělo být kvalifikováno podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pak by sice trestní sazba pro trestný čin podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §206 odst. 4 tr. zákoníku byla stejná, pouze škoda způsobená obviněným v případě kvalifikace podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (podvodu), by byla podstatně vyšší (2 761 500 Kč). S ohledem na shora uvedenou skutečnost by posouzení takového jednání podle §209 odst. 4 tr. zákoníku bylo v rozporu se zásadou reformace in peius (s ohledem na přístup stran k volbě opravných prostředků). Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k popisu skutku a námitkám obviněného stran právní kvalifikace.
27. S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. P. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu