ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.720.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 720/2016-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2016 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. D. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 10 To 359/2015, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 105/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 10 To 359/2015, a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 2 T 105/2015, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Semilech přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 2 T 105/2015, bylo podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že
v T. ve funkci náčelníka Okresního oddělení Veřejné bezpečnosti v T. a jako člen komise projednávající otázky dalšího začleňování rodinných příslušníků potrestaných vesnických boháčů ustanovené v roce 1952 při ONV v T. na podkladě nezákonných pokynů a instrukcí vycházejících z tajné Směrnice ministrů národní bezpečnosti, vnitra a spravedlnosti ze dne 22. října 1951, která neměla oporu v zákoně, rozhodoval a spolu s dalšími dnes již zemřelými členy komise (předsedou ONV, okresním prokurátorem, tajemníkem OV KSČ a případně i zemědělským referentem) tato rozhodnutí podepisoval, a to ve dnech 17. listopadu roku 1952, 27. ledna 1953 a 8. dubna 1953, o vysídlení rodinných příslušníků níže uvedených zpravidla v té době nepravomocně odsouzených soukromých zemědělců, kdy konkrétně takto nejméně spolurozhodl:
dne 17. listopadu 1952
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzeného soukromého zemědělce F. M., a to jeho matky E. M., jeho manželky B. M., a jejich dcery B. M. z obce S. do obce D., okr. Č. B., kdy jejich vysídlení bylo realizováno dne 20. prosince 1952;
dne 27. ledna 1953
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzeného soukromého zemědělce K. B., a to jeho manželky A. B., syna K. B., a dcery J. B., z obce O., okres T., do obce U., okres K., kdy vysídlení bylo realizováno dne 16. dubna 1953;
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzeného soukromého zemědělce J. M., a to jeho manželky F. M., a jejich syna J. M., z obce V., okr. T., do obce V. L., okr. Š., kdy vysídlení bylo realizováno dne 2. dubna 1953;
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzených v zemědělství soukromě hospodařících V. M. a A. F., a to manžela V. M. J. M., manžela A. F. J. F., a jejich syna J. F., z obce D., okr. T., do obce V. L., okr. Š., kdy vysídlení bylo realizováno dne 9. dubna 1953;
- o vysídlení matky odsouzeného soukromého zemědělce Z. P., E. P., z obce O., okr. T., do obce Z., okr. M. B., kdy vysídlení bylo realizováno dne 14. dubna 1953;
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzeného soukromého zemědělce L. Š., a to jeho manželky B. Š., jejich syna V. Š., a jejich dcery L. Š., z obce Č. D., okr. T., do obce K., okr. Ř., kdy vysídlení bylo realizováno dne 28. března 1953;
dne 8. dubna 1953
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzených zemědělců V. B. a jeho syna J. B., a to manželky V. B. (a matky J. B.) P. B., z obce B., okr. T., do obce D., okr. T., kdy vysídlení bylo realizováno dne 8. června 1953;
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzeného soukromého zemědělce J. Č., a to jeho manželky A. Č., a jejich dcery A. Č., z obce L., okres T., do obce V. K., okr. J., kdy vysídlení bylo realizováno dne 25. května 1953;
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzeného soukromého zemědělce J. J., a to jeho manželky B. J., a jejich dcery V. J., z obce D., okr. T., do obce V., okr. Š., kdy vysídlení bylo realizováno dne 27. května 1953;
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzeného soukromého zemědělce J. K., a to jeho manželky M. K., a jejich synů J. K. a Z. K., z obce N. V., okr. T., do obce R. – B., okr. H. B., kdy vysídlení bylo realizováno dne 3. června 1953;
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzeného soukromého zemědělce H. L., a to jeho manželky L. L., jejich syna H. L., a jejich dcery J. L., z obce V., okr. T., do obce D., okr. T., kdy vysídlení bylo realizováno dne 30. dubna 1953;
- o vysídlení rodinných příslušníků odsouzeného soukromého zemědělce V. N., a to jeho manželky V. N. a jejich syna V. N., z obce O., okres T., do obce V. K., okr. J., kdy vysídlení bylo realizováno dne 27. května 1953;
kdy spolu s dalšími členy uvedené komise, do které byl ustanoven a ohledem na svoji funkci náčelníka Okresního oddělení Veřejné bezpečnosti v T. musel tedy mít alespoň základní právní povědomí, rozhodl v rozporu nejméně s §1, §7 a §8 tehdy platné Ústavy (zákon č. 150/1948 Sb.), a přitom využil postupně vystupňované tíživé situace a faktické bezmoci shora uvedených poškozených, neboť jejich rodiny byly po únoru roku 1948 vystavovány cíleně v rámci realizace celostátně centrálně organizované tzv. akce „KULAK“, zaměřené proti velkým soukromě hospodařícím zemědělcům, přičemž v době rozhodování uvedené komise se zpravidla jejich příbuzný nacházel ve vazbě a byl dosud nepravomocně odsouzen,
ačkoliv mu muselo být zřejmé, že tyto osoby, ač nebyly souzeny, a tedy ani potrestány, byly zbavovány svého majetku a následně nedobrovolně vysídlovány z místa jejich trvalého pobytu a bylo jim přikazováno nové místo pobytu v jiném kraji nebo alespoň v jiném okrese, a to často v nedůstojných podmínkách, aniž by to stanovil zákon nebo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, a to vše za účelem dosažení vytlačení a zbavení vlivu těchto větších soukromě hospodařících a majetných zemědělců a jejich rodin, které veřejná široká přesvědčovací kampaň v té době probíhající označovala za třídní nepřátele – „kulaky“, proti nimž je nutné ve jménu socializace vesnice a budování JZD (do nichž jim bylo zapovězeno vstupovat a pokud vstoupili, byli následně vylučováni) vést stále se zostřující třídní boj a docílit jejich likvidace jako třídy, označované mimo jiné i jako poslední kompaktní vykořisťovatelská vrstva, v důsledku čehož sami poškození vnímali svoji situaci jako beznadějnou s tím, že veškerá snaha brojit proti tomuto postupu by byla zbytečná, přičemž s ohledem na postoj společnosti a orgánů veřejné moci a státu neměli prakticky možnost domoci se právními prostředky spravedlnosti.
2. Proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Semilech podal státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 10 To 359/2015, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
3. Usnesení soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním v neprospěch obviněného, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. Na podporu uplatněných dovolacích důvodů nejvyšší státní zástupce podrobně argumentoval především nutností zohlednění vylučovací podmínky podle čl. IV písm. c) soudy nižších stupňů aplikovaného Rozhodnutí presidenta republiky a vlády Republiky československé o amnestii ze dne 9. 5. 1960, publikovaného pod č. 54/1960 Sb. (dále jen „rozhodnutí o amnestii“), jakož i skutkovými námitkami vztahujícími se k roli obviněného v procesu rozhodování o vysídlení poškozených. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 10 To 359/2015, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 2 T 105/2015, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Semilech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. S odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
7. Stížnost státního zástupce byla zamítnuta poté, co soud druhého stupně na jejím podkladě meritorně přezkoumal usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
8. Nejvyšší soud tak s ohledem na obecné konstatování uvedené shora uzavírá, že tvrzení dovolatele o nemožnosti aplikace rozhodnutí o amnestii na jednání obviněného a z něj vyplývající nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů, je nejen námitkou podřaditelnou pod uplatněné dovolací důvody, ale jak je v podrobnostech rozvedeno níže, rovněž námitkou opodstatněnou.
9. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že z čl. IV Rozhodnutí presidenta republiky a vlády Republiky československé o amnestii ze dne 9. 5. 1960 vyplývá, že část II čl. III. 5 tohoto rozhodnutí se nevztahuje na tyto trestné činy:
a) spekulaci, příživnictví, ohrožení devisového hospodářství, zkrácení a ohrožení daně, úplatkářství,
b) rozkrádání a úmyslné poškozování majetku v socialistickém vlastnictví,
c) úmyslné trestné činy proti majetku v osobním vlastnictví
d) loupež, úmyslné ublížení na zdraví, vraždu,
e) trestné činy proti důstojnosti člověka, ohrožení mravní výchovy mládeže,
f) trestné činy v dopravě spáchané pod vlivem alkoholu, jestliže mají za následek těžkou újmu na zdraví nebo smrt,
g) trestný čin obecného ohrožení spáchaný úmyslně,
h) na trestné činy úhrnné a dodatkové, jestliže jedním ze sbíhajících se trestných činů je čin uvedený v písm. a) až g),
i) na osoby vícekrát odsouzené pro úmyslné trestné činy
a v čl. V shora uvedené amnestie je uvedeno, že president republiky „nařizuje, aby nebylo zaváděno a bylo-li zavedeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání za trestné činy a přestupky uvedené v části II čl. III spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí s výjimkou trestných činů uvedených v článku IV tohoto rozhodnutí“.
10. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že na obviněného byla obžaloba podána pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ( společným jednáním více osob jako úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem, odporujícím jinému právnímu předpisu a spáchal takový čin zneužívaje tísně jiného ).
11. Z velmi strohého odůvodnění soudu prvního stupně, na které soud druhého stupně odkázal, vyplývá, že zmíněné soudy shodně uvedly, že předmětné trestní stíhání obviněného je podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné z důvodu existence nařízení prezidenta republiky souvisejícího s užitím jeho práva udílet amnestii; v konkrétním případě Rozhodnutí presidenta republiky a vlády Republiky československé o amnestii ze dne 9. 5. 1960, publikované pod č. 54/1960 Sb. K uvedené skutečnosti byla soudem prvního stupně velice stručně popsána úvaha, která jej vedla k vyloučení možnosti posouzení předmětného jednání obviněného jako jednání spadajícího do kategorie úmyslných trestných činů proti majetku v osobním vlastnictví v souladu s čl. IV písm. c) rozhodnutí o amnestii, konkrétní argumentací, že „obviněný nerozhodoval o majetku poškozených, ale toliko o přesídlení, o kterém rozhodoval v době, kdy již o majetku poškozených bylo rozhodnuto soudem“. Nejvyšší soud k uvedenému pouze podotýká, že ani soud druhého stupně se ve svém rozhodnutí k námitce státního zástupce týkající se nutnosti zohlednění uvedené výjimky nevyjádřil a omezil se pouze na doslovné převzetí odůvodnění soudu prvního stupně s poznámkou, že se s předmětnou argumentací plně ztotožňuje.
12. Jak již bylo Nejvyšším soudem uvedeno shora, soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „komise nerozhodovala o majetku odsouzených či obviněných, o tom vždy rozhodoval soud. Komise pouze navrhovala, co s manželkami a dětmi bude. O živiteli vždy rozhodoval soud. Majetek byl zajištěn a obvinění či odsouzení se ho již nemohli domoci“ . Z takto koncipované argumentace soudu prvního stupně je zřejmé, že tento otázku majetku v osobním vlastnictví váže pouze k „živitelům rodiny“ s tím, že o tomto majetku již bylo rozhodnuto soudem, stejně jako o vině těchto „obviněných – živitelů rodiny“. Jestliže soud prvního stupně mj. uvádí, že „majetek byl zajištěn a obvinění se ho již nemohli domoci“, nelze při strohém odůvodnění usnesení zmíněného soudu domýšlet, jaký význam z uvedeného vyplývá ve vztahu k poškozeným, když obžaloba neváže trestní stíhání ke skutečnosti, že se obvinění – „živitelé rodin“ nemohli majetku domoci, ale k tomu, že to byli jejich rodinní příslušníci (manželky, děti, rodiče), kteří byli v důsledku jednání obviněného o majetek v jejich osobním vlastnictví připraveni. Soudy nižších stupňů již vůbec nepřipustily či nevzaly v úvahu, že obžaloba byla na obviněného podána z toho důvodu, že osoby, které nebyly souzeny – členové rodiny, byly nejen cíleně vysídlovány z místa jejich trvalého pobytu, ale také zbavovány svého majetku (viz str. 3 podané obžaloby).
13. Přestože tedy popis skutku uvádí, že tyto osoby (myšleno poškození) byly zbavovány svého majetku, a čl. V ve spojení s čl. IV Rozhodnutí presidenta republiky a vlády Republiky československé o amnestii ze dne 9. 5. 1960 vymezuje, že trestní stíhání nemá být zastaveno pro trestné činy uvedené v čl. IV tohoto rozhodnutí – mj. tedy pro úmyslné trestné činy proti majetku v osobním vlastnictví, soudy nižších stupňů se spokojily s konstatováním, že „obviněný nerozhodoval o majetku poškozených, ale toliko o přesídlení, o kterém rozhodoval v době, kdy již o majetku poškozených bylo rozhodnuto soudem“, aniž by z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo zřejmé z čeho uvedený závěr dovodily (že o majetku v osobním vlastnictví rodinných příslušníků „živitele rodiny“, kteří byli vysídleni, již bylo rozhodnuto soudem, aniž by v tomto směru provedly dokazování), když např. z rozhodnutí č. 69/1953 Sb. rozh. tr. vyplývá, že „výrok o propadnutí jmění podle §47 tr. zák. č. 86/1950 Sb. se vztahuje vždy jen na jmění obviněného a nemůže se dotýkat jmění jiných osob, tedy ani jejich spoluvlastnického podílu na věcech náležejících spoluvlastnicky obviněnému. Nelze proto v trestním řízení řešit otázky spoluvlastnické nebo vylučovací nároky“. Shora již bylo rovněž uvedeno, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, zda se tento otázkou majetku poškozených zabýval, či se soustředil pouze na „majetek živitele“, neboť již z výpovědí některých poškozených (svědkyně F., J. M., A. Č., J. K. atd.) vyplynulo, že si nemohli vzít své osobní věci (knížky, oblečení, cennosti, přikrývky, vybavení domácnosti atd.), případně jen některé a ostatní zanechat na místě. V úvahu je nutno také vzít skutečnost, že přestěhování se mělo provádět na vlastní náklady poškozených. Z rozhodnutí není patrno, co soudy nižších stupňů považovaly za majetek v osobním vlastnictví, při existenci ustanovení §105 zák. č. 141/1950 Sb.
14. Ve vztahu k postupu soudu prvního stupně Nejvyšší soud dále uvádí, že s jeho závěry s ohledem na strohost jejich odůvodnění, za situace, kdy v neveřejném zasedání předsedkyně senátu přečetla obžalobu, která byla podána pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a „přísedící nahlédly do spisu“, nelze vyslovit souhlas, neboť má za to, že před vydáním rozhodnutí nebyly z hlediska použití příslušného ustanovení rozhodnutí o amnestii důsledně objasněny a posouzeny všechny skutečnosti, které jsou pro konečné řešení otázky, zda je dán důvod pro zastavení trestního stíhání stanovený v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., významné. Je nezbytné uvést, že před tím, než se orgány činné v trestním řízení začnou zabývat otázkou zastavení trestního stíhání, je třeba vyřešit otázku, zda vůbec, a případně o jaký trestný čin se jedná, protože soud je povinen při řešení této otázky učinit nejprve potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech a dále závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky konkrétního trestného činu. Teprve až když nevznikají pochybnosti o právní kvalifikaci, je možné řešit otázku aplikovatelnosti amnestijních rozhodnutí, a to podle podmínek a pravidel vyjádřených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. přiměřeně rozh. č. 37/1994 Sb. rozh. tr., č. 32/1962, č. 35/1962, č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Trestní stíhání osoby pro určitý trestný čin se vede ohledně skutku. Má-li být trestní stíhání obviněného, vedené pro amnestovatelný trestný čin, zastaveno podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., může se tak stát pouze za předpokladu, že skutek nelze posoudit jako jiný, a to neamnestovatelný trestný čin (srov. přiměřeně rozh. č. 1/2000 Sb. rozh. tr.).
15. Shora uvedené skutečnosti a skutečnosti plynoucí z obsahu usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13, podle něhož ústavněprávním požadavkem též je, „aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna“, vedly Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně nemohou obstát, a proto rozhodnutí soudu druhého stupně i usnesení Okresního soudu v Semilech zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, aniž by předjímal další postup tohoto soudu.
16. Nejvyšší soud opětovně poukazuje na to, že soud prvního stupně dovodil, že obviněný „nerozhodoval o majetku poškozených, ale toliko o přesídlení, o kterém rozhodoval v době, kdy již o majetku poškozených bylo rozhodnuto soudem“. Již v této úvaze lze shledat pochybení, neboť není zřejmé, na základě jakých skutečností soud prvního stupně k tomuto zjištění dospěl (viz výklad shora, odkaz na ustanovení §105 zák. č. 141/1950 Sb., rozh. č. 69/1953 Sb. rozh. tr.). Vzhlede k tomu, že obviněný je stíhán pro jednání, kterého se měl dopustit v průběhu roku 1952 a roku 1953 a do podání obžaloby platilo několik trestních zákonů, bude potřebné se zabývat i tím, na základě jakých skutečností lze dovodit, že státní zástupkyní zvolená právní kvalifikace je pro obviněného příznivější (viz §12 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb., §16 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. a §2 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb.). V této souvislosti je potřebné připomenout, že při posuzování zákonných znaků trestného činu kvalifikovaného podle právní úpravy do 31. 12. 2009 bude potřebné zabývat se také splněním materiálních předpokladů pro použití vyšší trestní sazby. Přehlédnuta také nemohou být zjištění ohledně existence (neexistence) znaků trestného činu (jednání, úmysl přímý či nepřímý, nedbalost a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem). V souvislosti s otázkou jednání obviněného jako veřejného činitele (§175 zák. č. 86/1950 Sb. či §329 zák. č. 40/2009 Sb.) a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem bude potřebné mj. vzít v úvahu také to, jakou funkci obviněný vykonával [je nutno brát v úvahu, že obviněný byl v uvedené době ve funkci náčelníka Okresního oddělení Veřejné bezpečnosti v T. a byl členem zmíněné „Komise“, přičemž příslušníci Veřejné bezpečnosti (StB) z T. se na vystěhování měli osobní účastí podílet a určovat, které věci si poškození mohou s sebou vzít (např. svědkyně Č., L.)]. Uvedené skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud s ohledem na jednoznačné stanovisko soudu prvního stupně v jeho usnesení, že o majetku poškozených obviněný nerozhodoval, aniž by z jeho rozhodnutí (myšleno soudu) vyplývalo, zda obviněný v daném případě nemohl jednat např. v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, mj. také s ohledem na výše zmíněnou účast příslušníků Okresního oddělení Veřejné bezpečnosti v T. jehož byl náčelníkem (tedy i s uvedenou skutečností se bude nutno vypořádat), na vystěhování a určování věci, které si smí vzít (např. zpráva č. l. 122 – podle zprávy okr. Oddělení VB v T. nedošlo k žádným rušivým jevům; č. l. 181 – podle zprávy ONB-OO-VB v T. ze dne 10. 6. 1953 při prováděcí akci nebylo shledáno žádných rušivých zjevů). V úvahu při posuzování znaku „vykonává svou pravomoc způsobem…“ nelze přehlédnout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. sp. zn. 3 Tdo 396/2013, 8 Tdo 197/2013, 6 Tdo 1409/2014, III. ÚS 371/99). Dále bude nutno se po vrácení věci zabývat také skutečnostmi, které vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010. Předně je nutno připustit, že uvedené rozhodnutí sice reagovalo na skutkový stav odlišný od jednání, které bylo obžalobou kladeno za vinu obviněnému J. D., avšak zásadní otázkou pro dříve řešenou trestní věc i předmětnou trestní věc je, že „škoda není primárně představována škodou vzniklou v důsledku změny zaměstnání poškozeného, ale především na majetku poškozeného, jež je představována tím, že zásahem státu poškozený jednak nemohl svůj majetek řádně užívat, jednak byl připraven o tu jeho část, kterou musel zanechat ve svých nemovitostech (vybavení domácnosti, dříví, uhlí apod. Majetek je zde třeba vnímat ve smyslu všech majetkových práv, na nichž došlo k jejich poškození-omezení, a to včetně hodnoty bydlení, jehož byl zbaven)“. Jestliže výše uvedené závěry byly vztaženy zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu k „odsouzenému živiteli rodiny“, je Nejvyšší soud toho názoru, že jsou rovněž aplikovatelné na předmětnou trestní věc obviněného, avšak pouze za situace, kdy bude prokázáno tvrzení obžaloby, že obviněný se stíhaného jednání dopustil (byl přinejmenším srozuměn s následky svého jednání a že mezi jeho jednáním a následkem, existoval příčinný vztah, viz výklad shora).
17. Ze spisové dokumentace předložené státním zástupcem vyplývá, že tento věnoval značnou pozornost shromáždění archivních materiálů, ze kterých je zřejmé, že přesídlování tzv. vesnických boháčů bylo součástí vládnoucí politiky. Z těchto dokumentů je patrná, jakým způsobem měl být boj proti těmto vesnickým boháčům veden. Tyto dokumenty v obecné rovině popisují poměry v 50. letech 20. století na československém venkově. Obžaloba ve svém odůvodnění poukazuje na výpovědi některých poškozených k jejich vysídlení i situaci jak toto probíhalo, které věci si ev. mohli s sebou poškození vzít, a které museli na místě zanechat (učebnice, osobní fotografie, hračky a osobní věci), na které se nevztahoval žádný trest. Nejvyšší státní zástupce shodně jako státní zástupkyně podávající obžalobu dospěli k závěru, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že následkem rozhodnutí vysídlovací komise bude zasaženo do osobního vlastnictví osob postižených rozhodnutím o vysídlení, když argumentace v podané obžalobě konstatovala, že „taktéž významné funkce, které v té době členové Komise zastávali, nasvědčují tomu, že se scházeli z nějakého důležitého důvodu…“. Na uvedené rozhodnutí (myšleno o vysídlení) navazovalo samotné vysídlení poškozených a také k tomuto aktu byly obžalobou předloženy důkazy, kterými je charakterizován průběh vysídlení (výpovědi svědků-poškozených, listinné důkazy). Je tedy na soudu prvního stupně, aby důsledně posoudil, zda všechny jemu předložené důkazy jsou dostatečné k prokázání jednání, pro které byla na obviněného podána obžaloba.
18. Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodu shora uvedených podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 10 To 359/2015, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 9. 2015, sp. zn. 2 T 175/2015, a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, kdy bude na tomto soudu zvážit, zda jednání obviněného (ne)vykazuje znaky trestného činu např. z důvodu absence subjektivní či objektivní stránky trestného činu, případně vykazuje znaky trestného činu, zda lze na takový skutek aplikovat Rozhodnutí presidenta o amnestii, či je třeba objasnit základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu