ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.738.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 738/2016-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2016 o dovolání, které podala obviněná Ing. H. K ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 9 To 41/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 62/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2014, č. j. 16 T 62/2012-1735 , byla obviněná Ing. H. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ad 1) a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (ad 2), jichž se podle jeho zjištění dopustila společně s M. K. tím, že:
jako jednatelé obchodní společnosti CB K., s. r. o. České Budějovice, IČ: 48244856, se sídlem České Budějovice, Rudolfovská 71, (dále jen „CB K“), v době od 5. 5. 2010 v úpadku na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2010, č. j. KSCB 27 INS 2203/2010-A-19,
1) a) za společnost CB K jako kupujícího uzavřeli v Českých Budějovicích se společností TATRA, a. s., IČ 45193444, se sídlem Areál Tatry 1450/1, 742 21 Kopřivnice (dále jen „TATRA“) jako prodávajícím
- dne 16. 7. 2008 smlouvu č. ..., na jejímž základě bylo společnosti CB K dodáno vozidlo nákladní automobil TERRNo.1, typ T815-221R45/371, VIN: ..., motor č. ... v hodnotě 2.152.900 Kč,
- dne 16. 7. 2008 smlouvu č. ..., na jejímž základě bylo společnosti CB K dodáno vozidlo nákladní automobil TERRNo.1, typ T815-231R25/451, VIN: ..., motor č. ... v hodnotě 2.381.400 Kč,
- dne 18. 7. 2008 smlouvu č. ..., na jejímž základě bylo společnosti CB K dodáno vozidlo nákladní automobil TERRNo.1, typ T815-231R25/341, VIN: ..., motor č. ... v hodnotě 2.394.200 Kč,
protože však ani jedno z těchto vozidel nebylo ze strany společnosti CB K společnosti TATRA zaplaceno, třebaže měla být vozidla zaplacena do 30 dnů po převzetí zboží, přičemž vozidlo TERRNo.1 typ T815-231R25/341, VIN: ..., motor č. ... společnost CB K převzala dne 23. 10. 2008, vozidlo TERRNo.1, typ T815-221R45/371, VIN: ..., motor č. ... a vozidlo TERRNo.1, typ T815-231R25/451, VIN: ..., motor č. ..., převzala společnost CB K dne 27. 11. 2008, byla dne 23. 4. 2009 mezi smluvními stranami uzavřena Smlouva o ukončení platnosti kupní smlouvy a o výpůjčce č. ..., na základě které bylo deklarováno vlastnické právo ve prospěch společnosti TATRA, a. s. k předmětným nákladním vozidlům VIN: ..., VIN: ... a VIN: ..., kdy tyto do 31. 5. 2009 zapůjčila společnosti CB K pro účely vystavení a případného prodeje s výslovným souhlasem vlastníka v prodejně či prodejním místě společnosti CB K v Českých Budějovicích, přičemž dne 3. 9. 2009 bylo vozidlo v. č. ... následně fyzicky vráceno společnosti TATRA a dne 8. 9. 2009 bylo fyzicky vráceno vozidlo v. č. ..., vozidlo VIN: ..., vráceno nebylo, naopak bylo dne 24. 6. 2009 prodáno R. A., se sídlem S., V., okres Č. K. za částku 2.975.000 Kč, přičemž ani výtěžek z prodeje nebyl společností CB K poukázán ve prospěch společnosti TATRA, nadále k dotazům zástupců společnosti TATRA tvrdili, že vozidlo je v jejich dispozici a dávali příslib úhrady vozidla či jeho vrácení, když takovým jednáním způsobili společnosti TATRA škodu ve výši nejméně 2.394.200 Kč;
b) dne 10. 7. 2009 uzavřeli za společnost CB K se společností ČSOB Leasing, a. s. Praha, IČ 63998980, se sídlem Na Pankráci 310/60, 140 00 Praha 4 (dále jen „ČSOBL“), Smlouvy o poskytnutí refinančního obchodního úvěru č. ... na předmět financování TATRA T815-2, VIN: ... ve výši 2.187.000 Kč a č. ... na předmět financování TATRA T815-2, VIN: ... ve výši 2.187.000 Kč, přičemž dle čl. I. bodu 1 této smlouvy bylo výslovně uvedeno, že „věřitel (společnost ČSOB Leasing, a. s.) poskytuje peněžní prostředky ve výši 2.187.000 Kč na úhradu (refinancování) finančních prostředků, které dlužník (CB K., s. r. o.) vynaložil na splacení dříve poskytnutého financování na úhradu kupní ceny přesně určeného vozidla, peněžní prostředky věřitel poskytuje výhradně za výše uvedeným účelem“, přičemž podpisem těchto smluv se společnost CB K mimo jiné zavázala dle ust. čl. III. bodu 1 b) předat technické průkazy k vozidlům do úschovy společnosti ČSOBL, protože tak ale neučinila, byly smlouvy ze strany ČSOBL písemně dne 11. 9. 2009 vypovězeny, tuto písemnost Ing. H. K. převzala dne 15. 9. 2009 a v souladu s bodem 2.3.1. písm. c) smlouvy došlo k přechodu vlastnického práva na společnost ČSOBL, přičemž vozidla měla být předána zpět této společnosti do 18. 9. 2009, což se i přes opakované výzvy ze strany společnosti ČSOBL nestalo nejméně do 28. 1. 2009, kdy došlo k převodu obchodního podílu společnosti CB K na R. N. jako nového jediného společníka, a tímto jednáním způsobili společnosti ČSOBL škodu ve výši nejméně 4.374.000 Kč;
celkem těmito jednáními způsobili škodu ve výši nejméně 6.768.200 Kč,
2) dne 5. 10. 2008 uzavřeli za společnost CB K se společností S MORAVA Leasing, a. s. Znojmo, IČ 16325460, se sídlem Znojmo, Horní náměstí 264/18, 669 02 (od 1. 9. 2013 vystupující pod obchodní firmou Erste Leasing, a. s., dále jen „Erste“) Smlouvy o poskytnutí obchodního úvěru č. ... a č. ..., kdy na základě ust. čl. I bodu 2 poskytla společnost Erste jako věřitel společnosti CB K jako dlužníkovi peněžní prostředky u smlouvy č. ... ve výši 2.733.787 Kč na úhradu nákupní ceny předmětu financování nákladní automobil Tatra T815-230R25 VIN: ... a u smlouvy č. ... ve výši 2.733.549 Kč na úhradu kupní ceny předmětu financování nákladní automobil Tatra T815-230R25 VIN:..., přičemž při sjednávání těchto smluv zamlčeli podstatné skutečnosti ohledně již uzavřených smluv u společnosti ČSOBL ze dne 19. 9. 2008, kdy uzavřeli se společností ČSOBL Smlouvu o poskytnutí obchodního úvěru č. ..., na základě kterých společnost ČSOBL jako věřitel dle ust. čl. I bodu 1 „poskytl dlužníkovi (CK K., s. r. o.) peněžní prostředky ve výši 2.733.787 Kč na úhradu kupní ceny vozidla TATRA T815-2, VIN: ..., přičemž peněžní prostředky věřitel poskytl výhradně za výše uvedeným účelem“ a smlouvu č. ... dle ust. čl. I bod 1 „poskytl dlužníkovi (CK K., s. r. o.) peněžní prostředky ve výši 2.733.549 Kč na úhradu kupní ceny vozidla TATRA T815-2, VIN: ..., přičemž peněžní prostředky věřitel poskytl výhradně za výše uvedeným účelem“, tedy na úhradu shodných předmětů financování jako u smluv č. ... a č. ..., uzavřených se společností SML, tímto svým jednáním způsobili společnosti Erste škodu ve výši nejméně 5.467.336 Kč.
2. Obviněná byla za toto jednání odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev a výkonu funkce prokuristy na dobu 7 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. K. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou uhradili společnosti TATRA, a. s. škodu ve výši 2.394.000 Kč, společnosti ČSOB Leasing, a. s. škodu ve výši 4.374.000 Kč a společnosti Erste Leasing, a. s. škodu ve výši 2.633.787 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Erste Leasing, a. s. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 9 To 41/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněné ve výroku o vině pod body 1) a), b), ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 rozsudku soudu prvního stupně) ji uznal vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
jako jednatelka obchodní společnosti CB K., s. r. o., České Budějovice, IČ: 48244856, se sídlem České Budějovice, Rudolfovská 71 (dále jen „CB K“)
1) a) za společnost CB K jako kupujícího uzavřela v Českých Budějovicích se společností TATRA, a. s., IČ 45193444, se sídlem Areál Tatry 1450/1, 742 21 Kopřivnice (dále jen „TATRA“) jako prodávajícím dne 18. 7. 2008 smlouvu č. ..., na jejímž základě byl dealerské společnosti CB K dodán nákladní automobil TERRNo.1, typ T815-231R25/341, VIN: ..., v hodnotě 2.394.200 Kč,
protože však společnost CB K pro vozidla (pozn. vozidlo) nenalezla koncového zákazníka a společnosti Tatra proto kupní cenu nezaplatila, třebaže tak měla učinit do 30 dnů po datu 23. 10. 2008, kdy vůz převzala, uzavřely dne 23. 4. 2009 smluvní strany Smlouvu o ukončení platnosti kupní smlouvy a o výpůjčce č. ..., na základě které bylo deklarováno vlastnické právo k vozidlu ve prospěch společnosti TATRA a společnost TATRA současně vůz zapůjčila společnosti CB K pro účely vystavení a prodeje do 31. 5. 2009, přičemž však ani po uplynutí této lhůty vozidlo vráceno nebylo, naopak obžalovaná je dne 24. 6. 2009 prodala R. A., se sídlem S., V., okres Č. K. za částku 2.975.000 Kč, přičemž ani výtěžek z prodeje obžalovaná za společnost CB K nezaslala společnosti TATRA, nadále k dotazům zástupců společnosti TATRA tvrdila, že vozidlo je v její dispozici a dávala příslib úhrady vozidla či jeho vrácení, a tímto jednáním způsobila společnosti TATRA škodu ve výši nejméně 2.394.200 Kč;
b) dne 10. 7. 2009 uzavřela za společnost CB K se společností ČSOB Leasing, a. s. Praha, IČ 63998980, se sídlem Na Pankráci 310/60, 140 00 Praha 4 (dále jen „ČSOBL“), dvě Smlouvy o poskytnutí refinančního obchodního úvěru č. ... na předmět financování vozidla TATRA T815-2, VIN: ... ve výši 2.187.000 Kč a č. 5944720 na předmět financování TATRA T815-2, VIN: ... ve výši 2.187.000 Kč, přičemž podle těchto smluv věřitel (společnost ČSOBL) poskytl peněžní prostředky ve výši dvakrát 2.187.000 Kč na úhradu (refinancování) finančních prostředků, které dlužník (CB K) vynaložil na splacení dříve poskytnutého financování (z dříve uzavřených smluv o poskytnutí obchodního úvěru z 19. 9. 2008) na úhradu kupní ceny výše uvedených vozidel výhradně za tímto účelem, přičemž pro neplnění podmínek těchto smluv je ČSOBL dne 11. 9. 2009 vypověděla, písemnou výpověď obžalovaná převzala dne 15. 9. 2009 a v souladu se zněním smluv došlo tímto dnem k přechodu vlastnického práva ze spol. CB K na společnost ČSOBL, přičemž obě vozidla měla být předána této společnosti do 18. 9. 2009, což však obžalovaná ani přes opakované výzvy ze strany společnosti ČSOBL neučinila, a i když s vozy nesměla bez předchozího souhlasu ČSOBL sama disponovat, přesto vozidlo TATRA T815-2, VIN: ... prodala společnosti Stavokomplet, s. r. o., se sídlem v Brandýse n. L., od které za něj inkasovala zálohu ve výši 466.450 Kč, a poté dne 14. 10. 2009 doplatek kupní ceny 1.718.500 Kč, obě platby si ponechala a tímto jednáním způsobila společnosti ČSOBL škodu ve výši nejméně 4.374.000 Kč;
celkem těmito jednáními způsobila škodu ve výši nejméně 6.768.200 Kč.
4. Odvolací soud obviněnou odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev a funkce prokuristy na dobu 7 let. Týmž rozsudkem jí podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit poškozené společnosti TATRA, a. s. škodu ve výši 2.394.000 Kč, společnosti ČSOB Leasing, a. s. škodu ve výši 4.374.000 Kč a společnosti Erste Leasing, a. s. škodu ve výši 2.633.787 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou společnost Erste Leasing, a. s. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, č. j. 9 To 41/2014-1992, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně Mgr. Pavly Brennan Kahounové dovolání , v němž uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněná namítla, že skutek 1 a) není trestným činem a v důsledku toho rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Popřela, že by jednala v úmyslu způsobit škodu na majetku společnosti TATRA. Tvrdí, že úhrada kupní ceny byla přislíbena novým majitelem obchodního podílu společnosti CB K panem N., což potvrdili svědkové Z. a D. Majetek společnosti plně dostačoval k úhradě závazků společnosti TATRA za vozidlo prodané panu A. Soudy obou stupňů tyto skutečnosti nezohlednily a nezabývaly se ani jměním společnosti (namítá nevypracování znaleckého posudku stran této skutečnosti). Majetkové poměry společnosti mají podle jejího názoru podstatný vliv na posouzení tohoto skutku.
7. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že by svým jednáním způsobila společnosti TATRA škodu velkého rozsahu. Tvrdí, že obchodní podíl společně se svým manželem ve společnosti CB K prodala panu N. a od tohoto okamžiku nemohou být kroky nového společníka přičítány její osobě, tedy zejména zánik společnosti a její úpadek, které vedly k dokonání vzniku škody na majetku společnosti TATRA. Má za to, že se předně jednalo o obchodněprávní spor, který byl komplikován převodem obchodního podílu. Zmiňuje, že soudy nesprávně zaměňují závazek společnosti CB K za závazek její, když povinnost řádného plnění povinností přešla okamžikem převodu obchodního podílu na pana N. Skutečný vznik škody jí proto s ohledem na převod obchodního podílu v CB K nelze přičítat. Za irelevantní pokládá skutečnost, že mezi prodejem vozidla a obchodního podílu uplynula doba několika měsíců. V tomto směru odkazuje i na obchodní zvyklosti mezi společnostmi CB K a TATRA, kdy v rámci vzájemného obchodního styku společnost TATRA akceptovala časté prodlení s úhradou pohledávek společností CB K. Pokud přenechala povinnost úhrady kupní ceny na nového jednatele společnosti, jednala pouze v nedbalosti, která ale nebyla příčinou vzniku škody. Z těchto důvodů má za to, že z trvalé dispozice z nakládání s kupní cenou vyloučil společnost TATRA až nový jednatel.
8. V rámci téhož skutku zpochybnila výrok o náhradě škody, neboť přiznáním nároku na náhradu škody společnosti TATRA nevzaly soudy v potaz skutečnost, že k úhradě téže částky je povinna jednak sama obviněná, jednak společnost CB K, a to každý z jiného právního titulu. Proto může dojít k dvojímu plnění, tj. jak společností CB K, tak obviněnou.
9. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje i v posouzení nevyplacení kupní ceny zaplacené kupujícím A. I přes dispozici s kupní cenou ze strany obviněné soudy nezohlednily skutečnost, že pan V. jako zástupce společnosti S MORAVA Leasing financující nákup vozidla pro pana A., ji přinutil k postoupení pohledávky a souhlasu se započtením pohledávky společnosti S MORAVA Leasing vůči společnosti CB K. Z toho usuzuje, že pro nátlak zástupce společnosti S MORAVA Leasing uzavřela smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
10. U skutku 1 b) dovolatelka soudům vytkla, že se nedostatečně zabývaly její obhajobou prodeje vozidla společnosti STAVOKOMPLET v omylu, když toto vozidlo společnost CB K považovala za vozidlo financované společností S MORAVA Leasing. Tato skutečnost vyjadřuje absenci úmyslu vyloučit jinou osobu z trvalého nakládání s věcí. Doplnila, že společnost CB K uzavřela kupní smlouvu na prodej vozidla ještě předtím, než jí bylo doručeno oznámení úvěrující společnosti o odstoupení od smlouvy. K odvolacím soudem tvrzené odkládací podmínce podle §445 obch. zák. podotkla, že vozidlo úvěrující společnosti nevydala pouze proto, že vlastníkem již byla společnost STAVOKOMPLET. Pouhé nedodržení ujednání o povinnosti opatřit si souhlas k prodeji vozidla úvěrující společnosti nepovažuje za vyloučení vlastníka věci z dispozice s ní.
11. Nesprávné právní posouzení skutku 2) je podle obviněné dáno tím, že poškozené společnosti Erste nezpůsobila škodu přesahující hranici pěti milionů korun. Její jednání mělo být posouzeno podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná připomenula, že jednala v přesvědčení, že vozidla nejsou předmětem úvěrového financování u jiné společnosti. Zmínila rovněž odpovědnost svědka R., jako osoby mající na starost prodej vozidel a provozní záležitosti společnosti CB K. Za spekulativní pokládá závěr soudu, že její přímý úmysl je prokazován její vědomostí o úvěrovém zatížení vozidel poskytnutým úvěrem společností ČSOBL. Na tuto skutečnost chtěla upozornit odvolací soud, to jí však nebylo umožněno. V důsledku toho nebyla dána rovnost řízení, upřeno jí bylo právo posledního slova.
12. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a podle §265m odst. 1 tr. ř. ji zprostil obžaloby. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost rozhodnutí, proti němuž podala dovolání, a to z důvodu potřeby pečovat o manžela ve špatném zdravotním stavu, jakož i špatného zdravotního stavu svého.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K námitce dovolatelky, že odvolací soud „ne zrovna přesvědčivě“ změnil popis skutku tak, že za zpronevěru je považováno zřejmě její komplexní jednání, spočívající v prodeji vozidla panu R. A. a nevyplacení kupní ceny, uvedla, že z porovnání znění tzv. skutkových vět rozsudků obou soudů takový namítaný rozdíl nevyplývá. Odvolací soud naopak podle jejího názoru postupoval ve prospěch dovolatelky, jestliže předmětem jejího protiprávního jednání ve smyslu §206 tr. zákoníku (z původního počtu tří nákladních automobilů TERRNo.1 specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně) učinil pouze ten automobil, se kterým bylo naloženo v rozporu s účelem jeho svěření, tedy nikoliv pouhým jeho nevrácením svěřitelskému subjektu v dohodnutém termínu, ale tak, že byl ke škodě svěřitelské a v daném případě i vlastnické obchodní společnosti převeden na R. A., aniž by se jí dostalo tomu odpovídající finanční protihodnoty ve výši kupní ceny. V uvedeném směru se podle jejího názoru odvolací soud vyjádřil dostatečně transparentním způsobem, jaký moment dovolatelčina „obchodního postupu“ se svěřeným automobilem spojoval s dokonáním jejího defraudačního jednání (č. l. 6 posl. odstavec až č. l. 7 shora jeho rozsudku). Ve zmíněné pasáži svého rozhodnutí odvolací soud z hlediska naplnění znaku „přisvojení“ také zcela správně okomentoval specifikum daného případu, kdy dovolatelka s kupní cenou automobilu prodaného R. A. nedisponovala, neboť tuto pohledávku prodávajícího (společnosti CB K) za jmenovaným kupujícím ještě v den uskutečnění uvedeného prodeje smluvně postoupila leasingové společnosti S MORAVA Leasing, a. s., aby mohlo dojít k jejímu následnému započtení na její splatnou pohledávku vůči společnosti CB K z předcházejícího období. Jestliže dovolatelka v této souvislosti podepsala smlouvu o postoupení pohledávky, která obsahovala souhlas se zápočtem pohledávky na dluh CB K vůči S MORAVA Leasing, pak takto nemohla postupovat, aniž by si uvědomila, že důsledkem takového právního úkonu je nepřevedení kupní ceny do faktické dispozice CB K a tím i ztráta možnosti provést úhradu kupní ceny obchodovaného automobilu ve prospěch společnosti TATRA, a. s., která byla za popsaných podmínek „obchodování“ jako jediná oprávněná k jejímu inkasu. Právní úvahy odvolacího soudu, vztahující se k dokonání trestného činu zpronevěry, navíc plně odpovídají ustálené judikatuře danou problematiku řešící (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 49/2010, přiměřeně sp. zn. 6 Tdo 861/2010).
14. Došlo-li v průběhu měsíce prosince 2009 k převodu obchodního podílu ve společnosti CB K na osobu R. N., pak se tak podle názoru státní zástupkyně jednoznačně stalo po dokonání trestného činu zpronevěry, a tím i zcela bez vlivu na podmínky pro vyvození dovolatelčiny trestní odpovědnosti v přisouzeném směru. Tento právní závěr nemůže být ovlivněn ani v tom případě, že by bylo prokázáno takové smluvní ujednání s novým nabyvatelem obchodního podílu společnosti CB K, které by bylo možno označit za převzetí jejích dluhů. Případné plnění na podkladě takové změny výchozího závazkového vztahu by tak mohlo být přičitatelné výlučně v adhezním řízení. Ostatně shodným zaměřením této dovolací námitky se podle hodnocení státní zástupkyně poměrně vyčerpávajícím způsobem zabýval již odvolací soud na č. l. 7 zdola až 8 shora svého rozsudku, kdy se navíc zcela ztotožnil se závěrem soudu nalézacího o tom, jaká byla motivace převodu obchodního podílu společnosti CB K jak na straně jeho nabyvatele, tak i jeho převodců. V této souvislosti nelze soudům vytýkat, že neshledávaly účelným provádět dovolatelkou poukazované dokazování k aktuálnímu stavu jmění uvedené obchodní společnosti prostřednictvím znaleckého posudku z oboru ekonomiky, jestliže si při nedostupnosti firemního účetnictví zajistily v uvedeném směru dostatečnou vypovídací hodnotu jak na podkladě insolvenčního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 27INS2203/2010, tak i z poskytnutého přehledu a vývoje úvěrové zátěže společnosti CB K ze strany společnosti OBERBANK AG, pobočka ČR (č. l. 19 zdola až 20 shora rozsudku soudu prvního stupně).
15. Dovolatelce nelze podle státní zástupkyně přisvědčit ani pokud soudům vytýká, že pochybily ve výroku o náhradě škody, když přiznaly společnosti TATRA, a. s., nárok na zaplacení částky 2.394.000 Kč, aniž by vzaly v potaz, že tuto částku, odpovídající ceně vozidla, prodaného ze strany společnosti CB K R. A., je povinna poškozené obchodní společnosti nyní zaplatit jak ona, tak i společnost CB K. S připomenutím východisek plynoucích z komentářové literatury podotkla, že se dovolatelka při formulaci své námitky zjevně přidržuje výkladu zákona o konkurzu a vyrovnání, který však na její trestní věc nelze vztahovat, neboť insolvenční řízení, týkající se společnosti CB K, kterou s manželem původně vlastnila, bylo zahájeno dne 5. 3. 2010. Zjevně se tak stalo za účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., který takový výklad nepřipouští . S ohledem na skutečnost, že prohlášením konkurzu se samo trestní řízení nepřerušuje, a zákon neobsahuje žádné další omezení, které by tomu bránilo v adhezním řízení jako součásti trestního řízení, je možno o nároku na náhradu škody rozhodnout v rámci trestního řízení. Takové rozhodnutí o přiznání nároku na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. pak musí být vydáno při respektu k tam uvedeným zákonným podmínkám. Překážku netvoří ani další právní titul nároku na náhradu škody, ale toliko skutečnost, zda na jeho podkladě došlo k jeho uspokojení v plné výši, ve které by jinak byl přiznán v adhezním řízení.
16. K argumentaci obviněné týkající se jednání pod bodem 1 b) státní zástupkyně uvedla, že již tím, že dovolatelka nerespektovala výzvu k navrácení obou vozidel do stanoveného data 18. 9. 2009 svému úvěrovému věřiteli, který se, v důsledku nesplnění jejích smluvních povinností ze smluv o refinancování předcházejících úvěrů společnosti CB K, zajištěných ve smyslu §553 obč. zák., dostal do právního postavení jejich vlastníka, jemuž je nikdy nevydala a ani mu neuhradila částku odpovídající celkové výši jejich kupní ceny, jej natrvalo zbavila možnosti nakládat s nimi jako s vlastními ve smyslu znaku „přisvojení“.
17. Pokud dovolatelka ve vztahu k vozidlu TATRA T815-2, VIN: ... namítla, že výzvu k jeho navrácení v uvedeném termínu nemohla respektovat, neboť toto vozidlo v té době na základě kupní smlouvy ze dne 31. 8. 2009 již prodala za společnost CB K kupující společnosti STAVOKOMPLET, s. r. o., za částku 2.921.450 Kč, pak podle státní zástupkyně skutečnost, že tato kupní smlouva byla uzavřena ještě před tím, než byla obviněné doručena výpověď úvěrové smlouvy ze strany ČSOB Leasing, a. s., Praha, nemá z hlediska naplnění znaku přisvojení žádný právní význam za stavu, že se předmět takového způsobu obchodování stále nacházel v právním režimu svěření. Dohodnuté podmínky refinančního úvěru výslovně zakazovaly, právě s ohledem na smluvně zakotvený zajišťovací převod vlastnického práva k předmětu (resp. k oběma předmětům) leasingu, nakládat s ním (s nimi) bez souhlasu jeho (jejich) svěřitele. Proto kupní smlouva o převodu vlastnického práva k výše specifikovanému nákladnímu vozidlu TATRA T815 – 2 ze dne 31. 8. 2009, která nerespektovala rozhodný právní režim vozidla, plynoucí ze smluvního ujednání, datovaného dnem 10. 7. 2009, nemohla být spojována s právními účinky, zamýšlenými oběma jejími účastníky. K vyvinění dovolatelky nemůže vést ani ta její námitka, že si neuvědomila, že vozidlo bylo vlastně předmětem úvěrové smlouvy, sjednané s ČSOB Leasing, a. s., neboť je považovala za vozidlo financované společností S Moravia Leasing, a. s., jež bylo určeno k prodeji. Popírá tak totiž svoji odpovědnost, spojenou s výkonem funkce statutárního zástupce obchodní společnosti, která je objektivní a vyplývá z jejího postavení ve smyslu ustanovení §134 a §135 odst. 1 obch. zák., účinného do 31. 12. 2013. Proto by jí bylo možno jen stěží přisvědčit v námitce, že se za popsaného právního stavu věci nacházela v právní nejistotě, zda by se v souvislosti s vydáním vozidla úvěrové obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., nedopustila trestného činu zpronevěry vůči „nabyvatelské“ obchodní společnosti Stavokomplet, s. r. o. Právní náhled dovolatelky, že nebyl dán její úmysl vyloučit jiného z trvalého nakládání s jeho věcí a způsobit mu tak škodu na jeho majetku, státní zástupkyně nesdílí, když poukazuje na fakt, že se shodnými námitkami plně akceptovatelným způsobem vypořádal již odvolací soud (str. 8 zdola až 9 shora rozsudku).
18. K námitce dovolatelky (vůči skutku 2 rozsudku soudu prvního stupně), že poškozené společnosti Erste nezpůsobila škodu přesahující 5.000.000 Kč, státní zástupkyně uvedla, že obviněná úvěrové finanční prostředky v této výši vylákala na poškozené S MORAVA Leasing, a. s., nyní Erste Leasing, a. s., tím, že jí při uzavírání úvěrové smlouvy hned ve dvou případech zatajila tak zásadní skutečnost, že obchodní úvěr, poskytnutý za účelem financování zcela shodných předmětů leasingového vztahu, měla z její strany zastupovaná obchodní společnost CB K uzavřen již s jinou leasingovou obchodní společností. Jestliže bylo poškozené obchodní společnosti Erste Leasing, a. s., do doby adhezního rozhodování poskytnuto plnění na úhradu škody, odpovídající jednomu z vylákaných úvěrů, konkrétně pak ve výši 2.733.549 Kč, pak mohla být taková skutečnost, ke které došlo až po dokonání zločinu úvěrového podvodu, zohledněna pouze a výlučně při rozhodování o náhradě škody. Přiznaný adhezní nárok poškozené Erste Leasing, a. s., ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. se tak mohl vztahovat jen k částce 2.633.787 Kč, když ve zbytku uplatněného nároku musela být v souladu s postupem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
19. Výhrada dovolatelky, že závěr odvolacího soudu o chybějící právní relevanci poskytnutých plateb při vyvození její trestní odpovědnosti podle přesvědčení státní zástupkyně neobstojí vzhledem k tomu, že úvěrový dlužník, kterého zastupovala, poskytl dohodnuté splátky úvěru z části ve lhůtě splatnosti a z části po jejím uplynutí. Odvolací instanci však nelze s úspěchem vytýkat, že by i navzdory takové okolnosti mylně dovodila způsobení škodlivého následku ve výši škody velkého rozsahu. Jestliže dovolatelka poukazuje na způsob, jakým byl úvěr z části splácen, pak taková okolnost spadá až do stadia po dokonání činu. Státní zástupkyně míní, že dovolatelka přehlíží tu podstatnou skutečnost, že sjednávaný úvěrový vztah s potenciálním úvěrovým věřitelem jí zastupované společnosti CB K naplnila způsobem, zakládajícím podmínky její trestní odpovědnosti zločinem úvěrového podvodu ve smyslu §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Její přesvědčení o tom, že v jejím případě mělo být její jednání kvalifikováno podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť škoda přesahující částku 5.000.000 Kč společnosti Erste nikdy nevznikla, nesdílí.
20. Ani poukaz dovolatelky na její jednání v omylu nemůže podle státní zástupkyně při posuzování otázky subjektivní stránky obstát. Svědek L. R. ve své výpovědi před soudem poukázal na to, že evidenci uzavřených obchodních úvěrů nevedl. Není mu ani známo, z jakého důvodu byly uzavírány smlouvy o poskytnutí obchodního úvěru se společností S MORAVA Leasing, a. s. Závěry soudu prvního stupně, které stran této otázky učinil, proto za spekulativní nepovažuje.
21. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
28. Dovolání obviněné, do značné míry obsahově shodné s námitkami uplatněnými již v rámci odvolacího řízení, je třeba pokládat za pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry soudů, resp. za vyjádření jejího nesouhlasu s tím, jak věc – vyvozením její trestní odpovědnosti pro označené trestné činy – uzavřely soudy nižších stupňů. Přitom v obecnosti platí, že v situaci, kdy se soudy s obhajobou obviněné dostatečným, transparentním a správným způsobem vypořádaly, nelze očekávat, že změnu jejich rozhodnutí formou kasace dovoláním napadených rozhodnutí dosáhne obviněná uplatněním mimořádného opravného prostředku, tj. prostřednictvím dovolání. Jde-li o takovou situaci, jako tomu je v případě posuzovaném, není nezbytné opětovně rozsáhlým způsobem detailně reagovat na obsahově shodné dovolací námitky dovolatelky, neboť takový postup ani zákon (§265i odst. 2 tr. ř.) nevyžaduje. Dovolací soud proto s poukazem na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, resp. i na vyjádření státní zástupkyně, jež k nim zaujala právně relevantní závěry, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje, k dovolací argumentaci obviněné, uvádí následující skutečnosti:
K dovolacím námitkám obviněné vůči skutku 1a)
29. Obviněná v podstatě namítá, že jejím úmyslem nebylo způsobit škodu společnosti TATRA, úhrada kupní ceny byla přislíbena novým majitelem obchodní společnosti CB K panem N. a jeho kroky nemohou být přičítány k její tíži. S obsahově shodnými námitkami se patřičně vypořádaly již soudy obou stupňů, a proto nemá jakýkoli hlubší význam opakovat vývody a skutkové závěry, o které soudy opřely výrok o vině dovolatelky (v podrobnostech srov. hodnocení soudu prvního stupně na str. 34-40, soudu odvolacího na str. 6-10), s nimiž se v plném rozsahu Nejvyšší soud ztotožňuje. Přestože se dovolatelka svoji argumentací snaží vyvinit z jí vytýkaného jednání, nelze odhlédnout od toho, že následné kroky po převodu obchodního podílu na osobu R. N. nejsou pro řešenou věc zcela podstatné. To proto, že ke spáchání jednotlivých skutků – a tedy i k naplnění přisouzených skutkových podstat jednotlivých deliktů – zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze) a zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku – došlo ještě před namítaným převodem. Za této situace nemá ani praktický význam se těmito okolnostmi, které byly předmětem posouzení před soudy obou stupňů, v dovolacím řízení hlouběji a opětovně zabývat.
30. Pokud jde o námitku obviněné, že smlouvu o postoupení pohledávky uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť jednáním Ing. J. V., zástupce společnosti S MORAVA Leasing, která financovala nákup vozidla VIN: ... pro R. A., byla „soustavným tlakem de facto k jejímu podpisu přinucena“ , což vylučuje její úmyslné jednání, bylo by ji možno (nebýt níže uvedeného) označit za formálně relevantně uplatněnou.
31. V posuzované věci však takto dovolací námitku obviněné posoudit nelze, neboť její zjevná snaha zpochybnit naplnění subjektivní stránky přisouzeného deliktu odhlíží od skutkových zjištění soudů nižších stupňů. V podrobnostech lze odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu, který se s touto otázkou přesvědčivě vypořádal (srov. str. 6-7 jeho rozsudku). Obviněná tak fakticky svými úvahami míří proti výsledkům provedeného dokazování.
32. Aby dovolatelka nenabyla přesvědčení, že Nejvyšší soud odmítl jakkoli reagovat na tuto její výhradu, je vhodné na tomto místě – nad rámec dovolacího přezkumu a nutnosti reakce dovolacího soudu – učinit poznámku, že její námitka by nemohla být pokládána za důvodnou ani tehdy, pokud by soudy tvrzený skutkový závěr o psychickém nátlaku na ni učinily.
33. Obviněná se ve své podstatě dovolává §49 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který stanovil, že „[ú]častník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.“ I pokud by vnímání opětovného upomínání a četných telefonních urgencí věřitele o zaplacení pohledávky společnosti S MORAVA Leasing vedlo u dovolatelky k navození pocitu tísně, přesto by se právních následků, které předmětné ustanovení zakládá, nemohla úspěšně dovolávat. To je totiž vázáno na kumulativní naplnění obou podmínek, a to (1) v případě uzavření smlouvy v tísni a (2) při jejím uzavření za nápadně nevýhodných podmínek.
34. Ke kumulativnímu splnění obou podmínek v posuzovaném případě nemohlo dojít, protože společnost S MORAVA Leasing, která nákup vozidla VIN: ... financovala a která byla současně věřitelem CB K., s. r. o., provedla zápočet své pohledávky vůči CB K., s. r. o. v hodnotě kupní ceny 2.975.000 Kč, tedy za cenu v místě a čase uskutečnění prodeje (resp. zápočtu pohledávky) obvyklou, tedy jinými slovy za tržní hodnotu nákladního automobilu. Za tohoto stavu nelze hovořit o naplnění druhé z aplikačních podmínek §49 obč. zák., tedy podmínky uzavření smlouvy nápadně nevýhodné. Současně nelze přehlédnout ani to, že §49 obč. zák. zakládá poškozenému právo na odstoupení od smlouvy, které obviněná – dovolávajíce se ho – nevyužila.
35. Z pohledu trestně právního je nezbytné připomenout, že psychické donucení (vis compulsiva), s nímž dovolatelka implicitně operuje ( „soustavným tlakem de facto... přinucena“ ), nevylučuje zásadně jednání pachatele ve smyslu obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu, na rozdíl od fyzického donucení (vis absoluta), u něhož nelze hovořit o projevu vůle jednajícího (donuceného), neboť jeho vůle, coby vnitřní (psychická) složka jednání v tomto druhém případě absentuje. Jinak vyjádřeno, ani existence dovolatelkou nepřímého psychického donucení by nevedla k závěru o její trestní neodpovědnosti, neboť by mohla být zohledněna až při rozhodování o právním následku její trestní odpovědnosti ve smyslu okolnosti polehčující.
K dovolacím námitkám obviněné vůči skutku 1b)
36. Obviněná soudům vytkla, že se nedostatečně zabývaly její obhajobou prodeje nákladního automobilu společnosti STAVOKOMPLET v omylu, když toto vozidlo považovala za vozidlo financované společností S MORAVA Leasing, což svědčí o absenci úmyslu vyloučit jinou osobu z trvalého nakládání s věcí. K těmto otázkám zaujímá dovolací soud shodné závěry jako soud odvolací, který se s námitkou jednání obviněné v omylu více než dostatečným způsobem vypořádal. Obviněná jako jednatelka společnosti byla odpovědná za řádný výkon své funkce. Musela si být vědoma toho, jaké kroky k řádnému vedení společnosti jako její statutární orgán má činit. Pokud s náležitou péčí statutárního orgánu nejednala, porušila tím ustanovení §133 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), jakož i §134 obch. zák. a §135 obch. zák. Podle §134 obch. zák. „[j]ednateli náleží obchodní vedení společnosti. K rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, se vyžaduje souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak.“ . Podle §135 odst. 1 „[j]ednatelé jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti.“ Ačkoli obchodní zákoník výslovně nestanovil zákonnou definici obsahu a rozsahu obchodního vedení, přesto z hlediska rozsahu k tomu byla počítána zejména organizace a řízení podniku, který náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování, odbyt, reklamu, vedení účetnictví apod. (srov. Pokorná in Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník: komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2009, s. 628). Jednatelka jako osoba oprávněna k samostatnému jednání za společnost se nemůže v rámci řízení a vedení společnosti, resp. jejího podniku odvolávat na neznalost vnitřních poměrů společnosti. Jinými slovy řečeno, nemůže se dovolávat toho, že vozidlo, které je předmětem dispozice, má omylem za vozidlo jiné. Tím spíše za situace, kdy společnost CB K., s. r. o. nevyvíjela takové množství činností, které by z hlediska počtu transakcí a rozsahu aktivit mohly vést k závěru o možném omylu v určité konkrétní transakci. Současně je třeba ve shodě s rozsudkem odvolacího soudu (viz str. 8 rozsudku) připomenout i jednání obviněné po uzavření příslušných smluv. Obviněná v žádné z etap kontraktačního procesu, ani po samotném uzavření předmětné smlouvy o poskytnutí refinančního obchodního úvěru společností ČSOB Leasing, nejednala tak, aby odstranila negativní následky svého jednání učiněného v omylu, jinými slovy nečinila žádné kroky, jež by svědčily uplatněné argumentaci. Její obhajoba v této části se jeví jako čistě účelová. Navíc je nezbytné zdůraznit, že tato námitka obviněné je ryze skutkového charakteru a jako taková není podřaditelná pod jí uplatněný dovolací důvod.
37. Nelze akceptovat ani navazující námitku obviněné, že vozidlo VIN: ... úvěrové společnosti ČSOB Leasing nevydala pouze proto, že vlastníkem podle jejího názoru byla společnost STAVOKOMPLET, a proto byla v nejistotě, kterému subjektu svědčí vlastnické právo. Tuto argumentaci obviněné Nejvyšší soud nesdílí. Úvěrová smlouva uzavřená mezi dlužníkem (CB K., s. r. o.) a věřitelem (ČSOB Leasing) obsahovala v čl. IV. 2. 1. ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva a případné zcizení nákladního automobilu dlužníkem bylo vázáno na předchozí písemný souhlas věřitele (společnosti ČSOB Leasing, a. s.), který ovšem nebyl udělen. Ujednání zajišťovacího převodu vlastnického práva ve smlouvě ve své podstatě znamenalo, že věřitel (ČSOB Leasing, a. s.) nabyl vlastnické právo a stal se, byť podmíněným, vlastníkem zajištěného předmětu specifikovaného v čl. I odst. 1 této smlouvy (č. l. 998). Následné vypovězení smlouvy ze strany společnosti ČSOB Leasing, a. s. pro neplnění smluvních povinností dlužníkem [konkrétně porušení povinnosti uvedené v čl. III odst. 1 písm. b) Smlouvy o poskytnutí refinančního obchodního úvěru – č. l. 1002] nevedlo k obnovení vlastnického práva věřitele, nýbrž k tomu, že se věřitel stal vlastníkem nepodmíněným. Současně společnost ČSOB Leasing, a. s. jako vlastník předmětného vozidla (resp. obou vozidel) určil dodatečnou lhůtu k odevzdání do jeho dispozice (resp. jeho smluvnímu partnerovi AUTOMA Car, spol. s r. o.), a to ke dni 18. 9. 2009 (viz výpověď smlouvy na č. l. 1006). Ani v této dodatečné lhůtě tak obviněná neučinila, ačkoli vozidla byla v jejím držení. V tomto okamžiku již vozidla pro obviněnou byla cizí věcí, která jí byla svěřena. Svěřením se přitom rozumí odevzdání do faktické moci (do držení nebo dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou obviněná nakládala určitým způsobem. Dovolatelka nerespektovala ani následný pokyn vlastníka vozidla a přisvojila si cizí věc, která jí byla svěřena, když s vozidlem naložila v rozporu s účelem, pro který jí byl dán do dispozice, a to způsobem, který zmařil základní účel svěření. Obviněná totiž dne 18. 9. 2009 neoprávněně předmětné nákladní vozidlo (vozidlo VIN: ...) v rozporu s pokyny svěřitele předala společnosti STAVOKOMPLET. Nutno podotknout, že ani následné jednání obviněné nevedlo, jak přiléhavě konstatoval odvolací soud (str. 9 jeho rozsudku), ke zjednání nápravy závadného stavu, neboť obviněná ani část kupní ceny nákladního vozidla, kterou společnost STAVOKOMPLET uhradila, neadresovala věřiteli (společnosti ČSOB Leasing, a. s.) na úhradu jejích pohledávek.
K dovolacím námitkám obviněné vůči skutku 2)
38. Pokud jde o výhrady obviněné, že nezpůsobila škodu přesahující hranici 5.000.000 Kč, je třeba připomenout, že v této části byla shledána vinnou, že poškozené společnosti S MORAVA Leasing, nyní Erste Leasing, a. s., zatajila informaci o tom, že totožné předměty financování (nákladní automobily VIN: ... a VIN: ...) byly předmětem dalších úvěrových smluv uzavřených obviněnou se společností ČSOB Leasing, a. s., a tímto jednáním poškozené společnosti Erste Leasing, a. s. způsobila škodu 5.467.336 Kč. Lhostejné je, že následně – po dokonání zločinu úvěrového podvodu – obviněná, resp. společnost CB K., s. r. o. část této škody, konkrétně částku 2.733.549 Kč, uhradila, protože tato okolnost může mít význam pouze co do výroku o náhradě škody, nikoli do výroku o vině. Tuto skutečnost soud prvého stupně patřičně zohlednil, když podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněných nahradit poškozené společnosti Erste Leasing, a. s. škodu jen v této, resp. nižší (2.633.787 Kč) výši.
39. Podle §138 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč. Vzhledem k tomu, že obviněná svým jednáním i podle skutkového zjištění odvolacího soudu způsobila škodu ve výši 5.467.336 Kč, nelze právní kvalifikaci jejího jednání jako zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku ničeho vytknout.
40. Namítla-li obviněná, že jednala v přesvědčení o úvěrovém nezatížení předmětných vozidel a připomenula roli svědka R., odkazuje na tomto místě Nejvyšší soud na již řečené pod bodem 28 a na skutkové závěry soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, které stran role svědka R. zaujaly.
K dovolacím námitkám obviněné vůči výroku o náhradě škody
41. Obviněná výrok o náhradě škody mající vztah ke skutku 1a) napadla námitkou zpochybňující správnost postupu soudů, když poukázala na fakt, že byla k náhradě škody vůči společnosti TATRA, a. s., zavázána při existujícím závazku společnosti CB K., s. r. o. uhradit témuž subjektu částku 2.394.000 Kč, přičemž každý ze subjektů majících úhradu provést stíhá povinnost z jiného právního důvodu.
42. Nejvyšší soud předesílá, že podle §228 odst. 1 tr. ř. [ o ] dsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu…, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu…, jestliže byl nárok uplatněn včas (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody…, jestliže je výše škody… součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena…“.
43. S přihlédnutím k citovanému znění nelze mít postup soudů nižších stupňů, které o povinnosti obviněné k úhradě škody rozhodly, za vadný. Žádná zákonná překážka, jež by v rozhodnutí soudu v adhezním řízení bránila, není dovolatelkou tvrzena.
Vadnost výroku o náhradě škody by nemohla být shledávána ani tehdy, pokud by o povinnosti obviněné nahradit škodu způsobenou trestným činem [zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku], jenž spáchala jako pachatelka v postavení jednatelky společnosti CB K., s. r. o., jíž byla v období od 1. 6. 2005 do 7. 1. 2010, byla stanovena v situaci, kdy by již ke stejnému plnění, jaké představuje uložená náhrada škody (částka 2.394.200 Kč představující kupní cenu nákladního automobilu VIN: ...) byla zavázána společnost CB K., s. r. o., a tato doposud jí uloženou povinnost nesplnila.
44. V daném směru lze totiž poukázat na právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v dřívějším rozhodnutí (usnesení ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007), v němž se zabýval otázkou možnosti přiznat poškozenému v adhezním řízení náhradu škody, jejíž podstatou je stejné plnění, k jakému již byla zavázána obchodní společnost, jejímž jménem obviněný jednal. Nejvyšší soud v něm vyslovil, že podle §228 odst. 1 tr. ř. může být obviněnému uložena povinnost, aby nahradil škodu způsobenou trestným činem podvodu podle §250 tr. zák., který spáchal jako jednatel a jediný společník společnosti s ručením omezeným, přestože ke stejnému plnění, jaké představuje tato náhrada škody, tj. k vrácení podvodně vylákaných peněz, byla již předtím pravomocně zavázána rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení i společnost s ručením omezeným, jejímž jménem obviněný jednal a která dosud nesplnila svůj závazek a že v takovém případě zde není překážka uvedená v §44 odst. 3 tr. ř.
45. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, neboť uvedené skutkové zjištění o pravomocném rozhodnutí, jímž by byl vysloven závazek společnosti CB K., s. r. o., resp. této společnosti v konkurzu, učiněno nebylo a existenci takového rozhodnutí netvrdí ani samotná dovolatelka. Ta jen obecně poukazuje na závazek, který společnost v důsledku smluvního vztahu stíhá.
46. Zbývá dodat, že v posuzované věci posoudil soud podmínky pro přiznání náhrady škody poškozené společnosti TATRA, a. s., podle předpisů civilního práva hmotného, konkrétně podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. Vůči vlastní důvodnosti (hmotně právní opodstatněnosti) přiznaného nároku dovolatelka žádné námitky neuplatnila, takže plně dostačuje, pokud se Nejvyšší soud (zde již v podstatně nad rámec nezbytného) vyjádří toliko k procesním otázkám (povaze adhezního řízení), resp. řešení, které právní úprava poskytuje pro případ, že by před úhradou škody dovolatelkou došlo ke splnění soudem uložené povinnosti společností CB K., s. r. o.
47. Adhezní řízení plní v rámci trestního řízení specifickou úlohu. Jeho prostřednictvím mohou osoby poškozené trestnou činností pachatele dosáhnout náhrady škody přímo v řízení trestním, aniž by musely samostatně paralelně či následně vést proti pachateli, respektive škůdci ještě další samostatné civilní řízení o náhradu dané škody. Bylo by v rozporu se zásadou procesní ekonomie, pokud by za situace, kdy je v rámci trestního řízení zjištěna osoba škůdce a splněny podmínky odpovědnosti za škodu, musel poškozený opětovně uplatňovat proti pachateli svůj nárok a opětovně před soudem v civilním řízení prokazovat skutečnosti, které již byly dokázány v trestním řízení. To vyplývá z výše citovaného ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., podle kterého, jsou-li splněny zákonem dané podmínky, je soud v trestním řízení povinen uložit obviněnému povinnost k náhradě škody.
48. Ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. a §44 odst. 3 tr. ř. sice stanoví možnost uplatnění nároku poškozeného v adhezním řízení v návaznosti na charakter a stav tohoto nároku ve sféře práva civilního, zejména s ohledem na zásadu překážky věci rozhodnuté ( rei iudicatae) , nelze však podle nich postupovat mechanicky bez zřetele na právní povahu nároku, popřípadě nároků podle práva civilního. V opačném případě by docházelo k toleranci stavu, kdy přímý viník přesouvá svoji odpovědnost na jiný subjekt odpovědný nikoli na základě principu viny, ale na principu objektivní odpovědnosti, jejímž účelem je ochrana poškozeného, a nikoli sejmutí odpovědnosti z viníka. Takový stav je ovšem nutno odmítnout. Nejenže by znamenal nezákonné omezení ochrany věřitele, ale zejména by se příčil obecnému vnímání institutu odpovědnosti za škodu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007).
49. Nad rámec uvedeného se připomíná, že i na základě takto pojímané koncepce náhrady škody je pamatováno na situace, kdy by mohlo dojít k částečnému nebo úplnému splnění pohledávky poškozeného některým ze zavázaných subjektů. Stejně jako se nepříčí citovanými ustanoveními trestního řádu možnost zavázat dva rozdílné subjekty k náhradě škody, je na straně druhé vyloučeno, aby poškozená společnost TATRA, a. s., pokud by obdržela a přijala předmětné plnění od obchodní společnosti CB K., s. r. o. mohla oprávněně toto plnění požadovat rovněž od dovolatelky, neboť i obligationes ex delicto zaniká splněním (§559 obč. zák.). Na předmětnou situaci dopadá shodně i ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož v případě výkonu rozhodnutí může povinný podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané. Navíc v případě neoprávněného duplicitního plnění by takové plnění bylo bezdůvodným obohacením podle §451 a násl. obč. zák., jehož vrácení se lze úspěšně domáhat v občanskoprávním řízení podle občanského soudního řádu.
50. Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, nepochybil, pokud podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněné k náhradě škody přiznané poškozené, a to způsobem zdůvodněným, na str. 49-50 rozsudku soudu prvního stupně, resp. na str. 10-11 rozsudku odvolacího soudu. V daném směru není zcela přiléhavým názor obsažený ve vyjádření státní zástupkyně obsažený na str. 3-4, ve kterém se – jinak správně – zabývá touto problematikou, a to z toho důvodu, že státní zástupkyně (patrně) vychází ze skutkových okolností, že v insolvenčním řízení se nacházející subjekt je obviněná, ačkoli tomu tak v posuzované věci není, protože tímto subjektem je právě společnost CB K., s. r. o., nikoli dovolatelka.
K námitce o porušení obhajovacích práv dovolatelky
51. Tvrzení obviněné, že postupem odvolacího soudu došlo k popření zásady ústnosti, když se údajně neměla možnost k čemukoli vyjádřit, nenachází oporu v obsahu protokolu o veřejném zasedání založeném na č. l. 1987 – 1989 spisu. Z něj plyne, že obviněné byla poskytnuta možnost vyjádřit se k dokazování, které odvolací soud – přečtením specifikovaných listin postupem podle §213 odst. 2 tr. ř. – provedl. Jestliže se tato k těmto důkazům nevyjádřila (podle protokolace „obžalovaná bez připomínek“¨), pak tuto skutečnost nelze interpretovat způsobem vyjádřeným v dovolání ( „neměla u odvolacího soudu možnost se k čemukoli vyjádřit“ ). Pokud pak dovolatelka tvrdí, že rovnost zbraní nebyla dána proto, že jí byla odňata možnost posledního slova, pak je třeba připomenout, že právo posledního slova zákon přiznává obviněnému v rámci hlavního líčení – po skončení závěrečných řečí (§217 tr. ř.), tj. ve stadiu řízení před soudem prvního stupně. V řízení odvolacím, kde je obviněný účasten veřejného zasedání, má právo k přednesení konečného návrhu, přičemž jako osoba, jež může být rozhodnutím přímo dotčena, má obviněný právo mluvit poslední (§235 odst. 3 tr. ř.). Z protokolu plyne, že po přednesení konečného návrhu státním zástupcem a obhájcem obviněné, měla možnost konečný návrh učinit i samotná dovolatelka ( „souhlasím s obhájcem“ ). Uvedené konstatování ústí do závěru, že postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení práva obviněné na spravedlivý proces, které by mělo odůvodnit kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí.
Ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněné
52. Veškeré skutečnosti svědčí o tom, že obviněná ve svém dovolání své námitky uplatnila v rozporu s obsahovaným zaměřením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tyto byly primárně skutkového, resp. procesního charakteru (včetně výhrad stran výroku adhezního). Nejvyšší soud o něm proto rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b.
53. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
54. Pokud dovolatelka v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinila podnět, aby Nejvyšší soud za podmínek §265o odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost rozhodnutí, proti němuž podala dovolání, a to z důvodu potřeby pečovat o manžela ve špatném zdravotním stavu, jakož i špatného zdravotního stavu svého, pak ve vztahu k němu je nezbytné uvést následující skutečnosti.
55. Podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu, na rozdíl od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř., není obligatorní. Navíc jeho důvodnost nelze posuzovat s přihlédnutím k okolnostem, jež uvádí ve svém opravném prostředku dovolatelka (tj. její zdravotní stav, resp. zdravotní stav manžela), nýbrž výlučně na základě předběžného posouzení dovoláním napadených rozhodnutí. Protože předseda senátu nezjistil, že by dovoláním napadená rozhodnutí byla zjevně nezákonná, resp. že by výkon trestu obviněnou, byl z těchto příčin zjevně neodůvodněný, o jejím podnětu samostatným rozhodnutím, jímž by tomuto podnětu vyhověl, nerozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu