ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.849.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 849/2016-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. srpna 2016 o dovolání obviněného M. N., a obviněného A. H., a obviněného M. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 6 To 6/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 47 T 7/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 47 T 7/2011, byli obviněný M. N. pod bodem II. a) 2, 3; obviněný A. H. pod bodem II. b); a obviněný M. S. pod bodem II. a) 2, 3, 4 uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaném formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (spolu s Ing. A. T., J. B., A. F., V. J., M. P., kterého se dopustili způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2. Obviněný M. N. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, obviněný A. H. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, obviněný M. S. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněným (a spoluobviněným T., B., F., J., P. a Č.) uložena povinnost uhradit škodu rukou společnou a nerozdílnou poškozené České spořitelně a. s., ve výši 45 439 110,80 Kč. Týmž rozsudkem byli „obvinění R. D., V. S., J. S. a L. S. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek spáchaný pod bodem II. obžaloby, kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, B. N. pod bodem III. obžaloby, kvalifikovaný jako zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.
3. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali obvinění M. N., A. H., M. S. a dále Ing. A. T., J. B., A. F., V. J., V. Č. a matka obviněné Ing. T. – J. T. odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 27. 5. 2015, sp. zn. 6 To 6/2015, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. ohledně všech obviněných zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že se věc obviněné Ing. T. vrací soudu prvního stupně. Dále podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. N. pod bodem I./1, 2 (výroku rozsudku soudu druhého stupně), obviněného A. H. pod bodem II. (výroku rozsudku soudu druhého stupně), a obviněného M. S. pod bodem I. (výroku rozsudku soudu druhého stupně) uznal vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině dalších obviněných J. B., A. F., V. J. a V. Č.). Obviněný M. N. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, obviněný A. H. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, obviněný M. S. byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Obvinění M. N., A. H. a M. S. podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 6 To 6/2015, dovolání.
5. Obviněný M. N. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podané dovolání odůvodnil tak, že ve vztahu k jeho osobě byla věc soudy nesprávně právně kvalifikována, což vyplývá ze skutkové věty i z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Argumentuje tím, že jestliže trestná činnost spočívala v tom, že na pokyn odsouzených dosud neustanovená osoba v bance provedla bez oprávnění převod z účtů jiných majitelů na určené účty, kdy tyto účty měl obstarat dovolatel, dostává se dovolatel, podle jeho úvahy, do celého procesu až poté, co již došlo k dokonání podvodného jednání. Jednání dovolatele tak mohlo být kvalifikováno jako trestný čin podílnictví podle §214 tr. zákoníku. V dané souvislosti však upozorňuje, že nelze dovozovat, že by věděl, že spoluobvinění získali prostředky převedené na účty dovolatelem obstarané nelegálně. Pokud se týče trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, musel by dovolatel nejen vědět, že se jedná o finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, ale rovněž by musel aktivně spolupracovat při páchání této trestné činnosti. Dále je nutno se zabývat otázkou, zda je ve vztahu k trestnému činu podílnictví splněna zásada jednoty skutku. Odvolacímu soudu rovněž vytýká skutečnost, že bod I., v němž je popsán skutek, kterého se měl dovolatel dopustit, je rozdělen do tří bodů s arabským číslováním. V bodech 1. a 2. je dovolatel uveden jako pachatel, v bodě 3. uveden není, přesto v rozsudku, na místě, kde je sumarizována škoda, je k jeho tíži přičtena škoda celá. Rozhodnutí soudu o náhradě škody je tak nesprávné, neboť nelze nikomu přičíst k tíži jednání, pro které není odsouzen. Podle názoru dovolatele rozhodl odvolací soud chybně i o uložených trestech. Dovolatel na tomto místě porovnává výši jemu uloženého trestu s výší uložených trestů spoluobviněným a z toho dovozuje, že byl postižen přísnějším trestem než osoby, které způsobily svým jednáním vyšší škodu, či se dopustily rozsáhlejší trestné činnosti. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dovolatel dále s ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání, jakož i vzhledem k jeho nepříznivému zdravotnímu stavu, kdy trpí pokročilým tumorem prostaty a jeho ošetřující lékařka MUDr. D. M. nedoporučuje toho času nástup k výkonu trestu a rovněž vzhledem k závažnému psychickému onemocnění, kterým dovolatel trpí a ošetřující psychiatr upozorňuje na závažná rizika spojená s nástupem výkonu trestu odnětí svobody, žádá Nejvyšší soud o vyslovení odkladu vykonatelnosti uloženého trestu odnětí svobody.
6. Obviněný A. H. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podaném dovolání předně namítá, že soudy porušily svoji povinnost zkoumat důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch dovolatele, kdy důkazy ve prospěch dovolatele dostatečně nezjišťovaly a neprováděly. Vzhledem k tomu byl špatně zjištěn skutkový stav a byla provedena i nesprávná aplikace norem hmotného práva. Obviněný má za to, že soudy založily závěr o jeho vině především ze skutečnosti, že na účet právnické osoby dovolatele byly zaslány finanční prostředky, které byly následně poukázány jinam. Z takového jednání však nelze dovodit, že by ze strany obviněného došlo k podvodu. O takový trestný čin by se pak mohlo jednat pouze v případě, že založení účtu a navazující přeposlání peněz na tento účet poukázaných, mělo v důsledku společného jednání s další osobou povahu menších aktů zahrnujících uskutečňování trestného činu podvodu v rámci spolupachatelství. Založení jeho účtu však bylo uskutečněno spolu se založením společnosti, již dlouhou dobu před projednávanou trestnou činností. Nebylo prokázáno, zda si byl dovolatel alespoň vědom možnosti, že jeho jednání směřuje ke spáchání žalovaného trestného činu. Skutkové zjištění uvedené ve výroku navíc nemá oporu v soudním spisu. Dovolatel dále předkládá vlastní verzi skutkového stavu, kde se podrobně rozepisuje o okolnostech uzavírání a realizace smlouvy, o vztazích např. s panem L., K., H. či F. Dovolatel rovněž podotkl, že nelze vyloučit, že byl cíleně vybrán za oběť, protože bylo známo, že jeho společnost má velké obraty. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se nevypořádal s jeho argumentací a pouze uvedl, že považuje za nerozhodné, zda spojení mezi dovolatelem a ostatními spoluobviněnými existovalo či nikoli. Tím se však odvolací soud odchýlil od tvrzení nalézacího soudu, který uvedl, že spojení proběhlo přes osoby pana J. a S. Dále pak soud uvedl, že trestná činnost dovolatele a ostatních spoluobviněných spolu souvisí s největší pravděpodobností pouze osobou, jež vykonala bankovní operace v pobočce poškozené banky, příp. osobou, jež byla mezičlánkem. Za daných okolností pak pokud nebylo prokázáno, že dovolatel věděl o tom, že má dojít k podvodu v bance, nemohl se sám dopustit úmyslného trestného činu. Dovolatel rovněž namítá, že odvolací soud uvedl nepravdu v souvislosti se zjištěním dovolatele ohledně blokování účtu českou policií. Dovolatel se pokoušel situaci řešit, policii kontaktoval. Z výpisů z telefonních hovorů je rovněž zřejmé, že se dovolatel pokoušel kontaktovat pana L. i K., nikoli že nepodnikal žádné kroky, jak uvádí odvolací soud. Dovolatel realizaci celého obchodu považuje za odpovídající běžným obchodním postupům. Zdůrazňuje, že nebyl vyslechnut svědek J., ani se soud nezajímal, proč pan J. komunikoval s panem S. Pokud nebylo prokázáno, s kým byl v kontaktu dovolatel, je nutno vycházet z principu in dubio pro reo a dovolatele pro nedostatek subjektivní stránky zprostit. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a současně i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze, příp. Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
7. Dovolatel M. S. opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), b), g) a h) tr. ř. Poukazuje na skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně byl vypracován v rozporu s ustanovením §129 odst. 3 písm. b) tr. ř. a §129 odst. 4, 5 tr. ř. a v důsledku porušení zásady rychlosti, přímosti a bezprostřednosti trestního řízení bylo zasaženo do dovolatelova práva zakotveného článkem 36 a 38 odst. 2 Listiny. Dovolatel dále namítá i rozpornost postupu nalézacího soudu s ustanovením §128 odst. 3 tr. ř. a vyslovuje rovněž přesvědčení, že JUDr. Milena Němcová byla vyloučena z úkonů trestního řízení ve smyslu ustanovení §30 tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nesprávné obsazení soudu spatřuje ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, vyhlášený předsedkyní senátu JUDr. Milenou Němcovou při hlavním líčení konaném dne 26. 7. 2012, rozeslaný obviněným dne 26. 3. 2014, byl ve skutečnosti vypracován a odůvodněn jiným pověřeným soudcem, a to Mgr. Petrem Hovorkou. Dovolatel předně vytýká, že nebyla dodržena lhůta dvaceti pracovních dnů k vypracování rozhodnutí a k žádosti předsedkyně senátu byla prodloužena do 5. 10. 2012. Ani poté však rozhodnutí nebylo písemně vyhotoveno a v rozporu s ustanovením §129 odst. 3 tr. ř. nebyla lhůta k vyhotovení a předání k doručení prodlužována. Po dobu následujících 17 měsíců nebyl určen k vyhotovení rozsudku žádný jiný soudce. Rozsudek, který byl stranám rozeslán, byl označen JUDr. Milena Němcová v. r., podpis osoby však v rozporu s ustanovením §129 odst. 5 tr. ř. chyběl. Dovolatel se tedy domnívá, že předmětný rozsudek JUDr. Němcová ani vyhotovit nemohla, neboť již ke dni 31. 1. 2014 přestala být soudkyní Městského soudu v Praze. Ve spise pak založený originál rozsudku je podepsán Mgr. Hovorkou, aniž by byl uveden důvod, pro který toto rozhodnutí vyhotovil. Odvolací soud se pak s výše uvedenými námitkami vypořádal nedostatečně. Připustil porušení zásady rychlosti řízení, avšak konstatoval, že tato vada následovala až po vyhlášení rozhodnutí a nemohla tak mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí. S tímto se však dovolatel neztotožňuje. Vyhotovení rozhodnutí, které nebylo v zákonných lhůtách, považuje za porušení zásady rychlosti řízení, především pak také zásady přímosti a bezprostřednosti řízení, které byly za situace, kdy vyhotovení rozhodnutí vzniklo po téměř dvou letech od jeho vyhlášení, porušeny, ať už by rozsudek vyhotovila JUDr. Němcová či dokonce Mgr. Hovorka. Odvolací soud následně k zodpovězení otázky, kdo rozsudek vyhotovil, učinil dotaz u Městského soudu v Praze. Z následné odpovědi plyne, že ve věci rozhodla a rozsudek písemně vyhotovila JUDr. Němcová ještě před zánikem funkce soudkyně, přičemž senát po ní převzal Mgr. Hovorka, který rozsudek podepsal s dodatkem v zastoupení. Odvolací soud pak pochybení (rozsudek podepsaný Mgr. Hovorkou) označil jako písařskou chybu a podpis označil jako nadbytečný. Dovolatel výše popsané považuje za zásadní vadu, která rozhodnutí touto vadou zatížené činí nicotným a pochybení lze napravit pouze vyhotovením nového rozhodnutí. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dále spatřuje ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně vynesla JUDr. Milena Němcová, ač byla pro svůj poměr k věci z úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. vyloučena. Tuto okolnost dovolatel namítl již v rámci svého odvolání. Má za to, že odvolací soud se s námitkou dostatečně nevypořádal, když argumentoval tak, že okolnosti, které nastaly po vyhlášení rozhodnutí, nemohou přivodit závěr o tom, že by takové rozhodnutí mohlo být výsledkem rozhodovací činnosti vyloučeného orgánu. Za naplnění citovaného dovolacího důvodu dovolatel považuje skutečnosti, že JUDr. Němcová porušila povinnost vypracovat písemné vyhotovení rozsudku a předat jej k doručení podle §129 odst. 3 tr. ř., čímž zapříčinila průtahy v řízení do té míry, že došlo k zásahu do práva dovolatele na spravedlivý proces a ohrozila důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Obviněný dále připomíná, že rovněž došlo k nerespektování ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. Zmíněná pochybení, jejich intenzita a dlouhodobost, pak dle jeho názoru vedou k závěru, že JUDr. Němcová byla osobou vyloučenou z úkonů v trestním řízení. Tvrzené podporuje rovněž faktem, že průtahy v předmětném řízení měla JUDr. Němcová způsobit bezprostředně poté, co byla pravomocně kárně postižena za obdobnou činnost, kterou dovolatel ve svém dovolání blíže popisuje. Porušování procesních předpisů JUDr. Němcovou považuje za záměrné, v čemž spatřuje důvody pro učinění závěru, že se jedná o takový poměr soudce k projednávané věci, pro který není s to nestranně rozhodovat a úkony jí učiněné, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Svoji argumentaci opírá jednak o judikaturu Nejvyššího soudu, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva i nález Ústavního soudu. Dovolatel současně uvádí, že si uvědomuje, že okolnosti, pro které JUDr. Němcová nemohla spravedlivě a nestranně rozhodovat, se objevily až po vydání napadeného rozhodnutí, nelze to však považovat za argument, pro který by neměla být z daných důvodů vyloučena. Důvodnost aplikace dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v nesprávném posouzení či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, k němuž dle jeho názoru došlo nejen rozhodnutím soudu odvolacího, ale již v řízení před soudem prvního stupně a opřel jej i o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů založily jeho vinu prakticky výlučně na výpovědi obviněného J., když obvinění dovolatel odmítá. Zdůrazňuje, že s trestněprávně relevantním jednáním spoluobviněných srozuměn nebyl. Věděl pouze, že obviněnému B. jde o vymožení pohledávky za obviněným J., neměl však žádnou představu o tom, že by podstatou pohledávek mělo být vymáhání peněžní částky od pachatelů, kteří se peněz neoprávněně zmocnili. Skutek tak, jak je popsán ve výroku napadeného rozhodnutí pak ani nevyjadřuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, především pak stran vylíčení jeho objektivní a subjektivní stránky, čímž je skutková věta v rozporu s větou právní, podle které se měl dovolatel obohatit tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil tak škodu velkého rozsahu. Pokud pak soudy vycházely z existence „předchozích vzájemných dohod“ směřujících k založení účtů u České spořitelny, nemá takový závěr oporu ve skutkových zjištěních. Nedostatek takových skutkových zjištění pak nelze nahradit závěrem, že dovolatel věděl o rozsahu trestné činnosti a o principu, jakým má být proveden. Závěr soudu založený pouze na výpovědi obviněného J. nerespektuje princip presumpce neviny, nadto soudy pominuly skutečnost, že obviněný J. je osobou, která byla v minulosti vícekrát pravomocně odsouzena, navíc svojí výpovědí se snažil bagatelizovat svoji úlohu v žalované trestné činnosti. Relevanci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovozuje jednak s ohledem na změnu v popisu skutku odvolacím soudem, která se promítla i do výše způsobené škody, která je dovolateli přičítána, dále pak dovolatel poukazuje na průtahy v řízení, které sám nezavinil. Poukazuje na skutečnost, že pokud rozsudkem soudu prvního stupně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let odpovídal skutkové větě, jíž je dovolateli přičítáno způsobení škody ve výši 45.439.110,80 Kč a odpovídal jí i výrok o náhradě škody, pak pokud odvolací soud zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a znovu rozhodl tak, že dovolatel měl spolupracovat na získání částky 15.200.000 Kč, mělo být při rozhodování přihlédnuto právě k výši způsobené škody. Konstatuje, že pod aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku lze subsumovat i délku trestního řízení. Na tomto místě dovolatel znovu upozorňuje na skutečnost, že s argumenty odsuzujícího rozsudku, který byl vyhlášen dne 26. 7. 2012 se mohl seznámit až při jeho doručení dne 1. 4. 2014. Argumentaci podpírá citací nálezu Ústavního soudu a aplikační praxí Evropského soudu pro lidská práva. S ohledem na jím nezaviněné podstatné průtahy řízení, vnímá dovolatel uložený nepodmíněný trest odnětí svobody jako postih neproporcionální. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále požádal, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k zásadním vadám napadeného rozhodnutí před rozhodnutím o dovolání odložil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. V podaném vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a sumarizoval obsah jednotlivých dovolání. Pokud jde o dovolání obviněného A. H., je toho názoru, že jím vznesené námitky pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze, neboť jde o námitky skutkové a procesní. Pokud dovolatel namítl nesprávnou realizaci důkazního řízení a že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry je dán extrémní nesoulad, nedává mu státní zástupce za pravdu. Podotkl, že podstatné důkazy byly provedeny způsobem, který stanoví zákon. Pokud se týká navrženého důkazu, který nebyl před soudem proveden, upozorňuje, že soudem byl takový postup patřičně zdůvodněn. Připouští, že obviněný byl usvědčen vesměs důkazy nepřímými, avšak nelze je považovat za méně přesvědčivé, než důkazy přímé. S ohledem na výše uvedené pak má za to, že dovolání obviněného A. H. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud jde o dovolání obviněného M. N., domnívá se, že pod deklarovaný důvod by bylo možno podřadit námitku nesprávně užité právní kvalifikace jednání, i když dodává, že ji obviněný uplatnil prostřednictvím zpochybňování skutkových závěrů, neboť dovolatel uvedl, že do celého procesu vstoupil až poté, co již bylo podvodné jednání dokonáno. Námitku dovolatele, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin podílnictví, však považuje za neopodstatněnou. V dané souvislosti poukazuje na to, že obvinění se daného jednání dopustili ve spolupachatelství, dále uvádí podmínky, které mají být pro naplnění spolupachatelství splněny. Ze skutkových zjištění pak vyplývá, že jednání dovolatele bylo dílčí částí jednání všech spolupachatelů. Zcela od věci je pak námitka dovolatele, že mu byla k tíži přičtena škoda celá, neboť toto již rozlišil odvolací soud. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu pak podle názoru státní zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství je výtka proti přílišné přísnosti trestu. K tomu obecně uvedl, že výrok o trestu lze napadat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konstatoval, že pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být dovolacím důvodem. S ohledem na výše uvedené má za to, že dovolání obviněného M. N. je neopodstatněné a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vzhledem k tomu považuje za neopodstatněný i návrh na odklad výkonu trestu. Pokud jde o dovolání obviněného S., i on namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že je třeba vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění tak, jak byla v trestním řízení učiněna a že s obdobnými námitkami se již vypořádal odvolací soud. Podotkl, že dovolatel ani nevytýká, že by rozhodl nesprávně obsazený soud, avšak pouze skutečnost, že rozsudek dle jeho názoru měl vyhotovit jiný soudce, než ten, který jej vyhlásil. K tomu státní zástupce uvedl, že k takovému postupu nedošlo, navíc taková námitka stojí mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu. Připouští, že při písemném vyhotovování rozhodnutí došlo k průtahům a k porušení §129 tr. ř. Dále uvádí, že dovolatel spatřuje poměr soudkyně k věci, pro který měla být z řízení vyloučena podle §30 odst. 1 tr. ř., pouze v subjektivním přesvědčení o záměrném porušování procesních pravidel ze strany soudkyně. Taková námitka však podle jeho názoru poměr soudce k věci nezakládá. K dovolacímu důvodu podle v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opět konstatoval, že pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být dovolacím důvodem a v daném případě byl uložen trest, který zákoník připouští, a to v mezích zákonem stanovené trestní sazby. S ohledem na výše uvedené pak má za to, že dovolání obviněného M. S. bylo neopodstatněné a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vzhledem k tomu považuje za neopodstatněný i návrh na odklad výkonu trestu. Konečně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, pokud jsou pod něj podřaditelné vytýkané vady takového charakteru, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
12. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. V souvislosti s námitkami, které obvinění v dovolání uplatnili je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (např. obviněný N. – nebylo mu prokázáno podvodné jednání, nesledoval stejný cíl jako spoluobvinění, zprostředkováním založením dvou bankovních účtů nemohl naplnit znaky trestného činu, nesprávně rozhodnuto o náhradě škody - viz str. 20 rozsudku soudu druhého stupně; obviněný S. – nejde o totožný skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, nelze dovodit, jak někoho uváděl v omyl a jak se obohatil, nevěděl o podstatě pohledávek obv. B. - viz str. 20-21 rozsudku soudu II. stupně; obv. H. – nikoho z obviněných nezná a neviděl, s nikým nejednal, a proto nemohl nikoho uvést v omyl, jednalo se o obchod, peníze, které použil, byla dohodnutá provize). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
17. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. vyplývá, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněných trestnou činností uvedenou ve výrokové části dovoláním napadeného rozsudku. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že trestná činnost byla spáchána úmyslným společným jednáním více osob. Obvinění svým společným jednáním (spolu s ostatními spolupachateli a ve spolupráci s nezjištěným pachatelem nebo pachateli) sebe nebo jiného obohatili tím, že uvedli poškozenou banku v omyl a způsobili škodu velkého rozsahu, přičemž každý z nich se podílel na způsobení škody nejméně v této výši (minimálně 5 000 000 Kč), věděl o tom, že se podílí s více osobami na podvodném jednání, čímž naplnili zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Odvolací soud správně uvedl, že v úmyslu přímém spáchali zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku obviněný S. a H., obviněný N. pak v úmyslu nepřímém (viz str. 37-38 rozsudku soudu II. stupně, blíže se k subjektivní stránce tr. činu podvodu, který byl spáchán dovolateli vyjádří Nejvyšší soud níže). Soud odvolací rovněž ve svém odůvodnění poukazuje na to, že ve smyslu §23 tr. zákoníku (spolupachatelství) postačí, že se jednotliví obvinění účastní trestné činnosti s vědomím, že tak konají ve shodě s ostatními za účelem dosažení stejného cíle, přičemž jejich jednání je provázáno a koordinováno. V tomto směru se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudu odvolacího a nad rámec jeho úvah k otázce spolupachatelství odkazuje např. na rozh. č. 49/2009 Sb. rozh. tr. či rozh. č. 42/2010 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. (nyní §23 tr. zákoníku) není třeba, aby se všichni spolupachatelé na trestné činnosti podíleli stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje. Ačkoli odvolací soud připustil, že v průběhu řízení byla porušena některá procesní ustanovení trestního řádu a řízení, jež předcházelo vyhlášení napadeného rozsudku trpí vadami procesní povahy (str. 21 – 29 rozsudku Vrchního soudu v Praze), konstatoval, že tato pochybení nemají zásadní vliv na hodnocení důkazní situace vztahující se k dovolatelům. Odvolací soud s ohledem na svůj závěr vůči obviněné Ing. T. popis skutků, jež spáchali ostatní obvinění, specifikoval odlišně vůči rozsudku nalézacího soudu tak, aby popis neobsahoval jméno obviněné Ing. T., a místo něj bylo vyjádřeno spolupachatelství nezjištěné osoby nebo osob. Odvolací soud zároveň napravil popis skutkových zjištění nalézacího soudu, který shledal jako příliš obecný a nepřesný, avšak skutková zjištění jako taková považoval za správná a úplná, když mj. dále uvedl, že vyjmenovaná pochybení (porušení ustanovení o vyhlášení rozsudku, prodleva mezi vyhlášením a vyhotovením rozsudku, podpis na originálu rozsudku, nedůsledný postup podle §219 odst. 3 tr. ř., čtení úředních záznamu a další – viz shora str. 22-29) nemají zásadní vliv na hodnocení důkazní situace ohledně zbývajících obviněných (vyjma obv. Ing. T., ohledně které rozsudek soudu prvního stupně zrušil a zmíněnému soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
19. Obviněný M. N. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1, písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jím uplatněné námitce lze obecně odkázat na skutečnosti uvedené již pod body 16. a 18. tohoto usnesení. Námitce dovolatele, že jeho jednání by mohlo být kvalifikováno jako trestný čin podílnictví podle §214 tr. zákoníku, neboť se dostal, dle jeho úvahy, do celého procesu až poté, co již došlo k dokonání podvodného jednání, kdy na pokyn odsouzených dosud neustanovená osoba v bance provedla bez oprávnění převod z účtů jiných majitelů na určené účty, které měl obstarat dovolatel, nelze přisvědčit. Přestože uvedená argumentace může vzbuzovat zdání, že jde o námitku hmotně právní, nelze ji považovat za právně relevantní z prostého důvodu, a to, že jde o námitku, která svým obsahem se nezakládá na skutkovém zjištění, které učinily soudy. Z pouhého popisu skutku je nezpochybnitelné, že obviněný N. do celého procesu nevstoupil v okamžiku, kdy již jiná osoba v bance provedla ke škodě banky převod peněz z účtu majitele, neboť jiná osoba bankovní převod na stanovené účty provedla dne 30. 7. 2010, avšak na pokyn obviněného N. byly účty, kam peníze dne 30. 7. 2010 byly převedeny, založeny již dne 22. 7. 2010 (S. – I.-1,2 rozsudku). Jak je již uvedeno v odstavci č. 18, obvinění se trestné činnosti dopustili ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku. V takovém případě není vyžadováno, aby se všichni pachatelé na jednání účastnili stejnou měrou. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu. O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. Při spolupachatelství tedy nemusí všichni pachatelé jednat stejně, postačí, že se jednotliví pachatelé účastní trestné činnosti s vědomím, že tak konají ve shodě s ostatními za účelem dosažení stejného cíle, přičemž jejich jednání je provázáno a koordinováno. Podíl obviněného N. na trestné činnosti byl prokázán jednak jeho vlastní výpovědí, kdy sám uváděl, že byl M. P. požádán, aby přes svůj účet protáhl peníze , stejně jako výpovědí zemřelého M. P., V. Č. i V. S. (viz str. 41-42 rozsudku soudu prvního stupně). Bylo prokázáno, že věděl, že je žádán o to, aby dal k dispozici účet k nestandardní operaci a byl tedy nejméně srozuměn s tím, že spolupracuje na nezákonné peněžní transakci. Přehlédnuta nemůže být ani skutečnost, že obviněný N. dostával instrukce a sám instrukce k dalšímu postupu ohledně nakládání s penězi, založení účtu a vybírání peněz, které na založené účty byly poukázány, předával. K realizaci podvodného vylákání peněz pak došlo až poté, co proběhla vzájemná dohoda, a spolupachatelé měli účty zajištěny. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele stran rozhodnutí o náhradě škody (tato námitka je ve shodě s námitkou uplatněnou v odvolání). Dovolatel vytkl skutečnost, že bod I., v němž je popsán skutek, kterého se měl dopustit, je rozdělen do tří bodů s arabským číslováním. V bodech 1. a 2. je dovolatel uveden jako pachatel, v bodě 3. uveden není. Přesto v rozsudku, na místě, kde je sumarizována škoda, je k jeho tíži přičtena škoda celá. Rozhodnutí soudu o náhradě škody považuje za nesprávné, neboť nelze nikomu přičíst k tíži jednání, pro které není odsouzen. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí rozlišil u jednotlivých spolupachatelů, k získání jaké částky směřovalo jejich jednání. Soud ve svém rozhodnutí na str. 39 uvedl, že úsilí dovolatele směřovalo ke způsobení škody ve výši 10,1 mil. Kč. Obviněného je však nutno upozornit a patrně bylo obhajobou přehlédnuto, že poškozená Česká spořitelna, a.s., byla rozsudkem soudu druhého stupně podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, tudíž námitka, stran rozhodnutí o náhradě škody je nepřípadná.
20. Podle názoru dovolatele rozhodl odvolací soud chybně i o uložených trestech, kdy je toho názoru, že s ohledem na jím způsobenou škodu mu měl být uložen trest kratšího trvání než spoluobviněným, jejichž jednáním byla způsobena vyšší škoda. Nutno konstatovat, že výrok o trestu lze dovoláním napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Obviněný uplatnil námitku, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu či o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K výši uložených trestů se navíc již vyjádřil odvolací soud ve svém rozsudku (str. 38 – 40). Odvolací soud konstatoval, že v případě dovolatele považuje uložený trest za nepřiměřeně mírný. Podotkl však zároveň, že v důsledku přihlédnutí k soudem prvního stupně nezaviněné nepřiměřené délce řízení se takto uložený trest stal přiměřeným. Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že obviněnému s ohledem na právní kvalifikaci jeho jednání mohl být uložen trest odnětí svobody v trvání od pěti do deseti let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, jde o trest ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, kdy s ohledem na skutečnosti již zmíněné soudy nižších stupňů charakterizující osobu obviněného a okolnosti spáchaného trestného činu, by bylo možno konstatovat, že jde o trest spíše mírnější (jak také uvedl soud druhého stupně, nutno uvést, že odvolání však podal pouze obviněný), pak při zjištění dílčího průtahů ve vyhotovení rozhodnutí soudem prvního stupně, nelze námitku obviněného akceptovat. Je rovněž nutno uvést, že obviněný dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil a pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jeho námitku ohledně nepřiměřenosti trestu nelze podřadit (blíže rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)
21. Obviněný A. H. ve svém dovolání rovněž uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na prvním místě je třeba uvést, že námitky, které vznesl, nelze pod deklarovaný (ani jakýkoli jiný) dovolací důvod podřadit. Námitky směřují především vůči hodnotícímu postupu soudů, proti rozsahu provedeného dokazování. Dovolatel zpochybňuje skutková zjištění a předkládá vlastní verzi skutkového stavu (viz bod 6). V daném případě však byly zajištěny a provedeny všechny potřebné důkazy, přičemž byly získány a provedeny v souladu s procesními předpisy. Nelze ani akceptovat námitku obviněného stran možnosti existence tzv. opomenutého důkazu, neboť jak již bylo uvedeno, rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Dané je zakotveno již v ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy České republiky, odrážející princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004). Jak správně konstatoval odvolací soud, jedinou vadou dokazování bylo neprovedení důkazu spisem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 1 T 81/2010 ohledně obviněného V. Č. (str. 33 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Tento důkaz však byl proveden soudem druhého stupně (viz str. 36 rozsudku VS v Praze) se závěrem, „že pokud by soud prvního stupně důkaz tímto spisem před vyhlášením napadeného rozsudku provedl a učinil z něj správné závěry, musel by o trestu obžalovaného Č. rozhodnout jinak“. Ve vztahu k námitkám stran spolupachatelství lze odkázat na uvedené v odstavci č. 19.
22. Jak již bylo uvedeno shora, námitky obviněného A. H. jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v řízeních před soudy nižších stupňů (viz str. 18-19 rozsudku soudu druhého stupně). Soud prvního stupně se otázkou viny obviněného zabýval ve svých hodnotících úvahách na straně 35-37. Nutno podotknout, že úvahy soudu prvního stupně jsou logickým vyústěním provedených důkazů, kdy z nich v žádném případě (za situace, kdy jsou důkazy hodnoceny jednotlivě i v jejich souhrnu, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) nelze dovodit znak libovůle. Znak libovůle a jiných závěrů v rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně nelze dovodit ani z rozdílného náhledu zmíněných soudů na „napojení obviněného A. H. na ostatní obviněné přes osoby J. J. a L. S.“. Soudy nižších stupňů dospěly v rámci hodnocení důkazů ke shodným závěrům ohledně neudržitelnosti tvrzení obviněného, že šlo o standardní obchodní případ a shodně rozvádějí, s ohledem na jaké skutečnosti považují argumentaci obviněného za nevěrohodnou. V tomto směru pak jako nevěrohodnou odmítly obhajobu obviněného, že on sám se stal obětí podvodu, což přesvědčivě vyjádřil mj. na straně 33 odůvodnění svého rozsudku soudu druhého stupně.
23. Dovolatel M. S. opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), b), g) a h) tr. ř. Dovolatel uplatnil námitky obdobné, které již uplatnil ve svém odvolání a se kterými se již odvolací soud vypořádal. Odvolací soud předně připustil, že v řízení bylo porušeno ustanovení §128 odst. 3 tr. ř., nicméně dodal, že se jedná o lhůtu pořádkovou, jejíž nedodržení není spojeno s žádnými následky. Dále podotkl, že toto nedodržení lhůty nelze považovat za podstatnou vadu řízení, přičemž nelze učinit závěr, že by senát nerozhodoval v souladu se zásadou bezprostřednosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 12 tr. ř. Odvolací soud se vypořádal i s námitkami napadajícími časovou prodlevu od vyhlášení rozsudku nalézacího soudu do jeho vyhotovení a rozeslání a nejasnosti ohledně autorství vyhotovení předmětného rozhodnutí. Odvolací soud konstatoval porušení zásady rychlosti řízení ve smyslu §2 odst. 4 tr. ř. a v jeho důsledku porušení práva na spravedlivý proces, přičemž uvedená vada, jak již uvedl odvolací soud, nemohla mít vliv na správnost a zákonnost předmětného rozsudku. Odvolací soud dal za pravdu i námitce dovolatele stran porušení ustanovení §129 tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pak jeho naplnění spatřuje obviněný v nesprávném obsazení soudu s odkazem na to, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, vyhlášený předsedkyní senátu JUDr. Milenou Němcovou při hlavním líčení konaném dne 26. 7. 2012, rozeslaný obviněným dne 26. 3. 2014, byl ve skutečnosti vypracován a odůvodněn jiným pověřeným soudcem, a to Mgr. Petrem Hovorkou. Odvolací soud učinil dotaz na Městský soud v Praze za účelem zjištění, kdo vyhotovil předmětný rozsudek a kdo jej podepsal. Místopředsedou Mgr. Kadlecem bylo sděleno, že ve věci meritorně rozhodla a písemně rozsudek vyhotovila JUDr. Němcová. Mgr. Hovorka, který po JUDr. Němcové převzal senát, pak v rozporu s §129 odst. 5 tr. ř. podepsal písemně vyhotovený rozsudek s dodatkem v zastoupení (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, str. 22 – 23). Na základě výše uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit výtce dovolatele ohledně porušení zásady přímosti a bezprostřednosti trestního řízení. Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně vynesla JUDr. Milena Němcová, ač byla pro svůj poměr k věci z úkonů trestního řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. vyloučena, nelze takovou námitku považovat za důvodnou.
24. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Účelem tohoto ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Proto zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Důvody pro vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z vykonávání úkonů trestního řízení jsou pochybnosti o jejich podjatosti pro poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotněprávním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Důležitá je i časová otázka vzniku těchto pochybností (srov. ÚS 182/1999-n.). Mezi důvody pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení nepatří otázka jejich úrovně odborné způsobilosti (srov. přiměřeně rozh. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán zde uvedený sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Z titulu poměru k projednávané věci je vyloučen např. též orgán policie, který byl svědkem trestného činu (srov. rozh. č. 62/1980 Sb. rozh. tr.), nebo ten, kdo ve věci vystupoval jako tlumočník (srov. rozh. č. 10/1990-II. Sb. rozh. tr.). Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Dovolatel však poměr soudkyně k věci spatřuje pouze v subjektivním přesvědčení o nekvalitě její práce. Takové námitky však nejsou sto založit poměr soudce k věci. Výše uvedenou námitku je s ohledem na skutečnosti výše rozvedené označit za zjevně neopodstatněnou.
25. Námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitkami skutkovými, které nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. V nich dovolatel předkládá vlastní verzi skutkového děje, kdy soudům nižších stupňů vytýká, že výrok o jeho vině vybudovaly výlučně na výpovědi obviněného J., přičemž nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s trestně právním jednáním spoluobviněných, a proto nemůže obstát skutek, kterým byl uznán vinným. Ten podle jeho názoru nevystihuje ani vylíčení subjektivní a objektivní stránky trestného činu. Ve skutkových zjištěních nemá podle obviněného oporu ani závěr soudu o předchozí vzájemné dohodě. V souvislosti s těmito námitkami obviněného je potřebné zopakovat, že jde o obsahově shodné námitky, které uplatňoval obviněný po celou dobu trestního stíhání a se kterými se soudy nižších stupňů vypořádaly. Soud prvního stupně ve svém rozsudku mj. na straně 18-19 zmiňuje výpověď obviněného J. i aktivní zapojení obviněného S. do jednání dalších spoluobviněných. Soud druhého stupně se s hodnotícími úvahami soudu nalézacího ztotožnil a velmi podrobně a logicky vyložil své úvahy mj. k vědomosti obviněného S. ohledně jednání, na kterém se podílí. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění úvah soudu druhého stupně (viz str. 30), se kterým se ztotožňuje. Jestliže obviněný v této souvislosti hovoří o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že závěry soudů jsou nejen přesvědčivé odůvodněny, ale jsou také logické a netrpí znaky libovůle. K otázce extrémního nesouladu se Nejvyšší soud vyjádří níže. Je nutno uvést, že bylo prokázáno, že dovolatel byl přítomen jednáním, předcházejícím převodu peněz a věděl o rozsahu trestné činnosti i způsobu jejího provedení.
26. Ve vztahu k námitce tzv. „extrémního nesouladu“ považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však extrémní rozpor shledán nebyl.
27. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést obdobné, co již bylo uvedeno v odstavci č. 19. Dovolacím důvodem nemůže být pouhá nepřiměřenost trestu. I ve směru k tomuto dovolateli odvolací soud konstatoval, že uložený trest považuje za nepřiměřeně mírný, avšak vzhledem k délce řízení se však tato nepřiměřenost setřela. Zde je nutno upozornit, že délka řízení – resp. průtahy, na které soud druhého stupně upozornil se týkaly doby od vyhlášení rozsudku do jeho vypravení (Nejvyšší soud však podotýká, že ani celé období od vyhlášení rozsudku dne 26. 7. 2012 do okamžiku pokynu k jeho doručení 26. 3. 2014, by nebylo možno za průtahy označit, neboť již k samotnému vyhotovení rozhodnutí jsou dány lhůty a v případě složité a rozsáhlé věci není ani vyloučeno prodloužení takové lhůty; že se jednalo o složitou a rozsáhlou trestní věc je zřejmé). Jestliže obviněný dále argumentoval tím, že mu měl být uložen mírnější trest s ohledem na tu skutečnost, že soud druhého stupně dospěl k závěru, že měl spolupracovat na získání nižší částky, než jakou konstatoval soud prvního stupně, a trest ukládat podle §58 tr. zákoníku, pak uvedené námitce nelze přisvědčit, a to právě s ohledem na zapojení obviněného v rámci trestné činnosti a s přihlédnutím k dalším skutečnostem soudy nižších stupňů zmíněnými, když rovněž bylo prokázáno, že dovolatel spolupracoval na záměru způsobit trestnou činností škodu ve výši 15,2 mil. Kč (str. 39 rozsudku Vrchního soudu v Praze) několikanásobně převyšující škodu značného rozsahu.
28. Nad rámec shora uvedeného, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost a svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily.
29. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. N. a A. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. S., neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
30. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem neshledal tento podmínky pro odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu