ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.856.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 856/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 To 26/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 133/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 1 T 133/2003, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem podvodu podle §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění od 1. 1. 2002 (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 25. 6. 1999 v S. v advokátní kanceláři Mgr. Zdeňka Pavlise, ul. S., okres S. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti Zelenina K., s r. o., IČO ..., se sídlem B. u. T., I. F. V., uzavřel s P. Z., ... kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jejímž předmětem byl dům č. p. ... a pozemek p. č. ... v ulici P., S., okres T., zapsáno na LV č. ... vedené pro k. ú. S. Katastrálním úřadem v Tachově, kdy kupní cena činila 4 850 000,00 Kč a kupující jí měl splatit tak, že 100 000,00 Kč měl splatit ke dni podpisu kupní smlouvy, 385 000,00 Kč měl splatit do jednoho měsíce ode dne podpisu kupní smlouvy a 4 365 000,00 Kč měl splatit nejpozději do 25. 9. 1999, přičemž tuto smlouvu obviněný uzavřel přestože věděl, že nemá dostatek finančních prostředků k uhrazení kupní ceny v uvedeném termínu, poté, co v den podpisu kupní smlouvy uhradil prodávajícímu 100 000,00 Kč a byl ke dni 14. 7. 1999 zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník uvedených nemovitostí, uzavřel dne 20. 10. 1999 smlouvu o zřízení zástavního práva ve prospěch obchodní společnosti DFJ, spol. s r.o. Opočnice, Vlkov pod Oškobrhem 21, IČO 43145051 na částku 1 384 800,00 Kč, přičemž do dnešního dne zbylou část kupní ceny kromě 3 000,00 Kč neuhradil, čímž způsobil poškozenému P. Z. škodu ve výši 4 747 000,00 Kč.“
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej na šest let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. Z. (dále jen „poškozený“) odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 To 26/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l ) tr. ř., neboť již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, navzdory čemuž soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku.
5. Vytýkaný dovolací důvod spatřoval v tom, že skutek popsaný ve výroku nalézacího soudu nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť chybí jeho úmyslné zavinění k podvodnému jednání a soud prvního stupně chybně určil skutečnou výši případné škody, pokud by byl spáchán trestný čin podvodu, což z podstatné části odůvodnil argumentací uplatněnou již v odvolání ze dne 14. 12. 2015. Nadto namítl, že některá skutková zjištění soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
6. V rámci námitek stran absence úmyslného podvodného jednání obviněný uvedl, že v době uzavření kupní smlouvy neuvedl poškozeného v omyl, žádného omylu nevyužil, ani nezamlčel žádné podstatné okolnosti. V návaznosti na to zrekapituloval svá skutková tvrzení, a to zejména, že v čase dohadování předmětné kupní smlouvy bylo hospodaření společnosti Zelenina K. s. r. o. (dále jen „společnost“) normální, společnost se rozvíjela, přičemž z jí získaných peněz hradil určité závazky vzniklé z doby, kdy podnikal jako fyzická osoba. Vypracování kupní smlouvy bylo v režii poškozeného a jeho advokáta Mgr. Zdeňka Pavlise, přičemž poškozený podle obviněného navrhl, že kupní cenu může společnost uhradit z úvěru s tím, že nejprve je nutné na ni převést nemovitost, načež měl poškozený přislíbit i pomoc se zajištěním úvěru. Obviněný dále akcentoval, že on chtěl původně nájem nemovitosti, kdy nájemní smlouva byla skutečně uzavřena, avšak poškozený pospíchal na prodej nemovitosti, chtěl převod uskutečnit co nejdříve, jak konstatoval i odvolací soud, který zhodnotil, že tento v určitém smyslu postupoval neopatrně a nestandardně, což bylo podle názoru obviněného odůvodněno tím, že poškozený byl v dané době odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let a měl rovněž dluhy přinejmenším vůči finančnímu úřadu. Skutečnost, že mu poškozený předložil znalecký posudek na převáděnou nemovitost, podle něhož byla její cena 12.474.500 Kč (kterou považuje za vysoce nadhodnocenou) a to, že mu nesdělil, jaká je skutečná výše pohledávek váznoucích na předmětné nemovitosti, bylo podle obviněného podstatným důvodem, proč nemohl získat úvěr od banky, a tedy ani uhradit kupní cenu v termínech podle kupní smlouvy (následně však uvedl, že pokud by cena nemovitosti činila skutečně 12.474.500 Kč a na nemovitosti by nevázla žádná zástavní práva, mohl by získat úvěr na kupní cenu odpovídající cca 1/3 ceny nemovitosti bez ohledu na své případné dluhy). V době uzavření kupní smlouvy tudíž měl úmysl uhradit zbytek kupní ceny z úvěru, který by společnost splácela místo měsíčního nájemného, přičemž odmítl tvrzení, že se nesnažil získat úvěr, ale naopak s poškozeným spolupracoval, když mu udělil plnou moc k zastupování při zajišťování úvěru, podepsal dohodu o odstoupení od smlouvy v červenci 1999, směnku v září 1999 a uznání dluhu v prosinci 1999, přičemž v mezidobí vyřizoval úvěr u společnosti Investment premier k. s. a předtím jednal o získání půjčky s J. T., který však tuto podmiňoval vkladem zástavního práva k nemovitosti na částku ve výši 12.000.000 Kč, avšak po zamítnutí návrhu na vklad ze strany katastrálního úřadu mu půjčka poskytnuta nebyla. Z těchto důvodů vyjádřil názor, že v dané věci nemohl jednat úmyslně, nýbrž nedbalostně, neboť bez přiměřených důvodů spoléhal, že společnosti bude poskytnut úvěr, jelikož neměl žádné zkušenosti s žádostmi o úvěr, neověřil si existenci a výši pohledávek zajištěných zástavním právem na kupované nemovitosti, ani zda je správně určena cena ve znaleckém posudku, ale naopak věřil, že poškozený vykoná vše potřebné k zajištění a sjednání úvěru a proto čekal, kdy bude úvěr vyřízen, zatímco nemovitost po celou dobu, co byla v jeho vlastnictví, nepřevedl na jinou osobu.
7. V další části podaného dovolání obviněný zpochybnil skutečnou výši škody, pokud by byl spáchán trestný čin podvodu, s tím, že podle ustálené judikatury je při určení výše škody u trestného činu podvodu nutno vycházet ze skutečné hodnoty věci a nikoli z výše dohodnuté částky ve smlouvě. Z provedených důkazů podle něho vyplývají pochybnosti o skutečné výši kupní ceny za nemovitost zaplacené poškozeným jejímu předchozímu vlastníkovi společnosti Zelenina Mundil spol. s r. o., kdy v kupní smlouvě uzavřené dne 13. 7. 1998 byla dohodnuta cena ve výši 2.000.000 Kč, nemovitost však zůstala zatížena zástavním právem v celkové výši 1.095.400 Kč, jednatel společnosti Zelenina Mundil s r. o. v dané věci odmítl vypovídat, aby si svou výpovědí nezpůsobil nebezpečí trestního stíhání, a svědek P. S. vypověděl, že ve skutečnosti byla zaplacena kupní cena v mnohem menší výši, a to v rozmezí 200.000 až 300.000 Kč. Po společnosti Zelenina K. s r. o. se dalším vlastníkem nemovitosti stala společnost KT Invest s. r. o., která za ni v dražbě uhradila cenu ve výši 1.858.000 Kč. V návaznosti na uvedené částky obviněný dovodil, že skutečná hodnota nemovitosti nebyla ve výši 4.850.000 Kč a pokud by došlo k odečtení pohledávek zajištěných zástavním právem vzniklých již před podpisem kupní smlouvy, mohla být skutečná škoda ve výši cca 800.000 Kč či dokonce (s odkazem na výpověď svědka P. S.) méně než 500.000 Kč a nikoli 4.757.000 Kč, jak bylo dovozeno soudy nižších stupňů. Nadto obviněný dodal, že při určení výše škody je podstatná i ta skutečnost, kolik mělo být správně uhrazeno poškozenému v konkurzním řízení, kam přihlásil svoji pohledávku, neboť konkurzní správce peníze zpronevěřil, což nemůže být počítáno k tíži obviněného.
8. Poslední okruh dovolacích námitek směřoval do oblasti některých skutkových zjištění, která jsou podle obviněného v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový rozpor spatřoval v tom, že podle soudu mělo z jeho výpovědi vyplynout, že již v době uzavírání kupní smlouvy věděl, že bankovní ústav jemu ani poškozenému žádný úvěr neposkytne, a že tedy nebude moci zaplatit kupní cenu. Ve své výpovědi však uvedl, že po poškozeném požadoval sklad pronajmout, o což však poškozený neměl zájem, načež obviněného kontaktoval s tím, že mu sklad nejprve pronajme a poté mu pomůže zajistit úvěr. Tvrzení poškozeného, že obviněný nechtěl předmětné nemovitosti pronajmout, má být v rozporu s provedeným důkazem – nájemní smlouvou. Soud se podle obviněného nevypořádal ani se svědeckými výpověďmi účetních, kteří uvedli, že bylo lepší nemovitost koupit, než platit nájemné, že společnost byla schopna zaplatit kupní cenu v horizontu deseti let a že společnost sice měla závazky, ale rovněž i pohledávky vůči třetím osobám. Obviněný opakovaně napadl závěr soudu ohledně výše způsobené škody, přičemž zopakoval shora vymezené námitky, jimiž zpochybňoval skutečnou výši kupní ceny nemovitosti. Další zjištění odvolacího soudu, že by na úvěr nedosáhl ani v případě, že by na nemovitosti žádná zástavní práva nevázla, podle obviněného postrádají obsahovou spojitost s důkazy, neboť jde o okolnost, na kterou nebyly důkazy zaměřeny.
9. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 To 26/2016, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, a dále sám rozhodl a zprostil ho obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož obviněný opakuje svou obhajobu uplatněnou zejména i v jeho odvolání ze dne 14. 12. 2015, přičemž obsáhlé části dovolání jsou pouhými kopiemi citovaného odvolání. Těmito námitkami se podle státního zástupce již dostatečně zabýval nalézací soud na str. 11 až 14 svého rozsudku i odvolací soud na str. 4 a 5 napadeného usnesení, s jejich argumentací se plně ztotožnil. K dovolání obviněného dodal, že předně nesouhlasí s jeho tvrzením, že by popis skutku v rozsudku nalézacího soudu nevykazoval znaky podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jelikož popis skutku obsahuje všechny tyto znaky, přičemž podvodný úmysl je vystižen slovy „…přestože věděl, že nemá dostatek finančních prostředků k uhrazení kupní ceny v uvedeném termínu,…“ a škoda je uvedena částkou 4.747.000 Kč, a tedy ve výši přes 500.000 Kč, takže v této části je dovolání zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku nevzbuzuje pochybnosti o své správnosti.
11. K námitce obviněného stran extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy uvedl, že jím tvrzené skutečnosti nejsou rozporné a již vůbec ne extrémně rozporné, což odůvodnil následnými argumenty. Pokud poškozený uváděl, že obviněný nechtěl nájem, ale koupi předmětné nemovitosti, nemůže být takové tvrzení rozporné s existující nájemní smlouvou, neboť tato nikterak nevylučuje vůli obviněného objekt koupit, naopak je zcela přirozené, že mnozí budoucí vlastníci nemovitostí započnou užívání ještě před vkladem změny vlastnického práva do katastru nemovitostí. K tvrzení svědka E. K., že společnost obviněného by byla schopna zaplatit kupní cenu v horizontu deseti let, uvedl, že to není v žádném rozporu s tou částí skutkové věty, podle níž tak nebyla schopna učinit do 25. 9. 1999, tedy v horizontu tří měsíců. Posledně stran námitky obviněného, že stejná nemovitost byla v různých dobách převáděna za částky 2.000.000 Kč, 1.858.000 Kč a snad prý i za 200.000 Kč, vyjádřil názor, že to nemůže nic změnit na jeho trestní odpovědnosti. Tento totiž opakovaně projevil své přesvědčení, že nemovitost má hodnotu právě 4.850.000 Kč a v dané trestní věci soudy nepochybily, jestliže z této ceny vycházely. Státní zástupce k tomu dodal, že skutečné ceny nemovitosti mohou být dosti různé, mohou být počítány metodami nákladovými nebo výnosovými nebo prostým průzkumem trhu a jedinou relativní jistotou je pak to, nakolik si smluvní strany předmětu prodeje samy cení. Na postavení obviněného by podle něho neměla podstatný vliv ani jiná cena nemovitosti, neboť ohledně tohoto rozdílu by se vždy jednalo o skutkový omyl. Kdyby byla skutečná cena nižší než cena smluvená, ohledně tohoto rozdílu by se obviněný dopustil pokusu (nyní §18 odst. 3 tr. zákoníku), kdyby byla skutečná cena naopak vyšší (třeba právě oněch 12.000.000 Kč), ohledně tohoto rozdílu by nebyl trestně odpovědný (nyní §18 odst. 2 tr. zákoníku). Uvedené skutkové námitky proto označil za zjevně neodpovídající důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný jimi nenapadl nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
12. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolaní zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby je v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projednal v neveřejném zasedání.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 7 To 26/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. V předmětné trestní věci uplatnil obviněný druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť jeho dovolací argumentace zčásti odpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz níže).
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V posuzované věci však podstatná část námitek obviněného směřuje do oblasti skutkové a procesní. Obviněný soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr, že se skutku specifikovaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nedopustil (že hospodaření společnosti bylo v čase dohadování kupní smlouvy úplně v pořádku, v této době měl úmysl uhradit kupní cenu z úvěru, o jehož získání se snažil, přičemž poškozený se měl zavázat mu s jeho vyřízením „od začátku“, tj. od uzavření kupní smlouvy pomoct atd.). V převážné míře právě z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
22. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje do značné míry v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
23. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné se alespoň stručně vyjádřit k námitce obviněného o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, o níž obviněný částečně opřel důvod svého dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně lze konstatovat, že o extrémní nesoulad (rozpor) se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07).
24. Ve vztahu k tvrzení, že mezi výpovědí obviněného a skutkovým zjištěním soudu, že již v době uzavírání kupní smlouvy věděl, že jemu ani poškozenému bankovní ústav žádný úvěr neposkytne, je extrémní rozpor, Nejvyšší soud poukazuje na výpověď obviněného učiněnou v hlavním líčení, v rámci níž uvedl, že: „[t]a dohoda o tom úvěru byla pro mě nemožná, věděl jsem, že peníze nemám“ (č. l. 1242 spisu). K námitce stran extrémního nesouladu mezi existencí nájemní smlouvy na předmětnou nemovitost a výpovědí poškozeného, že obviněný o nájem neměl zájem, lze poznamenat, že uzavření nájemní smlouvy nijak nevylučuje vůli nájemce pronajatou nemovitost následně zakoupit tak, jako tomu bylo i v nyní posuzované věci. Další tvrzení obviněného, že soud se nikterak nevypořádal s výpověďmi účetních o výhodnosti koupě nemovitosti v porovnání s jejím pouhým nájmem, naopak svědčí o skutečné vůli obviněného tuto nemovitost zakoupit a je tudíž plně v souladu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. To, že z výpovědí účetních má vyplývat, že během čtyř měsíců má podnikatelský subjekt šanci získat dlouhodobý úvěr, již obviněný nekonfrontoval s vyjádřením svědkyně E. K. (účetní), že „pokud by bylo známo, že pan obžalovaný měl jako fyzická osoba dluhy v řádech miliónů, úvěr by určitě nedostal“ (č. l. 1381 spisu) a zároveň to nemění nic na skutečnosti, že obviněný se o vyřízení úvěru v rozhodné době (především v době uzavírání kupní smlouvy, ale ani následně před splatnosti kupní ceny) vůbec nepokoušel. Posledně k jeho námitce ohledně výše způsobené škody lze uvést, že nalézací soud při jejím stanovení vycházel z kupní ceny dohodnuté v kupní smlouvě ve výši 4.850.000 Kč (č. l. 629-631) a z výpovědí obviněného a poškozeného o uhrazení části kupní ceny ve výši 103.000 Kč, načež matematicky správně vymezil škodu způsobenou protiprávním jednáním obviněného ve výši 4.747.000 Kč.
25. V kontextu uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.
26. Na základě shora uvedeného tedy nelze vyvodit závěr, že by mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy byl dán extrémní nesoulad (rozpor). Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není dán extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí.
27. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li z toho vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
28. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však také namítl, že nalézací soud nesprávně právně posoudil formu jeho zavinění ve vztahu k jeho jednání vymezenému ve výroku prvostupňového rozsudku, které podle obviněného nevykazuje znaky trestného činu podle §250 tr. zák. a rovněž nesprávně právně vyhodnotil skutečnou výši škody způsobenou tímto jeho jednáním. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
29. Stran tvrzené absence podvodného úmyslného jednání obviněného Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (nyní §209 tr. zákoníku) se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon: komentář. II. díl (§91 až §301). 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1474]. Uvedené závěry lze obdobně vztáhnout i ke kupní smlouvě, kdy pachatel podvodu již v době jejího uzavření jednal v úmyslu kupní cenu neuhradit, neuhradit ji ve smluvené lhůtě, nebo jednal s tím, že ji ve smluvené lhůtě nebude moci uhradit.
30. Pachatel trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. přitom může jednat jak v úmyslu přímém, tak nepřímém, přičemž u nepřímého (eventuálního) úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon: komentář. II. díl (§91 až §301). 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 53].
31. V dané věci odvolací soud konstatoval, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (na rozdíl od soudu nalézacího, který dovodil úmysl přímý), neboť v době uzavírání kupní smlouvy věděl, že na úvěr „nedosáhne“ a že může nastat zcela reálně situace, že dohodnutou kupní cenu nebude moci ve smluvené době zaplatit, a pro takový případ s tím byl srozuměn, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si v době uzavírání kupní smlouvy představoval jako možný, tzn. že dohodnutou cenu poškozený neobdrží. Nejvyšší soud s tímto názorem plně souhlasí, přičemž dodává, že obviněný si byl v době uzavírání kupní smlouvy dobře vědom své zadluženosti a nemožnosti získat úvěr (viz výše citovanou výpověď obviněného) a nemohl se spoléhat na to, jak namítal v dovolání, že mu úvěr vyřídí poškozený, jelikož dohoda o tom, že mu ho pomůže zajistit, byla uzavřena až 29. 12. 1999 (č. l. 640 – 641 spisu), tj. více než tři měsíce po splatnosti kupní ceny. Zcela zřejmě nespoléhal ani na to, že se úvěr podaří zařídit jemu samotnému, jelikož se o to v rozhodné době, tj. při uzavírání kupní smlouvy, ani před splatností kupní ceny, prokazatelně vůbec nepokusil. Neměl tudíž žádný, ani nepřiměřený důvod ve smyslu §5 odst. 1 tr. zák., jenž by indikoval jeho vědomou nedbalost, nýbrž v době uzavírání kupní smlouvy s ohledem na svou finanční situaci musel být srozuměn s eventualitou, že úvěr na koupi nemovitosti nezíská, takže jednal v nepřímém úmyslu s vědomím, že kupní cenu nebude moci minimálně ve smluvené době uhradit. Na skutečnosti, že obviněný v rozhodné době nemohl získat úvěr (o nějž se začal neúspěšně snažit až po splatnosti kupní ceny), neměla žádný vliv ani namítaná existence zástavních práv váznoucích na nemovitosti, přičemž není pravda, že by o těchto nevěděl, poněvadž se v čl. V. kupní smlouvy svým podpisem zavázal, že proti kupní ceně uhradí konkrétně specifikované závazky, jež byly zastaveny nemovitostí, a zároveň stvrdil, že právní a fyzický stav kupované nemovitosti mu je dobře znám (č. l. 630 spisu). Za nekonzistentní, až protichůdné, lze v tomto směru označit i tvrzení obviněného, že podstatným důvodem, proč nemohl získat úvěr, byla krom zastavení nemovitosti i nadhodnocená výše její ceny uvedená ve znaleckém posudku ze dne 25. 3. 1998, když toto následně vyvrací svým (proti)tvrzením, že pokud by byla skutečná cena nemovitosti opravdu ve výši 12.474.000 Kč, jak bylo uvedeno ve znaleckém posudku, a pokud by na ní nevázla zástavní práva, mohl by získat úvěr na dohodnutou kupní cenu odpovídající cca třetině ceny nemovitosti (což bylo s ohledem na jeho zadluženost, jak se ostatně potvrdilo, nereálné).
32. Ve vztahu k tvrzení obviněného, že v době uzavření kupní smlouvy neuvedl poškozeného v omyl, žádného omylu nevyužil, ani nezamlčel žádné podstatné okolnosti, dále Nejvyšší soud poukazuje na to, že uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o uvedení pouhé nepravdivé informace. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany podváděné osoby by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon: komentář. II. díl (§91 až §301). 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1473 - 1474].
33. Učiněná skutková zjištění v posuzované věci přitom vypovídají o tom, že obviněný uvedl poškozeného v omyl, neboť uzavřením kupní smlouvy předstíral, že ve smluvené době bude schopen uhradit kupní cenu v dohodnuté výši, přičemž tato okolnost nebyla v souladu se skutečným stavem věci, jelikož věděl, že nemá a ani nebude mít dostatek finančních prostředků k jejímu uhrazení. Nadto lze poukázat na skutečnost vyplývající z výpovědi poškozeného, že obviněný při dohadování kupní smlouvy tvrdil, že „něco má dojednáno“ (č. l. 1252 spisu), čímž také předstíral okolnost, která nebyla v souladu se skutečným stavem věci, jelikož v době uzavření kupní smlouvy neměl dojednán žádný úvěr, a před splatností kupní ceny se ho nesnažil získat ani poté, co již byl vlastníkem dané nemovitosti. Tím, že obviněný při uzavírání kupní smlouvy poškozenému neřekl o své skutečné finanční situaci, navíc zamlčel tak podstatnou skutečnost, která by poškozeného, pokud by mu byla známa, vedla nepochybně k tomu, že by předmětnou kupní smlouvu s obviněným neuzavřel. O tom, že mu poškozený naopak plně důvěřoval, svědčí mimo jiné okolnost, že na něho převedl vlastnické právo k nemovitosti ještě před uhrazením celé výše kupní ceny, neboť mu chtěl vytvořit podmínky pro získání úvěru, přičemž i z výpovědi svědka P. S. (řidiče poškozeného) vyplývá, že kdyby věděl, že mu obviněný nezaplatí, nemovitost by na něho určitě nepřevedl, protože „byl opatrný na peníze“ (č. l. 1386 spisu). Zamlčení podstatných skutečností obviněným, jako jeden z alternativně určených znaků objektivní stránky trestného činu podle §250 tr. zák., sice není výslovně uvedeno v právní větě rozsudku soudu prvního stupně, toto nicméně zcela jasně vyplývá z jeho odůvodnění. Obviněný tedy svým jednáním popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a podrobněji rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jednak uvedl poškozeného v omyl a jednak mu zamlčel podstatné skutečnosti ve smyslu §250 tr. zák., takže ani výše uvedenou námitku nelze označit za opodstatněnou.
34. K poslední relevantně uplatněné námitce stran skutečné výše škody, pokud by byl spáchán trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně sice určil výši způsobené škody podle sjednané, nikoli skutečné, ceny nemovitosti, avšak kdyby měl tuto stanovit podle její skutečné hodnoty, která byla ke dni 25. 3. 1998 znalecky odhadnuta na 12.474.000 Kč (č. l. 710 – 745 spisu), musel by protiprávní jednání obviněného kvalifikovat podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť by se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. jednalo o škodu velkého rozsahu. Nejvyšší soud však s ohledem na §265p odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá zásada zákazu reformatio in peius , tj. zásada zákazu změny k horšímu, nemůže pouze na základě dovolání obviněného zhoršit jeho postavení a rozhodnout v jeho neprospěch. Nadto dodává, že výše kupní ceny, za níž byla nemovitost pořízená v minulosti, výše částky uhrazené za nemovitost v dražbě, zástavní práva na ní váznoucí, či dokonce výše částky, jež měla být uhrazena poškozenému v následném konkurzním řízení, nemají s ohledem na §89 odst. 12 tr. zák. žádný vliv na skutečnou hodnotu nemovitosti, což vyvrací tvrzení obviněného, že skutečná výše škody způsobené jeho podvodným jednáním je nižší než 4.747.000 Kč, či dokonce nižší než 500.000 Kč.
35. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu