ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.903.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 903/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2016 o dovolání, které podal obviněný O. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. 13 To 378/2015-323, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 12/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 5. 2015, č. j. 4 T 12/2015-276, byl obviněný O. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 17. 6. 2014 v době kolem 17.40 hod. na pozemní komunikaci č. … ve směru od V. M. na H. řídil nákladní soupravu složenou z tahače tov. zn. Renault Premium R 460.19 T 4x2, RZV …, a návěsu tov. zn. Kögel S24, RZV …, majitele obchodní společnosti SPEDITRANS CZ, s. r.o. v obci V. u H., okres P., na křižovatce s vedlejší pozemní komunikací č. … při odbočování vlevo ve směru na obec D. R. přehlédl protijedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Combi, RZV …, majitele obchodní společnosti Ch. a T., P. a. s., řidiče J. S., kterému nedal přednost v jízdě, v důsledku čehož došlo v prostoru křižovatky na vyústění vedlejší pozemní komunikace, kam J. S. vyjel ve snaze vyhnout se nákladní soupravě, ke střetu mezi přední částí tahače Renault a levou přední částí osobního vozidla Škoda Fabia,
tímto jednáním obžalovaný porušil ustanovení §4 písm. a), b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
a při dopravní nehodě utrpěli
J. S., bezpečnostním pásem nepřipoutaný řidič vozidla Škoda Fabia, poranění spočívající v lehkém otřesu mozku, zhmoždění krční páteře a levého kyčelního kloubu a vícečetných řezných ranách na levé polovině těla, která si vyžádala ošetření a hospitalizaci v Pardubické krajské nemocnici od 17. 6. 2014 do 19. 6. 2014 s následným propuštěním do domácího léčení a která jej po dobu 4-5 týdnů omezovala na běžném způsobu života bolestivostí poraněných míst,
D. U., spolujezdec na pravém předním sedadle vozidla Škoda Fabia, poranění spočívající v lehkém otřesu mozku a vícečetných zlomeninách obličejového skeletu s impresí kostních úlomků, která si vyžádala operační zákrok a hospitalizaci v Pardubické krajské nemocnici od 17. 6. 2014 do 21. 6. 2014 a která jej po dobu 4 týdnů omezovala na běžném způsobu života bolestivostí poraněných míst, sníženou citlivostí a hybností svalů levé tváře a nutností přijímat pouze kašovitou stravu.
2. Obviněnému uložen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku.
3. Týmž rozsudkem byl přečinem ublížení na zdraví podle §148 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným i obviněný J. S., jenž se tohoto přečinu podle zjištění okresního soudu dopustil tím, že
dne 17. 6. 2014 v době kolem 17.40 hod. na pozemní komunikaci č. … ve směru od H. na V. M. řídil nepřipoutaný bezpečnostním pásem osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Combi, RZV …, majitele obchodní společnosti Ch. a T., P. a. s., v obci V. u H., okres P., se plně nevěnoval řízení a nerespektoval nejvyšší povolenou rychlost stanovenou pro jízdu v obci, při jízdě rychlostí 78,8 – 84, 8 km/h vůbec nereagoval snížením rychlosti na protijedoucí nákladní soupravu složenou z tahače tov. zn. Renault Premium R 460.19 T 4x2, RZV …, a návěsu tov. zn. Kögel S24, RZV …, majitele obchodní společnosti SPEDITRANS CZ, s.r.o., řidiče O. K., který na křižovatce s vedlejší pozemní komunikací č. … odbočoval z hlavní pozemní komunikace vlevo ve směru na obec D. R., v důsledku čehož došlo v prostoru křižovatky na vyústění vedlejší pozemní komunikace, kam J. S. vyjel ve snaze vyhnout se nákladní soupravě, ke střetu mezi přední částí tahače Renault a levou přední částí osobního vozidla Škoda Fabia
tímto jednáním obžalovaný porušil ustanovení §4 písm. a), b, §5 odst. 1 písm. b), §6 odst. 1 písm. a) a §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
a při dopravní nehodě utrpěli
O. K., řidič nákladní soupravy, poranění spočívající v lehkém zhmoždění pravého loketního kloubu bez podstatného omezení na běžném životě a
D. U., spolujezdec na pravém předním sedadle vozidla Škoda Fabia, poranění spočívající v lehkém otřesu mozku a vícečetných zlomeninách obličejového skeletu s impresí kostních úlomků, která si vyžádala operační zákrok a hospitalizaci v Pardubické krajské nemocnici od 17. 6. 2014 do 21. 6. 2014 a která jej po dobu 4 týdnů omezovala na běžném způsobu života bolestivostí poraněných míst, sníženou citlivostí a hybností svalů levé tváře a nutností přijímat pouze kašovitou stravu.
4. Obviněný S. byl podle §148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku, a dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho a půl roku.
5. Poškození Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky a D. U. byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. O odvoláních, která podali oba obvinění, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. 13 To 378/2015-323, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Maxy dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný namítá (část II.), že se nedopustil porušení §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), neboť byl oprávněn uskutečnit odbočovací manévr tak, aby protijedoucí řidič nemusel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Odkazuje v této souvislosti na tzv. princip omezené důvěry, a tvrdí, že neměl povinnost bez dalšího předpokládat, že protijedoucí řidič překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy. Má tedy za to, že jeho trestní odpovědnost by byla dána pouze tehdy, pokud by svým odbočovacím manévrem přinutil řidiče protijedoucího vozidla k náhlé změně rychlosti, pokud by při jízdě v obci nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost. Zabývá se pak konkrétními zjištěními znalce ve vztahu k posouzení brzdného zpomalení protijedoucího vozidla, z čehož vyjímá závěr, že řidič protijedoucího vozidla mohl dopravní nehodě zabránit ještě před místem střetu. Soudy se pak dle jeho názoru nevypořádaly s dalšími zjištěními znalce, jež svědčí jeho závěru o tom, že za nehodu trestně odpovědný není.
9. Ve vztahu k poranění spoluobviněného a poškozeného dovolatel (část III.) namítá neexistenci příčinného vztahu mezi nastalým následkem a jeho jednáním a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 478/2014, zabývající se posouzením příčinného vztahu mezi nastalým poraněním a nerespektování povinnosti poškozeného být připoután bezpečnostním pásem.
10. V části IV. obviněný zpochybňuje znak porušení důležité povinnosti, přičemž vyzdvihuje míru spoluzavinění řidiče protijedoucího vozidla. Poukazuje přitom na závěr soudu prvého stupně, který výslovně uvedl, že zavinění dopravní nehody je na straně obviněných srovnatelné. Namítá proto, že je-li zavinění účastníků dopravní nehody srovnatelné, není možné jejich jednání kvalifikovat jako porušení důležité povinnosti.
11. V závěru dovolání (část V.) obviněný žádá, aby byl ve smyslu §265o tr. ř. přerušen výkon napadených rozhodnutí. Dále (část VI.) vyjadřuje souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a konečně (část VII.) navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265 k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení krajského soudu zrušil, včetně na něj obsahově navazujících rozhodnutí, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten zaujal názor, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají námitky obviněného pouze částečně, a to poukazuje-li na nesprávnost závěru soudů o jeho porušení ustanovení §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, zpochybňuje-li příčinný vztah mezi jeho jednáním a vzniklými poraněními a zejména pokud vyzdvihuje hmotněprávní důsledky soudy zjištěného spoluzavinění druhého účastníka dopravní nehody, spoluobviněného J. S. Námitky dovolatele ve vztahu ke znaleckým zjištěním ohledně možností obou obviněných zabránit nastalému střetu považuje státní zástupce za námitky pouze skutkové povahy, jež samy o sobě uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť představují pouze polemiku s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů.
13. Důvodnou, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z usnesení velkého senátu trestního kolegia sp. zn. 15 Tdo 944/2015, shledává státní zástupce námitku obviněného brojící proti závěru, že svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Přestože se Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zabýval výkladem pojmu „důležitá povinnost“ jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §143 tr. zákoníku, lze zde rozvedená teoretická východiska výkladu pojmu „důležitá povinnost“ považovat za obecně platná. Podle státního zástupce není důvodu totožný pojem „důležité povinnosti“ vykládat odlišně v případech „základní“ a „kvalifikované“ skutkové podstaty. Stejně tak státní zástupce nepovažuje za podstatné, že z ryze formálního hlediska v nyní projednávané věci nejde o spoluzavinění poškozeného , neboť J. S. měl v dané věci postavení spoluobviněného. Tato skutečnost procesního charakteru podle něj nemůže mít vliv na hmotněprávní posouzení jednání obou aktérů.
14. S oporou o citované usnesení státní zástupce dovozuje, že porušení povinnosti dovolatele nelze vzhledem ke srovnatelnému porušení povinnosti spoluobviněným (tj. de facto poškozeným v materiálním smyslu) považovat za porušení povinnosti důležité. Vzhledem k tomu, že trestní odpovědnost pachatele je v případě kvalifikace podle §148 tr. zákoníku vázána na porušení důležité povinnosti, je pochybné, zda jednáním dovolatele byly naplněny všechny znaky objektivní stránky přisouzeného přečinu. Státní zástupce proto dovolání obviněného pokládá za důvodné.
15. V další části vyjádřil státní zástupce nesouhlas s hodnocením obviněného, že jeho jednání nelze vůbec považovat za porušení povinností dle zákona o provozu na pozemních komunikacích. Ze skutkových zjištění soudů totiž vyplývá, že dovolatel musel vozidlo J. S. vidět, přesto však zahájil odbočovací manévr, třebaže si byl vědom vlastností jím řízeného rozměrného nákladního tahače. Ani z principu omezené důvěry, na který obviněný poukazuje, přitom nelze dovodit, že by v obdobné situaci byla zcela přenesena odpovědnost za vznik nehodového děje na řidiče protijedoucího vozidla, jemuž dovolatel nedal přednost.
16. Stejně tak se státní zástupce neztotožňuje s poukazem obviněného na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 478/2014, neboť nelze přehlédnout, že tam řešená skutková situace byla zcela specifická a s nyní projednávanou věcí v podstatě nesouměřitelná.
17. Státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a za použití §261 tr. ř. (když shledal prostor pro uplatnění zásady beneficia cohaesionis, neboť je zřejmé, že konstatovaná vada ohledně dovolatele, byť nikoli sama o sobě, ale fakticky „zrcadlově“, prospívá i obviněnému J. S.) zrušil jednak napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. 13 To 378/2015-323, v celém rozsahu, jednak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 5. 2015, č. j. 4 T 12/2015-276, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
25. Nejvyšší soud sdílí vyhodnocení námitek dovolatele státním zástupcem a shodně s ním konstatuje, že dovolacímu důvodu určenému k nápravě vad při hmotně právním posouzení skutku či k nápravě jiného nesprávného hmotně právního posouzení [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] vyhovují jen tři jím vyjmenované námitky, jimiž jsou tvrzená nesprávnost závěru
a) o porušení ustanovení §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích,
b) o existenci příčinného vztahu mezi jeho jednáním a vzniklým poškozením zdraví spoluobviněného a jeho spolujezdce,
c) o porušení důležité povinnosti, coby znaku objektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Všechny tyto námitky obviněného, pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelné, jsou však s ohledem na níže uvedené skutečnosti zjevně neopodstatněné, a to z části i proto, že odhlížejí od soudy nižších stupňů učiněných skutkových zjištění a důkazním řízením evidentně prokázaných skutečností.
27. Prvně uvedená námitka je dovolatelem budována na základě poukazu na tzv. princip omezené důvěry a poznatky plynoucí ze zpracovaného znaleckého posudku pro alternativu, že by řidič protijedoucího osobního motorového vozidla (obviněný J. S.) jel způsobem, který by respektoval maximální povolenou rychlost vozidel v obci. Na základě polemiky skutkového charakteru (nastíněním možnosti srážky vozidel jen v minimální rychlosti, resp. úplného zabránění jejich střetu) dovozuje, že příčinou střetu bylo výlučně nerespektování dopravních předpisů druhým aktérem dopravní nehody obviněným S.), který by výlučně měl nést odpovědnost za jeho vznik a vzešlé následky. Obviněný poukazuje na to, že mohl svým manévrem (odbočováním vlevo na vedlejší pozemní komunikaci) protijedoucího řidiče omezit, tj. přimět ho k nenáhlé změně rychlosti a pokud by (jak plyne z jeho rozboru a interpretace odborných závěrů znalce v alternativě nejpříznivější pro něj, tzn. skrze aplikaci principu in dubio pro reo ) takto jím vyvolaná reakce tohoto řidiče, spočívající v nenáhlé změně rychlosti, vedla k zabránění střetu vozidel, pak usuzuje, že mu porušení povinnosti stanovené §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích ( Řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům,… ) nelze přičítat.
28. Veškerá tato argumentace se však míjí se skutkovým zjištěním vyjádřeným v dovoláním napadených rozhodnutích. Byť to v dovolání explicitně uvedeno není, je z obsahu této argumentace zjevné, že by mohla svého uplatnění nalézt pouze v případě, že by dovolatel vozidlo řízené obviněným J. S. před započetím odbočování s nákladní soupravou skutečně viděl. Jen za této situace by se totiž mohl důvodně dovolávat principu tzv. omezené důvěry s odkazem na to, že započal odbočovat před v protisměru přijíždějícím motorovým vozidlem v očekávání splnění zákonné povinnosti jeho řidičem (dodržet v obci předepsanou rychlost jízdy), tzn. za situace, kdy usoudil, že odbočování provádí s takovým časovým předstihem, který mu umožní tento jízdní manévr provést v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení §21 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
29. Vyjádření obsažené v dovolání ( „O. K. si při svém rozhodování o zahájení odbočování byl vědom času, který potřebuje k přejetí protisměrného jízdního pruhu celou návěsovou soupravou.“ ) evokuje představu, že se dovolatel před zahájením odbočování rozhodoval o provedení tohoto úkonu s přihlédnutím k aktuální dopravní situaci na místě panující, tj. při vědomí přijíždějícího motorového vozidla. Nic takového však prokázáno nebylo. Skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v tomto směru jednoznačná a jsou transparentně vyjádřena již při popisu skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku ( „…při odbočování vlevo ve směru na obec D. R. přehlédl protijedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia Combi, RZV …, … “ ). Tento skutkový závěr přitom má svůj podklad mimo jiné v samotné procesní výpovědi obviněného, který opakovaně uvedl, že vozidlo spoluobviněného zaregistroval až bezprostředně před střetem (při výslechu ve stadiu přípravného řízení viz č. l. 34: „… v protisměru nejelo žádné vozidlo, kterému bych musel dát přednost v jízdě…“ a č. l. 35: „Až bezprostředně před nárazem…“ , při hlavním líčení viz č. l. 272: „Než jsem začal odbočovat, tak jsem protijedoucí auto před sebou vůbec neviděl…“ ).
30. Při daných skutkových zjištěních je zcela bezpředmětné se podrobněji zabývat vyvracením dovolací argumentace obviněného obsažené v části II. jeho dovolání, neboť je zcela zřejmé, že k porušení povinnosti upravené §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích ze strany dovolatele došlo, a to v důsledku toho, že ten vůbec neregistroval v protisměru přijíždějící vozidlo, jemuž byl povinen dát přednost v jízdě, ač podle zjištění soudů, opírající se o odborné závěry znaleckého posudku, toto vozidlo vidět mohl a měl. Za dané situace jsou liché nářky dovolatele, že se soud druhého stupně nezabýval důsledně jím uplatněnými odvolacími námitkami, v důsledku čehož mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Tak by tomu mohlo být jen tehdy, pokud by v označeném rozhodnutí absentovala reakce odvolacího soudu na takovou námitku, jež by svědčila o vadnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně. V daném směru takové pochybení dohledat nelze. Lze rovněž připomenout, že povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníka řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. US 961/09), nelze chápat tak, že by v odůvodnění rozhodnutí soudu musela být obsažena podrobná odpověď na každý argument. Zmíněnému pojmu adekvátně ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu nezávislého rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 , IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09).
31. Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že by neexistoval příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem trestného činu, resp. účinkem, který je popsán v podobě zdravotního postižení osádky osobního motorového vozidla. Jeho poukaz na zmiňované rozhodnutí je zcela nepřípadný, neboť jeho závěry pro skutkovou odlišnost s nyní posuzovaným skutkovým dějem nelze mechanicky vztahovat na případ posuzovaný (viz dále). Byť nelze popřít kauzální význam toho faktu, že spoluobviněný J. S. řídil vozidlo nepřipoután bezpečnostním pásem (uvedená skutečnost se podle zjištění soudu projevila jako bezprostřední, avšak nikoli výlučná příčina vzniku poranění obličejové části hlavy poškozeného D. U.), nelze učinit dovolatelem dovozovaný závěr o tzv. přetržení příčinné souvislosti. Byť skutková zjištění soudů rozvedená v odůvodnění jejich rozhodnutí se zcela detailně této problematice nevěnují, přesto lze usoudit, že i tento aspekt věci byl jimi hodnocen. Ostatně odvolací soud (str. 7 usnesení) výslovně uvedl, že „ [ z ] míněný následek na zdraví… lze... přičítat k tíži i obžalovanému K. jako spoluviníkovi posuzované nehody“, když zdůraznil, že tahač řízený dovolatelem zkřížil jízdní dráhu osobního vozidla a otázka konkrétního následku je pak již do jisté míry věcí náhody .
32. Je nepochybnou skutečností, že jednání obviněného ke vzniku zranění spoluobviněného a poškozeného přispělo. Bylo jeho původní příčinou (vytvoření překážky v jízdní dráze) a na vzniku konkrétního poškození zdraví jmenovaných osob se i konkrétně projevilo (rozsudek str. 7: „Pohyb těla nepřipoutaného řidiče J. S. byl odvislý od nárazu tahače do levého boku vozidla…“ ). Navíc boční náraz měl nepochybně vliv i na pohyb těla samotného poškozeného (viz posudek). Dovolává-li se obviněný tzv. přerušení příčinné souvislosti, pak je nezbytné připomenout, že podle tzv. teorie přerušení (přetržení) příčinné souvislosti „se příčinná souvislost přeruší (nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele, jestliže pachatel takový průběh u úmyslných trestných činů nepředvídal jako možný (a nebyl s ním ani srozuměn) a u nedbalostních deliktů ani předvídat neměl a nemohl.“ – srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné . 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 143, obdobně např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012 s. 264: „Příčinný vztah mezi jednáním a následkem bude objektivně přerušen tehdy, pokud by nová skutečnost neboli „mezipříčina“, tzn. jednání jiného pachatele,… působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání původního pachatele, tj. viníka…“.
33. V tomto směru vyzněla skutková zjištění, která se stala předmětem právního posouzení v dovolatelem zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 478/2014. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud – i s připomenutím svého předcházejícího rozhodnutí vydaného v téže věci, tj. usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012 – zdůraznil, že podle odborných znaleckých závěrů by ke zranění poškozené vůbec nemuselo dojít, pokud by se za jízdy neodpoutala. Ve vztahu k těmto zjištěním proto dovolací soud uzavřel, že „chování poškozené, jímž porušila svou vlastní povinnost být zajištěna bezpečnostním pásem, je … nutno považovat za výlučnou příčinu vzniku jejího zranění.“ Nepřispělo-li, resp. nebylo-li vlastní jednání řidiče (náraz do před ním jedoucího vozidla) ani částečně kauzálně významné pro vznik očního poranění poškozené, jak tomu bylo podle dovolacího soudu v jím tehdy posuzované věci, pak závěr o přetržení příčinné souvislosti nutno vnímat jako odpovídající výše uvedeným závěrům trestněprávní teorie.
34. Věc nyní posuzovaná se však od případu odkazovaného dovolatelem liší. Z důkazního řízení (zpracovaného znaleckého posudku) nevyplynulo, že by se srážka vozidel v situaci, kdy by řidič osobního vozidla, tj. obviněný J. S., byl připoután bezpečnostním pásem, obešla bez poškození tělesné integrity poškozeného D. U. V takovém případě by byl sice rozdílný konkrétní účinek (míra a závažnost poranění poškozeného), avšak k poškození jeho zdraví by i v takovém případě došlo (nevyloučení vzniku otřesu mozku v důsledku úderu o B sloupek či podpěrku hlavy). Nepřipoutání spoluobviněného J. S. proto nelze označit za výlučnou a samostatnou příčinu, která způsobila následek dopravní nehody popsaný v napadeném rozsudku bez ohledu na jednání dovolatele. Skutková zjištění vyjádřená v dovoláním napadených rozhodnutí tento fakt vyjadřují a neumožňují učinění závěru, že by se na vzniku zranění poškozeného (a i spoluobviněného) podílelo jako výlučná a samostatná příčina toliko jednání obviněného J. S., jak tvrdí ve svém dovolání obviněný. Jinými slovy vyjádřeno, k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a následkem činu (účinkům v podobě poškozené zdraví označených osob) nedošlo. V důsledku tohoto konstatování je třeba vzniklý následek přičíst i dovolateli.
35. Soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že jednání obviněných, které podle jejich skutkových zjištění nabylo podoby porušení „ ustanovení §4 písm. a), b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů“ v případě dovolatele a porušení „ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), §6 odst. 1 písm. a) a §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů“ v případě obviněného J. S., posoudily jako porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, neboť povaha porušení konkrétně zmíněných ustanovení (§21 odst. 5, §18 odst. 1, 4 cit. zákona), resp. jejich kumulace s porušením dalších povinností, které jsou řidiči zákonem uloženy, takové posouzení obecně odůvodňuje. V daném směru se lze (obecně) se zhodnocením dané otázky, jak je obsažena na str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně, resp. na str. 6-7 usnesení soudu odvolacího, ztotožnit.
36. Jak připomenul ve svém vyjádření státní zástupce, předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin (přečin) ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku je závěr, že pachatel svým jednáním porušil takovou povinnost, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Judikatura vyložila, že za takovou důležitou povinnost je třeba pokládat splnění povinnosti řidiče při odbočování na křižovatce (v ustanovení o přednosti v jízdě jsou stanovena důležitá pravidla, bez nichž by bezpečný a bezporuchový provoz nebyl možný… - srov. rozhodnutí č. 1/1966 Sb. rozh. tr.), přičemž k porušení této důležité povinnosti může řidičem dojít i v případě jízdy, při níž výraznějším způsobem překračuje dopravním značením omezenou povolenou rychlost (k nepřiměřeně rychlé jízdě srov. např. rozhodnutí č. 53/1953, č. 57/1960 či č. 45/2005-II. Sb. rozh. tr.).
37. Otázka, která vyvstává na základě dovolací argumentace obviněného obsažené v části IV. jeho dovolání, resp. i na základě vyjádření státního zástupce k tomuto mimořádnému opravnému prostředku obviněného, je to, zda soudy učiněný právní závěr je udržitelný v situaci jejich konstatování, že na vzniku dopravní nehody (a následcích z ní vzešlých) se podíleli oba obvinění srovnatelným způsobem (str. 9 rozsudku: „Zavinění za dopravní nehodu je na straně obžalovaných srovnatelné“ ), resp. že takový byl kauzální význam jejich jednání (str. 7 usnesení: „… ze strany obou obžalovaných jako řidičů protijedoucích vozidel došlo k závažnému porušení jmenovitě uvedených ustanovení dopravních předpisů a u obou z nich bylo toto jednání podstatnou a významnou příčinou vzniklé dopravní nehody, při níž jiné osoby utrpěly zranění posouzené jako ublížení na zdraví“ ).
38. Z tohoto aspektu namítá dovolatel, že „s ohledem na hrubé porušení pravidel silničního provozu ze strany J. S. je tak zcela zřejmé, že jednání O. K. není možné kvalifikovat jako porušení důležité povinnosti, i kdyby na jeho straně bylo možné shledat určité pochybení“. Ke stejnému názoru se kloní i státní zástupce, jenž - poukazem na skutková zjištění soudů, z nichž vyplývá, že na střetu obou motorových vozidel a z něj vzešlého následku se rovnocenně podílelo jak porušení povinnosti na straně dovolatele, který při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu, tak porušení povinnosti na straně obviněného J. S., který jednak nebyl připoután bezpečnostním pásem, jednak se před střetem v obci pohyboval rychlostí velmi výrazně překračující rychlost povolenou - je toho názoru, že na posuzovanou dopravní nehodu je třeba vztáhnout právní závěry obsažené v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, schváleného k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na jednání trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. 6. 2016 (dále též jen „rozhodnutí velkého senátu“). Státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na to, že z jím citovaného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá závěr, že „ k naplnění znaku porušení důležité povinnosti (vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona) obviněným dochází, pokud je takové jeho porušení rozhodné pro vznik následku, tj. lze-li ho výlučně či v rozhodující části přičítat jednání obviněného. Jestliže se však na vzniku následku podílí svým jednáním i poškozený, je možné dovodit, že míra porušení povinnosti obviněným, byť povinnosti jinak považované za důležitou, není zásadního charakteru, ale nižší, odpovídající míře jeho spoluzavinění následku . Soudy zjišťované spoluzavinění obviněného J. S. tak podle státního zástupce (viz též rekapitulace jeho vyjádření výše) zeslabuje význam porušení povinnosti dovolatele do té míry, že konstatované porušení §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích nemá být vyhodnoceno jako porušení důležité povinnosti ve smyslu zákonného znaku přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Trestní kolegium Nejvyššího soudu shledalo správným řešením, které při výkladu naplnění znaku porušení důležité povinnosti uložené podle zákona pachatelem, jenž svým jednáním zapříčinil dopravní nehodu, k jejímuž vzniku přispělo i jednání poškozeného, zohledňuje princip gradace příčinné souvislosti. Podle něj „ [ k ] naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.“
40. Se státním zástupcem lze souhlasit v tom, že zásada hodnocení naplnění zákonného pojmu důležitá povinnost vyplývající z citovaného rozhodnutí, je použitelná i v případě jiných trestných činů, a to nejen tehdy, je-li uvedený zákonný znak okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, nýbrž i tehdy, je-li znakem základní skutkové podstaty. Na straně druhé je třeba konstatovat, že citované rozhodnutí, v návaznosti na předcházející judikaturu (v níž shodná problematika byla za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, řešena prostřednictvím aplikace §88 odst. 1 zmíněného zákona), řeší situace, kdy skrze porušení konkrétní povinnosti (obecně považované za důležitou povinnost) pachatelem trestného činu došlo k přivození trestně právně významného následku osobě (poškozenému), která se na vyvolání úrazového děje podílela vlastním zaviněním (v případě dopravních nehod porušením některých s povinností, které jí zákon ukládal). V tomto směru se vždy ve prospěch pachatele zohledňoval podíl (kauzální význam) jednání poškozeného na vzniklém následku (účinku). Spoluzavinění poškozeného mělo (a má) význam nejen z hlediska rozhodování o trestní odpovědnosti pachatele trestného činu, nýbrž např. i v otázkách náhrady škody (srov. §441 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, resp. §2918 zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
41. Podle závěrů vtělených do výše zmíněného rozhodnutí velkého senátu je třeba při zkoumání naplnění znaku porušení důležité povinnosti pachatelem v konkrétně posuzovaném případě hodnotit kauzální význam jednání poškozeného a závěr, zda je aplikace uvedeného zákonného znaku při kvalifikaci skutku pachatele odůvodněna, je třeba učinit s přihlédnutím k posouzení vlivu jednání osoby, u níž konkrétní účinek (a tím následek jako znak objektivní stránky) upravený příslušným ustanovením tr. zákoníku, jehož aplikace přichází s ohledem na konkrétní zjištění posuzovaného skutku v úvahu, nastal. Jinak vyjádřeno, při kvalifikaci činu pachatele se zohledňuje spoluzavinění osoby, k jejíž ochraně (ochraně jejího života a zdraví) je předmětné ustanovení určeno. Pokud se kauzální význam jejího jednání projeví v takovém rozsahu, jenž je srovnatelný s kauzálním významem pachatele činu, pak – s ohledem na zásadu gradace příčinné souvislosti – není odůvodněn závěr o naplnění znaku porušení důležité povinnosti , neboť její důsledky (obvyklé přivození závažnějších následků činu pachatele) jsou v podstatné míře poznamenány právě vlastním spoluzaviněním osoby zákonem chráněné, tj. poškozeným.
42. Učinit rovnítko mezi situací, kdy ke vzniku následku přispělo samotné jednání poškozeného, se situací, kdy následek byl vyvolán současně působícími příčinami majícími podobu jednání dvou či více pachatelů (jak naznačuje vyjádření státního zástupce), by fakticky znamenalo do značné míry rezignovat na ochrannou funkci trestního práva. Ve svých důsledcích by totiž naznačený postup vedl k těm důsledkům, že kumulace nerespektování zákonných ustanovení pachateli trestných činů, z nichž jednání každého z nich, hodnocené izolovaně, by odůvodňovalo závěr o nutnosti vyvození jeho, resp. jejich trestní odpovědnosti, a to v podobě skutkové podstaty trestného činu obsahující jako zákonný znak porušení důležité povinnosti , by způsobovala zmírnění rozsahu jejich trestní odpovědnosti (v případě neužití kvalifikované skutkové podstaty tento zákonný znak obsahující), příp. by tuto trestní odpovědnost vůbec vylučovala (je-li porušení důležité povinnosti zákonným znakem základní skutkové podstaty jako v případě přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku).
43. Převzetím závěru, že významný podíl dalšího pachatele na vzniku dopravní nehody zapříčiněné nerespektováním těch ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, jejichž porušení odůvodňuje vyslovení právního závěru, že tak došlo k porušení důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona, vylučuje užití tohoto znaku u všech pachatelů, jejichž jednáním došlo k havárii vozidel, při nichž došlo k usmrcení či ublížení na zdraví třetím osobám, by ochranná funkce trestního práva byla významně oslabena. Současně by přijetím takového rozhodnutí byl vyslán negativní signál adresátům právních norem, neboť lze důvodně předpokládat, že jejich působení by se významně oslabilo. Preventivní funkci může zákonná úprava plnit pouze při důvodném očekávání vyvození odpovědnosti u těch subjektů, které nerespektují normy v ní obsažené.
44. Jakkoli na jednání pachatelů, kteří se dopustí trestných činů kulpózního charakteru, nelze vztahovat dopady ustanovení §23 tr. zákoníku o spolupachateli, podle něhož každá osoba odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama, což znamená, že se každé z nich přičítá celý následek vzešlý z činu spáchaného úmyslným společným jednáním, pro který bylo kauzálně významné jednání každé z nich, již výše bylo uvedeno, že kauzální význam jednání více pachatelů nedbalostního trestného činu (nedošlo-li k přetržení příčinné souvislosti mezi vzniklým následkem a jednáním některého z nich) má ten důsledek, že se jim (všem) přičítá následek z jejich činů vzniklý. Byl-li tento přivozen tím, že ho některý z nich (či všichni) způsobil(i) tím, že porušil(i) důležitou povinnost , pak není zákonného důvodu k tomu, aby kvalifikace jeho (jejich) jednání za užití označeného zákonného znaku nebyla použita. Není proto na místě dovozovat, aby na situaci odlišnou, tj. přivození následku trestného činu výlučně jednáním pachatelů kulpózních trestných činů (tzn. bez jakéhokoli podílu samotného poškozeného), byly vztaženy právní závěry obsažené v rozhodnutí, v němž byl posuzován právní význam spoluzavinění poškozeného. V daném směru se Nejvyšší soud zcela rozchází s hodnocením obsaženým ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, který prostor k uplatnění těchto závěrů ve věci posuzované shledával.
45. Protože soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích v dostatečném rozsahu vyložily, proč v jednání dovolatele spočívajícím zejména v porušení ustanovení §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích shledávají porušení důležité povinnosti , a protože dovolací námitky obviněného nejsou způsobilé z důvodů výše uvedených tento jejich právní závěr zvrátit, je třeba jimi vydaná rozhodnutí pokládat za zákonná a odůvodněná.
46. Kauzální význam jednání dalšího pachatele (nepřiměřená rychlost jeho jízdy) pro vznik dopravní nehody, při níž došlo k poranění poškozeného - jeho spolujezdce, nemá vliv na závěr, že druhý pachatel, který kolizi vozidel způsobil proto, že nesplnil povinnost vyplývající z ustanovení §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích, porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Protože se v dané souvislosti řeší příčina vzniku následku trestného činu, tj. v případě přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku porušení zájmu na ochraně zdraví jedince, který se projevil v účinku majícím podobu ublížení zdraví jinému ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, je možno zohlednit z hlediska závěru, že porušení konkrétního ustanovení zákona v posuzované věci neodůvodňuje závěr o porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jen takové kauzálně významné jednání, které lze přičíst tomu, jemuž na zdraví ublíženo bylo a jemuž je citovaným ustanovením trestněprávní ochrana poskytována, tzn. samotnému poškozenému.
47. Dovoláním napadená rozhodnutí nečiní žádný skutkový závěr o tom, že by se na vyvolání dopravní nehody, příp. na vyvolání nastalého porušení svého zdraví podílel sám poškozený D. U., a uvedeného se nikterak nedovolává ani samotný obviněný. Důsledkem tohoto konstatování je zjištění, že rozhodnutí soudů nižších stupňů vadou vytýkanou mimořádným opravným prostředek obviněného, tj. nesprávným hmotně právním posouzení skutku, zjevně netrpí.
48. Je totiž třeba zdůraznit, že veškeré jednání obviněného bylo posouzeno jako jeden přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, když soudy nižších stupňů (v případě odvolacího soudu projednávajícího jen odvolání obviněných) bylo uzavřeno, že dovolatel jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně je tímto trestným činem. Vykazuje totiž - bez jakýchkoli pochyb nejméně ve vztahu k přivození poruchy zdraví poškozeného D. U. - všechny jeho zákonné znaky, včetně dovolatelem zpochybňovaného znaku jeho objektivní stránky - porušení důležité povinnosti uloženou mu podle zákona . Z hlediska posouzení otázky správnosti hmotně právního posouzení je totiž dostačující již toto zjištění, odhlédnuto od zranění spoluobviněného.
49. Soudy nižších stupňů zcela důvodně na základě posouzení konkrétního průběhu nehodového děje dospěly k závěru, že primární příčinou kolize vozidel bylo nesplnění zákonné povinnosti ze strany dovolatele respektovat ustanovení §21 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Přitom je třeba opětovně zdůraznit, že dovolatel svou zákonnou povinnost porušil nikoli na základě vadného vyhodnocení dopravní situace (nesprávného odhadu rychlosti protijedoucího vozidla), nýbrž proto, že tuto situaci dostatečně nesledoval a přijíždějící osobní vozidlo včas (před zahájením odbočování) vůbec nezaregistroval, ač toto vozidlo vidět mohl a měl. Podle zjištění soudů tak obviněný včasnou reakcí, při splnění své zákonné povinnosti, mohl kolizi zabránit. O porušení důležité povinnosti ze strany dovolatele ve smyslu zákonného znaku §148 odst. 1 tr. zákoníku při daných skutkových zjištěních nevzniká pochybnost.
50. Dovolával-li se obviněný ve svém dovolání toho, že by v jeho věci měl být zohledněn právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, pak i tento odkaz shledává dovolací soud za nepřípadný, neboť označeným rozhodnutím byla řešena otázka viny řidiče, který jel po hlavní silnici a jemuž křižovatkou měl umožnit průjezd poškozený, tedy situace zcela odlišná od té, jež je předmětem posuzování.
51. Uvedená zjištění vedou k závěru, že obviněný své námitky hmotně právní povahy uplatnil zjevně neopodstatněně.
52. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm dovolací soud způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
53. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
54. Uplatnil-li dovolatel návrh, aby ve smyslu §265o tr. ř. bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu, který mu byl dovoláním napadenými rozhodnutími uložen, pak je třeba konstatovat, že dovolací soud, resp. předseda jeho senátu o tomto podnětu obviněného nerozhodoval samostatným usnesením, neboť jeho vydání není obligatorní (na rozdíl od případu upraveného zněním §265h odst. 3 tr. ř.). Protože shledal, že o správnosti a zákonnosti dovoláním napadených rozhodnutí nevznikají závažné pochybnosti, obviněným požadované rozhodnutí o přerušení výkonu mu uložených trestů do rozhodnutí o dovolání nevydal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu