ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.915.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 915/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2016 o dovolání, které podala obviněná M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 10 To 195/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 46/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou uznal rozsudkem ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 10 T 46/2013, obviněnou M. Š. vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240/1 tr. zákoníku účastenstvím ve formě pomoci podle §24/1c) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „ obž. V. M., jako soukromě podnikající fyzická osoba, s místem podnikání v obci S. – J. ..., okres R. n. K., s živnostenskými oprávněními silniční motorová doprava a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách č. 1 až 3 živnostenského zákona, měsíční plátce daně z přidané hodnoty, v průběhu roku 2009 za účelem podvodného snížení daňové povinnosti u daně z příjmu fyzických osob za rok 2009 a u daně z přidané hodnoty za měsíce leden až srpen 2009, postupně zavedl do svého účetnictví nejméně 227 fiktivních zjednodušených daňových dokladů na prodej pohonných hmot s vyznačením dodavatele FAMA Č. S., M. V., a opatřených razítkem dodavatele FAMA C. S., Z. ..., tyto nepravdivé doklady na registrační kase vyhotovili, razítkem a svým podpisem vytvořili přímo pracovníci obsluhy benzínové čerpací stanici FAMA v Z., aby jiné osoby tyto daňové doklady zneužily tak, že jimi budou prokazovat nákup pohonných hmot, k němuž ve skutečnosti nedošlo, přičemž z celkem 227 dokladů, jež do svého účetnictví zahrnul obž. V. M.,
- 200 dokladů vytvořila v době od 12. 1. 2009 do 9. 9. 2009 M. Š.,
- 24 dokladů vytvořil v době od 10. 1. 2009 do 16. 2. 2009 P. Č.,
- 3 doklady vytvořila dne 22. 2. 2009 L. S.,
aniž by podle těchto dokladů došlo ke skutečnému čerpání pohonných hmot a k jejich úhradě, obž. V. M. tak neoprávněně snížil základ daně z příjmů, který promítl do přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2009, jež podal dne 30. 6. 2010, a dále zkreslil v přiznáních k dani z přidané hodnoty, jež podal za měsíce leden 2009 až září 2009 a ke škodě České republiky - Finančního úřadu v Rychnově nad Kněžnou zkrátil
- daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 ve výši 206 594 Kč,
- daň z přidané hodnoty za měsíce leden až srpen 2009 ve výši 261 685 Kč,
tedy celkem zkrátil daň ve výši 468 279 Kč, z toho účast obž. M. Š. spočívající ve vytvoření 200 fiktivních dokladů přispěla ke zkrácení daně z příjmu fyzických osob ve výši 183 312 Kč a ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 232 194 Kč.
2. Obviněné M. Š. za uvedený přečin uložil podle §240 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání 2 roků.
3. Na okraj se uvádí, že předmětným rozsudkem byl spoluobviněný V. M. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu za to uložen trest.
4. O odvoláních, která proti citovanému rozsudku podali obviněná M. Š. i spoluobviněný V. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 10 To 195/2015, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná M. Š. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Dovolatelka k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedla, že skutek, kterým byla uznána vinnou, nebyl správně hmotněprávně posouzen, když při správném posouzení by soudy obou stupňů musely dospět k závěru, že se žádného ze skutků nedopustila. Přesto, že jediným důkazem o vině obviněné bylo to, že pod jejím přihlašovacím heslem coby obsluhy čerpací stanice docházelo k jednáním, v nichž je spatřován trestný čin, u něhož bylo prokázáno, že její přihlašovací údaje znaly i jiné osoby a že dokonce k jiným jednáním na základě jejích přihlašovacích údajů došlo v době, kdy prokazatelně nebyla na pracovišti přítomna, soud nepřípustně ve zcela zjevných pochybnostech rozhodl v duchu antizásady in dubio contra reo oproti aprobovanému in dubio pro reo. Soud nalézací nepokrytě uvádí, že všechny jeho myšlenky se ubíraly k tomu, jak prokázat, že úmysly obviněné byly špatné. Soud procesní v tomto směru zcela pominul skutečnost, že obviněná neměla z jednání žádný profit, když jediná osoba, která by z takového jednání profit mohla mít, byla provozovatelka předmětné čerpací stanice, která však nijak trestně postižena nebyla. Obviněná pak ještě namítla, že uložený trest je nepřiměřený vzhledem k tomu, že trestná činnost nebyla řádným způsobem prokázána.
7. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil tímto dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 10 To 195/2015, a též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 10 T 46/2013, a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom prohlásila, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zaslal sdělení, že se k podanému dovolání po seznámení s jeho obsahem nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. 10 To 195/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
16. V posuzované věci všechny uplatněné dovolací námitky (podrobně viz výše v rekapitulaci podání) vztažené k předmětnému dovolacímu důvodu směřují do oblasti skutkové a potažmo procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněná soudům obou stupňů vytýkala nesprávné hodnocení provedených důkazů, porušení pravidla in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Současně přitom předkládala vlastní skutkový hodnotící závěr (že se žádného ze skutků nedopustila) . Výlučně z těchto skutkových tvrzení vyvozovala, že rozhodnutí nalézací i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. že skutek, kterým byla uznána vinnou, nebyl správně hmotně právně posouzen. Obviněná tedy nenamítala rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatnila žádné hmotně právní argumenty.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
18. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
19. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán.
20. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Skutková zjištění vyjádřená v napadeném rozhodnutí mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů, jak na to poukázaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů.
21. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
22. Činila-li za dané situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozovala, že tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. že skutek, kterým byla uznána vinnou, nebyl správně hmotně právně posouzen, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
23. Pokud obviněná v postupu soudů ve věci činných spatřovala porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Jak již dříve vyslovil Ústavní soud, hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Současně přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. V návaznosti na to lze stručně poznamenat, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům (vyjádřeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně), o nichž neměly žádné pochybnosti, přičemž jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Za této situace nebyl v posuzované věci prostor ani k aplikaci zásady in dubio pro reo.
24. Pokud obviněná učinila výhradu k trestu (tvrdila, že jí byl uložen trest nepřiměřený), pak tuto výhradu vázala na argument, že její vina nebyla řádným způsobem prokázána. I v tomto směru tedy uplatnila námitku svojí podstatou skutkovou (procesní), již nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Nehledě na to, Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz přiměřeně rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Rovněž vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněné směřující proti výroku o trestu pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
25. K výše uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že (každý) dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolateli formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální - Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
26. Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
27. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu