ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.982.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 982/2016-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. B ., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 8 To 375/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 116/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 8 T 116/2013, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným jednáním, jehož se ve stručnosti řečeno dopustil tím, že nabízel a následně neformálním způsobem zprostředkoval uzavření smluv o poskytnutí překlenovacích úvěrů ze stavebního spoření se záměrem ponechat si část takto získaných úvěrových finančních prostředků pro svoji potřebu (ve dvou z pěti přisouzených dílčích skutků přitom opatřil pro žadatele o poskytnutí úvěru fiktivní potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance) a ačkoli věděl, že použití úvěrových finančních prostředků je účelově vázáno, obstaral ve všech přisouzených případech fiktivní faktury různých podnikatelských subjektů tak, aby taková podmínka mohla být v rozporu se skutečností prokázána. Takto vylákané úvěrové finanční prostředky převedl na jím ovládané bankovní účty, kde s nimi dále disponoval. Tímto jednáním měl způsobit Stavební spořitelně České spořitelny, a.s., IČ: 60197609, se sídlem Praha, Vinohradská 180/1632 (dále jen „poškozená“) škodu ve výši 1.800.000 Kč.
2. Shora popsané jednání bylo kvalifikováno jako pokračující zločin úvěrového podvodu podle §205b odst. 2, odst. 4 tr. zák. a jednání vymezené v bodě 3) a 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně zároveň jako přečin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., neboť uvedenými skutky obviněný navíc opatřil falešné potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů úvěrových žadatelek.
3. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Na podkladě odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 8 To 375/2015, tak, že ho podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil v části výroku o vině, podle níž obžalovaný svým jednáním způsobil poškozené škodu ve výši 1.800.000 Kč, a ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za jednání popsaná ve zbylé odsuzující části výroku o vině napadeného rozsudku obviněnému uložil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V návaznosti na to zdůraznil, že podaným dovoláním se již nedomáhá přezkoumání a hodnocení správnosti a úplnosti skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, a tedy prověření úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení provedených důkazů.
6. V převážné části odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku obviněný citoval judikaturu českých soudů a teoretická východiska podmínek trestní odpovědnosti, zejména ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. V rámci těchto obecnějších statí nicméně uvedl i námitky stran nesprávného hmotně právního posouzení jeho skutku, neboť soudy nižších stupňů podle jeho názoru postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, zcela rezignovaly na uplatnění zásady odpovědnosti za zavinění, neboť neprokázaly jeho úmysl a nezabývaly se ani jeho postavením, jelikož nebyl přímým účastníkem žádného úvěrového závazku.
7. K první z námitek blíže rozvedl, že jeho vztah a případné vypořádání práv a povinností s úvěrovými dlužníky spadá do oblasti soukromoprávních vztahů, a soudy nižších stupňů tedy měla být respektována primárně zásada subsidiarity trestní represe. Podle něho bylo nejen právem, ale zejména povinností úvěrových dlužníků (na jiném místě dovolání však píše o povinnosti poškozených), aby v rámci svých soukromoprávních vztahů dbali na ochranu svých práv a majetkových zájmů za použití prostředků civilního práva. Bez bližšího odůvodnění dále odcitoval rozhodnutí, podle něhož v případech, kdy je úvěr pachatelem úvěrového podvodu následně splácen, musí být obecnými soudy náležitě zvážena povaha trestného činu, přičemž v takovém případě je namístě použití zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Rovněž poukázal na povinnost orgánů činných v trestním řízení věnovat mimořádnou pozornost otázce naplnění materiálního znaku trestného činu, tedy dostatečného stupně nebezpečnosti činu pro společnost a dále v odůvodnění dovolání odkázal i na §12 odst. 2 tr. zákoníku a skutečnost, že společenská škodlivost jednání se hodnotí mimo obecnou definici trestného činu, aby s ohledem na okolnosti případu byly zmírněny případné důsledky tvrdosti zákona. Tím, že obecné soudy v posuzovaném případě dospěly k nutnosti aplikace trestního zákona, došlo podle obviněného prokazatelně k porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku z důvodu, že nebyly dostatečně zohledněny všechny okolnosti jeho protiprávního jednání.
8. K tvrzení, že obecné soudy v rozporu se zásadou nullum crimen sine culpa řádně nezkoumaly otázku formy jeho zavinění, uvedl, že v jeho jednání nelze u žádné části pokračujícího skutku seznat a dovodit úmyslnou formu zavinění, když jeho úmysl přímý, ani eventuální, nebyly na základě provedených důkazů zjištěny, a tento nelze dovodit ani ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy v nalézacím a v odvolacím řízení.
9. Stran poslední námitky, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jeho postavením, protože nebyl přímým účastníkem žádného úvěrového závazku, připomněl teoretická východiska podmínek pachatelství úvěrového podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a zdůraznil, že osoba, která straně úvěrové smlouvy pouze opatří nepravdivé podklady, může být z hlediska trestní odpovědnosti výlučně pomocníkem podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
10. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 8 To 375/2015, ve výroku o vině, o trestu, i ve všech dalších souvisejících výrocích, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
11. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K námitce chybějícího respektu soudů k zásadě subsidiarity trestní represe předně poukázala na skutečnosti, že obviněný měl s ohledem na použitou právní úpravu (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) zjevně na mysli výhradu chybějícího materiálního znaku trestného činu ve smyslu zákonných kritérií podle §3 odst. 1, 2, 4 tr. zák., načež uvedla, že tento není odůvodněn způsobem odpovídajícím uvedeným podmínkám materiálního pojetí trestného činu v duchu předchozí právní úpravy. K argumentaci obviněného, že bylo povinností úvěrových dlužníků postupovat obezřetně a dbát svých práv a majetkových zájmů primárně za použití prostředků civilního práva, poznamenala, že tím měl zřejmě snahu v duchu nyní platné a v jeho případě nerozhodné právní úpravy vyjádřit myšlenku, že jeho jednání není společensky škodlivé, pokud uchazečky o překlenovací úvěr nejednaly při jeho zprostředkování s patřičnou mírou obezřetnosti. Měl-li tím na mysli klamavý způsob naplnění neformálního zprostředkovatelského vztahu s osobami, za které v jejich úvěrových záležitostech jednal, pak se pohybuje mimo rozhodný popis přisouzených skutkových okolností, a tím i mimo rámec daného trestního řízení.
12. Dovolatel v rámci tvrzení o absenci svého úmyslného zavinění podle státní zástupkyně zcela přehlédl popis skutkových okolností všech pěti posuzovaných skutků a tím i způsob, jakým ve svém neformálním zprostředkovatelském postavení za pomoci zfalšovaných podkladů dosáhl uzavření úvěrových smluv a především čerpání úvěrových prostředků na jiný než deklarovaný účel. Vzhledem k jeho chybějící bližší argumentaci zpochybňující subjektivní stránku jeho jednání plně odkázala na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které zdůraznily cílenost jeho postupu, uskutečněného v záměru především vlastního obohacení ke škodě oklamaného úvěrového věřitele.
13. Poslední námitce ohledně postavení obviněného v rámci předmětných úvěrových vztahů vytkla, že přehlíží tu podstatnou skutečnost, že přisouzená míra jeho aktivit při naplňování samostatných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu §250b odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. se neomezovala na pouhé opatřování nepravdivých dokladů k deklarovanému způsobu účelového použití úvěrových prostředků a potvrzení o výši příjmu úvěrových žadatelek, ale že ve všech případech jednal po zjištění jejich zájmu o poskytnutí překlenovacího úvěru ke stavebnímu spoření, byť v neformální zprostředkovatelské pozici, nicméně v postavení fyzické osoby vystupující za budoucí účastnice úvěrových vztahů. V této souvislosti akcentovala, že pachatelem trestného činu podle §250 odst. 1 i 2 tr. zák. může být pouze účastník úvěrové smlouvy nebo fyzická osoba jednající za účastníka, jelikož se jedná o konkrétní subjekt ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák., načež uzavřela, že podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného toliko v účastenské formě na jeho straně nejsou dány a otázka jeho nepřímého pachatelství, uskutečněného skrze nezaviněné jednání úvěrových žadatelek, nebyla namítnuta. Nadto dodala že ani případné přehodnocení předběžné otázky, kterou v daném případě nesporně bylo posouzení subjektivní stránky jednání všech pěti žadatelek o úvěr, by nemohlo změnit výše uvedený právní závěr, že dovolatel nejednal jako pomocník ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák, poněvadž za takového předpokladu by bylo možno uvažovat o jeho jednání pouze za podmínek §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství a tedy nikoliv v pozici účastníka.
14. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhla, aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 8 To 375/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V souvislosti s argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné v první řadě konstatovat, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v řízení o dovolání, zazněly ve své podstatě již v rámci obhajoby obviněného před soudy dříve ve věci činnými. Pro případ takového okruhu námitek je nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, pod č. 408, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Nejvyšší soud se přesto k námitkám obviněného uplatněným z důvodu nesprávné právní kvalifikace skutku vymezeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu alespoň stručně vyjádří. Ve vztahu k tvrzení o porušení zásady subsidiarity trestní represe je především nutno zdůraznit, že jednání obviněného bylo posuzováno podle předchozí platné právní úpravy ve smyslu zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Otázku naplnění materiální stránky trestného činu, jak byla vymezena v §3 odst. 1, 2, 4 tr. zák., ovšem nelze zaměňovat se zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 nyní platného tr. zákoníku. Obviněný však předmětem své dovolací námitky učinil právě zásadu subsidiarity trestní represe vycházející z postavení trestního práva jakožto ultima ratio (která se ovšem uplatňovala i za účinnosti předchozí právní úpravy), přičemž neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly absenci materiálního znaku trestného činu podvodu podle §250b odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. V této souvislosti lze plně odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se otázkou naplnění materiálního znaku trestného činu, jakož i eventuální aplikací ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. již dostatečně zabývaly.
23. Obviněný dále k nerespektování principu ultima ratio odcitoval judikatorní závěr, že v případě úvěrového podvodu, kdy je úvěr následně splácen, je namístě použití zásady subsidiarity trestní represe. I navzdory skutečnosti, že k tomuto neuvedl žádnou bližší argumentaci, je nutné podotknout, že v daném případě nemá otázka splácení úvěru ze strany úvěrových dlužníků na jeho trestní odpovědnost žádný vliv. V této souvislosti je vhodné také připomenout, že k trestní odpovědnosti za trestný čin podle §250b odst. 1 tr. zák., není třeba vznik škody a trestný bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí, byť je v takových případech potřebné zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v §3 odst. 2, 4 tr. zák. [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon: komentář. II. díl (§91 až §301). 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1502].
24. K tvrzení, že použití prostředků trestního práva je v rozporu s principem ultima ratio z důvodu, že úvěroví dlužníci nepostupovali obezřetně a měli dbát na ochranu svých práv především prostřednictvím civilního práva, Nejvyšší soud akcentuje, že předmětem tohoto trestního řízení není vztah mezi obviněným a úvěrovými dlužníky, ale mezi obviněným a poškozenou, takže uvedená námitka obviněného je z tohoto důvodu irelevantní. Pokud obviněný namítal neobezřetný postup poškozené, lze poukázat na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu svazku 1/2004 pod číslem T 648), podle něhož o „ podvodné jednání jde i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.“ Od poškozeného se v případě spáchání trestného činu (úvěrového) podvodu nevyžaduje přepjaté kontrolování každé relevantní skutečnosti, navíc v případě, kdy je mu předkládána řada dokumentů dokládajících takové okolnosti, tak jako tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, když ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „sám opatřoval pro takové účely fiktivní faktury …, případně opatřoval pro žadatele o poskytnutí úvěru navíc fiktivní potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance.“
25. Nadto Nejvyšší soud uvádí, že v daném případě byla nutnost aplikace prostředků trestního práva jakožto ultima ratio odůvodněna krom jiného rozsahem a charakterem trestné činnosti, jakož i promyšleností a ziskuchtivostí jednání obviněného. Skutek vymezený v rozsudku nalézacího soudu vykazuje znaky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zcela zásadním způsobem vybočilo z rámce civilněprávních vztahů při uzavírání a plnění úvěrových závazků. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. V této souvislosti lze podotknout, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Je proto potřebné konstatovat, že za daného stavu nelze na jeho jednání pohlížet pouze jako na soukromoprávní delikt.
26. K výhradě chybějícího podvodného úmyslu obviněného Nejvyšší soud nejprve poukazuje na skutečnost, že tato nebyla podložena žádnými bližšími argumenty. Přesto lze k uvedené námitce dodat, že právní závěr o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu zcela zřejmě vyplývá ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu ( „se záměrem získat neoprávněně finanční prostředky …“ ), jakož i z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. V této souvislosti lze připomenout jejich skutková zjištění o promyšlenosti a důslednosti jednání obviněného při získávání prostředků a zcela zřejmém úmyslu obohatit se, získat finanční prostředky ke krytí vlastních dluhů a potřeb, když je navíc „zřejmé, že od počátku úmysl obžalovaného směřoval k tomu ponechat si část peněz z poskytnutého úvěru, byť byl účelově vázán na stavební úpravy,“ k čemuž se i sám doznal (viz str. 9 rozhodnutí odvolacího soudu). Tvrzení obviněného o nesprávném právním posouzení jeho zavinění ve formě úmyslu je tudíž nutno označit za zjevně neopodstatněné.
27. Posledně obviněný namítl, že nebyl „přímým účastníkem“ žádného úvěrového závazku, přičemž však pominul tu podstatnou skutečnost, že nalézací soud posoudil jeho jednání jako nepřímé pachatelství, neboť zneužil úvěrové dlužníky z důvodu absence jejich subjektivní stránky jako tzv. živé nástroje ke spáchání trestného činu podle §250b odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák.
28. V této souvislosti dále obecnou citací bez bližšího odůvodnění naznačil, že měl být posouzen výlučně jako účastník – pomocník – na trestném činu v souladu s §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (byť sám nesprávně odkázal na v jeho případě neaplikovatelnou úpravu účastenství podle §24 tr. zákoníku), jenž je osobou, která straně úvěrové smlouvy pouze opatří nepravdivé podklady. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pachatelem trestného činu podle §250b odst. 1 i 2 tr. zák. může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, přičemž v praxi jím zpravidla bude dlužník-fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka-právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon: komentář. II. díl (§91 až §301). 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1502] .
29. S ohledem na výše uvedené ovšem jednání obviněného spočívající nejen v opatřování nepravdivých podkladů (fiktivních potvrzení zaměstnavatele o výši příjmů úvěrových dlužníků a fiktivních faktur podnikatelských subjektů jako dokladů o účelovosti čerpaných úvěrů), ale zejména ve faktickém vystupování za budoucí účastníky úvěrových vztahů při sjednávání úvěrů, jakož i v následném protiprávním disponování s finančními prostředky z poskytnutých překlenovacích úvěrů, nenaplňuje „pouze“ účastenskou formu jednání v podobě pomoci na trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve spojení s §250b odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
30. Z těchto důvodů podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu