ECLI:CZ:NS:2016:6.TZ.19.2016.1
sp. zn. 6 Tz 19/2016-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2016 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. B. , proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 T 39/2013-321, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
1. Ministr spravedlnosti podal u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. B. proti pravomocnému odsuzujícímu výroku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2T 39/2013-321 (věc je vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 19/2016) a proti pravomocnému odsuzujícímu výroku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2 T 39/2013-487 (věc je vedena u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 20/2016). V podané stížnosti pro porušení zákona poukázal na to, že
rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2T 39/2013-321, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„dne 6. 9. 2012 v době od 13.10 hodin do 13.20 hodin při odjezdu z areálu ubytovny Agro Jesenice v obci Z. – H., okres P.-z., poškodil vozidlem tov. zn. Mercedes Vito, reg. zn. ..., bočním nárazem zadní část zde zaparkovaného vozidla tov. zn. Ford Mondeo, reg. zn. ..., čímž majiteli vozidla P. P., způsobil škodu ve výši 8 096 Kč, a dále při odjezdu z místa činu poškodil zahradní stůl se židlemi, čímž způsobil I. Š., škodu ve výši 1 000 Kč“.
2. Za tento přečin byl obviněnému J. B. uložen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému Pavlu Provazníkovi škodu ve výši 8 096 Kč.
3. Dalším výrokem tohoto rozsudku byli obviněný J. B. a spoluobviněný R. D. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, která je vinila ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, dále přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (obviněný R. D.) a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (obviněný J. B.).
4. Proti zprošťujícímu výroku rozsudku podal ihned po jeho vyhlášení odvolání státní zástupce, a to v neprospěch obou obviněných. Odsuzující výrok rozsudku, týkající se pouze obviněného J. B. a, nebyl žádnou z procesních stran napaden odvoláním a právní moci nabyl dnem 24. 5. 2014.
5. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 12 To 250/2014, byl k odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve zprošťující části podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen, a to ohledně obou obviněných, a věc byla v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
6. Po doplnění dokazování v intencích pokynů soudu druhého stupně byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2 T 39/2013-487, obviněný J. B. opětovně uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že „dne 6. 9. 2012 v době od 13.10 hodin do 13.20 hodin při odjezdu z areálu ubytovny Agro Jesenice v obci Z. – H., okres P.-z., poškodil vozidlem tov. zn. Mercedes Vito, reg. zn. ..., bočním nárazem zadní část zde zaparkovaného vozidla tov. zn. Ford Mondeo, reg. zn. ..., čímž majiteli vozidla P. P., způsobil škodu ve výši 8 096 Kč, a dále při odjezdu z místa činu poškodil zahradní stůl se židlemi, čímž způsobil I. Š., škodu ve výši 1 000 Kč“. Podle §44 tr. zákoníku soud upustil od uložení souhrnného trestu, neboť trest, který byl obviněnému J. B. uložen rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 10. 2013, č. j. 38 T 175/2013-409, považoval za dostatečný. Kromě toho byla obviněnému J. B. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému P. P. škodu ve výši 8 096 Kč.
7. Dalším výrokem tohoto rozsudku byli obviněný J. B. a spoluobviněný R. D. opětovně podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, a to ve stejném rozsahu a stejném znění výroku, jako tomu bylo v předchozím rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2T 39/2013-321. Proti zprošťujícímu výroku rozsudku podal opětovně státní zástupce v neprospěch obou obviněných odvolání.
8. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2015, č. j. 12 To 108/2015-521, byl k odvolání státního zástupce zrušen ve zprošťujícím výroku rozsudek soudu prvního stupně, a to podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc znovu vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž výrok o vině ohledně obviněného J. B. z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2 T 39/2013-487, zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, resp. nebyl a ani nemohl být předmětem přezkumu ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř., vzhledem k charakteru odvolání státního zástupce (viz shora).
9. S odkazem na výše uvedenou chronologii poukázal ministr spravedlnosti na to, že popis skutku, kterým byl obviněný uznán vinným, postrádá vyjádření formy zavinění, když pro odsouzení podle §228 odst. 1 trestní zákon vyžaduje zavinění úmyslné. Kromě toho, v případě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2 T 39/2013-487, nebylo respektováno ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a obviněný byl odsouzen pro totéž jednání, pro které byl již odsouzen předchozím rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2T 39/2013-321.
10. S ohledem na tyto skutečnosti ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným odsuzujícím výrokem z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2T 39/2013-321, a následně též pravomocným odsuzujícím výrokem z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2 T 39/2013-487, byl porušen zákon v ustanovení §13 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k §228 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odsuzujícím výrokem z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2 T 39/2013-487, byl zákon navíc porušen i v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a to v neprospěch obviněného J. B. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a v návaznosti na to, aby zrušil i veškerá další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., příp. 271 odst. 1 tr. ř.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s argumentací ministra spravedlnosti ztotožnil pouze částečně. Ve svém vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona uvedl, že v případě druhého odsouzení, tj. rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 11. 2014, č. j. 2 T 39/2013-487, došlo k porušení zákona v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., avšak již se neztotožňuje s argumentací ministra spravedlnosti o nutnosti zrušit napadená rozhodnutí jen proto, že popis skutku neobsahuje přesné vyjádření subjektivní stránky. V této souvislosti uvádí, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem a její akceptace znamená průlom do právní moci rozhodnutí, takže zrušení přichází podle jeho mínění v úvahu jen tehdy, jestliže zájem na odstranění nezákonnosti, zřetelně převažuje nad zájmem na zachování jeho stability. Vzhledem k tomu, že v odůvodnění je již velmi podrobně popsána důkazní situace, ze které vyplývá, že obviněnému muselo být zřejmé, že s vozidlem nemůže odjet, aniž by nepoškodil zaparkované vozidlo Ford Mondeo a zahradní nábytek, musel být s takovým následkem srozuměn. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným odsuzujícím výrokem z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. 2 T 39/2013 byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a aby toto rozhodnutí podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně rozhodnutí dalších na toto rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, s tím, že další rozhodnutí není třeba činit. Stížnost pro porušení zákona, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 2 T 39/2013, navrhl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnout.
12. Obhájce obviněného u veřejného zasedání (ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tz 20/2016) poukázal na to, že se ztotožňuje s podanou stížností pro porušení zákona, neboť je přesvědčen, že orgány činnými v trestním řízení nebylo důsledně postupováno podle §2 odst. 5 tr. ř. a nebylo prověřeno, jaké byly na místě samém prostorové podmínky pro projetí vozidla, které řídil obviněný. Uvedený nedostatek podle mínění obhájce obviněného musel najít svůj odraz také v popisu skutku, který neobsahuje vyjádření úmyslu obviněného. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl stížnosti pro porušení zákona vyhovět.
13. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 1 tr. ř. na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona správnost pouze těch výroků rozhodnutí – pravomocný odsuzující výrok z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 T 39/2013-321 (vedená u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 19/2016), proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon nebyl porušen. (K vadám výroku, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona – viz §267 odst. 3 věta druhá tr. ř.)
14. Z podané stížnosti pro porušení zákona je zřejmé, že ve vztahu k pravomocnému odsuzujícímu výroku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 T 39/2013-321, je napadán výrok o vině v souvislosti s tím, že „v rozsudečném výroku není nijak vyjádřeno, že by obviněný jednal úmyslně, a nejsou zde ani uvedeny jiné okolnosti, ze kterých by bylo možné formu úmyslného zavinění dovodit“.
15. Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obecně lze souhlasit s ministrem spravedlnosti v tom, že subjektivní stránka trestného činu je v níže popsaném skutkovém zjištění popsána nedostatečně a lze rovněž souhlasit se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že popsaný skutkový stav věci „v podstatě obsahuje pouze přiblížení objektivní skutečnosti“ – tedy zjištění, že obviněný jízdou poškodil zmíněné věci. Je nutno objektivně připustit, že z níže popsaného skutkového stavu věci, že „dne 6. 9. 2012 v době od 13.10 hodin do 13.20 hodin při odjezdu z areálu ubytovny Agro Jesenice v obci Z. – H., okres P.-z., poškodil vozidlem tov. zn. Mercedes Vito, reg. zn. ..., bočním nárazem zadní část zde zaparkovaného vozidla tov. zn. Ford Mondeo, reg. zn. ..., čímž majiteli vozidla P. P., způsobil škodu ve výši 8 096 Kč, a dále při odjezdu z místa činu poškodil zahradní stůl se židlemi, čímž způsobil I. Š., škodu ve výši 1 000 Kč“ , není zcela zřejmý vztah obviněného zejména k následku jeho jednání, tedy zjištění, zda tak činil cíleně, či při srozumění s ním, nebo zda se tak stalo určitou neopatrností, tedy v důsledku nedbalosti. (Podanou obžalobou byla subjektivní stránka vyjádřena tak, že obviněný jednal úmyslně).
16. Vzhledem k tomu, že popsaný skutkový stav věci je ve své podstatě zhuštěným vyjádřením myšlenek, rozvedených v odůvodnění rozhodnutí na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů, nelze opomíjet právě tuto souvislost, při posuzování uvedené problematiky z pohledu mimořádného opravného prostředku, kterým je mj. také stížnost pro porušení zákona. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ve vztahu k odsuzujícímu výroku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 T 39/2013-321, je zřejmé (viz str. 5-6, 9), že se soud prvního stupně podrobně situací, která předcházela jednání obviněného, a jeho následným jednáním, velmi podrobně zabýval. Vzhledem k tomu, že byla hlášena krádež v objektu, přijel poškozený P. vozidlem, které postavil před dodávku (vozidlo řízené obviněným) tak, aby nemohla projet (svědek G.) a další. Při hodnocení důkazů pak soud prvního stupně (str. 9 odůvodnění) uvedl, že vozidlo Ford Mondeo bylo „zaparkováno takovým způsobem, aby byl obžalovaným znemožněn odjezd z areálu poškozené Agro Jesenice, čehož však obžalovaný B. nedbal, pokusil se z místa ujet, přičemž si musel být dobře vědom uspořádání vozidel a rozměrových poměrů na místě samém, současně musel být srozuměn s tím, že v takovém případě dojde k poškození vozidla Ford Mondeo, stejně jako zahradního nábytku umístěného v prostoru jízdy dodávky a přestože nepochybně věděl, že riskantní jízdou způsobí poškození nejen zahradního nábytku poškozené Š., ale i motorového vozidla poškozeného, ve snaze uniknout vyjel z místa, kde bylo jeho vozidlo zaparkováno takovým způsobem, že skutečně došlo k poškození nejen zahradního nábytku, ale též vozidla poškozeného P. V tomto případě jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu trestný čin spáchat ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“. Přestože lze připustit, že skutkové zjištění vykazuje shora uvedený nedostatek přesné vyjádření subjektivní stránky, není nutno na tento nedostatek s ohledem na shora uvedené skutečnosti reagovat kasačním výrokem, a to za situace, kdy z odůvodnění rozsudku je zcela zřejmé, že soud skutkové zjištění odpovídající použité právní kvalifikaci učinil. Pro Nejvyšší soud je určující, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami hodnotícími předložené důkazy na straně jedné a právními závěry soudu nalézacího a odvolacího na straně druhé existuje dostatečně přesvědčivý vztah [(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tdo 899/2009), (přiměřeně srovnej rozh. č. 1-II/2000 Sb. rozh. tr)].
17. Ve vztahu ke stížnosti pro porušení zákona (jako mimořádnému opravnému prostředku) a rozhodnutí o jejím vyhovění, musí Nejvyšší soud uvést, že tato je průlomem do právní moci rozhodnutí , a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu a státního zástupce. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí (srov. NS 2/2001-T 38.). Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a když není možno trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (viz odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ÚS 164/2001-n., publikovaného pod č. 424/2001 Sb. – viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3297 s.).
18. Vzhledem k výše uvedené nedokonalosti popisu skutku, která za situace, kdy z odůvodnění je zcela zřejmé, že soud prvního i druhého stupně dospěly k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nelze dospět k závěru, že jde o podstatnou a zásadní vadu, pro kterou by napadené rozhodnutí nemělo obstát, a proto Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti proti odsuzujícímu výroku z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 1. 2014, č. j. 2 T 39/2013-321, podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu