ECLI:CZ:NS:2016:7.TD.35.2016.3
sp. zn. 7 Td 35/2016-II-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. srpna 2016 v neveřejném zasedání, v trestní věci obviněného T. R., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 58/2014, o návrhu obviněného na odnětí a přikázání věci takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Obvodnímu soudu pro Prahu 9 neodnímá.
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 podala dne 18. 6. 2014 u Obvodního soudu pro Prahu 9 obžalobu (č. l. 111 tr. spisu) na obviněného T. R. pro přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
Nejvyššímu soudu byl dne 8. 7. 2016 předložen trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 9 s návrhem obviněného na odnětí věci tomuto soudu a její přikázání Okresnímu soudu v Jihlavě. Nejvyšší soud je v tomto případě příslušný k rozhodnutí o tomto návrhu, neboť je podle §25 tr. ř. soudem, který je nejblíže společně nadřízen oběma v návrhu uvedeným soudům.
Z obsahu trestního spisu sp. zn. 2 T 58/2014 je zřejmé, že obviněný podával návrhy na delegaci opakovaně v průběhu řízení před soudem I. stupně. O návrhu obviněného na delegaci již rozhodoval příslušný soud (obviněný navrhoval odnětí věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 a její přikázání Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi nebo Okresnímu soudu v Berouně nebo Obvodnímu soudu pro Prahu 2), a to Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 6 Ntd 21/2015 (č. l. 601 tr. spisu), tak, že se podle §25 tr. ř. věc Obvodnímu soudu pro Prahu 9 neodnímá, když ve skutečnostech uváděných obviněným v jeho návrhu neshledal důležité důvody k uvedenému postupu.
Dalšími podáními založenými v trestním spisu (ze dne 15. 3. 2016, resp. 16. 3. 2016, 18. 4. 2016, 8. 6. 2016) obviněný učinil opětovný návrh na odnětí věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9 a její přikázání tentokrát Okresnímu soudu v Jihlavě. Jak již bylo uvedeno výše, k takovému rozhodnutí je příslušný Nejvyšší soud.
Obviněný ve svém návrhu na delegaci v úvodu namítá, že nedošlo ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu, jež je mu kladen za vinu. Podle něj nelze v jeho jednání shledat úmysl, neboť zpočátku úvěrové splátky hradil a dokonce při podpisu smlouvy složil akontaci ve výši téměř jedné třetiny ceny automobilu, na jehož koupi mu byl poskytnut úvěr. Nelze podle něj rovněž považovat za nepravdivý údaj uvedení čistého měsíčního příjmu ve výši 31 000 Kč v období května 2011, kdy byla uzavřena smlouva. Obviněný v této souvislosti podrobně rozebírá způsob výpočtu čistého příjmu jeho osoby, jako osoby samostatně výdělečně činné. V další části obviněný poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe, kdy je přesvědčen, že se v jeho případě jedná o občanskoprávní spor a trestní stíhání mělo být zastaveno jako nedůvodné. Dále se zabýval otázkami procesními, kdy je přesvědčen, že nemělo být pokračováno v hlavním líčení, neboť nebylo pravomocně rozhodnuto o námitce podjatosti samosoudkyně učiněné jeho obhájcem dne 24. 8. 2015. Dále podle obviněného nebylo rozhodnuto Městským soudem v Praze o jeho návrhu na delegaci ze dne 24. 8. 2015. Dále ani ke dni 8. 6. 2016 (tak je datován poslední návrh na delegaci) nebylo podle obviněného rozhodnuto o jeho návrhu na delegaci ze dne 16. 3. 2016 a tedy došlo a dochází v jeho věci opakovaně k průtahům v řízení zejména ve věci návrhu na delegaci. Obviněný uvedl, že proto podává návrh na delegaci dne 8. 6. 2016 opakovaně z procesní opatrnosti. Průtahy v řízení jsou podle něj způsobovány jednáním soudkyň Mgr. K. Radkovské a Mgr. M. Vernerové Ivičicové. Uvádí, že jako součást svého návrhu na delegaci vznáší námitku zákonného soudce (včetně předchozí soudkyně Mgr. K. Radkovské). Namítá rozpor s čl. 38 odst. 1 LZPS a nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1302/2010. Podle obviněného lze v jeho případě důvodně pochybovat o nepodjatosti soudce. Má za to, že jednání soudce je opakovaně zatíženo zmatečností.
Nejvyšší soud projednal předložený návrh a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že se trestní věc obviněného v době rozhodování Nejvyššího soudu o jeho návrhu na delegaci, nachází ve stadiu řízení před soudem I. stupně. Není sporu o tom, že Obvodní soud pro Prahu 9 je místně i věcně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí trestní věci obviněného, neboť podle §18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Podle obžaloby se tak mělo stát v Praze 9 v prostorách autobazaru M. Nejvyšší soud na úvod svého rozhodnutí zdůrazňuje, že se v řízení o odnětí a přikázání věci nezabýval vznesenými hmotně právními námitkami obviněného týkajícími se jeho viny, hodnocení důkazů či aplikace zásady ultima ratio, neboť tyto otázky nejsou předmětem řízení o odnětí a přikázání věci, ale budou předmětem řízení o obžalobě u soudu I. stupně a obviněný tak může uplatnit svou obhajobu v hlavním líčení.
Nejvyšší soud zvažoval v tomto konkrétním případě důvody pro odnětí věci příslušnému soudu, a její přikázání jinému soudu, přičemž shledal, že argumenty odůvodňující podle obviněného postup podle §25 tr. ř. se týkají především jeho obav, že trestní věc vedená pod sp. zn. 2 T 58/2014 nebude u Obvodního soudu pro Prahu 9 náležitě zjištěna a nestranně a objektivně projednána. Svůj návrh obviněný staví na pochybnosti o tom, zda byla jeho trestní věc přidělena zákonnému soudci a na pochybnosti o nepodjatosti soudce (resp. soudkyně). Z obsahu trestního spisu však vyplývá, že tyto pochybnosti obviněného byly v průběhu dosavadního trestního řízení rozhodnutími soudů odstraněny. Nejvyšší soud tak v daném případě neshledal v argumentech obviněného důležité důvody pro postup podle §25 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné poukázat na to, že některé námitky obviněného vznesené v jeho návrhu na delegaci nejsou v souladu s obsahem trestního spisu.
Pokud obviněný uvádí, že Městský soud v Praze dosud nerozhodl o jeho návrhu na delegaci ze dne 24. 8. 2015, tak obviněný zřejmě přehlédl, že jeho návrh ze dne 24. 8. 2016, který podal opětovně (č. l. 505 – podání ze dne 26. 10. 2015, přičemž jde o opětovné podání návrhu ze dne 24. 8. 2015, dále obsahově totožná podání na č. l. 538 a 561 tr. spisu) prostřednictvím obhájkyně JUDr. Z. Baloghové (i. s. Mgr. M. Pytlová), je návrhem na odnětí věci Obvodnímu soudu pro Prahu 9, avšak již v něm není uvedeno, kterému soudu je navrhováno její přikázání. Podáním ze dne 28. 11. 2015, pak obviněný vznesl námitku nepříslušnosti Městského soudu v Praze k rozhodnutí o delegaci (č. l. 571 tr. spisu), když doplnil, že věc má být přikázána Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, Okresnímu soudu v Berouně nebo Obvodnímu soudu pro Prahu 2. O jeho návrzích na delegaci tedy rozhodoval příslušný Vrchní soud v Praze, a to usnesením ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 6 Ntd 21/2015 (č. l. 601 tr. spisu). O návrhu obviněného na delegaci tak rozhodoval příslušný Vrchní soud v Praze a nemohl tak rozhodovat Městský soud v Praze, jak obviněný namítá v právě projednávaném návrhu na delegaci.
Pokud obviněný postavil svůj návrh na delegaci na námitce podjatosti soudkyně, jíž byla věc obviněného přidělena, je nutno konstatovat, že také o této námitce bylo v průběhu trestního řízení opakovaně k námitkám obviněného rozhodováno, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 2 T 58/2014 (č. l. 355 tr. spisu) ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 7 To 367/2015 (č. l. 407 tr. spisu) a dále usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 2 T 58/2014 (č. l. 536 tr. spisu). Podle uvedených rozhodnutí není samosoudkyně Mgr. M. Vernerová Ivičicová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného T. R. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 58/2014. Proti naposledy uvedenému rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dne 30. 11. 2015 stížnost (č. l. 608 tr. spisu), o které nebylo dosud příslušným soudem rozhodnuto (jak také namítá obviněný). Pokud však obviněný namítá, že bylo konáno hlavní líčení, aniž by bylo pravomocně rozhodnuto o námitce podjatosti, nutno připomenout, že stížnost proti takovému rozhodnutí nemá odkladný účinek, o čemž byl obviněný ostatně řádně poučen právě v uvedeném rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 2 T 58/2014 (č. l. 536 p. v. tr. spisu). Soud tak mohl dál pokračovat v hlavním líčení, a to přesto, že obviněný si proti usnesení, jímž bylo o námitce rozhodnuto, podal stížnost. Teprve pokud by soud druhého stupně stížnosti vyhověl a námitku podjatosti by shledal důvodnou, byly by úkony učiněné vyloučeným soudcem neúčinné a celá věc by musela být projednána znovu jiným soudcem. Nejvyšší soud proto konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 9 nepochybil, když konal hlavní líčení, aniž bylo rozhodnuto o stížnosti obviněného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 2 T 58/2014 (č. l. 536 tr. spisu), neboť stížnost proti takovému rozhodnutí nemá odkladný účinek.
Obviněný dále postavil svůj návrh na delegaci na námitce zákonného soudce, tedy na pochybnostech, zda byla jeho trestní věc přidělena v souladu s rozvrhem práce. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že tuto pochybnost (zda předmětná obžaloba v dané trestní věci obviněného byla přidělena zcela v souladu s rozvrhem práce a tedy, zda je jeho trestní věc souzena zákonným soudcem) vyslovil obviněný v průběhu trestního řízení opakovaně.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že obviněný svůj opakovaný návrh na delegaci staví na své subjektivní pochybnosti o tom, zda byla jeho trestní věc přidělena zákonnému soudci. Z obsahu trestního spisu však vyplývá, že tyto pochybnosti obviněného byly v průběhu dosavadního trestního řízení odstraněny (č. l. 601 a násl. tr. spisu, str. 2 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 6 Ntd 21/2015). Obviněný však argumenty soudu nadále považuje za nedostatečné, aniž by však sám uvedl konkrétní důvody jeho přetrvávajících pochybností, ze kterých pramení jeho podezření, že věc byla přidělena v rozporu s rozvrhem práce soudu.
S ohledem na povahu námitky, jež je obsahem návrhu obviněného na delegaci, Nejvyšší soud uzavírá, že ani v ní neshledal důležité důvody na postup podle §25 tr. ř. Nutno zdůraznit, že při rozhodování soudu o delegaci se řeší otázka navrhované změny příslušnosti soudu, ať již věcné nebo místní, a nikoli otázka, jak má být soud obsazen. Tato je řešena v rámci řízení o obžalobě. Jak již bylo uvedeno výše, trestní věc obviněného se nyní nachází ve fázi řízení u soudu I. stupně a obviněný tak může uplatnit svou obhajobu v hlavním líčení.
S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší soud nepřisvědčil obavám obviněného o jakési libovůli Obvodního soudu pro Prahu 9 při rozhodování. Důvody návrhu na delegaci věci jinému soudu, jsou především projevem nesouhlasu obviněného se způsobem rozhodování obvodního soudu. Z trestního spisu přitom vyplývá, že ze stejného důvodu nevyhovění jeho návrhům, má obviněný obdobné výhrady i proti dalším konkrétním osobám v jiných řízeních.
Lze tedy uzavřít, že soudy řádně odůvodnily jak otázku zákonnosti soudce, tak vyloučily jeho podjatost. Nejvyšší soud projednal předložený návrh obviněného na delegaci, avšak s ohledem na jeho obsah neshledal důležité důvody na postup podle §25 tr. ř.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle §25 tr. ř. nemůže být pouhá nedůvěra obviněného v objektivní rozhodování soudce (popř. celého soudu). Samotná okolnost, že soud (předseda senátu) vede řízení a věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného nebo účastníka řízení neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé a nikoli nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci tomuto soudu a její přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že způsob rozhodování soudu (soudců) nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí publikované pod označením T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck). Takovým důvodem by dokonce nebylo ani zjištění, že soud v minulosti porušil některé z ústavně zaručených základních práv obviněného. Ani tato skutečnost sama o sobě nestačí k závěru, že objektivita řízení není u tohoto soudu zaručena a že je tak dán důvod k odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod označením T 398 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck).
Jak již bylo uvedeno výše, trestní věc obviněného se nyní nachází ve fázi řízení u soudu I. stupně a obviněný tak může uplatnit svou obhajobu v hlavním líčení.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu