ECLI:CZ:NS:2016:7.TD.51.2016.1
sp. zn. 7 Td 51/2016-8
USNESENÍ
Nejvyšší soud ve věci obviněného L. K., vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2016 návrh obviněného na odnětí a přikázání věci a rozhodl takto:
Podle §25 tr. ř. se věc Vrchnímu soudu v Praze neodnímá .
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozhodl usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 3 PP 283/2010 (č. l. 688 tr. spisu) podle §91 odst. 1 tr. zákoníku, že odsouzený L. K. vykoná zbytek z trestu odnětí svobody, jenž mu byl původně uložen v trvání 28 měsíců rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 6 T 72/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 61 To 111/2006, a ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 6 T 72/2005, pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 3 PP 283/2010 (č. l. 44 tr. spisu), které nabylo právní moci dne 21. 10. 2010.
Proti uvedenému usnesení Okresního soudu v České Lípě podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 55 To 440/2013, podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl (č. l. 836 tr. spisu).
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3042/14, a to tak, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2013, č. j. 55 To 440/2013-836, bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. 12. 2013, č. j. 55 To 440/2013-836, zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl.
Před novým rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o stížnosti obviněného proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 17. 9. 2013, č. j. 3 PP 283/2010-688, vznesl obviněný námitku podjatosti předsedy senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci Mgr. J. Malinovského. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 55 To 440/2013 (č. l. 1045 tr. spisu), rozhodl tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. předseda senátu Mgr. J. Malinovský není vyloučen z vykonávání úkonů ve věci obviněného L. K. vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 55 To 440/2013.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, která byla Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci doručena dne 8. 9. 2016 (č. l. 1056 tr. spisu). Řízení o stížnosti obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 8. 2016, č. j. 55 To 440/2013–1045, je u Vrchního soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 9 To 69/2016. Současně s uvedenou stížností podal obviněný L. K. návrh na delegaci (č. l. 1058 tr. spisu) s tím, aby o jeho stížnosti rozhodl Vrchní soud v Olomouci a nikoli Vrchní soud v Praze.
V návrhu na delegaci (ze dne 5. 9. 2016, č. l. 1058 tr. spisu) obviněný požaduje odnětí věci (řízení o jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 8. 2016, č. j. 55 To 440/2013–1045) Vrchnímu soud v Praze a její přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci. Obviněný uvedl, že Vrchní soud v Praze již několikrát nedostál své úlohy stížnostního soudu, kdy trestní věci rozhodoval údajně podjatě a také je mediálně komentoval zcela nevkusně a s úmyslem ho ponížit a zesměšnit v očích veřejnosti, neboť on je mediálně znám. Dále uvedl, že již několikrát jednal Vrchní soud v Praze i na popud ministra financí A. Babiše a exministrině JUDr. H. Válkové, a to tak, že se nikdy nezabýval meritem věci jeho stížnosti. Proto obviněný navrhl přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci.
Nejvyššímu soudu byl dne 23. 9. 2016 Vrchním soudem v Praze předložen spis Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 3 PP 283/2010, s uvedeným návrhem obviněného na postup podle §25 tr. ř.
Nejvyšší soud projednal předložený návrh a dospěl k následujícímu závěru.
Podle §25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.
Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že trestní věc obviněného L. K. se nyní nachází ve fázi řízení u Vrchního soudu v Praze, vedeného pod sp. zn. 9 To 69/2016, o stížnosti obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 8. 2016, č. j. 55 To 440/2013–1045, jímž bylo rozhodnuto, že předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci není vyloučen z vykonávání úkonů ve věci obviněného L. K. vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 55 To 440/2013.
Jak vyplývá z návrhu obviněného, jeho důvodem je jeho nedůvěra v nestranné a spravedlivé rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o jeho stížnosti. Jak ovšem vyplývá z obsahu návrhu obviněného, je tento založen na zcela nekonkrétních a ničím nepodložených argumentech o zaujatosti celého Vrchního soudu v Praze vůči jeho osobě a na obecných námitkách o údajné snaze tohoto soudu ho ponížit a zesměšnit. A to z důvodu, že je obviněný mediálně známou osobností. Obviněný také opět zcela obecně a nekonkrétně osočuje Vrchní soud v Praze z toho, že snad jedná na popud uvedených politiků a nikdy se nezabýval meritem jeho stížností.
Obviněný má tak v podstatě za to, že žádný ze soudců Vrchního soudu v Praze není schopen v jeho trestní věci nestranně rozhodovat, přičemž údajná podjatost celého soudu by měla být, podle jeho názoru, způsobena tím, že je mediálně známou osobností, do jejíchž případů se údajně vkládají osoby z oblasti politiky a ovlivňují rozhodování Vrchního soudu v Praze. V takových argumentech obviněného neshledal Nejvyšší soud důvody, které by bylo možno považovat za důležité důvody ve smyslu ustanovení §25 tr. ř.
V souvislosti s námitkou podjatosti obviněného vznesenou obecně vůči celému soudu, tedy všem soudcům daného soudu, Nejvyšší soud podotýká, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Naplnění důvodů pro vyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného pro poměr k osobě, by muselo mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohlo být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jeho se týkajícím objektivně. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu. Taková situace v posuzované věci není dána.
Ani skutečnost, že obviněný je mediálně známou osobností nemůže automaticky znamenat, že celý soud, případně určitý senát, není schopen v jeho věci spravedlivě a nestranně rozhodnout. Ani skutečnost, že určitá trestná činnost vyvolala pozornost médií, nebývá neobvyklá a výjimečná. Zásadně nemůže být pravidlem, že medializací případu soud jako celek pozbývá způsobilost věc spravedlivě a nestranně rozhodnout a tato mu bude odňata postupem podle §25 tr. ř. Obecné připuštění takové možnosti by v konečném důsledku v podstatě znamenalo, že v případě medializace médii s celostátní působností (televize, internet), by v České republice nemohl být soud, který by ve věci mohl nestranně rozhodnout.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle §25 tr. ř. nemůže být pouhá nedůvěra obviněného v objektivní rozhodování soudce (popř. celého soudu). Samotná okolnost, že soud (předseda senátu) vede řízení a věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného nebo účastníka řízení neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé a nikoli nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci tomuto soudu a její přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že způsob rozhodování soudců nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí publikované pod označením T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck).
S přihlédnutím k výše uvedenému, Nejvyšší soud nepřisvědčil v tomto konkrétním případě obavám obviněného o jakési libovůli Vrchního soudu v Praze při rozhodování, nebo o podjatosti soudců uvedeného soudu.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu